Jiří Bilbo Reidinger: Ocenění

Jakmi­le máte obdr­žet oce­ně­ní za celo­ži­vot­ní pouť, chví­li je hej, čehý, ale tu a tam se z vaše­ho těla vylou­hu­je stu­de­ný pot ledo­vé­ho, boda­vé­ho smut­ku, pochyb. Jed­ná se o vav­ří­no­vý věnec, nebo trno­vou koru­nu? Kdo vlast­ně roz­ho­dl o drži­te­lích ceny? Není to, jak popi­su­je Tho­mas Ber­nhard o svých utr­že­ných poctách, kále­ní na vlast­ní hla­vu od lidí, kte­ří o něm nic nevě­dí, nikdy nečet­li jeho pró­zy, nevi­dě­li jeho hry, a i kdy­by, nero­zu­mě­li by jim, pří­pad­ně by je dost namíchly…?

Ten­to­krát se naštěs­tí jed­ná o obo­ro­vou cenu, kte­rou navrh­la poro­ta mají­cí blíz­ko k non­ver­bál­ní­mu, fyzic­ké­mu diva­dlu… Ono sdě­le­ní nicmé­ně do šedé hmo­ty uvol­ní hřmot­nou lavi­nu a její­mi sple­ti­tý­mi laby­rin­ty se ženou obra­zy z dlou­hé ces­ty plné hado­vi­tých, blud­ných koře­nů, po kte­rých od svých prv­ních pan­to­mi­mic­kých krůč­cích klo­pý­tám ke konečnosti…

O tom, že budu — spo­lu s Bori­sem Hyb­ne­rem in memo­ri­am — drži­te­lem kolín­ské Ceny J. G. Debu­raua pro ten­to rok, jsem se dozvě­děl na cha­lu­pě v Novo­hrad­ských horách, na Kon­dra­či. Tedy v kra­ji své­ho dět­ství. Ihned  mi vyta­nu­la otáz­ka: Je — a proč je — pro mne při roz­jí­má­ní nad mým klaun­ským tou­lá­ním důle­ži­té míst­ní kli­ma? Navíc dnes posil­ně­no prous­tov­ským hle­dá­ním ztra­ce­né­ho času, kte­ré do sebe poma­lu sou­kám. Strán­ku za strán­kou… Při­po­mí­ná mi, že vše poma­louč­ku, pole­houč­ku mizí v zapo­mně­ní, ale přes­to nám tu a tam vůně, zvuk, obraz, zne­na­dá­ní zno­vu něco při­po­me­nou… Může to být tře­ba jen zchlad­lá, omrz­lá kvě­tin­ka, sla­měn­ka seschlá či ztrouch­ni­vě­lá, pes­t­ro­ba­rev­ná lát­ka, kte­ré když se jen zleh­ka dotknu, nená­vrat­ně se trhá do nicoty…

Proust se na víc jak třech tisí­cích lis­tech sna­ží zachy­tit, ucho­vat, co by kaž­dý z nás chtěl. Zasta­vit čas. Načas. I jízdu kočá­rem, kdy se miho­tá kra­ji­na za oknem, pučí­cí dív­ky máva­jí z okra­jů praš­ných cest. Jaký je asi čeká osud, co zrov­na pro­ží­va­jí, tahle se na mne usmá­la, chtěl bych ji poznat víc, zevrub­ně­ji… Ale kočár dál zbě­si­le pádí v dál. Jen ten let­mý, pří­vě­ti­vý, nadě­jepl­ný úsměv zůstává… 

Jak zakon­zer­vo­vat onu chvil­ku, zachy­tit ji… On i my víme, že s dal­ším pro­žit­kem víc a víc zapad­ne, vytra­tí se. Proč je vše tak bláz­ni­vě, nelí­tost­ně pomíjející? 

Proust dumá, kam se to vše vsa­ku­je, mizí. Jak zachy­tit ono­ho motý­la do sítě… 

Oprav­du jej lap­nout? Ale když ho chy­tí­me a při­špend­lí­me do vit­rí­ny, při­po­me­ne nám jeho tělo jen malý výsek ono­ho zážit­ku. Ke vše­mu ješ­tě vypre­pa­ro­va­ný. Nabal­za­mo­va­nou mrt­vol­ku bez tře­pe­tá­ní leh­kých, prů­svit­ných křídel… 

Dob­ře víme, že je život neza­chy­ti­tel­ný, neza­zna­me­na­tel­ný, že…

Tu mé roz­jí­má­ní pře­ru­ší píseň. V uších se mi roz­vibru­jí tkli­vé tóny z posled­ní­ho Almodó­va­ro­va fil­mu Hoř­ké svát­ky. Zpí­vá ji mla­dá dív­ka. Je napě­cho­va­ná oprav­do­vým bolem… Zpí­vá o nemož­nos­ti návra­tu při oče­ká­vá­ní zno­vupro­žit­ku dáv­né, vysně­né chvil­ky, o nemož­nos­ti zno­vuna­le­ze­ní milo­va­né­ho mís­ta, kde bylo krás­ně, kde byla lás­ka… Dív­ko budeš jen a jen zkla­ma­ná. Návrat není mož­ný. To mís­to už není. Ta lás­ka je pryč… Zno­vu­ob­je­ve­ná vidi­na je zimou pro­křeh­lá, dro­lí­cí se… Dáv­né mís­to není. Lás­ka je pryč…!

Jis­tě… Ale! Pokou­ším se lis­to­vat pozpát­ku a zahléd­nu okraj své­ho dět­ství neda­le­ko Kon­dra­če. Oko­lí Bene­šo­va nad Čer­nou, Sva­tý Jan nad Mal­ší, Her­ber­tov, lipen­ský Větr­ník… Junác­ké tábo­ry, jejich budo­vá­ní, kopá­ní latrín. Prv­ní stra­chy, prv­ní dote­ky vlast­ní­ho já, prv­ní kuli­nář­ské zážit­ky (kuře zako­pa­né pod zem, kde se pak tiše peče mezi nažha­ve­ný­mi kame­ny), prv­ní ost­ru­hy při plně­ní vše­mož­ných bob­ří­ků, pře­jezdy přes řeku Mal­ši na klad­ce zavě­še­né na pro­hnu­tém, nejis­tém drá­tu, jedi­ném spo­je­ní s civi­li­za­cí, prv­ní noc na holé cel­tě, v osa­mě­ní, při­kry­tý jen hvězd­nou oblo­hou, prv­ní let­mé polí­be­ní copa­té dív­ky s dolíč­ky, o kte­rém jsme vědě­li jen a jen ona a já… Souná­le­ži­tost, pospo­li­tost… Hro­ma­dy hub v milo­va­ných, neko­neč­ných lesích, jejich mýti­nách, lukách… 

I prv­ní zkla­má­ní, když jsem v dob­ré víře uká­zal vedou­cí­mu Ake­lo­vi své mís­to hři­bů: Kou­kej­te, tady je jich! Ješ­tě jsou malič­cí trpas­lí­ci, ale když je scho­vám pod mech… Za dva dny z nich budou kabr­ňá­ci! Za dva dny jsem našel jen spous­tu odře­z­ků a Ake­la se v tábo­ře chlu­bil cizím peřím. Už napo­řád jsem ho viděl jinak.

Když jsme se poz­dě­ji muse­li roz­ho­do­vat, zda pře­jde­me po záka­zu Juná­ka do Pio­ný­ra, mys­lel jsem, že je odpo­věď jas­ná. Ne! Ne! NE! Pře­ce po vší té vště­po­va­né morál­ce, prav­dě a lás­ce… Byl jsem jedi­ný, kte­rý hla­so­val pro ráz­né, nekom­pro­mis­ní ukon­če­ní. Když nemů­že­me být v Juná­ku, tak nebu­de­me nikde! Ostat­ní nade mou nechá­pa­vě krou­ti­li hla­vou… Sis to podě­lal! Troubo!

Teď sedím ve starém domě pod vrchy Sle­pi­čích hor — Sle­pi­cí, Kohou­tem. Stá­le se něž­ně, neroz­luč­ně dotý­ka­jí jeden dru­hé­ho. Můj život je pro ně jen malou sně­ho­vou vloč­kou, kte­rá co nevi­dět roz­ta­je do taje! Ale oni budou dál zírat na svo­bod­né lou­ky s tisí­ci kyse­lých šťo­ví­ků, na remíz­ky s vůní mate­ří­douš­ky, na pla­né růže, netý­kav­ky, dří­pat­ky hor­ské, sed­mikvít­ky evrop­ské, kam­zič­ní­ky rakous­ké nebo kýcha­vi­ce bílé, věsen­ky nacho­vé, koko­ří­ky přes­le­ni­té… Až po vra­ti­če či zko­mo­le­ně vraceče. 

Lidé věří, že tato rost­li­na umí vrá­tit ztra­ce­nou lás­ku!, zahnat zlé síly nebo pomo­ci pout­ní­kům bez­peč­ně se vrá­tit domů. JUJ! Už je to jas­né! Pro­to jsem opět tady!! Musel jsem! Děkuju! 

Jen něko­lik kilo­me­t­rů od rod­ných Lou­čo­vic mi míst­ní flo­ra při­po­mí­ná start před šede­sá­ti pěti lety a pomá­há vylu­po­vat zvě­t­ra­lé vzpo­mín­ky. Počát­ky, kdy se rodi­lo jádro mého vhle­du na pozem­ské pla­ho­če­ní, kdy raši­ly roz­vět­ve­né koru­ny koře­nů, ze kte­rých jsem dopo­sud oži­vo­ván, ze kte­rých neu­stá­le při­chá­zí neko­neč­ný zdroj ener­gie, kte­rý dobí­jí zna­ve­né­ho ducha…

Prv­ní per­for­mer­ské poku­sy o sebe­vy­já­d­ře­ní. Papun­de­klo­vá kape­la, kte­rou ozvu­ču­je malý chrapla­vý kaze­ťák, a my se rázem převtě­lí­me do svých rocko­vých ikon. Prv­ní lite­rár­ní poku­sy, povíd­ky, roz­hla­so­vé hry, člán­ky do okres­ních, kraj­ských novin, pra­vi­del­né roz­hla­so­vé vysí­lá­ní v míst­ním roz­hla­se… Až po prů­vod­ce stu­dia bea­to­vých žánrů, kdy se vše snímá/natáčí skrz diva­del­ní kukát­ko… Zkrát­ka, co si pře­sta­ví­me, vysní­me, tím v mži­ku jsme! K zázra­ku sta­čí tak málo! 

A já pra­vi­del­ně trou­sím ske­če paro­du­jí­cí uči­te­le, spo­lu­žá­ky. Někdo se smí­chy zaly­ká, jiný hořekuje…

Jdu se cour­nout pod kon­drač­skou horu a z mlho­vin času vystu­pu­je spo­lu­žák Petr Turek a jeho cha­ta pod neda­le­kou zří­ce­ni­nou hra­du Poře­šín. Zná­me se od pat­nác­ti, tedy víc jak pade­sát let! Naše prv­ní diva­del­ní hry, opu­sy! Pří­běhy Gej­zy Pedá­la! Cir­kus takřka němý… Tex­ty k počeš­tě­ní nesro­zu­mi­tel­ně zpí­va­jí­cích ang­lic­kých veli­ká­nů. Jejich emo­cím rozu­mí­me, a tak ang­lic­ká slo­va rych­le nahra­zu­je­me a divo­ce nocí pěje­me naše pří­běhy v jejich dopro­vo­du… Po zhléd­nu­tí před­sta­ve­ní Hyb­ne­ro­va stu­dia Gag Na kon­ci zahra­dy jmé­nem Holly­wo­od zalo­ží­me Pan­to­mi­mu Vác­la­va Hra­bě­te, jehož ver­še po nocích ruč­ně, váš­ni­vě opi­su­je­me. Poz­dě­ji ji pře­jme­nuj­me na Grglo…

Pře­kva­pu­je nás zájem o naše vylo­me­ni­ny. Hra­je­me na uli­ci, na dis­ko­té­kách, v klu­bech, v diva­dlech… Když se ale chce­me zdo­ko­na­lit a pro­po­jit s diva­del­ní­ky z Čes­kých Budě­jo­vic v diva­dle D 111,  tvr­dě nara­zí­me. Chlap­ci… vel­mi oce­ňu­je­me, že máte zájem o prk­na, jež zna­me­na­jí celý svět… Ale to nepů­jde! Ne, NE!… My máme doko­na­lou par­tu, léta vytří­be­nou, a vaše ener­gie by ji moh­la naru­šit. Jako bacil napad­nout tuhle naši dobrou partu!

Zkla­ma­ně, leč hrdě opouš­tí­me jejich nedo­tknu­tel­nou, „dobrou” par­tu a soli­tér­sky klou­že­me po baná­no­vých slup­kách… Až do Pra­hy… Za Bori­sem Hyb­ne­rem, Jir­kou Kafta­nem a pak pře­de­vším za Cti­bo­rem Tur­bou… Děku­je­me, že jste nás nepři­pus­ti­li do vaší dob­ré, řád­ně vyci­ze­lo­va­né, vybrou­še­né, vytří­be­né, dez­in­fi­ko­va­né par­ty a my moh­li letět dál, v širý kraj a roz­dá­vat, trou­sit, šířit bacily… 

A epi­de­mie se šíří, propuká!

Dají mi cenu za cir­ku­so­vé pla­ho­če­ní? Za Diva­del­ní pouť? Za prá­ci s Kar­lem Makon­jem? Za léta se Cti­bo­rem? Za naší Bil­bo com­pag­nii? Za tři­cít­ku autor­ských pre­mi­ér? Za režie, diva­del­ní cho­re­o­gra­fie, pohy­bo­vé spo­lu­prá­ce, během niž jsem se dotknul, pomohl na svět­lo boží snad tři sta kous­kům?… Za dva­náct knih? Za dese­ti­le­tí výu­ky na aka­de­mi­ích, kon­zer­va­to­řích?… Nebo jde jen a jen o mar­no­trat­ný pokus zadr­žet, uvěz­nit, zkom­pri­mo­vat chví­le s kome­dií do jed­né bron­zo­vé plakety?

Sed­nu na Jawu 50 a i pod přilbou/kokosem… mi vítr chla­dí a čechrá hor­kem roz­pá­le­nou, opo­ce­nou čupři­nu… Jízdy na něm jsou nut­nos­tí k ochla­ze­ní a ucho­vá­ní zdra­vé­ho rozu­mu. Se Syl­vií si je nena­syt­ně užíváme.

Náh­le musí­me zasta­vit. V kap­se mi brní tele­fon. Vola­jí z Pamě­ti náro­da k šede­sá­tým pátým naro­ze­ni­nám. Zda něco nepo­tře­bu­ju… Dal­ší při­po­me­nu­tí pádí­cí­ho věku?!

Ne, je mi skvě­le! Nic nepo­tře­bu­ju… Děkuju!

No to ráda sly­ším. Pří­jem­ně jste mne pře­kva­pil, že je vám dob­ře a ješ­tě nic nepo­tře­bu­je­te. Kdy­bys­te někdy pře­ci jen potře­bo­val pomoc od dru­hých, neváhejte…

Tu se zahlá­sí pra­vá kyčel… Aáááu­u­u­u­ú­úú!!!… Jo jo… Potvr­zu­je, stvr­zu­je prous­tov­ské: Při nemo­ci si uvě­do­mu­je­me, že neži­je­me sami, ale při­pou­tá­ni k bytos­ti pat­ří­cí k jiné říši, k bytos­ti, od níž nás oddě­lu­jí celé pro­pas­ti, kte­rá nás nezná a kte­rou je nemož­né při­mět, aby nám poro­zu­mě­la: k své­mu tělu...

V ple­cho­vém bři­še dře­vě­né­ho koně Ber­ly­óze z kome­die o Baro­nu Práši­lo­vi, kte­rý sto­jí jako socha na naší zahra­dě, se mezi­tím uhníz­di­la rodin­ka čer­ných kosů. Dny, týd­ny s napě­tím pozo­ru­je­me čty­ři naze­le­na­lé vej­ce. Až po jejich praskot… Už… Už lapa­jí malý­mi zobáč­ky po ponra­vě… Báli jsme se ves­nic­kých koček, že vysko­čí na sed­lo Ber­ly­óze a zvrchu zaje­dou, labuž­nic­ky, do ote­vře­né­ho pod­břiš­ku a mňam… Naštěs­tí celá rodin­ka vese­le zpí­vá a šťast­ně špa­cí­ru­je po zahra­dě!… Vytru­bu­jí oslav­nou píseň?! Syl­vie se při­dá­vá na kla­vír, já pic­co­lo cor­net. Rodin­ný orchestr vrže a ves­ni­ce roz­ja­ře­ně tančí…

Jak napsat pro­jev k udí­le­ní? Vyjme­no­vat záře­zy, pády, šťast­ná setká­ní, smích, pláč? Nako­nec se roz­hod­nu, když pozo­ru­ju kon­drač­ský ryb­ník plný divo­kých kachen… Moment!… Při­znám se… Tu a tam se pokou­ším je zre­ží­ro­vat. Vždyť jsem mno­ho jejich kole­gyň úspěš­ně dre­zí­ro­val do Klau­na Bilba a Deklauni­za­ce a pak se jim kla­něl, aplau­do­val jim celý svět!… Ale když jich stov­ka svo­bo­do­my­sl­ně, gaga­ga rep­ta­jí­ce, odplu­je na dru­hý břeh, chví­li hoře­ku­ju, lámu hůl nad jejich zmar­ně­ným talen­tem, ale pak… se koneč­ně roz­hod­nu, že napíšu mís­to pro­vo­lá­ní dopis.

…

Dopis pro J. G. Deburaua

Cher clown, Gaspard!

Cena nesou­cí Tvé jmé­no — Jea­na Gasparda/Kašpara DEBURAUA —  jako oce­ně­ní za pří­nos kome­di­ál­ní­mu diva­dlu mne potěšila. 

Když jsem před téměř pade­sá­ti lety vstou­pil do dra­vé, tea­trál­ní řeky, nasko­čil na vrat­kou Thespi­do­vu kocáb­ku, byls mou lucer­nič­kou, majá­kem i Ty. Znal jsem Tě z kni­hy o nej­vět­ším pie­ro­to­vi, z fil­mu, z diva­dla, kde jsi byl zdro­jem inspi­ra­ce, výzvou ke sně­ní. Dokon­ce jsem si poz­dě­ji i zahrál v něko­li­ka kous­cích o Tobě. V tele­viz­ním seri­á­lu a pak v celo­ve­čer­ním před­sta­ve­ní Ven­du­ly Prager, kte­ré jsme v pet­řín­ském blu­diš­ti, obklo­pe­ni stej­ně potrh­lý­mi zrca­dly, zahrá­li jen jed­nou. Na fran­couz­ské tur­né už nedošlo. 

Obdob­ně jsme zača­li zkou­šet se Cti­bo­rem vel­ko­le­pou insce­na­ci, kte­rá měla při­po­me­nout prk­na Tvé­ho Thé­âtre des Funam­bu­les. Asi po třech týd­nech se zkou­še­ní rozpadlo…

Já ale naštěs­tí řadu let hrál po celé Fran­cii a byd­lel v Paří­ži kou­sek od hřbi­to­va Père Lachai­se, kde jsi pocho­va­ný. Tím pádem jsem to měl za Tebou oprav­du blíz­ko. Sta­či­lo jen něko­lik kro­ků navíc, na náměs­tí Repub­li­ky, do uli­ce du Tem­ple, kde kdy­si ona slav­ná budo­va stá­va­la. Vše pod­leh­lo zká­ze, nic už hmot­ně není. Jen étos divo­ké­ho kašpa­ra stá­le žije, trvá! 

Jsem vdě­čen, že jsem mohl vstou­pit do stej­né­ho řečiš­tě, a tím se s Tebou setkat. Nyní se objí­má­me defi­ni­tiv­ně. Byl to krás­ný let s pan­to­mi­mou, klau­ne­rií, kome­dií dell´arte… Být sou­čás­tí stej­ně potre­fe­ných bláznů… Vel­ké­ho zaš­mod­r­cha­né­ho uzlu, kde z mno­ha tepen tlu­če jed­no srdce!

Jed­nou se mne pta­li na kré­do klau­na. Napsal jsem: Můj kama­rád Josef Fuksa kdy­si před kre­ma­to­ri­em řekl: : „Tak vel­ký komik to byl a tak málo kou­ře je z něho?!” Nebož­tík nás tím poba­vil i po smr­ti a já při­takal: Ano, být vel­kým, z kte­ré­ho je poslé­ze tro­cha kou­ře…

Toto dneš­ní oce­ně­ní potvr­di­lo mou ces­tu ke spl­ně­ní vytče­né­ho cíle… a navrch mne pro­po­ji­lo — spo­lu s Bori­sem Hyb­ne­rem — s již dří­ve poctě­ný­mi osob­nost­mi Mar­ce­lem Mar­ce­au­em, Ladi­sla­vem Fial­kou, Jiřím Kafta­nem, Cti­bo­rem Tur­bou, Mila­nem Sládkem… 

Ško­da, že jsem Tě nepo­tkal osob­ně jako tyhle kluky…

Cher Gaspard, bon­ne chan­ce aux autres rêve­u­rs. Hod­ně štěs­tí dal­ším snílkům…

Tvůj nadá­le sní­cí
klaun Bil­bo — L’en­fant du paradis!

P. S. V Kolí­ně bylo po nale­ze­ní Zatou­la­né duše obje­tí, doje­tí… I spo­leč­né pose­ze­ní dvou ověn­če­ných rodin Hybnerů/Bilbů!