Jiří Bilbo Reidinger: Naježený ježek plný bodlin

Rus­ký spi­so­va­tel Pla­to­nov popsal, jak se on sám živo­tem kutá­lí… jako ježek. Na bod­li­ny své vypja­té vní­ma­vos­ti naba­lu­je všech­no, co se na ně ces­tou při­chyt­ne, a pak to ze sebe str­há­vá, nepo­třeb­ný odpad vyha­zu­je, zatím­co polo­to­var si peč­li­vě zazna­me­ná­vá do kože­né­ho sešit­ku, kte­rý si zvlášť k tomu pořídil.

Co se v posled­ních týd­nech nabod­lo na zje­že­ný hrb mně?

Nej­pr­ve nový kufřík pro Lout­ky v nemoc­ni­ci, tady spí­še dře­vě­ný vele kufr, neb koneč­ná veli­kost před­či­la veš­ke­rá oče­ká­vá­ní. Původ­ně měl být výhrad­ně o ptá­ku Féni­xo­vi, ale výtvar­ník, řez­bář z Mos­tu Jir­ka Zajá­ček nevě­děl jak na to. Lout­ka, co se zhrou­tí, roz­pad­ne, co se téměř vytra­tí z povrchu zem­ské­ho, aby pak opět oživ­la jako báj­ný, legen­dár­ní ohni­vák z nicot­né­ho pope­la, ne a ne při­jít. Natož při­le­tět, vzlét­nout… Léta pádi­la a nápad posu­nu­la k raj­ské zahra­dě. Zahra­dě hra­vé, kdy můžou dová­dět všich­ni. I pták Fénix. V něj jsem se nako­nec pro­mě­nil já. S krás­ným, kaší­ro­va­ným zoba­nem. Asi jsem vyhrál kon­kurs na titul­ní roli! Umím se zkrát­ka lépe zhrou­tit než nepod­daj­ná, neo­hra­ba­ná, umě­lá loutka!

Féni­xo­va zahrada

Divá­kům nej­pr­ve uká­že­me spod­ní část kuf­ru, kde jsou ve vydla­ba­ných reli­éfech mohut­né stro­mo­vé koře­ny a v malých pelíš­cích pře­bý­va­jí rodin­ky zají­ců a myšek. Na dru­hé stra­ně, vrchu, je roz­kvet­lá zahra­da s domi­nant­ní plas­tic­ky vytvo­ře­nou jab­lo­ní s kvě­ty i čer­ve­ný­mi plody.

Byla jed­nou jed­na zahra­da. Zahra­da, kte­rou si pro své osvě­že­ní stvo­řil mytic­ký pták Fénix…

Kde ale je Fénix?… Už tu měl dáv­no být!… Je mezi divá­ky?… Zahléd­li jste ho?… Zapo­mněl při­le­tět?… Jé, naštěs­tí já mám na krku jeho zoban, a tak jako on vše kří­sí, já pro­bu­dím jeho… Pro­půj­čím mu své tělo!

Meta­mor­fu­ji a hned létám sem a tam. Celá zahra­da je plná dová­dě­ní. Živo­ta! Smě­jí se i kluk s dív­kou, zajíc s myš­kou… Ale najed­nou je ope­řen­ci zle…

Bolí mně kří­d­la, lámou se… padám… Jed­no ješ­tě mává, ale druhé…Chřadnu, k zemi mířím… Při­šel můj čas?…

Na stu­de­né pod­la­ze z něj zůsta­ne jen ima­gi­nár­ní hro­mád­ka se zobá­kem na vrchu.

Jé, kouk­ně­te. Je z něj… malý kope­ček…

To je ško­dy… Najed­nou i jeho zahra­da posmut­ně­la, osi­ře­la, zpustla…Vypadá teď takhle…

Ote­vře­me kufr, kde je pus­tý sad, jen v dál­ce kve­te pár ustra­še­ných rostlin.

Jak sem vrá­tit život, radost?… Mod­le­ním? Prosbou?… Fou­ká­ním?… To zaže­ne­te leda mrak… a slu­níč­ko vykouk­ne! Zku­sí­me odfouk­nout čer­ný mrak ?… Fúú­úú… Hurá! Prv­ní zázrak!…

Zapo­mně­li jsme na Féni­xe! Báj­ný Fénix má pře­ce sílu ke zno­vuzro­ze­ní! Obno­vě…

Fou­kej­te do hro­mád­ky pope­la a drž­te pal­ce… Už… Už…

Nasa­zu­ji si zno­vu polé­ha­jí­cí zobák a ve spi­rá­le se poma­lu šrou­bu­ju vzhů­ru. Stih­nu ješ­tě poká­rat diváka.

Hele, ty málo funíš, málo mi důvě­řu­ješ!… Jo, jo! To je mno­hem lep­ší!… Já opět létám!

Plach­tím a Syl­vie zpí­vá: Když tě Fénix navští­ví, jeho slzy léčí! Slu­níč­ko hned vyle­ze mrak se scho­vá v dešti…

Jeho slzy léčí!

ANO… Má někdo něja­kou bolest… Potřu jí a hned je po ní!

Léčím a léčím.

Poku­sím se zno­vuzro­dit i zpustlou zahra­du. Kvě­tin­ku po květince…

Zahra­da rozkvétá.

Odfouk­ně­me spo­leč­ně i tenhle dru­hý kabo­ní­cí se mrak, aby Slun­ce pro­hřá­lo zkře­hlou  zem…

Spo­leč­ně fou­ka­jí a boju­jí se vzdo­ru­jí­cím obla­kem. Nako­nec Slun­ce zazáří.

Chtě­lo by sem navrá­tit i něja­ké zví­řát­ko… Tře­ba tuhle leze hou­sen­ka… Už se pla­zí, ale zalé­zá pod zem­skou kůru…

Aby se z ní vylíh­nul… krás­ný motýl!

Ved­le Féni­xe mává kří­d­ly i pes­t­ro­ba­rev­ný ota­ká­rek fenyklo­vý. Dal­ší kvě­ti­ny roz­ta­hu­jí své okvět­ní líst­ky a v zahra­dě se obje­vu­jí dvě hla­vič­ky. To ze svých dou­pat vylé­za­jí zajíc s myš­kou. Pře­mís­ťu­jí se, žvatla­jí, hle­da­jí svá těl… Fénix zno­vu umdlé­vá. Divá­ci opět pomo­hou a on na oplát­ku pomů­že zví­řát­kům. Nalé­zá a vylé­čí chy­bě­jí­cí údy, kte­ré se dlou­ho brá­ní zapad­nout na správ­né, původ­ní místo.

Mé slzy vás vylé­čí… Takhle? Ne!… Takhle!

Nako­nec jsou v pořád­ku a honí se, hra­jí na scho­vá­va­nou, až je Fénix pozve na malý kolo­toč! Ihned se jim šťast­ně zato­čí hlavy…

A Syl­vie pěje: V zahra­dách raj­ských radu­je se kaž­dý! Jablíč­ka čer­ve­ná nosí s myš­kou zajíc…

Ale kde je má přá­tel­ská dro­bo­ti­na?! Tady mám zrcát­ko s obli­če­jem ztra­ce­né­ho kama­rá­da, klu­ka… Jé tady na dru­hé stra­ně je i hol­ka… Už si vzpo­mí­nám, jak jí to slu­še­lo… Už aby tu byli! Vidí­te je?… Je to Syl­vie… Nevi­dí­te? Vidí­te klu­ka Jir­ku?…

Točím dře­vě­ným zrcát­kem ze stra­ny na stra­nu a hra­ju hle­dá­ní ztra­ce­ných duší….

Volej­te Syl­vin­ko! Sylvinko!

Ano?… Co je?“

Nemys­lel jsem tebe, ale malou zatou­la­nou hol­čič­ku… Prav­da, jme­nov­ky­ni… Vše vyře­za­li Jir­ka se Syl­vou a teď je oži­vu­jí Syl­va s Jir­kou… Do tře­ti­ce tedy logic­ky hle­dám — Jir­ku se Sylvou!

Koneč­ně se obje­ví dře­vě­ní hrdi­no­vé — chla­pec s dív­kou. Jen Syl­vě schá­zí jed­na ruka. 

Vyře­za­ný Jir­ka poho­to­vě: Jé já ti půj­čím svou! Hol­ka bez ruky? Nepři­pa­dá v úva­hu!… Já to zvládnu!

No ale to máš zase o jed­nu méně ty! Tumáš…

Vymě­ňu­jí a vymě­ňu­ji své kon­če­ti­ny. Při­dá se i myš­ka se zají­cem se svo­jí tlap­kou. Navzá­jem si pomá­ha­jí, jsou pře­ci leti­tí přá­te­lé… Fénix zjed­ná pořá­dek a dá vše do správ­ných dírek. Pak si koneč­ně šťast­ně hra­jí s míčem, honí se… Vzá­jem­ná poho­da se navrací…

Jééé, tady se něco pla­zí. Kulič­ka za kulič­kou… Podiv­ný had…

Ale vždyť jsou to jabl­ka… a ty pat­ří na strom!

A tak se i jabloň obsy­pe nád­her­ný­mi plody.

Vez­mě­te si… Jabl­ka pozná­ní jsou pro všechny!

Roz­dá­va­jí, a když z mra­ku zapr­ší a pak vysvit­ne slun­ko… Všich­ni  se můžou klouzat a hou­pat na vznik­lé, pes­t­ro­ba­rev­né duze. Nád­he­ra! Pospo­lu oslav­ně zpívají…

Zve­se­la, z vese­la tan­čí Syl­va s Jir­kou! Kolem lítá motýl, na duze se houpou…

Jé není tohle­to ta pra­vá raj­ská zahra­da?… Féni­xo­va zahra­da! … Tolik rados­ti, smí­chu… Zazpí­vej­me si s námi a pojď­te se pohou­pat a svézt na kolotoči!

Všich­ni pějí, točí kolo­to­čem, hou­pa­jí se…

V zahra­dách raj­ských radu­je se kaž­dý! Jablíč­ka čer­ve­ná nosí s myš­kou zajíc.
Když tě Fénix navští­ví, jeho slzy léčí! Slu­níč­ko hned vyle­ze mrak se scho­vá v deš­ti.
Zve­se­la, z vese­la tan­čí Syl­va s Jir­kou! Kolem lítá motýl, na duze se houpou.
V zahra­dách raj­ských všech­no krás­ně kve­te, růžič­ka s fial­kou voní div se světe!

Kolo­toč vrže, hou­pač­ka z duhy se hou­pe a háže barev­ná pra­sát­ka… a motýl s Féni­xem spo­ko­je­ně pole­tu­jí kolem…

A že tu a tam Fénix povad­ne? Nevadí…

Pama­tuj­te – Vše, co zani­ká, může být opět stvo­ře­no! Jen věřit v sílu znovuzrození!

Jez­dí­me po celé repub­li­ce. Sla­né slzy uzdravují!

Jaký bude dal­ší chuchva­lec zachy­ce­ný na napnu­tých, našpo­no­va­ných bodlinách?

Když vyne­chám svět, kte­rý se přes­to moc­ně namo­tá­vá, hlá­sí, vtí­rá, vnu­cu­je… Až kle­sá pod ost­ré ost­ny, ke kůži, pod ní… Svět zasa­že­ný vál­ka­mi, poli­tic­kou zvůlí, zvěr­stvy bez lid­skosti, tře­ba­že zrca­dlí vše­lid­ské zrůd­nos­ti, naše hlu­bo­ké tem­no­ty, nena­pra­vi­tel­né­ho člo­vě­čí­ho charakteru.

Dal­ší bodliny

Mimo Féni­xe uvíz­la v mých bod­li­nách dáv­ná kni­ha kama­rá­da Lubo­mí­ra Martín­ka Lin­ka č. 2. Popi­su­je své zážit­ky, kte­ré ho potká­va­ly oko­lo této lin­ky paříž­ské­ho met­ra. Tím­to spo­jem jsem se mno­ho­krát vozil, drko­tal i já. Něko­lik roků jsem pobý­val u fran­couz­ských přá­tel, kte­ří sice měni­li adre­sy, byt za byt, ale stá­le zůstá­va­li kou­sek od hřbi­tov­ních zdí Père Lachai­se. Tak­že jsem sta­ni­ce Nati­on, Avron, Ale­xan­dre Dumas, Phi­lip­pe Auguste… až po Por­te Dauphi­ne den­no­den­ně navště­vo­val a do svých bod­lin zasa­dil kupu setká­ní, pří­hod. Z kebu­le je nejde vyko­ře­nit. Bod­li­na je pev­ně svírá. 

Jed­na je o trá­pe­ní malých psí­ků par­tou stej­ně sta­rých dětí. U zastáv­ky Colo­nel Fabien.

Nej­pr­ve nan­da­jí do papí­ro­vé kra­bi­ce ště­ňát­ko s roz­ka­zem: To je tvůj domeček!

Do dru­hé kra­bi­ce dají jiné se slo­vy: To je jeho žena! 

A dal­ší kluk hned pro­hlá­sí: No když to jsou man­že­lé, musí žít pospolu! 

Nacpou je tedy rych­le do domně­lé­ho obý­vá­ku. Ale když štěňa­ta pře­ko­tí kra­bi­ci a prchaj, jejich ochrán­ci pospí­cha­jí za nimi…

To nesmíš!, kři­čí hol­čič­ka a tlu­če ště­ně pěs­tič­kou do hla­vy. Tam by se ti moh­lo něco stát. Tady máš svůj krás­ný dome­ček.

 Jen­že svo­bo­do­my­sl­ní psíč­ci se opět pokou­še­jí vylézt z nepo­ho­dl­né, malé bed­ny. Když vystr­čí tla­mič­ku, vší silou ho po ní praští: To je váš domov. Tady je vám dob­ře, jste pře­ce man­že­lé.

Všich­ni při­zvu­ku­jí — mys­lí na jejich dob­ro, vždyť by je něco moh­lo pře­jet! Po něja­ké době to ště­ňát­ka vzda­jí a děti se počnou nudit. Jed­na hol­ka popad­ne nebo­žát­ko za ocas. To po ní vyje­de, a tak ho s kři­kem pus­tí na zem. Jiná ho nakop­ne. Kluk s klac­kem při­sko­čí a praští ho, neřá­da, do bři­cha: Tumáš nepo­slu­cho!

Dru­hý klu­či­na nemů­že najít kla­cek, tak popad­ne dla­žeb­ní kost­ku. To se ostat­ním zalí­bí, a už po něm vrha­jí jed­nu za dru­hou… Nebo­žák ustra­še­ně, bez­rad­ně klič­ku­je sem a tam… až ho na sil­ni­ci roz­plác­ne náklad­ní vůz. Kou­ka­jí na krva­vou skvrnu.

Chu­din­ka, ale já mu to říka­la… aby tam necho­dil… Nepo­slou­chal! To má za to… Dob­ře mu tak!

Do ruk, a tím i do zje­že­ných bod­lin při­stá­la papí­ro­vá bedýn­ka, v níž je posklá­dá­no sedm knih. Mar­cel Proust: Hle­dá­ní ztra­ce­né­ho času. Oko­lo tří tisí­ce strá­nek, ve kte­rých pozná­vám i svůj pro­tek­lý čas, své pochyb­nos­ti, stra­chy, nadě­je, něhu, bolest, jemnost…

Ježek má co dělat s neví­da­nou zátě­ží. Nohy se mu roz­ta­hu­jí, tlak je tisk­ne k chla­di­vé zemi. Jen tak tak je svou vnitř­ní silou opět zved­ne k dal­ším kro­kům. Ale má výdrž a s hrdos­tí nese dál svůj kříž.

Z jiné ost­ré bod­li­ny čou­há esen­ce kon­cer­tu k pade­sá­ti letům se zpě­vem mé Syl­vie. Ode­hrál se v zapl­ně­ném Kašta­nu. Pří­z­ni­vou, vstříc­nou atmo­sfé­rou omlád­li všich­ni i oslavenkyně.

Jeden chuchva­lec se sna­žím setřást. Ne! Nejde to. Po návra­tu z Kon­dra­če jsme omy­lem zjis­ti­li (svit slun­ce odha­lil, za stě­nou posklá­da­ných kusů, podi­vu­hod­né, svě­tel­né prázd­no), že nám někdo z uli­ce (dvíř­ka jsou jen na ruč­ní zástrč­ku) vykra­dl dřev­ník. Asi metr habro­vé­ho či buko­vé­ho dře­va zmi­ze­lo. Čis­to­ta panen­ská je náh­le fuč…

Při­chlípl se i posled­ní film Jima Jar­musche Otec Mat­ka Sest­ra Bra­tr. Tři povíd­ky vyprá­vě­jí o totál­ní vyprázd­ně­nos­ti dneš­ních rodin. Snad je jako naše dře­vo někdo vylou­pil zven­čí? Smut­né vyús­tě­ní přecpa­né civi­li­za­ce, kte­ré ve fil­mu naštěs­tí mír­ní jem­ný humor, nad­hled, poťouch­lost. Ale trp­ké chvě­ní zůstá­vá… Kde jsou časy, kdy býva­la rodi­na základ čehosi?

Z dal­ší ost­ré naje­že­né jeh­lič­ky vyču­hu­je fil­mo­vá báseň, kte­rou jsme s Ada­mem a Týn­kou nato­či­li na Syl­vi­nu píseň Vero­ni­ka. Bib­lic­ká posta­va dala směr mému pout­ní­ko­vi, kte­rý se pro­chá­zí po nové kří­žo­vé ces­tě nad Dob­ří­ší. Z žulo­vých kame­nů ji vytvo­řil míst­ní sochař Miroslav Beš­čec. Vůbec neva­dí, že vyprá­ví jen o šes­tém zasta­ve­ní. Vše se při­ro­ze­ně pro­po­ji­lo a ve výsled­ném plát­ně se vypra­věč­ka Vero­ni­ka a můj pout­ník spo­ju­jí v jed­nu — jakou­ko­li — lid­skou bytost, kte­rá pře­bí­rá pocho­deň, úděl samot­né­ho vyku­pi­te­le našich hříchů, trpí­cí­ho, hře­by při­kur­to­va­né­ho, ukřižovaného.

 Tvář toho muže ve vší krá­se do mého  šát­ku obtisk­la se…

 Ano, nebe se poo­tevře­lo… i s podiv­ným kolouš­kem. Pro­bě­hl během natá­če­ní oko­lo nás. Mys­le­li jsme, že je to snad pes, vlk? Neboť měl dlou­hé nohy, mohut­ný, chun­de­la­tý liš­čí ocas, radost­ně poska­ku­jí­cí, a špi­ča­té, troj­ú­hel­ní­ko­vi­té uši. Zasta­vil se a dlou­ho nás sle­do­val. Adam ho stih­nul nasát do kame­ry… — co to tu tro­pí­me?… -, než nám naše počí­ná­ní posvě­til hla­si­tým ufrk­nu­tím a leh­kým, sou­hlas­ným potře­se­ním hla­vy. Pak odsko­čil svo­bod­ně v dál… ANO, při­po­mněl nám, že všich­ni oby­va­te­lé zdej­ší pla­ne­ty jsou jen a jen vez­dej­ší, klo­pý­ta­jí­cí pout­ní­ci na dlou­hé, nevy­zpy­ta­tel­né pou­ti. I závě­reč­ná skulp­tu­ra Smíření/Odpuštění, tře­ba­že pro­za­tím není v reál­né podo­bě, díky moder­ní tech­no­lo­gii AI ohro­mi­la pře­kva­pe­né­ho pout­ní­ka už teď! Naše oče­ká­vá­ní byla pře­ko­ná­na a k vel­ké rados­ti, spo­ko­je­nos­ti vyje­vi­la i dal­ší neo­če­ká­va­né pře­sa­hy, výklady…

A klou­by a záda z pře­mí­ry zachy­ce­né­ho, pola­pe­né­ho, uvíz­nu­té­ho, nale­pe­né­ho, nese­třá­sa­tel­né­ho… bolí nejen nebo­hé­ho jež­ka, ale prá­vem i mne.

I když se sna­žím o pro­ce­ze­ní, pro­fil­tro­vá­ní, tří­be­ní pro­ži­té­ho, zůstá­vá jed­no zra­ni­tel­né, pře­cit­li­vě­lé tělo.