Rubriky
Aktuality Contemporary dance Recenze Reportáže

Jihočeské divadlo: Mladí, krásní a navždy

Mla­dí, krás­ní a navždy… Tato tři klí­čo­vá slo­va jsou succus pří­stu­pu společností/korporátů k jejich nově při­jí­ma­ným zaměst­nan­cům a sou­čas­ně jsou to kri­té­ria uplat­ňo­va­ná při jejich výbě­ru. Autor­ka a cho­re­o­gra­f­ka Jana Bur­kiewic­zo­vá si je vybra­la jako název a ústřed­ní ideu své cho­re­o­gra­fie, již před rokem při­pra­vi­la s balet­ním sou­bo­rem Jiho­čes­ké­ho diva­dla v Čes­kých Budě­jo­vi­cích. Sou­bor s insce­na­cí hos­to­val 16. úno­ra v Diva­dle Na Fidlo­vač­ce v rám­ci 6. roč­ní­ku pro­jek­tu Již­ní spoj­ka, díky němuž pra­vi­del­ně hos­tu­jí čes­ko­bu­dě­jo­vic­ká diva­dla v Praze.

Postavy ve žlutých kombinézách nemají jména, pouze čísla 1-17. Foto Michaela Karásek Čejková
Posta­vy ve žlu­tých kom­bi­né­zách nema­jí jmé­na, pou­ze čís­la… Foto Micha­e­la Kará­sek Čejková

Neob­vyk­lé téma je zpra­co­vá­no pře­svěd­či­vě, obsah „jde přes ram­pu” vel­mi dob­ře. Insce­na­ce je spí­še pohy­bo­vé diva­dlo než balet –  z toho jsou pře­vza­ty pou­ze pozi­ce rukou, někte­ré sko­ky a zve­da­né figu­ry. Hlav­ním pohy­bo­vým mate­ri­á­lem je ryt­mi­zo­va­ná chůze a přesku­po­vá­ní sou­bo­ru v růz­ně modi­fi­ko­va­ných pro­sto­ro­vých útvarech.

V úvo­du sle­du­je­me sedm­náct fina­lis­tů talen­to­vé taneč­ní sou­tě­že. Rych­le se však všech­no pro­mě­ní v kari­ko­va­ný, sati­ric­ký obraz živo­ta v kor­po­rá­tu, kde se kaž­dý sna­ží fun­go­vat bez ohle­du na ostat­ní — mož­né — spo­lu­pra­cov­ní­ky. Kdo není scho­pen akcep­to­vat ano­ny­mi­zo­va­né exis­ten­ce a při­způ­so­bit se, je vyřa­zen. Nikde nezve­řej­ně­ná „pra­vi­dla” všich­ni dodr­žu­jí. Čle­no­vé a člen­ky sku­pi­ny ini­ci­a­tiv­ně zakro­ču­jí pro­ti těm, kte­ří  vybo­ču­jí, a toho nej­vzpur­něj­ší­ho nako­nec dokon­ce zabi­jí. Odlid­ště­né cho­vá­ní všech akté­rů a akté­rek pod­tr­hu­jí pří­ka­zy nevi­di­tel­né­ho hla­su (sku­teč­ný šéf, natož vlast­ník, je ano­nym­ní a vlast­ně nezná­mý) diri­gu­jí­cí­ho celou sku­pi­nu, mj. k odstra­ně­ní bez­vlád­né­ho těla roz­ka­zem: Ukliď­te to!

Kdo není schopen akceptovat anonymizované existence a přizpůsobit se, je vyřazen. Foto Michaela Karásek Čejková
Kdo není scho­pen akcep­to­vat ano­ny­mi­zo­va­né exis­ten­ce a při­způ­so­bit se, je vyřa­zen… Foto Micha­e­la Kará­sek Čejková

Posta­vy ve žlu­tých kom­bi­né­zách nema­jí jmé­na, pou­ze čís­la 1 – 17; a tak je i ano­nym­ní hlas oslo­vu­je, když jim naři­zu­je akti­vi­ty (např. smích, zpěv apod.) nebo se jich vyptá­vá na jejich živo­to­pis. Když se ten­to sys­tém šika­ny vyčer­pá, nastu­pu­jí dal­ší nástro­je selek­ce: posta­vy v čer­ném při­ná­še­jí židle, jejichž počet se postup­ně sni­žu­je.  Nej­pr­ve jsem si mys­lel, že jsou to tech­ni­ká­ři, poz­dě­ji se ovšem pro­je­vi­li jako sbor s vel­mi pri­mi­tiv­ním pohy­bo­vým rejstří­kem ome­ze­ným na jed­nu pokři­ve­nou pozi­ci;  v rám­ci sna­hy při­způ­so­bit se ji začne do té doby sólu­jí­cí kolek­tiv napo­do­bo­vat.  Dokla­dem uni­fi­ka­ce jsou také nasa­zo­va­né mas­ky-hla­vy. Sig­ni­fi­kant­ní je také pou­ží­vá­ní „uni­ver­zál­ní­ho jazy­ka” — ang­lič­ti­ny (mís­to dří­věj­ší ruš­ti­ny) jako doro­zu­mí­va­cí­ho nástro­je. A v závě­ru se shů­ry sne­sou neo­no­vá pís­me­na: FOREVER

A v závěru se shůry snesou zlatá písmena: FOREVER... Foto Michaela Karásek Čejková
V závě­ru se shů­ry sne­sou neo­no­vá pís­me­na: FOREVER… Foto Micha­e­la Kará­sek Čejková

Insce­na­ce je nemi­lo­srd­ně sati­ric­ký obraz situ­a­cí, jež jsou bohu­žel v dneš­ním svě­tě čas­té, ne-li dokon­ce (v pra­cov­ních živo­tech) nor­ma­tiv­ní. Důle­ži­tý podíl na scé­ná­ři má s Bur­kiewic­zo­vou spo­lu­pra­cu­jí­cí dra­ma­tur­gy­ně Mar­ti­na Kin­ská. Vel­mi vhod­nou hud­bu — do popo­vé­ho zvu­ku pro­mě­ně­né mozar­tov­ské into­na­ce — při­pra­vil Jiří Kon­va­lin­ka. Funkč­ní — efekt­ní a při­tom jeviš­tě neza­hl­cu­jí­cí — výpra­vu navr­hl reno­mo­va­ný výtvar­ník Marek Cpin. Samo­zřej­mě neza­ne­dba­tel­ný podíl na sil­ném půso­be­ní díla má pre­ciz­ní a vel­mi anga­žo­va­né pro­ve­de­ní jiho­čes­ké­ho sou­bo­ru. Byl jsem udi­ven, co lze čis­tě pohy­bo­vý­mi pro­střed­ky pře­svěd­či­vě a jeno­znač­ně vyjádřit!

Praž­ské uve­de­ní mělo bouř­li­vý úspěch. Nepo­chyb­ně i pro­to, že pub­li­kum sle­do­va­lo zná­mé vzor­ce cho­vá­ní a veřej­ných pre­zen­ta­cí včet­ně „pře­stá­vek na rekla­mu”. Ve mně zane­cha­lo hlu­bo­ký záži­tek pod­ně­cu­jí­cí k pře­mýš­le­ní o sta­vu sou­čas­né­ho svě­ta, kam se dneš­ní — pře­de­vším mla­dí — lidé řítí, za čím a proč se ženou.

Jan Deh­ner

Balet Jiho­čes­ké­ho diva­dla, Čes­ké Budě­jo­vi­ce — Jana Bur­kiewic­zo­vá: Mla­dí, krás­ní a navždy. Cho­re­o­gra­fie, scé­nář a režie: Jana Bur­kiewic­zo­vá, spo­lu­prá­ce na scé­ná­ři, dra­ma­tur­gie: Mar­ti­na Kin­ská, hud­ba: Jiří Kon­va­lin­ka, scé­na a kos­týmy: Marek Cpin, svě­tel­ný design: Karel Šimek. Asi­s­tent­ky cho­re­o­gra­f­ky: Pau­li­na Šmatlá­ko­vá, Simo­na Macho­vi­čo­vá, asi­s­ten­ti cho­re­o­gra­f­ky: Béla Kéri Nagy, Zde­něk Mlá­dek. Taneč­ni­ce: Bar­bo­ra Cou­fa­lo­vá, Pet­ro­ne­la Bogdan, Sophie Debou, Mai Iwa­mo­to, Shi­no Kube­šo­vá, Jana Pelclo­vá, Auro­ra Kube­lí­ko­vá, Mar­ké­ta Vomáč­ko­vá, Lui­gia Sac­car­do. Taneč­ní­ci: Zde­něk Mlá­dek, Pao­lo Terra­no­va, Wil­li­am Steers, Gio­van­ne Fro­ta, Jonathan Rive­ros Sua­rez, Vale­rio Tes­to­ni, Chi­ka­ra Ara­ki. Hlas v nahráv­ce: Joha­na Matouš­ko­vá. Před­sta­ve­ní řídí: Jana Praš­nič­ko­vá. Pre­mi­é­ra 21. 3. 2025. Psá­no z uve­de­ní 16. 2. 2026 v Diva­dle Na Fidlo­vač­ce v Pra­ze v rám­ci fes­ti­va­lu Již­ní spoj­ka 2026.

Autor: Jan Dehner

(1945) Po absolutoriu ostravské konzervatoře studoval dějiny hudby na FFUK (1965–1970) a postgraduálně hudební teorii na AMU; účastnil se také prázdninových kurzů Nové hudby v Darmstadtu. Pracoval v koncertním oddělení SČSKU (tehdy založil se skladatelem Ladislavem Kubíkem festival Mladé pódium), byl odborným pracovníkem Kabinetu dějin českého divadla ČSAV, také dramaturgem Opery ND (1992–1996) a nakonec pracovníkem MAD. Publikoval v Hudební vědě, Hudebních rozhledech, Lidových novinách, Opus musicum, The Prague Post a dalších. Aktivně se účastnil brněnských kolokvií, přednášel na konferencích v Praze, Vratislavi, Leedsu, vystoupil na diskusním panelu v Göteborgu. Psal hesla do Malé encyklopedie hudby i slovníku Contemporary Composers. Do autobiografie Evy Herrmannové Poslední Herrmannovic holka napsal závěrečnou kapitolu. Přeložil operu Petera Maxwella Daviese Medium (ND 2005), vybral Prokofjevovu hudbu k baletu Libora Vaculíka Marie Stuartovna (Brno 1999). Provedl revizi hudební a divadelní sbírky Městského muzea Čelákovice, kde také připravil výstavu Tak se žilo (2022).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *