Druhé číslo Dance Context Journal, vydané v roce 2025 pod editorským vedením Petry Zeller Dotlačilové a Zuzany Rafajové, je věnováno tématu identity v tanci a navazuje na premiérový ročník zaměřený na tanec ve veřejném prostoru. Formálně jde o ročenku odborného časopisu, fakticky však publikace působí jako tematicky komponovaný sborník, který propojuje bilanční reflexi sezony, populárně‑naučné eseje a odborné studie. Právě tato žánrová otevřenost je jednou z jejích hlavních předností: číslo nechce identitu pouze teoretizovat, ale sledovat ji v živé síti institucí, estetik, těl, technologií i sociálních zkušeností.
Editorial Petry Zeller Dotlačilové a Zuzany Rafajové nastavuje pole přesně. Identita zde není jednou danou kategorií, ale napětím mezi osobním sebeurčením, kulturní příslušností, genderem, profesní rolí, tělesnou normou a možností veřejného projevu. Redakci se daří vyhnout redukci tématu na jediný výkladový rámec. Místo toho skládá mozaiku textů, v níž se vedle sebe objevují queer perspektivy, otázky body image, zkušenost neslyšících, ženská pantomima, folklorní autoetnografie i problém autorství v éře umělé inteligence. Jak správně naznačuje editorial, identita zde není jedna — a právě v této pluralitě spočívá přesvědčivost celého čísla.
Publikace má zároveň dvojí rytmus. Úvodní bilanční blok věnovaný sezoně 2024/2025 plní důležitou dokumentační a kontextualizační funkci. Text Romana Vaška o baletní sezoně čte institucionální proměny českých scén nikoli jako administrativní kulisu, ale jako faktor, který bezprostředně ovlivňuje dramaturgii, kvalitu i identitu souborů. Lucie Kocourková sleduje decentralizovanou mapu současného tance a ukazuje, jak se po oslabení jednoho centra scéna rozlévá do alternativních prostorů, galerií a technologických platforem. Hana Strejčková pak obdobně mapuje nový cirkus, fyzické divadlo a pantomimu jako oblast, v níž sílí sdílení procesů, žánrové prolínání i důraz na jinakost. Tematická vazba na identitu je tu spíše nepřímá, ale právě tím cenná: připomíná, že identita tanečního umění se utváří také institucionálně a provozně.
Nejsilnější část čísla představuje populárně‑naučný blok, zejména tam, kde se autorům a autorkám daří spojit srozumitelnost s interpretační přesností. Markéta Fagan v textu Polibek vesmíru přesvědčivě propojuje zkušenost improvizace se stavem flow a s fenomenologicky laděnou úvahou o těle, čase a prostoru. Esejistický tón zde není únikem od tématu, ale způsobem, jak mluvit o identitě jako o procesu, který se rodí v pohybu a ve změně vnímání. Podobně silná je studie Andrijany Trpković o tvorbě Sorour Darabi: nejde jen o portrét výrazné umělecké osobnosti, ale o promyšlené čtení vztahu mezi queer tělesností, perským kulturním dědictvím, spiritualitou a politickou zranitelností. Text ukazuje, že identita v tanci není pouhé „vyjádření sebe“, nýbrž komplikované přepisování zděděných forem.
Velmi podnětný je i příspěvek Hany Strejčkové o Nole Rae. Autorka zde nejde cestou jednoduché portrétní stati, ale zasazuje tvorbu britské mimky do širší historie ženské pantomimy a genderových záměn na evropském jevišti. Výsledkem je text, který ukazuje, jak nonverbální divadlo od počátku problematizovalo stabilitu genderových rolí a jak tělo na scéně může fungovat jako médium proměnlivé identity. Zcela jiný, ale neméně důležitý rozměr přináší článek Lucie Štádlerové a Věry Sagulové o utváření identity neslyšících dětí skrze tanec. Právě zde se téma čísla dotýká své společenské podstaty nejpřesněji: identita není abstraktní problém reprezentace, ale otázka přístupu, jazyka, pedagogiky a možnosti být v prostoru umění plnohodnotně přítomen.
O něco slabší, byť stále aktuální a potřebný, je příspěvek Michaely Kessler o umělé inteligenci a autorství pohybu. Síla textu spočívá v naléhavosti tématu a ve schopnosti srozumitelně pojmenovat, že digitální sběr a generování pohybu zpochybňuje dosavadní představy o choreografickém autorství, autenticitě i tělesné jedinečnosti. Místy je však znát, že text stojí spíše na šíři problému než na hlubším metodologickém ukotvení v tanečněvědné debatě. V rámci čísla to ale nepůsobí rušivě; spíše to dokládá, že redakce chce otevírat i témata, která jsou teprve ve fázi rychlého formování.
Odborná sekce je sevřenější a metodologicky jasnější. Studie Martyny Zbucké o body image a osobní identitě v tanci je cenná především tím, že kombinuje teorii s vlastním empirickým šetřením napříč žánry. I přes omezený vzorek respondentů přináší důležité zjištění: tlak na tělo není výsadou baletu, jen se v různých stylech odlišně artikuluje. Podstatné je i to, že text neopomíjí genderovou dimenzi a všímá si rovněž zkušenosti nebinárních performerů. Laura Kolačkovská pak ve studii o autoetnografickém výzkumu lidového tance otevírá metodologicky mimořádně zajímavou rovinu celého čísla. Identita se zde nezkoumá jen jako téma tance, ale také jako problém samotné výzkumnice, která je zároveň účastnicí, organizátorkou, lektorkou i analytičkou. Tento text patří k nejpřesvědčivějším právě proto, že nezůstává u deklarace reflexivity, ale ukazuje její praktické důsledky.
Největší hodnotou druhého čísla Dance Context Journal je schopnost držet pohromadě různé režimy psaní o tanci: kritický, dokumentační, pedagogický, teoretický i esejistický. Jistou slabinou této široce otevřené koncepce je nevyrovnanost některých textů a také fakt, že mezi jednotlivými oddíly ne vždy vzniká zcela zřetelný dialog. Publikaci by prospěla silnější vnitřní klenba — například závěrečná editorská syntéza, která by výslovněji propojila sezonní bilance s tematickými studiemi. I tak ale platí, že pluralita hlasů zde není nahodilá. Odpovídá samotnému tématu: identita v tanci se v tomto čísle ukazuje jako mnohovrstevnatý, rozporný a stále znovu vyjednávaný proces.
Dance Context Journal 2025: Identity v tanci je proto důležitou publikací nejen pro taneční teoretiky a kritiky, ale i pro pedagogy, kurátory a umělce. Nepřináší uzavřenou definici identity, nýbrž přesvědčivě ukazuje, proč ji v prostředí současného tance nelze chápat jednotně. V českém a slovenském prostoru taková ročenka plní důležitou reflexivní funkci: potvrzuje, že psaní o tanci může být současně odborné, otevřené i společensky relevantní.
