Po repríze inscenace Ona je živá v Divadle v Dlouhé jsem byla přesvědčena, že chci vědět víc. Divadelní jazyk režisérky a dramatičky Elišky Balog (1994) je provokativní a citlivý zároveň. Anarchický, genderově citlivý, fyzický, sexuální, politický i poetický. Co je však za tím vším? O cizích jazycích jako „novém patře reality“, a například io tom, proč z utrpení může vzniknout krásný obraz. Balog dělá divadlo, které nepohladí, ale mění psychofyzickou zkušenost publika.
V rozhovoru pro Theatrocén jste řekl, že vám „čeština už nevyhovuje“ a ráda byste zkusila inscenaci například ve francouzštině. Co vám jazyk bere a co naopak dává při práci s herci? Je to jen o slovech, nebo o jiném rytmu myšlení?
Cizí jazyk otevírá celé nové patro reality. Jde o jiný rytmus řeči a neoposlouchaná slova, takže když herec mluví jinou řečí, zhmotňuje se další, existující a komplexní vesmír, který je do značné míry tajemstvím. Jsem přesvědčená, že cizí jazyk z hereckého projevu nebere nic, jen je to pro herce těžší, ale když se to dobře naučí a ví co říkají, může se stát zázrak. Celé to vychází z mého pocitu, že chci do divadla přivádět celý svět ve všech jeho existujících podobách.
Vaše inscenace často pracují s toxickými vztahy a násilím v intimitě. Neriskujete tím, že se z utrpení stane „krásný obraz“? Jak si hlídáte hranici mezi kritikou vztahu a jeho estetizací na jevišti?
Mám pocit, že tvůrci vždy hledají obrazy, které jim dávají smysl. Často jsou ty obrazy hraniční a mají více než jeden význam, a pak je na každém divákovi, jak tu danou věc čte. Určitě se z utrpení může stát krásný obraz, a je to tak v pořádku. Nemám pocit, že by při mé tvorbě byla nějaká hranice, kterou musím hlídat. Hranice většinou dávají herci, a já to přijímám. Tak možná oni jsou ti, kteří určují, jak moc hraniční obrazy nakonec vzniknou.
Vaše inscenace jsou také velmi fyzické. Co je pro vás signál, že herec „klame tělem“? Jak jej dostanete z hlavy do těla, když text nestačí?
Pro mě je hodně důležité, aby byli herci ve velkém komfortu, který jim následně umožní ztratit kontrolu. Zajímá mě co se děje, když se člověk nekontroluje, protože ty největší blbosti jsou nakonec tou největší pravdou. A tyhle věci jdou přes tělo, takže já text často odhazuji a chci, aby se zkoušeli absolutní blbosti.
V podcastu Divadla v Dlouhé vzpomínáte, že vás zajímá „mocenská dynamika ve vztazích“. Když režírujete scénu dominance, jak hlídáte, aby se mocenská hra nepřesunula ze scény do zkušebny mezi vás a herce?
Vlastně mě nikdy nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Herců se kterými zkouším, si vážím. Pracuji už jen s lidmi, které si sama vyberu a chci, abychom během zkoušení byli všichni v naprosto otevřeném a bezpečném prostoru. Vím, že jsem nikdy neměla sklony uplatňovat nějaké manipulační hry a jsem přesvědčená, že to do naší práce za žádných okolností nepatří. Já hledám uvolněnost, především.
Říkáte, že do některých aspektů „možná nikdy nebudeme schopni proniknout“. Jaká jsou ta „bílá místa“ ve vaší režii? Jsou témata nebo emoce, před kterými si řeknete: na tohle ještě nemám?
Myslím, že nemám témama ani emoce, kterých bych se předem bála. Spíš se bojím vlastní lhostejnosti, kompromisů a špatných rozhodnutí, protože tyto aspekty moji práci ničí.
Vaše ženské hrdinky jsou často „zlomené“, ale nikdy ne pasivní oběti. Vědomě se vyhýbáte figure „trpící ženy na jevišti“? Jak definujete sílu ženské postavy — je to když křičí, když mlčí, nebo když odchází?
Vědomě se určitě ničemu nevyhýbám. Většina mých rozhodnutí je intuitivních a jestli to působí, že ženy v mých isncenacích nejsou jen pasivní oběti, je to jedině dobře. Pro mě je určitě důležité, za všech okolností jednat, i když třeba chybně. Vždy si u toho vzpomenu na seriál The Morning Show, ve kterém za sebou jednotlivé postavy neúnavně a stále dokola chodí a řeší vzájemné vztahy, což je určitě lepší než sedět a čekat, co se stane. Fandím odcházení a následnému přicházení.
Když se řekne „feministické divadlo“, většina lidí si představí hru napsanou ženou o ženách. Vy ale feminismus podprahově reflektujete přes formu, rytmus, práci s mocí na jevišti. Je pro vás feministické i to, když mužský text režíruje žena a převrátí hierarchii pohledů?
Abych řekla pravdu, nikdy mě nenapadlo označit divadlo které dělám, jako feministické. Vlastně té současné definici tohoto pojmu ani nerozumím. Přijde mi důležité upozorňovat na hraniční situace, ve kterých je křehkost a opravdovost považována za slabost. V inscenaci Ona je živá jsou to dvě ženy, a jedna z nich se chová tak, že tu druhou ničí. Jde mi o rozkrývání vzorců chování, které jsou nepřijatelné jak u žen tak u mužů a často je těžké je pochopit, když jsme sami součástí jejich uplatňování.
Říkáte, že nechcete dělat divadlo, které „pohladí“. Co má podle vás divák cítit, když odchází z vaší inscenace? Je nepohodlí cíl, nebo nezbytný vedlejší efekt pravdy?
Já si hlavně přeji, aby divadlo vyvolávalo silné pocity. Aby se během inscenace něco dělo s divákovým tělem, a je to pro mě důležitější než jakékoliv intelektuální propojení. Často se i v našich životech setkáváme s tím, že nás něco silně zasáhne, a my v tu chvíli nevíme proč. Přijdeme na to až časem. Nejhorší je divadlo, které se nás nedotkne vůbec. A ano, pohodlí si můžeme kdykoliv udělat sami doma, takže chodit za ním do divadla, je velký omyl.
