V pražské Venuši ve Švehlovce měl 11. března premiéru taneční happening Be RAW, který místo hotového představení nabízí otevřenou situaci založenou na hře, pravidlech a sdílené přítomnosti. Klára Gomez Herrera a Štěpána Nlasa Mfuta v něm nenásilně vtahují publikum do dění a mění diváky ve spoluaktér/ky; právě v tomto propojení improvizace, tělesného jednání a sociální interakce se projekt dotýká i současných úvah o hravosti jako plnohodnotném principu taneční tvorby.
Be RAW se od začátku vymezuje proti představě uzavřené taneční inscenace. Jak napovídá i booklet, nejde o dílo „v tradičním slova smyslu“, ale o proměnlivý prostor setkání, hry a přítomnosti. Tahle ambice nezůstává jen u proklamace. Happening skutečně stojí na tom, že význam nevzniká z pevně vystavěného příběhu, ale z pravidel, drobných impulsů, tělesné reakce a sdíleného času mezi performerkami a diváky.

Začátek večera je vystavěn jako seznámení s pravidly. Jejich základ je odvozen z dětské hry kámen – nůžky – papír, ale v upravené podobě. Kámen zůstává sevřenou pěstí, další znamení připomíná „kolečko“ vytvořené obloukem z prstů a třetí gesto se posouvá k expresivnějšímu znaku, variantě „papíru“, v níž ruka míří v bafometově gestu nad hlavu. Právě tahle sada symbolů vytváří rámec první části, v níž Klára Gomez Herrera a Štěpána Niasa Mfuta vstupují do vzájemného střetu. Nejde však o agonický souboj v dramatickém smyslu ani o zcela čitelný systém tahů a odpovědí. Z hlediště je patrné spíš to, že v určité chvíli dojde k trojímu setkání stejných znaků, a s ním i ke změně dramaturgie, nejzřetelněji signalizované proměnou hudební stopy.
Právě tady se ukazuje jedna z hlavních ambivalencí Be RAW. Na jedné straně je sympatické, že projekt nechce všechno vysvětlovat a nechává věci vznikat před očima diváků bez nadbytečného výkladu. Na straně druhé úvodní pravidla přirozeně vyvolávají očekávání, že za akcí existuje rozpoznatelný řád. Když ho ale divák nedokáže přečíst, nesleduje ani tak hru samotnou jako spíš její následky. Výsledkem je lehké napětí mezi otevřeností a neprůhledností: je zřejmé, že se něco stalo, ale není zcela jasné co přesně a proč. U happeningu to nemusí být slabina, je to ale moment, v němž se večer pohybuje na hraně mezi osvobozující neurčitostí a ztrátou tahu, k čemuž ale během premiéry nedošlo, a naopak se objevilo několik velmi silných momentů, a to zejména v závěrečném agonickém souboji dvojic, a později v uhýbání výpadů sousedek a sousedů.

Jakmile se však Be RAW přesune od sledování pravidel k jejich sdílenému provádění, začne fungovat s větší samozřejmostí. Výrazně tomu pomáhá prostorové řešení. Pódium je umístěno uprostřed alley, diváci tedy sedí naproti sobě, a tato dispozice není jen technická, ale přímo herní. Protilehlé strany sálu se stávají dvěma póly situace, dvěma tábory, mezi nimiž se nerozehrává jen pohyb performerek, ale i aktivita publika. Diváci sedící v prvních řadách jsou vyzváni, aby mezi sebou soutěžili: na místě se ustaví tým z jedné i druhé strany a oba se utkají v krátkém jednokolovém závodě — kdo dříve doběhne do poloviny scény, vzdálené jen několik rychlých kroků, a nejrychleji se vrátí zpět na své místo. I takto jednoduchý úkol stačí k tomu, aby se prostor proměnil v hrací pole a publikum přestalo být pouze bezpečně usazeným pozorovatelem.
Silný moment přichází ve chvíli, kdy se právě ony „pupíčky“ ukážou jako nositelé instrukcí. Z jejich spodní strany se vynořují jednoduché úkoly: meditovat, skákat na místě, protahovat se, zívat. Publikum se tím nenásilně proměňuje v aktéry. Nejde o efektní interaktivitu pro interaktivitu samu, ale o jemný posun role. Už nejsme ti, kdo sledují cizí přítomnost, nýbrž ti, kdo ji musí sami nějak vykonat. V těchto pasážích se Be RAW nejvíc přibližuje principu, který jeden z prvních happenerů John Cage nazýval time brackets — časovým rámcům, v nichž je zadáno trvání nebo úkol, ale konkrétní naplnění zůstává otevřené.
Právě zde happening nachází svůj nejpřesvědčivější tvar. Nesnaží se vnutit význam, spíš organizuje čas, pozornost a způsob vzájemného setkávání tak, aby se význam mohl vynořit z jednotlivého prožitku. I proto v Be RAW nepůsobí hravost jako únik od vážnosti, ale jako metoda: otevírá prostor pro improvizaci, aniž by rušila rámec, v němž se mohou diváci stát skutečnými aktéry situace. To přesně odpovídá současnému důrazu na to, že rozhodující není improvizace sama o sobě, ale konkrétní podoba jejích pravidel a podmínek.

Běh na místě, nasazení slunečních brýlí i drobné soutěžní situace přitom udržují večer v lehkosti a hravosti. Be RAW není asketický experiment, který by se halil do vážnosti „performativního gesta“. Naopak si dovoluje civilnost i nadhled. To je podstatné, protože právě tato lehkost brání tomu, aby se přítomný okamžik proměnil v povinné cvičení z autenticity. Ve své nejlepší podobě je Be RAW přesně tím, co slibuje: otevřeným prostorem, v němž se fragmenty jednání, gest a reakcí skládají do tvaru, který nevzniká předem, ale až teď.
Jeho slabší místo tkví v tom, že ne každá otevřenost je automaticky sdílená. Tam, kde večer zakládá svou strukturu na znakové výměně mezi performerkami, by pomohla o něco větší čitelnost nebo přesnější rytmizace, aby divák nebyl odkázán jen na pocit, že k proměně došlo. Jakmile se ale těžiště přesune k publiku a k jednoduchým úkolům v čase, Be RAW získává přesnost jiného druhu: ne významovou, ale zkušenostní.

Hravost zde přitom nefunguje jako odlehčující dekorace, ale jako vlastní způsob organizace zkušenosti. Současné teoretické úvahy o movement improvisation ukazují, že účinek podobných situací nespočívá v jediné „svobodě pohybu“, nýbrž ve vrstvení psychologických, sociálních a tělesných mechanismů, které se aktivují podle toho, jak přesně je improvizace vystavěna. Be RAW je v tomto ohledu pozoruhodné právě tím, že hravost nespojuje s bezbřehostí, ale s pravidlem: nejprve stanoví znakový rámec, poté jej nechá rozpouštět do sdílených úkolů, soutěžních mikroakcí a participace publika. Hra tu tedy není opakem struktury, ale jejím pohyblivým režimem — způsobem, jak zorganizovat pozornost, vztahy i přítomný okamžik.

RawDance Company: Be RAW, psáno z premiéry 11. 3. 2026 ve Venuši ve Švehlovce
Koncept, choreografie, interpretace: Klára Gomez Herrera, Štěpána Nlasa Mfuta
Hudba: Václav Kalivoda
Světelný design, scénografie: Judita Mejstříková
Dramaturgická spolupráce: Lukáš Karásek
Grafický design, vizuál: Ekaterina Fonina
Koprodukce: Venuše ve Švehlovce
Za podpory: SFK, Praha 3 (MKČR, NŽÚ)
Producent: RAVV dance company z. s.

