Be RAW: choreografie sdíleného času

V praž­ské Venu­ši ve Šveh­lov­ce měl 11. břez­na pre­mi­é­ru taneč­ní hap­pe­ning Be RAW, kte­rý mís­to hoto­vé­ho před­sta­ve­ní nabí­zí ote­vře­nou situ­a­ci zalo­že­nou na hře, pra­vi­dlech a sdí­le­né pří­tom­nos­ti. Klá­ra Gomez Herre­ra a Ště­pá­na Nla­sa Mfu­ta v něm nená­sil­ně vta­hu­jí pub­li­kum do dění a mění divá­ky ve spoluaktér/ky; prá­vě v tom­to pro­po­je­ní impro­vi­za­ce, těles­né­ho jed­ná­ní a soci­ál­ní inter­ak­ce se pro­jekt dotý­ká i sou­čas­ných úvah o hra­vos­ti jako plno­hod­not­ném prin­ci­pu taneč­ní tvorby.

Be RAW se od začát­ku vyme­zu­je pro­ti před­sta­vě uza­vře­né taneč­ní insce­na­ce. Jak napo­ví­dá i boo­klet, nejde o dílo „v tra­dič­ním slo­va smys­lu“, ale o pro­měn­li­vý pro­stor setká­ní, hry a pří­tom­nos­ti. Tahle ambi­ce nezů­stá­vá jen u pro­kla­ma­ce. Hap­pe­ning sku­teč­ně sto­jí na tom, že význam nevzni­ká z pev­ně vysta­vě­né­ho pří­bě­hu, ale z pra­vi­del, drob­ných impul­sů, těles­né reak­ce a sdí­le­né­ho času mezi per­for­mer­ka­mi a diváky.

Začá­tek veče­ra je vysta­věn jako sezná­me­ní s pra­vi­dly. Jejich základ je odvo­zen z dět­ské hry kámen – nůž­ky – papír, ale v upra­ve­né podo­bě. Kámen zůstá­vá sevře­nou pěs­tí, dal­ší zna­me­ní při­po­mí­ná „koleč­ko“ vytvo­ře­né oblou­kem z prs­tů a tře­tí ges­to se posou­vá k expre­siv­něj­ší­mu zna­ku, vari­an­tě „papí­ru“, v níž ruka míří v bafo­me­to­vě ges­tu nad hla­vu. Prá­vě tahle sada sym­bo­lů vytvá­ří rámec prv­ní čás­ti, v níž Klá­ra Gomez Herre­ra a Ště­pá­na Nia­sa Mfu­ta vstu­pu­jí do vzá­jem­né­ho stře­tu. Nejde však o ago­nic­ký sou­boj v dra­ma­tic­kém smys­lu ani o zce­la čitel­ný sys­tém tahů a odpo­vě­dí. Z hle­diš­tě je patr­né spíš to, že v urči­té chví­li dojde k tro­jí­mu setká­ní stej­ných zna­ků, a s ním i ke změ­ně dra­ma­tur­gie, nej­zře­tel­ně­ji sig­na­li­zo­va­né pro­mě­nou hudeb­ní stopy.

Prá­vě tady se uka­zu­je jed­na z hlav­ních ambi­va­len­cí Be RAW. Na jed­né stra­ně je sym­pa­tic­ké, že pro­jekt nechce všech­no vysvět­lo­vat a nechá­vá věci vzni­kat před oči­ma divá­ků bez nad­by­teč­né­ho výkla­du. Na stra­ně dru­hé úvod­ní pra­vi­dla při­ro­ze­ně vyvo­lá­va­jí oče­ká­vá­ní, že za akcí exis­tu­je roz­po­zna­tel­ný řád. Když ho ale divák nedo­ká­že pře­číst, nesle­du­je ani tak hru samot­nou jako spíš její násled­ky. Výsled­kem je leh­ké napě­tí mezi ote­vře­nos­tí a neprů­hled­nos­tí: je zřej­mé, že se něco sta­lo, ale není zce­la jas­né co přes­ně a proč. U hap­pe­nin­gu to nemu­sí být sla­bi­na, je to ale moment, v němž se večer pohy­bu­je na hra­ně mezi osvo­bo­zu­jí­cí neu­r­či­tos­tí a ztrá­tou tahu, k čemuž ale během pre­mi­é­ry nedo­šlo, a nao­pak se obje­vi­lo něko­lik vel­mi sil­ných momen­tů, a to zejmé­na v závě­reč­ném ago­nic­kém sou­bo­ji dvo­jic, a poz­dě­ji v uhý­bá­ní výpa­dů sou­se­dek a sousedů.

Jakmi­le se však Be RAW pře­su­ne od sle­do­vá­ní pra­vi­del k jejich sdí­le­né­mu pro­vá­dě­ní, začne fun­go­vat s vět­ší samo­zřej­mos­tí. Výraz­ně tomu pomá­há pro­sto­ro­vé řeše­ní. Pódi­um je umís­tě­no upro­střed alley, divá­ci tedy sedí napro­ti sobě, a tato dis­po­zi­ce není jen tech­nic­ká, ale pří­mo her­ní. Pro­ti­leh­lé stra­ny sálu se stá­va­jí dvě­ma póly situ­a­ce, dvě­ma tábo­ry, mezi nimiž se nero­ze­hrá­vá jen pohyb per­for­me­rek, ale i akti­vi­ta pub­li­ka. Divá­ci sedí­cí v prv­ních řadách jsou vyzvá­ni, aby mezi sebou sou­tě­ži­li: na mís­tě se usta­ví tým z jed­né i dru­hé stra­ny a oba se utka­jí v krát­kém jed­no­ko­lo­vém závo­dě — kdo dří­ve doběh­ne do polo­vi­ny scé­ny, vzdá­le­né jen něko­lik rych­lých kro­ků, a nej­rych­le­ji se vrá­tí zpět na své mís­to. I tak­to jed­no­du­chý úkol sta­čí k tomu, aby se pro­stor pro­mě­nil v hra­cí pole a pub­li­kum pře­sta­lo být pou­ze bez­peč­ně usa­ze­ným pozorovatelem.

Sil­ný moment při­chá­zí ve chví­li, kdy se prá­vě ony „pupíč­ky“ uká­žou jako nosi­te­lé instruk­cí. Z jejich spod­ní stra­ny se vyno­řu­jí jed­no­du­ché úko­ly: medi­to­vat, ská­kat na mís­tě, pro­ta­ho­vat se, zívat. Pub­li­kum se tím nená­sil­ně pro­mě­ňu­je v akté­ry. Nejde o efekt­ní inter­ak­ti­vi­tu pro inter­ak­ti­vi­tu samu, ale o jem­ný posun role. Už nejsme ti, kdo sle­du­jí cizí pří­tom­nost, nýbrž ti, kdo ji musí sami nějak vyko­nat. V těch­to pasá­žích se Be RAW nej­víc při­bli­žu­je prin­ci­pu, kte­rý jeden z prv­ních hap­pe­ne­rů John Cage nazý­val time brackets — časo­vým rám­cům, v nichž je zadá­no trvá­ní nebo úkol, ale kon­krét­ní napl­ně­ní zůstá­vá otevřené. 

Prá­vě zde hap­pe­ning nachá­zí svůj nej­pře­svěd­či­věj­ší tvar. Nesna­ží se vnu­tit význam, spíš orga­ni­zu­je čas, pozor­nost a způ­sob vzá­jem­né­ho setká­vá­ní tak, aby se význam mohl vyno­řit z jed­not­li­vé­ho pro­žit­ku. I pro­to v Be RAW nepů­so­bí hra­vost jako únik od váž­nos­ti, ale jako meto­da: ote­ví­rá pro­stor pro impro­vi­za­ci, aniž by ruši­la rámec, v němž se mohou divá­ci stát sku­teč­ný­mi akté­ry situ­a­ce. To přes­ně odpo­ví­dá sou­čas­né­mu důra­zu na to, že roz­ho­du­jí­cí není impro­vi­za­ce sama o sobě, ale kon­krét­ní podo­ba jejích pra­vi­del a podmínek.

Běh na mís­tě, nasa­ze­ní slu­neč­ních brý­lí i drob­né sou­těž­ní situ­a­ce při­tom udr­žu­jí večer v leh­kos­ti a hra­vos­ti. Be RAW není aske­tic­ký expe­ri­ment, kte­rý by se halil do váž­nos­ti „per­for­ma­tiv­ní­ho ges­ta“. Nao­pak si dovo­lu­je civil­nost i nad­hled. To je pod­stat­né, pro­to­že prá­vě tato leh­kost brá­ní tomu, aby se pří­tom­ný oka­mžik pro­mě­nil v povin­né cvi­če­ní z auten­ti­ci­ty. Ve své nej­lep­ší podo­bě je Be RAW přes­ně tím, co sli­bu­je: ote­vře­ným pro­sto­rem, v němž se frag­men­ty jed­ná­ní, gest a reak­cí sklá­da­jí do tva­ru, kte­rý nevzni­ká pře­dem, ale až teď.

Jeho slab­ší mís­to tkví v tom, že ne kaž­dá ote­vře­nost je auto­ma­tic­ky sdí­le­ná. Tam, kde večer zaklá­dá svou struk­tu­ru na zna­ko­vé výmě­ně mezi per­for­mer­ka­mi, by pomoh­la o něco vět­ší čitel­nost nebo přes­něj­ší ryt­mi­za­ce, aby divák nebyl odká­zán jen na pocit, že k pro­mě­ně došlo. Jakmi­le se ale těžiš­tě pře­su­ne k pub­li­ku a k jed­no­du­chým úko­lům v čase, Be RAW zís­ká­vá přes­nost jiné­ho dru­hu: ne význa­mo­vou, ale zkušenostní.

Hra­vost zde při­tom nefun­gu­je jako odleh­ču­jí­cí deko­ra­ce, ale jako vlast­ní způ­sob orga­ni­za­ce zku­še­nos­ti. Sou­čas­né teo­re­tic­ké úva­hy o move­ment impro­vi­sati­on uka­zu­jí, že úči­nek podob­ných situ­a­cí nespo­čí­vá v jedi­né „svo­bo­dě pohy­bu“, nýbrž ve vrstve­ní psy­cho­lo­gic­kých, soci­ál­ních a těles­ných mecha­nis­mů, kte­ré se akti­vu­jí pod­le toho, jak přes­ně je impro­vi­za­ce vysta­vě­na. Be RAW je v tom­to ohle­du pozo­ru­hod­né prá­vě tím, že hra­vost nespo­ju­je s bez­bře­hos­tí, ale s pra­vi­dlem: nej­pr­ve sta­no­ví zna­ko­vý rámec, poté jej nechá roz­pouš­tět do sdí­le­ných úko­lů, sou­těž­ních mik­ro­ak­cí a par­ti­ci­pa­ce pub­li­ka. Hra tu tedy není opa­kem struk­tu­ry, ale jejím pohyb­li­vým reži­mem — způ­so­bem, jak zor­ga­ni­zo­vat pozor­nost, vzta­hy i pří­tom­ný okamžik.

Raw­Dan­ce Com­pa­ny: Be RAW, psá­no z pre­mi­é­ry 11. 3. 2026 ve Venu­ši ve Švehlovce

Kon­cept, cho­re­o­gra­fie, inter­pre­ta­ce: Klá­ra Gomez Herre­ra, Ště­pá­na Nla­sa Mfu­ta
Hud­ba: Vác­lav Kali­vo­da
Svě­tel­ný design, scé­no­gra­fie: Judi­ta Mej­stří­ko­vá
Dra­ma­tur­gic­ká spo­lu­prá­ce: Lukáš Kará­sek
Gra­fic­ký design, vizu­ál: Eka­te­ri­na Foni­na
Kopro­duk­ce: Venu­še ve Šveh­lov­ce
Za pod­po­ry: SFK, Pra­ha 3 (MKČR, NŽÚ)
Pro­du­cent: RAVV dan­ce com­pa­ny z. s.