Dvacátý ročník bratislavského Nu Dance Festu (1. až 7. prosince 2025) spojil premiéry, návraty i doprovodné formáty do dramaturgie, která se ptá na hranici mezi svobodou a systémem: Are we humans or are we dancers? Program se odehrál především v A4 a Štúdiu 12, doplněn o relativně vzdálený P*AKT, Galerii Umelka a VŠVU.
Nu Dance Fest rámuje otázku „humans vs dancers“ jako metaforu současnosti: jsme lidé, tedy autenticky nepředvídatelní, nebo „tanečníci“, kteří se hýbou přesně tak, jak se od nich očekává? Téma se v programu proměňuje v práci s hranicemi mezi pohybem a mlčením a vytváří společný rámec pro formálně velmi rozdílné projekty.
Od vody k antropocénu
Festival vlastně začal mimo jeviště, ale přesně v jeho logice. Robo Švarc, vizuální umělec, kurátor, autor a překladatel, otevřel ročník přednáškou a workshopem INÁ VODA, kde sleduje vodu jako „environizujúce dynamické médium“ a zároveň jako konkrétní stopu průmyslových dějin a kontaminací v okolí Bratislavy (Žitný ostrov, Istrochem, vrakunská skládka). V tanečním kontextu to posouvá tělo od estetické formy k senzoru prostředí, které má paměť, toxickou zátěž i politické důsledky.
Švarcova scénická premiéra TRIGGERS tuto osu přenesla na jeviště Štúdia 12. Geniálně dramaturgicky vystavěný autorský text pracuje s obrazem souboje, kde „každý úder“ vede hlouběji do propadliště, a současně nechává prosvítat vrstvy vlastnictví, pozemkových spekulací a „mlhy antropocénu“. Režie a choreografie Petry Fornayové, dramaturgie Dáši Čiripové a hudební kompozice Ambróze Šuleje vytvářejí napětí mezi slovem, pohybem a zvukem, které z fakticity dělá nepohodlnou zprávu. Výrazná je i přítomnost tanečnice Silvie Buranovské, jejíž tělo do textu vnáší ambivalenci mezi čitelnou figurou a rozporem, který se vzpírá rychlému „překladu“ do jednoznačné interpretace.
Když se duet promění v sólový důkaz.
DEADRINGERS Tomáše „Grófky“ Procházky je hybridní performativní útvar na průsečíku tance, zvukové instalace a postdramatického divadla, který otevírá otázku narušované tvůrčí svobody a toho, kdo dnes fakticky rozhoduje o hranicích umění. Podstatná je geneze díla: z původně zamýšleného duetu se stal sólový tvar, a v bratislavském uvedení v A4 tak na jevišti zůstala pouze Jazmína Piktorová; právě tato proměna z dvojice na jedinou performerku se čte jako konkrétní „důkaz“ tlaku, jenž do práce vstupuje zvenčí, včetně zkušenosti cílených útoků na umělkyně. Dramaturgický úvod Procházky před představením tento rámec vymezil explicitně: zazněla výzva nebát se vyslovovat konkrétní jména a ironická zkratka „dvou indiferentních ananasů“ (Machala, Šimkovičová), stejně jako Murrowův výrok z doby mccarthismu, že svobodu nelze bránit v zahraničí, pokud ji opouštíme doma, pak uzavírá oblouk k titulní otázce: jestli jsme opravdu „ti, na které jsme čekali“, musíme unést odpovědnost za veřejný prostor stejně jako za vlastní schopnost rozeznat lež. Do toho vstupuje i textová vrstva s odkazy na Murakamiho Sputnik, moja láska a parafrázemi Bergmana a Heinera Müllera, které posouvají osobní zkušenost do širší situace, v níž se kritické umění znovu ocitá v režimu obhajoby a vysvětlování vlastní legitimity.
Diviaky, přebytek, jazyk a tělo
Duet (a potom vošli diviaky) Simone Lorenza Beniniho a Miriam Budzákové staví proti společenskému tlaku jiný pól festivalové otázky: návrat k instinktu a k přebytku jako energii. Festivalový text mluví o vytváření napětí, o „láske k prebytku“ a o sdíleném hysterickém uvolnění, které osciluje mezi nejednoznačností bytí a ironickou lehkostí.
V mých poznámkách z reprízy ve Štúdiu 12 se vrací italské slůvko „Kado“, které zůstává v hlavě jako čistá zvuková stopa, téměř bez významu, a přitom nesmírně naléhavá. Vedle něj drobné věty typu „drž to v sobě“, které v běžné řeči fungují jako disciplína nebo rada, ale tady se náhle převracejí v tělesný příkaz, až do podoby výkřiku. Zůstává mi sled detailů, které působí provokativně konkrétně: lízání rukou, nošení na zádech, mikrosituace tělesné závislosti, v nichž se intimita a podřízenost nedají oddělit. A pak chvíle, kdy se Benini obrací k publiku ve chvíli, kdy po něm chce rozhodnutí. Najednou nejde o empatii jako pohodlný divácký postoj, ale o přímou spoluúčast, která má svou váhu a své následky. Právě Diviaky jsem si v této souvislosti poznamenal i jako okamžik, kdy bylo zřejmé, že festival cíleně zviditelňuje přeshraniční spolupráce a dovoluje, aby se slovník domácí scény přirozeně mísil s jinými performativními dialekty, nejen jazykově, ale i tělesně, v tom, jak se artikuluje vztah, konflikt, hranice.
A možná i proto se mi jeví jako stále neodbytnější zdání, že se na české a slovenské taneční scéně pozoruhodně prosazuje „zvířecí“ dramaturgie. Ne jako dekorace nebo roztomilý motiv, ale jako způsob, jak vyslovit nelidské, a zároveň všechno, čím se již od vlastní humanity snad vzdalujeme. Zvíře tu není metafora jedním směrem, ale zrcadlo, které vrací zpět otázky po instinktu, poslušnosti, teritorialitě, agresi, péči, po těle jako nástroji přežití i jako místě zranitelnosti. V tomhle smyslu pro mě do jedné linie vstupují Fairy Tales Pocket Artu, Ostrov! Burkicom i svérázný moment, kdy Metoděj Vykydal v duetu s Jakubem Kohoutem (V klidné záři hvězdné oblohy) nechává rozplynout hranice mezi člověkem a zvířetem, civilizací a instinktem. Jako by se skrze tuto „zvířecí“ optiku dalo přesněji pojmenovat, co je na současnosti tíživé: že humanita není samozřejmý stav, ale křehká praxe, kterou lze ztratit, odložit, nebo si ji znovu bolestně vyjednat.
Ohlédnutí bez sentimentu: výstava a ring
Jubileum festivalu, pro něž se dramaturg Honza Malík rozhodl připravit velkolepou diskuzi z 20 tvůrlyněmi a tvůrci slovenské tanenčí a divadelní scény, nepůsobilo jako nostalgická vitrína. Vernisáž 20 ROKOV NDF připomněla dvacet ročníků skrze plakáty a festivalové bulletiny, tedy skrze materiály, které v tanci často mizí dřív než vzpomínky. Výroční event 20 ROKOV V RINGU zvolil formát „akční talkshow“ a setkání dvaceti choreografek a choreografů na jednom jevišti. Ring je tu výmluvná metafora: umělecká práce je opakovaně vyjednávaný zápas o podmínky, viditelnost a smysl.
Mezi galerií a jevištěm: Dychotéka a Tankodróm
DYCHOTÉKA Silvie Buranovské, popsaná jako performativní instalace spoluutvářená tancem a dechovou hudbou, přesadila percepci tance do galerijního režimu. V takovém rámci se taneční pozornost neupíná k „výkonu“, ale k přítomnosti, k rytmu a k tomu, jak se komunita skládá v prostoru. Do poznámek jsem si k tomu připsal tři slova: lehkost, volnost, nadhled, a také vědomí kořenů slovenského tance, které se v takových formátech připomínají nenápadně, ale vytrvale.
Téhož dne program uvedl také TANKODRÓM (Marková & Ruther), rámovaný jako interdisciplinární projekt o ztrátách, poruchách, hranicích a přesunech, který se později objevil i v trenčínském hostování.
Intimita jako geopolitika: Lost in Translation
LOST IN TRANSLATION / NÁJDENÉ V PREKLADE (Odivo a Divadlo Štúdio tanca) je taneční lovetrip Lívie MM Balážové a Zebastiána Méndeze Marína, kteří svůj společný život mezi Slovenskem, Kostarikou a Belgií překládají do pohybu, humoru i tichých momentů nejistoty. Intimní duet o migraci, identitě a hledání domova v jazycích, tělech i vztahu. Staví na konkrétním příběhu. Lívia MM Balážová (Slovensko) a Zebastián Méndez Marín (Kostarika) mapují trasu přes Belgii a Kostariku zpět na Slovensko a otevírají témata migrace, identity a tvorby domova mezi různými kulturními režimy. Inscenace klade otázku, jak se „přeložit“ do jiné země, jazyka a mentality, aniž by člověk ztratil integritu vlastního světa.
Tělo, které tvoří, když pečuje
Doprovodný blok Bodies In/After Progress rozšířil festivalovou otázku o mateřství v taneční profesi a o vztah soukromého a veřejného prostoru těhotenství. Součástí byla slovenská premiéra filmu a diskuse k tématu mateřství a taneční kariéry.
Postlidské sci fi a punková doznívající energie
Slunce souboru BURKICOM nabídlo vizuálně podmanivou variantu otázky „kdo je člověk“: pět humanoidů bloudí ve světě bez lidí, v algoritmech vlastních programů hledá oporu existence a umělá inteligence se v programu objevuje jako „zoskupenie dát ľudskejšie než človek“.
Energetickou protiváhou byl následný koncert SATUR9999, který program popisuje jako směs punkového postoje s post clubovou hudbou a kritikou postkapitalistické společnosti.
Šíře programu a závěrečné otázky
Festival poskládal i další vrstvy, od fyzické performance TREMULA přes audiovizuální esej ALL YOU CAN EAT až po experimentální UPENDED, popsaný jako práce se změněnou perspektivou a inverzí.
KOZMOS z dílny Odivo, určený dětem od tří let, modeluje vesmír jako svět v neustálém pohybu: dva „výzkumníci“ zkoumají neznámou planetu skrze dotek, žonglování a práci s objekty.
Závěr ročníku doplnil kulatý stůl Are we humans or are we dancers? věnovaný „víziám pre súčasný tanec na Slovensku“. V kontextu festivalového tématu to byl důležitý korektiv: otázka po „lidskosti“ a „choreografovanosti“ tu není abstraktní, ale dotýká se financování, institucionální podpory, vzdělávání i toho, kdo a jak má v kultuře právo být slyšen. Moderace organizátorce Nu Dance Fest Petry Fornayové udržela diskusi v rovině konkrétních potřeb i dlouhodobých vizí.
Závěrečný dvojvečer spojil SEHR LANGSAM Tomáše Danielise s Heribanovým Ja som placebo. Danielisův duet otevírá „prostory mezi lidmi“, tematizuje tradicionalismus ženského a mužského duetu a zároveň jej překračuje směrem k samotné podstatě spolupatričnosti, v rezonanci s Mahlerem (elektronicky modifikovaným). V bratislavském uvedení v A4 v rámci Nu Dance Fest se sólové Ja som placebo Michala Heribana ukázalo jako fyzicky náročná, významově vrstvená studie toho, jak podvědomí, paměť a návykové vzorce formují naše sebepojetí. Heriban jako autor i interpret staví tvar na drilu, přesnosti a opakování, které se mění v metodu introspekce i past identity: rytmizovaná reprodukce téhož odhaluje postupnou ztrátu kontroly a marné hledání stabilního „já“ v systému, jenž se stále přehrává. Klíčový je dialog mezi fenomenálním tělem, projekcí digitálního avatara a odrazem v zrcadle, tedy mezi přítomností a minulostí záznamu, který se postupně rozpadá až k finální „choreografii absence“, kdy po odchodu interpreta zůstane prázdné jeviště, prázdná projekce i prázdné zrcadlo a „placebo“ se vyjeví jako metafora přítomnosti bez účinku.
Nu Dance Fest 2025 ukázal, že otázka „Are we humans or are we dancers?“ může být víc než sloganem. V jubilejním roce se proměnila v praktický dramaturgický rámec, který dovolil vedle sebe postavit environmentální přednášku, politicky nabitou performanci, instinktivní duet, intimní migrační příběh i rodinné setkání s „kosmem“. A zároveň připomněl, že současný tanec je i způsob veřejného myšlení, které potřebuje prostor, instituci a hlas.
