25th Prague Fringe Festival: Taiwan Week

V tep­lých let­ních dnech, kte­ré se zda­jí téměř stej­ně hor­ké jako na slun­ném Tchaj-wanu, dora­zi­ly do Pra­hy tři pro­duk­ce z toho­to ost­ro­va. V rám­ci 25. roč­ní­ku Pra­gue Frin­ge Fes­ti­va­lu (22. — 30. květ­na) se v Diva­dle Inspi­ra­ce před­sta­vi­ly pod spo­leč­ným pro­jek­tem Taiwan Week. Ved­le diva­del­ních před­sta­ve­ní nabí­dl Tcha­jwan­ský týden také worksho­py pro stu­den­ty praž­ské HAMU.

Tři způ­so­by vyprá­vě­ní skr­ze tělo, hlas a iluze

Podti­tul akce Na pome­zí tra­di­ce a avant­gar­dy napo­ví­dá o širo­kém rozpě­tí tří výraz­ně odliš­ných pří­stu­pů, jak pře­mýš­let o těle, o pamě­ti a vyprávění.

Kaž­dé z před­sta­ve­ní pra­co­va­lo s jiným mate­ri­á­lem – s osob­ní zku­še­nos­tí, lite­rár­ní a sochař­skou inspi­ra­cí i per­for­ma­tiv­ní ilu­zí. Spo­leč­ně vykres­lo­va­ly obraz sou­čas­né tcha­jwan­ské nezá­vis­lé scé­ny: ote­vře­né, fyzic­ké, dia­lo­gic­ké a záro­veň hlu­bo­ce osobní.

…

The Rodin Pro­ject: Lady Macbeth

Sou­bor Shi­ne­hou­se The­a­t­re, kte­rý se na Pra­gue Frin­ge Fes­ti­va­lu pre­zen­to­val podru­hé, při­ve­zl insce­na­ci The Rodin Pro­ject: Lady Macbe­th (Pro­jekt Rodin: Lady Macbe­th). Na roz­díl od pro­duk­ce Whisper of the Waves (Šepot vln), s níž se frin­ge fes­ti­va­lu účast­nil v roce 2024, se jed­ná o dílo ve stá­diu work in pro­gress s pro­měn­li­vým obsa­ze­ním i počtem per­for­me­rek. V praž­ské ver­zi se na jeviš­ti potka­ly tři per­for­mer­ky z růz­ných gene­ra­cí (v roz­me­zí cca dva­ce­ti let) mají­cí odliš­ná divadelní/taneční záze­mí. Hereč­ka Jia-Yi Chen, per­for­mer­ka butó Emi­ko Agat­su­ma a taneč­ni­ce sou­čas­né­ho tan­ce Yu-Chi­ao Chen spo­leč­ně hle­da­ly obraz žen­ské síly a ambi­cí, ale i křeh­kos­ti a soudrž­nos­ti. Insce­na­ce a její název jsou inspi­ro­vá­ny monu­men­tál­ním bron­zo­vým sou­so­ším fran­couz­ské­ho socha­ře Augusta Rodi­na La Por­te de l’En­fer (Brá­ny Pek­la), kte­ré zob­ra­zu­je scé­nu z Pek­la, prv­ní čás­ti Bož­ské kome­die Dan­te­ho Ali­ghi­e­ri­ho. Autor své dílo nikdy nedo­kon­čil, jeho hlav­ní část je dnes v paříž­ském Musée Rodin.

Před před­sta­ve­ním samot­ným pro­bí­ha­la vždy krát­ká pre-show. Bílý­mi tvá­ře­mi a nasta­vo­vá­ním těl, rukou a hlav do roz­lič­ných poloh jako by si per­for­mer­ky nasa­zo­va­ly a vymě­ňo­va­ly mask, a určo­va­ly tak cha­rak­ter a atmo­sfé­ru pro­duk­ce, do kte­ré byl zapo­jen i před­nes slav­né­ho mono­lo­gu lady Macbe­th z páté scé­ny prv­ní­ho děj­ství Shake­spea­ro­va Macbe­tha, když se dozví­dá, že král Dun­can při­je­de na jejich hrad: The raven him­self is hoar­se, that cro­aks the fatal ent­ran­ce of Dun­can under my batt­le­ments. (Sám havran ochrap­těl, jenž krá­ká nebla­hý vjezd Dun­ca­nův pod moje hrad­by. — pře­klad E. A. Sau­dek). Divá­ci dosta­li tuto pasáž vytiš­tě­nou na papí­ře při vstu­pu, aby měli čas se s ní sezná­mit. Tanec a slo­va však nejsou jedi­ný­mi výra­zo­vý­mi pro­střed­ky pro­duk­ce. Reži­sér Po-Yuan Chung vyu­ží­vá také zna­ko­vé­ho jazy­ka, skr­ze nějž — jak sám říká — „odka­zu­je k his­to­ric­ké zku­še­nos­ti žen, kte­rým neby­lo umož­ně­no ote­vře­ně se vyja­d­řo­vat, a pro­to muse­ly pou­ží­vat taj­ný jazyk gest”. 

Dan­ce with Dementia

O pozná­ní intim­něj­ší zku­še­nost při­nes­lo sólo Dan­ce with Demen­tia (Tanec s demen­cí) per­for­mer­ky a autor­ky tex­tu Sze-Man Huen pod hla­vič­kou Ban­do­ne Pro­ducti­ons. Nejde o doku­men­tár­ní zob­ra­ze­ní pro­je­vů demen­ce jako tako­vé, ale o vhled do svě­ta osob posti­že­ných tou­to nemo­cí a svě­dec­tví péče o ně. Autor­ka čer­pá ze zku­še­nos­ti s péčí o vlast­ní matku.

Pre-show začí­ná nená­pad­ně. Huen pro­chá­zí jeviš­těm Diva­dla Inspi­ra­ce s vějí­řem a kabel­kou, jako by exis­to­va­la někde mimo čas. Svět­lo při­chá­zí z jed­né stra­ny. Light desig­nér­ka Yu-Fang Chu­ang sedí před jeviš­těm, kde s osvět­le­ním — pro divá­ky vidi­těl­ně — pra­cu­je. Zvuk vzni­ká z nahra­ných hla­sů a ruchů, kte­ré se postup­ně sklá­da­jí do vrs­tev. Pro­lí­ná se jimi také zvuk dvou­strun­ných čín­ských hous­lí er-chu, kte­ré autor­ka zvo­li­la, pro­to­že jí evo­ku­jí osamění.

Svě­tel­ný design je výraz­ným atmo­sfé­ric­kým prv­kem před­sta­ve­ní. Po před­sta­ve­ní Chu­ang v nefor­mál­ním roz­ho­vo­ru sdě­li­la, že bylo jejím zámě­rem umož­nit divá­kům vidět pří­tom­nost člo­vě­ka mani­pu­lu­jí­cí­ho se svět­lem, pro­to­že tak pro­duk­ce půso­bí „více lid­sky”. Navíc pod­le ní kla­sic­ká diva­del­ní tech­no­lo­gie nedo­ká­že zachy­tit způ­sob, jakým lidé s demen­cí vní­ma­jí svět. Během před­sta­ve­ní tak umís­ťu­je před malá svět­la růz­né objek­ty, kte­ré přes per­for­mer­ku na jeviš­ti vytvá­ře­jí stí­ny, roz­tře­se­né síťo­vé vzo­ry či barev­nou stě­nu, což při­spí­vá k své­byt­né­mu — intim­ní­mu — půso­be­ní produkce.

Sle­du­je­me frag­men­ty pamě­ti, opa­ko­vá­ní kro­ků, zma­tek při počí­tá­ní, sly­ší­me zvuk kaš­le při kon­zu­ma­ci léků, vidí­me performerčnino/matčino okouz­le­né sle­do­vá­ní odra­zu svět­la v zrca­dle. Žád­ná vel­ká ges­ta. Žád­né vysvět­lo­vá­ní. Jen fyzic­ká pří­tom­nost, herec­ký výkon a lid­ská zku­še­nost. Vše kon­čí před­sta­vou letu, krát­kým “bílým jed­ná­ním” v tíl­ku a plí­ně pro dospělé.

Když se per­for­mer­ka po před­sta­ve­ní s divá­ky foto­gra­fo­va­la, říka­la, že je to pro­to, aby neza­po­mně­la. Jejím pro­hlá­še­ním dostá­vá pro­duk­ce dal­ší rozměr.

O svém praž­ském půso­be­ní řek­la autor­ka v nefor­mál­ním roz­ho­vo­ru: …Mám ráda Evro­pu, ale nechtě­la jsem do Edinbur­ghu, pro­to­že je tam moc lidí. A líbí se mi Pra­ha. Vystu­pu­ji tu popr­vé a je to úžas­né. Divá­ci jsou během před­sta­ve­ní vel­mi kon­cen­t­ro­va­ní a chtě­jí pro­nik­nout do naše­ho svě­ta. Mož­ná, že to mi dodá­vá pocit útě­chy, když dělám tohle sólo… Pro­to­že skrz něj chci vzpo­mí­nat na svou matku.”

Prá­vě vztah mezi osob­ním svě­dec­tvím a sdí­le­nou zku­še­nos­tí se uka­zu­je jako důle­ži­tá myš­len­ka. Huen při­zná­vá, že nej­ví­ce ji napl­ňu­je moment, kdy s ní po před­sta­ve­ní divá­ci začnou mlu­vit o vlast­ních zku­še­nos­tech s péčí o blíz­ké­ho člo­vě­ka: Není snad­né, když jsou vaši rodi­če záro­veň vaši­mi paci­en­ty. Cíti­la jsem se v tom osa­mě­lá… Ale vzá­jem­ným sdí­le­ním jsme opo­rou jeden pro dru­hé­ho, pro­to­že jsme všich­ni opatrovníci.

Dazed and Confused

Posled­ní dílek do tcha­jwan­ské mozai­ky při­nes­lo sólo Dazed and Con­fused (Omá­me­ný a zma­te­ný) Lu-Chieh Lina a jeho Lu Pro­ducti­on. Hlav­ní roli v ní zdán­li­vě hrá­la magie, ale nej­ví­ce pro­mlou­val performerův/kouzelníkův pohled a pří­běh, kte­rý s nad­sáz­kou a sebe­re­flexí vyprá­věl, a pohyb a tanec vyu­ží­val jako nástro­je pro tvo­ře­ní pří­bě­hu. Karet­ní tri­ky a jiné magic­ké ilu­ze zapra­co­vá­val do své­ho vyprá­vě­né­ho pří­bě­hu s výraz­ný­mi auto­bi­o­gra­fic­ký­mi prv­ky. Před­sta­ve­ní se tak pohy­bo­va­lo na hra­ně kou­zel­nic­ké show a diva­del­ní zpo­vě­di s prv­ky stand-upu. 

Praž­ské pub­li­kum rea­go­va­lo spon­tán­ně. Smá­lo se, nechá­va­lo se vtáh­nout do hry a záro­veň vstře­bá­va­lo chut­ně vydesti­lo­va­nou a pre­ciz­ně doko­ře­ně­nou rea­li­tu kou­zel­ní­ko­va živo­ta. Jak pozna­me­na­la jed­na z diva­ček: „Cíti­la jsem se zma­te­ná, ale ohromená“.

Dra­ma­tur­gie Taiwan Wee­ku se opí­ra­la niko­li o repre­zen­ta­ci Tchaj-wanu jako exo­tic­ké­ho kul­tur­ní­ho objek­tu, nýbrž jako pes­t­ro­ba­rev­né spo­leč­nos­ti. Kaž­dé z děl hle­da­lo jiný způ­sob, jak mlu­vit o člo­vě­ku. Ať už o stár­nu­tí, žen­skosti, pamě­ti, nejis­to­tě či o pří­tom­nos­ti v daném okamžiku.

Worksho­py

Den­ní worksho­py Shi­ne­hou­se The­a­t­re a Ban­do­ne Pro­ducti­ons slou­ži­ly jako náhled do pří­stu­pu k tvor­bě a jako mož­nost poznat tvůr­ce mimo kon­text jejich před­sta­ve­ní. Mír­ná nejis­to­ta z rolí vyu­ču­jí­cích byla zpo­čát­ku poznat z vede­ní worksho­pu reži­sé­ra Po-Yuan Chun­ga i herec­kých akté­rek Shi­ne­hou­se The­a­t­re, nicmé­ně nako­nec zdár­ně pro­ved­li stu­den­ty svý­mi pra­cov­ní­mi postu­py od osvo­jo­vá­ní kva­li­ty “pohy­bu a rozpí­ná­ní se v rám­ci zasta­ve­ní” až k nau­če­ní se krát­ké taneč­ní frá­ze, kte­rá byla sou­čás­tí jejich večer­ních představení.

V dru­hém worksho­pu se Sze-Man Huen při­stu­po­va­la per­for­mer­ka k pohy­bu z více diva­del­ní­ho hle­dis­ka skr­ze posta­vy diva­del­ních her s moti­vy hle­dá­ní růz­no­ro­dých podob komu­ni­ka­ce skr­ze tělo, vždy s důra­zem na osob­nos­ti každé/každého z účastníků.

Na svém worksho­pu Huen řek­la, jaky roz­díl vní­má mezi asij­ským a evrop­ským stu­dent­stvem: Stu­den­ti a stu­dent­ky v Asii mají vždy mno­ho a mno­ho otá­zek, než se pus­tí do kre­a­tiv­ní hry nebo cvi­če­ní… Mám pocit, že v Evro­pě nebo USA si stu­den­ti a stu­jdent­ky jen vyslech­nou pra­vi­dla a hned jdou na věc. Nejsou svá­zá­ni toli­ka pra­vi­dly. A doda­la: Ačko­li nás tu dnes neby­lo mno­ho, cíti­la jsem intim­ní a srdeč­nou atmo­sfé­ru. Všich­ni při­šli se zvě­da­vos­tí, při­pra­ve­ni naslou­chat a sdí­let. Byli vel­mi sluš­ní, ale neby­li styd­li­ví a neskrý­va­li se.

Taiwan Week tak nebyl pou­ze sérií tří roz­díl­ných insce­na­cí, ale setká­ním s něko­li­ka růz­ný­mi způ­so­by, jak komu­ni­ko­vat a zůstá­vat v kon­tak­tu. Ať už s minu­los­tí, s vlast­ním tělem nebo s dru­hý­mi lid­mi. Kaž­dá pro­duk­ce nabí­ze­la jinou ces­tu, jak vyprá­vět o tom, co se neve­jde do slov, čímž dopl­ňo­va­la pes­t­ro­ba­rev­nou atmo­sfé­ru letoš­ní­ho 25. roč­ní­ku Pra­gue Frin­ge Fes­ti­va­lu. Tři odliš­né tcha­jwan­ské diva­del­ní hla­sy umož­ni­ly nahléd­nout na tělo, paměť a vyprá­vě­ní z nám nepří­liš zná­mé per­spek­ti­vy. Zno­vu a jinak.

25. roč­ník Pra­gue Frin­ge Fes­ti­va­lu — Taiwan Week, Diva­dlo Inspi­ra­ce, Pra­ha 25. — 30. květ­na 2026.
Shi­ne­hou­se The­a­t­re, Tchaj-pej, Tchaj-wan — The Rodin Pro­ject: Lady Macbe­th, Diva­dlo Inspi­ra­ce, Pra­ha 26., 27., 29. květ­na 2026
Ban­don Pro­ducti­on, Tchaj-pej, Tchaj-wan — Dan­ce with Demen­tia, Diva­dlo Inspi­ra­ce, Pra­ha 25., 26., 29. květ­na 2026
Lu Pro­ducti­on, Tchaj-pej, Tchaj-wan — Dazed and Con­fused. Diva­dlo Inspi­ra­ce, Pra­ha 26., 27., 30. květ­na 2026