Letošní jedenáctý ročník divadelního a tanečního festivalu Bazaar přinesl, obdobně jako v minulosti, progresivní interpretaci v současnosti naléhavě aktuálního tématu – tématu integrity lidského těla a jeho zranitelnosti v kontextu od soudobé světové politické scény až po status jedince ve společnosti. Důležitou součástí dramaturgie letošního ročníku je i motiv násilí, vyvěrající jak z reality aktuálních vojenských konfliktů, tak z posunů a ohrožení situace v oblasti práv jednotlivce.
Z podobných impulsů vznikla v roce 2024 sólová taneční inscenace Rapeflower mezinárodně působící performerky, tanečnice a režisérky Hany Umedy, uvedená letošního března pod záštitou festivalu v rámci scény Studia hrdinů. Performance vychází mimo jiné z autorčina rozsáhlého výzkumu v tanečním centru HZT Berlín a Muzeu dějin polských Židů POLIN. Rapeflower odvážným způsobem propojuje osobní výpověď prožitého sexuálního násilí s kulturně podmíněným tradičním japonským tancem jiutamai. Tematizuje tělesnou paměť oběti znásilnění, etnickou roztříštěnost a tendence k exotizaci žen mimoevropského původu, stejně jako proces uzdravení i prolínání společenských konstruktů do vnímání sebe sama. Otázkou zůstává, zda je inscenace sama cestou k uzdravení nebo čistě metareflexivním komentářem s cílem konfrontovat diváka s těmito nelehkými tématy.
Jak je patrné z tématu letošního ročníku festivalu „Čí tělo je moje tělo?“ i z popisu inscenace, podstatou problému, který se tu ohledává, je mimo jiné objektifikace lidského, v tomto případě ženského těla. Jak se identifikovat s vlastní tělesností v momentu, kdy jste asociována s kulturními stereotypy? Jak se vyrovnat s následnou komodifikací vlastního těla? Jak přistupovat k vlastní sexualitě po tak násilném zásahu? Hana Umeda ve své performance hledá odpovědi na všechny tyto otázky, některé nechává otevřené, jiné zpracovává prostřednictvím různých odkazů nebo na ně doslovně odpovídá.
Například specifickou otázku projekce vlastní kulturní identity do inscenace promítá volbou taneční techniky. Jiutamai je tradiční tanec žen z japonských čajoven 19. století. Je symbolem podřízenosti a útlaku: „… při každém pohybu drž lokty u těla, kolena u sebe, chráníš svůj prostor, do kterého nechceš, aby někdo pronikl…“, doprovází komentující hlas Umedin tanec v začátku performance. Jiutamai se svým ustáleným pohybovým rejstříkem představuje jednoduchou, leč názornou analogii k svázanosti ženy kulturními konvencemi. Výsledná choreografie je koláží precizních minimalistických a pevně sevřených pohybů znázorňujících křehkost ženy ve vnucené submisivní pozici. Umeda tuto zranitelnost prohlubuje vlastní nahotou a zásahy do svého těla. Když říká, že v ní po této zkušenosti něco „uvízlo“, myslí tím doslova všechny rekvizity, jež nese zastrčené v intimních partiích a které jsou symboly dotčených témat – vějíř, prezervativ, šátek na setření potu…
Jako poloviční Japonka Umeda vytváří celkový obraz skrze mísení různých vrstev kulturních pamětí, a to včetně odkazů k evropskému uměleckému kontextu a jeho zobrazování ženy a násilí na ní páchaném. Činí tak například skrze projekci obrazů znásilnění Lukrécie, opakovaného motivu renesančního malířství, např. u Boticelliho, Tiziana a dalších. Nejdřív obraz vidíme na zadním plátně, posléze na znamení identifikace jej Umeda promítá na vlastní tělo.
Režisérka a zároveň performerka představení se dotýká i otázky síly, zastoupení a prostoru, který je dopřáván ženskému hlasu, případně obětem sexuálního násilí. A především toho, jakým způsobem je tento hlas umlčován přezíráním závažnosti situace nebo přenášením viny na oběť: „Ano, byla jsem znásilněna. Ne, nemohla jsem utéct. Ano, byla jsem znásilněna. Ne, nemohla jsem křičet…“ Ačkoliv se jedná o taneční inscenaci, Umeda má několikrát prostor promlouvat přímo k publiku skrze slova. Je přímá a otevřená ve svém svědectví a sdílení z něj vyvstávajících pochybností. Přesto ukazuje, že nic není tak černobílé, už jen tím, že zdánlivě nejpodstatnější reálii celého představení – skutečnost, že byla před osmnácti lety znásilněna – nám sděluje mlčky, pomocí titulků promítnutých na pozadí. Věcně, stručně.
Rapeflower je ve svém podání tématu ženské tělesnosti a různých forem jejího omezování a napadání velmi nekompromisní. Nezkrášluje, netvrdí, že přináší definitivní řešení. Potvrzuje přítomnost tématu v naší současnosti i přímé zkušenosti s dílčími aspekty, kterými se každého zúčastněného dotýká. Umeda se nesnaží o vzbuzení soucitu na individuální úrovni. Osobní výpověď je spíše nástrojem subverze moci a znovuzískání kontroly nad vlastním tělem. Úplné vědomé obnažení jí paradoxně navrací ukradené tělo: když se Umeda na konci své performance obléká, diváci ji takto vidí poprvé – je to názorné uzavření se, nepodmíněné ničím jiným než její svobodnou vůlí.
STUDIO HRDINŮ – RAPEFLOWER
Koncept, režie, choreografie, text a účinkující: Hana Umeda
Dramaturgie, textová spolupráce: Weronika Murek
Video: Martyna Miller
Hudba: Olga Mysłowska
Light design: Aleksandr Prowalinskiy
Spolupráce a pohled zvenčí: Joanna Nuckowska
Produkce: Olga Kozińska
Záštita: Feminoteka
Premiéra 19. dubna 2024, psáno z reprízy v rámci 11. ročníku festivalu Bazaar 22. března 2025.
