Claus Peymann
(* 7. června 1937 Brémy, Německo; † 16. července 2025 Berlín-Köpenick, Německo)
Německý umělecký ředitel a divadelní režisér. V letech 1986 až 1999 ředitel vídeňského Burgtheatru a od 1. září 1999 do 2. července 2017 umělecký šéf, výkonný ředitel a jediný akcionář Berliner Ensemble. Byl považován za „divadelního papeže“ německé a rakouské divadelní scény.
Celým jménem Klaus Eberhard Peymann byl synem Karla Peymanna (1896), učitele z Brém, a Käthe von Hohenböken (1897). Jeho starší sestra Waltraut (1926) emigrovala do Kanady. V roce 1956 absolvoval střední školu v Hamburku a poté vystudoval germanistiku, literaturu a divadelní vědu na univerzitě v Hamburku. Byl členem Svobodné akademie umění v Hamburku.
První režijní práce v Hamburku, Berlíně a Frankfurtu
Peymann zahájil svou režisérskou kariéru v Univerzitním divadle v Hamburku. V letech 1966/67 pracoval v Městském divadle v Heidelbergu s Otto Sanderem a Ulrichem Wildgruberem, poté byl až do roku 1969 uměleckým šéfem frankfurtského divadla Theater am Turm. Celostátního uznání se dočkal v roce 1966 premiérou Handkeho hry Spílání publiku (Die Publikumsbeschimpfung).
V sezoně 1970/71 se přestěhoval do Berlína, kde získal režijní smlouvu s divadlem Schaubühne. Nedokázal se však shodnout s tehdejším uměleckým šéfem souboru, režisérem Peterem Steinem, a jeho demokratickým modelem participativního divadla. Po odchodu ze Schaubühne pracoval v letech 1971 až 1974 jako nezávislý režisér. V roce 1972 měla na Salcburském festivalu světovou premiéru jeho inscenace hry Ignorant a šílenec (Der Ignorant und der Wahnsinnige) Thomase Bernharda v hlavních rolích s Brunem Ganzem a Ulrichem Wildgruberem, jíž navázal spojení s tímto dramatikem, kterému od té doby uváděl světové premiéry jeho her.
Umělecký šéf Schauspiel Stuttgart (1974 – 1979) a Schauspielhaus Bochum (1979 – 1986).
Peymann získal první významnou uměleckou pozici v letech 1974 až 1979 jako umělecký šéf činohry Schauspiel Stuttgart, kde podporoval současné autory a mladé herce. Premiéry soudobých autorů, jako byli Thomas Bernhard, Peter Handke a Peter Turrini, se staly hlavními směry Peymannovy tvorby. Úspěch inscenací jejich her učinil z divadla tehdejší centrum německého divadla. Mezi nejvýznamnější herce, s nimiž spolupracoval, patřili Gert Voss (až do své smrti v červenci 2014), Ignaz Kirchner a Kirsten Dene.
V roce 1979, po sporu se zemskou vládou Bádenska-Württenberska, přesídlil s většinou herců do Bochumi, kde se ujal funkce uměleckého šéfa tamního Schauspielhausu, který do té doby vedl režisér Peter Zadek. Propustil čtyřicet čtyři herců a zaměstnanců, což vyvolalo značnou nevoli německé divadelní scény. Během svého následného, téměř sedmiletého působení si ale odnesl velké renomé a vysloužil si pověst „papeže“ německé divadelní scény. Schauspielhaus platil v osmdesátých letech pod jeho vedením za nejlepší divadlo Německa.
Ředitel Burgtheatru Vídeň (1986 – 1999)
V roce 1986 se ujal funkce ředitele Burgtheatru ve Vídni. Premiéra Bernhardovy hry Heldenplatz (Náměstí Hrdinů) 4. listopadu 1988 vyvolala v celém Rakousku pozdvižení a dodnes je považována za jeden z největších divadelních skandálů poválečného období v Evropě. Kvůli svému důrazu na moderní, protirakouské hry se opakovaně setkával s vážnými spory s částmi vídeňského tisku, které byly živeny jak buržoazně-konzervativními kruhy, tak i sociálnědemokratickými osobnostmi, jako byl bývalý kancléř Bruno Kreisky a ministr sociálních věcí Josef Hesoun. Peymannovo kontroverzní působení v Burgtheatru je třeba vnímat v kontextu výjimečného postavení této kulturní instituce v Rakousku: divadlo, založené v roce 1776, se souborem přibližně 160 herců, je historicky považováno za inscenační vrchol německy psané dramatiky, její „výkladní skříň“. Za Peymannova ředitelování bylo – až mytické – postavení tohoto místa využíváno ke kritickým politickým debatám v míře, která byla do té doby nemyslitelnou.
Peymannova éra v Burgtheatru byla ovšem plná vnitřních konfliktů. Mnoho herců z Burgtheatru, kteří po desetiletém angažmá získali doživotní smlouvy, tzv. desetiletou klauzuli, během jeho působení nebylo obsazováno nebo se objevilo pouze ve vedlejších rolích. Jedním z těch, kdo se proti Peymannovi vehementně postavil, byl pozdější státní tajemník pro umění Franz Morak, v té době zástupce souboru. Herci blízcí sociálním demokratům, jako například Fritz Muliar a Erika Pluhar, odmítli hrát pod jeho vedením.
Peymann byl v čele Burgtheatru třináct let. Jedním z vrcholů jeho éry byla světová premiéra hry Elfriede Jelinek Ein Sportstück (Sportštyk) v režii Einara Schleefa v roce 1998 (v české premiéře hru uvedlo v květnu 2006 Pražské komorní divadlo v Divadle Komedie).
V roce 1999 po nástupu populisty Jörga Haidera do vlády se z Vídně odstěhoval a převzal Berliner Ensemble. Jeho éra je dnes ve Vídni považována za výjimečně úspěšné a kreativní období Burgtheatru. Vysoce hodnocené je i Peymannova schopnost přivést do Vídně mnoho renomovaných a umělecky i názorově rozmanitých režisérů, jako například Giorgia Strehlera, Petera Zadeka, Hanse Neuenfelse, Einara Schleefa či George Taboriho.
Umělecký ředitel Berliner Ensemble (1999 – 2017)
Po třinácti letech ve vídeňském Burgtheater následovalo osmnáct let v Berlíně, kde od sezony 1999/2000 vedl Berliner Ensemble v Theater am Schiffbauerdamm. Soubor byl založen Bertoltem Brechtem v roce 1949 a byl až do konce NDR v roce 1989 legendární uváděním brechtovského repertoáru. Peymann v této tradici pokračoval, ale na jeviště přivedl i současné autory, jako byl Thomas Bernhard. V čele Berliner Ensemble zůstal až do července 2017, kdy se jeho nástupcem se stal Oliver Reese.
Velmi úspěšnou byla například inscenace Shakespearova Richarda II., která byla v roce 2010 francouzskou asociací kritiků zvolena nejlepším cizojazyčnou divadelní inscenací roku a hostovala mimo jiné v Teheránu, Tokiu, Stratfordu nad Avonou, Veroně a také ve vídeňském Burgtheatru.
Na závěr svého ředitelování – 2. července 2017 – připravil celovečerní pořad Rozloučení (Lebewohl, Peymann!), v němž zazněly ukázky z jeho inscenací. Na plátně se znovu objevily záběry zesnulých režisérů a herců, kteří byli s Peymannem úzce spjati. Závěrečného představení se zúčastnili významní umělečtí přátelé, jako například Nina Hagen, Katharina Thalbach, Georgette Dee, Angela Winkler a Herbert Grönemeyer. Po pěti hodinách a mnoha ovacích ukončil Peymannovo ředitelování půlnoční ohňostroj na náměstí Bertolt-Brecht před Berliner Ensemble.
V sezoně 2017/18 se vrátil na hostování do Stuttgartského státního divadla, kde režíroval Shakespearova Krále Leara (premiéra 23. února 2018). V posledních letech spolupracoval s divadelní kritičkou Christine Dössel na své autobiografii Theaterwahnsinn, které by měly vyjít 3. září příštího roku v nakladatesltví Kiepenheuer&Witsch.
V roce 2020 inscenoval ve vídeňském divadle Theater in der Josefstadt hru Thomase Bernharda Der deutsche Mittagstisch. Jeho poslední režijní prací byla inscenace Bernhardovy hry Minetti v mnichovském Residenztheater (prem. 23. října 2023).
V Česku
Jeho inscenace několikrát hostovaly v Praze v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka (představení jeho inscenace Bernhardovy hry Ritter, Dene, Voss z Burgtheater Wien v Divadle na Vinohradech byla 17. září 1996 úvodním zahraničním představením 1. ročníku). V listopadu 2006 navštívil Prahu osobně. Uvedl tehdy na Nové scéně inscenaci Tři dramolety Thomase Bernharda (Claus Peymann opouští Bochum a jde jako ředitel Burgtheatru do Vídně, Claus Peymann si kupuje kalhoty a jde se mnou jíst a Claus Peymann a Hermann Beil na huspeninové louce), již režíroval a v níž se svým dramaturgem Hermannem Beilem sám vystupoval (inscenace vznikla v produkci Berliner Ensemble — zde).
Osobní život
Z prvního manželství měl syna Jacoba Aniase, který je dnes přírodním fotoreportérem zaměřujícím se především na Afriku. S tehdejší partnerkou se rozešel krátce po jeho narození.
Poslední léta žil ve svém domě v Berlíně-Köpenicku s německou spisovatelkou Juttou Ferbers (nar. 1957), s níž spolupracoval od roku 1986. Zemřel po dlouhé nemoci.
…
Peymann o sobě
„Nenarodil jsem se v roce 1937. Narodil jsem se jako Claus Peymann v Brémách. Narodil jsem se v roce 1968. Nebo v šedesátých a sedmdesátých letech ve Stuttgartu. To je vlastně moje skutečné narození. A můj klam je, že stále věřím, jako mamut, který už nezapadá do doby, že divadlo vytváří a je zodpovědné za utopické vize světa, za lepší svět, za spravedlnost.“
– Claus Peymann, 2018
…
Ocenění a vyznamenání
1995: Berlínská divadelní cena
2002: Berliner Bär (B.Z.-Kulturpreis) za kulturu, divadelní kategorie, divadelní cena Nestroy za celoživotní dílo.
2007: Na podzim věnoval festival RuhrTriennale retrospektivu Clausi Peymannovi a umělecká skupina Rimini Protokoll uvedla ve Stuttgartském státním divadle dokumentární happening a rozhlasovou hru o skandálu se zubním ošetřením ve Stuttgartu, obojí s autentickou nahrávkou Peymanna, pod názvem Peymannbeschimpfung (Peymann Beschimpfung).
2010: Francouzská asociace kritiků vybrala Peymannovu inscenaci Shakespearovy hry Richard II. s Michaelem Maertensem v titulní roli jako nejlepší cizojazyčné divadelní představení roku.
2012: Vítěz Lessingovy ceny kritiků. Peymann udělil cenu 5 000 eur herečce Nele Winkler za herectví v inscenaci RambaZamba, inkluzivní divadelní projekt pro osoby se zdravotním postižením.
2012: Čestné členství vídeňského Burgtheatru u příležitosti jeho 75. narozenin.
Pro i‑Tz zpracoval Vladimír Hulec. Většina údajů převzata ze zahraničních zdrojů
///
Berliner Ensemble truchlí nad ztrátou Clause Peymanna
S hlubokým zármutkem jsme se dozvěděli o úmrtí Clause Peymanna. Jeho úmrtím německé divadlo ztrácí vynikající osobnost, jejíž život byl poznamenán neúnavnou oddaností umění, divadlu a průlomovým inscenacím – naposledy 18 let jako umělecký ředitel Berliner Ensemble.
Peymann, narozený v roce 1937 v Brémách, zahájil svou kariéru jako režisér a rychle se proslavil svými odvážnými a často kontroverzními inscenacemi. Jeho práce ho zavedla do mnoha renomovaných divadel, včetně uměleckého ředitele vídeňského Burgtheatru, Schauspiel Stuttgart a Schauspielhaus Bochum. Svou oddaností konkrétním autorům – zejména Thomasu Bernhardovi – a svým stylem významně formoval režisérské divadlo, a tím i německou divadelní krajinu od šedesátých let 20. století.
Jako umělecký ředitel dovedl Claus Peymann soubor Berliner Ensemble po těžkých letech k obnovenému úspěchu. Na jeho úzkou spolupráci s Robertem Wilsonem a inscenace, jako například na jeho Richarda II., se bude dlouho vzpomínat. Po celou dobu své kariéry zůstával náročným, nepříjemným a nebál se provokací.
My, Berliner Ensemble, truchlíme nad ztrátou mimořádného umělce a významné divadelní osobnosti, jejíž vliv na německé divadlo zůstane nezapomenutelný.
Vyjadřujeme soustrast jeho rodině, přátelům a všem bývalým kolegům.
16. července 2025
Oliver Reese jménem všech zaměstnanců Berliner Ensemble
Převzato z webových stránek Berliner Ensemble /zde/. Z němčiny přeložil (za pomoci překladače) a upravil hul
