Z Lubinu přes Laussane do Hamburku a Prahy: Beseda s Jiřím Bubeníčkem

Helena Kazárová, Jiří Bubeníček a Lucie Kocourková © Tomáš Kubart

V úte­rý 28. led­na hos­ti­la Měst­ská knihov­na v Pra­ze výji­meč­nou osob­nost čes­ké cho­re­o­gra­fie a tan­ce. Čer­s­tvý pade­sát­ník Jiří Bube­ní­ček pood­ha­lil kři­žo­vat­ky a zatáč­ky na své ces­tě k tan­ci v přá­tel­ské roz­pra­vě s cho­re­o­lož­kou Hele­nou Kazá­ro­vou, a taneč­ní pub­li­cist­kou Lucií Kocour­ko­vou. Co jej ved­lo na taneč­ní kur­zy do Laussa­ne? Jak jej ovliv­nil Ivan Liš­ka či John Neu­me­ier? To vše jsme se dozvě­dě­li na bez­má­la dvou­ho­di­no­vé deba­tě o tan­ci a choreografii.

Jiří Bube­ní­ček se naro­dil před pade­sá­ti lety vpol­ském Lubi­nu, stej­ně, jako jeho dvoj­va­ječ­ný bra­tr Otto. Naro­di­li se do cir­ku­so­vé rodi­ny, a během tré­nin­ku na cir­ku­so­vém uči­liš­ti si obou bra­trů všimla pro­fe­sor­ka z kon­zer­va­to­ře a oba nasmě­ro­va­la k bale­tu — v pub­li­ku sedě­la v prv­ní řadě. V roce 1993 dostu­do­val Taneč­ní kon­zer­va­toř v Pra­ze, poté ode­šel do Ham­bur­ské stát­ní ope­ry, kde se o dva roky poz­dě­ji stal sólis­tou. Od roku 1999 se věnu­je i cho­re­o­gra­fii. Roku 2006 ode­šel do Sempe­ro­per v Dráž­ďa­nech, kde půso­bí jak na postu prv­ní­ho sólis­ty, tak jako choreograf. 

Zní to jako pohád­ka? Jed­no­du­chá ces­ta to věru neby­la. Před prv­ním vystou­pe­ním před teh­dej­ším šéfem ham­bur­ské­ho bale­tu Johnem Neu­me­ie­rem měl dle vlast­ních slov tako­vou tré­mu, že málem ani nevy­stou­pil. A to navzdo­ry slo­vům Hele­ny Kazá­ro­vé, taneč­ní teo­re­tič­ky, pub­li­cist­ky a mno­ha­le­té pří­tel­ky­ně Jiří­ho Bube­níč­ka, pod­le nichž „neměl celo­svě­to­vě kon­ku­ren­ci.” Prá­vě v Ham­bur­ku na začát­ku 90. let nasa­dil John Neu­me­ier balet „Vaslav”, coby poctu rus­ké­mu taneč­ní­ku Vasla­vu Nižin­ské­mu. Balet pod­le nikdy nere­a­li­zo­va­né­ho zámě­ru Vasla­va Nižin­ské­ho. V tom­to bale­tu jsou pou­ži­ty někte­ré hudeb­ní sklad­by, kte­ré vybral sám Nižin­skij pro svůj Bachův balet. A Neu­me­ier si do obno­ve­né pre­mi­é­ry kusu z roku 1979 vybral prá­vě Jiří­ho Bube­níč­ka. V úlo­ze Nižin­ské­ho došlo, pod­le vzpo­mín­ky Hele­ny Kazá­ro­vé, k zají­ma­vé­mu vyu­ži­tí Bube­níč­ko­va půvo­du: „Pod­le legen­dy Nižin­skij ve svém původ­ním bale­tu pře­kři­ko­val orchestr, a počí­tal taneč­ní­kům doby v ruš­ti­ně. Neu­me­ier dostal nápad, že by Jiří mohl počí­tat čes­ky, a tak do pre­mi­é­ry v ham­bur­ském bale­tu zazní­va­lo čes­ké: Raz, dva, tři!”

Zkou­še­ní bylo vel­mi nároč­né: „Když mě při­ja­li, v osm­nác­ti letech, kaž­dé před­sta­ve­ní se zkou­še­lo i během dopo­led­ne napl­no … poz­dě­ji se ten­to pří­stup změ­nil, pro­to­že dra­ma­tur­gie nasa­di­la více kusů, a neby­lo mož­né v tom­to tren­du pokra­čo­vat.” Násle­do­va­ly ces­ty do Paří­že, v níž se Jiří Bube­ní­ček setkal s Ben­ja­mi­nem Pechem, Flo­ren­ce Claire či Aurélií Dupont. Pres­tiž­ní cenu Beno­is de la Dan­se zís­kal Jiří Bube­ní­ček v roce 2002 za úlo­hu Arman­da v Dámě s kaméli­e­mi.

Manu­el Legris a Flo­ran­ce Claire © Sput­nik Images 

„Jiří to ale nikdy nedě­lal kvů­li cenám,” pokra­ču­je Hele­na Kazá­ro­vá, „doká­zal pub­li­kum při­vést do introspek­tiv­ních sta­vů. I kdy­by měli oba brat­ři čer­ný pytel na hla­vě, divá­ci by pozna­li, že tan­cu­jí prá­vě oni,” zdů­raz­ňu­je dále spe­ci­fic­ký taneč­ní styl obou bra­trů, jímž nejen, že se odli­šo­va­li od všech ostat­ních, ale i od sebe navzá­jem. Dal­ší zají­ma­vou infor­ma­cí bylo zjiš­tě­ní, že Jiří Bube­ní­ček se nová nastu­do­vá­ní učil v Ham­bur­ku doma sám z VHS-kazet: „Rád jsem ztra­til sám sebe a žil v té roli.” „Nej­vět­ším kri­ti­kem Jiří­ho neby­li peda­go­go­vé, ale jeho bra­tr Otta,” zpří­to­m­ňu­je prv­ní roky obou brat­ří v Ham­bur­ku Hele­na Kazá­ro­vá. „Scho­val se pod kla­vír a zapi­so­val si kaž­dý chlup.”

Jiří Bube­ní­ček © Pavel Hejný 

Bube­níč­ka v začát­cích kari­é­ry výraz­ně ovliv­nil cho­re­o­graf John Neu­me­ier, a sám si oblí­bil dějo­vé bale­ty, napří­klad v Neu­me­ie­ro­vě Šíp­ko­vé Růžen­ce hrál dva akty v džín­sech. Sám začal v Paří­ži sle­do­vat trend, v němž taneč­ní­ci a taneč­ni­ce „nemu­sí tan­čit do 41 nebo 42, a sám si řekl: nemu­síš tan­co­vat za kaž­dou cenu do 45,” a roz­ho­dl se pře­jít k choreografii. 

V závě­reč­né čás­ti deba­ty se Jiří Bube­ní­ček, povzbu­zen pub­li­kem, dotkl i obec­né kri­ti­ky čes­ké taneč­ní peda­go­gi­ky a taneč­ní pro­duk­ce, i do fak­tu, že se z Pra­hy „sta­la němec­ká taneč­ní fili­ál­ka”: „Kaž­dé diva­dlo toho musí vypro­du­ko­vat straš­ně moc, a já se ptám: Proč? Proč to nazkou­šet za týden?” Sám pro­zra­dil i něko­lik málo podrob­nos­tí o svých cho­re­o­gra­fic­kých plá­nech do budouc­na, chys­ta­né balet­ní pohád­ce, bale­tu o Rachma­ni­no­vi v němec­ké Geře. 

Od Tomáš Kubart

Tomáš Kubart je vědecko-výzkumný pracovník Oddělení pro výzkum moderního českého divadla na Ústavu pro českou literaturu AV ČR, a Kabinetu pro studium českého divadla IDU. Zabývá se performativitou, zejména českým akčním uměním a vídeňským akcionismem, a českým dramatem dvacátého století.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *