V úterý 28. ledna hostila Městská knihovna v Praze výjimečnou osobnost české choreografie a tance. Čerstvý padesátník Jiří Bubeníček poodhalil křižovatky a zatáčky na své cestě k tanci v přátelské rozpravě s choreoložkou Helenou Kazárovou, a taneční publicistkou Lucií Kocourkovou. Co jej vedlo na taneční kurzy do Laussane? Jak jej ovlivnil Ivan Liška či John Neumeier? To vše jsme se dozvěděli na bezmála dvouhodinové debatě o tanci a choreografii.

Jiří Bubeníček se narodil před padesáti lety vpolském Lubinu, stejně, jako jeho dvojvaječný bratr Otto. Narodili se do cirkusové rodiny, a během tréninku na cirkusovém učilišti si obou bratrů všimla profesorka z konzervatoře a oba nasměrovala k baletu — v publiku seděla v první řadě. V roce 1993 dostudoval Taneční konzervatoř v Praze, poté odešel do Hamburské státní opery, kde se o dva roky později stal sólistou. Od roku 1999 se věnuje i choreografii. Roku 2006 odešel do Semperoper v Drážďanech, kde působí jak na postu prvního sólisty, tak jako choreograf.
Zní to jako pohádka? Jednoduchá cesta to věru nebyla. Před prvním vystoupením před tehdejším šéfem hamburského baletu Johnem Neumeierem měl dle vlastních slov takovou trému, že málem ani nevystoupil. A to navzdory slovům Heleny Kazárové, taneční teoretičky, publicistky a mnohaleté přítelkyně Jiřího Bubeníčka, podle nichž „neměl celosvětově konkurenci.” Právě v Hamburku na začátku 90. let nasadil John Neumeier balet „Vaslav”, coby poctu ruskému tanečníku Vaslavu Nižinskému. Balet podle nikdy nerealizovaného záměru Vaslava Nižinského. V tomto baletu jsou použity některé hudební skladby, které vybral sám Nižinskij pro svůj Bachův balet. A Neumeier si do obnovené premiéry kusu z roku 1979 vybral právě Jiřího Bubeníčka. V úloze Nižinského došlo, podle vzpomínky Heleny Kazárové, k zajímavému využití Bubeníčkova původu: „Podle legendy Nižinskij ve svém původním baletu překřikoval orchestr, a počítal tanečníkům doby v ruštině. Neumeier dostal nápad, že by Jiří mohl počítat česky, a tak do premiéry v hamburském baletu zaznívalo české: Raz, dva, tři!”
Zkoušení bylo velmi náročné: „Když mě přijali, v osmnácti letech, každé představení se zkoušelo i během dopoledne naplno … později se tento přístup změnil, protože dramaturgie nasadila více kusů, a nebylo možné v tomto trendu pokračovat.” Následovaly cesty do Paříže, v níž se Jiří Bubeníček setkal s Benjaminem Pechem, Florence Claire či Aurélií Dupont. Prestižní cenu Benois de la Danse získal Jiří Bubeníček v roce 2002 za úlohu Armanda v Dámě s kaméliemi.

Manuel Legris a Florance Claire © Sputnik Images
„Jiří to ale nikdy nedělal kvůli cenám,” pokračuje Helena Kazárová, „dokázal publikum přivést do introspektivních stavů. I kdyby měli oba bratři černý pytel na hlavě, diváci by poznali, že tancují právě oni,” zdůrazňuje dále specifický taneční styl obou bratrů, jímž nejen, že se odlišovali od všech ostatních, ale i od sebe navzájem. Další zajímavou informací bylo zjištění, že Jiří Bubeníček se nová nastudování učil v Hamburku doma sám z VHS-kazet: „Rád jsem ztratil sám sebe a žil v té roli.” „Největším kritikem Jiřího nebyli pedagogové, ale jeho bratr Otta,” zpřítomňuje první roky obou bratří v Hamburku Helena Kazárová. „Schoval se pod klavír a zapisoval si každý chlup.”

Jiří Bubeníček © Pavel Hejný
Bubeníčka v začátcích kariéry výrazně ovlivnil choreograf John Neumeier, a sám si oblíbil dějové balety, například v Neumeierově Šípkové Růžence hrál dva akty v džínsech. Sám začal v Paříži sledovat trend, v němž tanečníci a tanečnice „nemusí tančit do 41 nebo 42, a sám si řekl: nemusíš tancovat za každou cenu do 45,” a rozhodl se přejít k choreografii.
V závěrečné části debaty se Jiří Bubeníček, povzbuzen publikem, dotkl i obecné kritiky české taneční pedagogiky a taneční produkce, i do faktu, že se z Prahy „stala německá taneční filiálka”: „Každé divadlo toho musí vyprodukovat strašně moc, a já se ptám: Proč? Proč to nazkoušet za týden?” Sám prozradil i několik málo podrobností o svých choreografických plánech do budoucna, chystané baletní pohádce, baletu o Rachmaninovi v německé Geře.