Vyšňořme se! Nestbeschmutzer v kapli křížů

Z bás­ní Ernsta Jan­d­la vyrost­la v péči cho­van­ců Ústa­fu voice­ban­do­vá insce­na­ce, kte­rá se nebo­jí ryt­mu, zvu­ku, ale ani ticha a přes­ně nača­so­va­né­ho ges­ta. Dan Pavlík v inte­li­gent­ní a nápa­di­té režii se Štur­mo­vým voice­ban­do­vým těle­sem pro­mě­ňu­je Jan­dlo­vy tex­ty ve zvu­ko­vou parti­tu­ru, v níž se ozý­vá dru­há svě­to­vá vál­ka, dět­ská vzpo­mín­ka i gro­tesk­ní jazy­ko­vá hra. Nesmy­sl je osmy­sl­něn, absur­di­ta oží­vá kaž­do­den­ní zku­še­nos­tí. Je všu­de kolem nás. V přes­né sou­hře hla­sů, dechu a tem­pa vzni­ká poezie těla i pamě­ti – návrat k dět­ství, v němž už nelze být nevin­ný, ale stá­le je mož­né zno­vu začít: „odpo­čí­vat a zapo­me­nut být, nej­líp pod kame­nem najít klid.“

Zle­va: Kate­ři­na Somo­lo­vá, Jiří Štur­ma, Jan Dole­žal, Miloš Dvo­řák, Tade­áš Novák, Blan­ka Čer­ná, Jan Flodr © Kuča_CZ

Uni­kát­ní je insce­na­ce již pro­sto­rem pro prv­ní před­sta­ve­ní — pre­mi­é­ra se ode­hrá­la v barok­ní Kap­li kří­žů na Špil­ber­ku, kte­rá byla po dese­ti­le­tí veřej­nos­ti nepří­stup­ná . Ten­to pro­stor, vybu­do­va­ný roku 1693 jako vojen­ská kap­le a poz­dě­ji vyu­ží­va­ný jako věze­ní, byl za oku­pa­ce pro­mě­něn nacis­ty ve sva­ty­ni kul­tu Adol­fa Hit­le­ra. Docho­va­ly se zbyt­ky svas­ti­ky a orli­ce, dnes dopl­ně­né o audi­o­vi­zu­ál­ní expo­zi­ci, kte­rá vyu­ží­vá původ­ní akus­ti­ku a svět­lo k oži­ve­ní pamě­ti mís­ta. V tak­to nasy­ce­ném pro­sto­ru, zdo­be­ném kolá­že­mi Joh­na Heart­fiel­da, zazní­vá Jan­dl jako ozvě­na minu­los­ti i jako varování.

Varo­vá­ní i memen­to mori od počát­ku gra­du­je skvě­le zvo­le­nou Jan­dlo­vou let­ní pís­ní: „jsme lidé, po drnech lou­ky jdem / brzy bude­me lidé pod drnem.“
Úvod­ní slo­va, pro­ne­se­ná s přes­ně měře­ným dechem, se kap­lí nesou jako kolek­tiv­ní výdech, kte­rý pro­po­ju­je život a zánik v jedi­ném ryt­mic­kém oblou­ku. Těla 14. sboristů/ek sto­jí těs­ně u sebe, téměř nehyb­ná, jako by čeka­la na sig­nál k pohy­bu, ale už jejich postoj vydá­vá zvuk: šelest odde­chu, tichoun­ký šum bot na kamen­né dlažbě.

Způ­sob, jakým sbor slo­vo „lidé“ roze­chví­vá, z něj činí záro­veň osla­vu i memen­to. Jan­dlův verš, jed­no­du­chý a lido­vý, se tu mění v ryt­mic­kou mod­lit­bu o pomí­ji­vos­ti. Kaž­dé opa­ko­vá­ní „bude­me lou­ka, bude­me i háj“ vytvá­ří pul­zu­jí­cí har­mo­nii, kte­rá zní spíš jako dech samot­né neteč­né kra­ji­ny než jako lid­ský hlas. 

Ten­to úvod z let­ní pís­ně ote­ví­rá celý večer: ukot­vu­je insce­na­ci v cyk­lu živo­ta, v ryt­mu, kte­rý zahr­nu­je i konec, a pro­mě­ňu­je pro­stor Kap­le kří­žů v živý orga­nis­mus. „Vese­lý pobyt dá ven­kov­ský kraj“: posled­ní verš báz­ně tu zní hoř­ce i smíř­li­vě záro­veň, jako něja­ký gong, zvou­cí k ritu­á­lu, v němž se poezie vra­cí k zemi, z níž vyrůstá.

Uni­for­my kha­ki bar­vy s jme­nov­kou „Jan­dl“ půso­bí vojen­sky, ale bez pato­su – spíš jako ano­nym­ní regi­ment hla­sů, v němž se jed­not­li­vé tělo roz­plý­vá v ryt­mu. Z úvod­ní lido­vé pro­s­to­ty let­ní pís­ně se pře­chá­zí k bás­ni Kobe­rec, jejíž civil­ní jazyk se pro­mě­ňu­je v refrén pamě­ti. Hlas byt­né se vra­cí jako ozvě­na minu­los­ti, zatím­co sbor se poma­lu pře­sou­vá do tva­ru želez­né­ho kří­že. Kaž­dý krok, kaž­dé nadech­nu­tí opa­ku­je větu „kobe­rec skrý­vá popraska­nou pod­la­hu“ – z všed­ní věty se stá­vá meta­fo­ra úkry­tu i viny, slo­vo se láme v při­po­me­nu­tí něče­ho, co je i v naší kul­tur­ní pamě­ti, nejen německé.

Pak při­chá­zí zlom: Němec­ká báseň a Židov­ka in the coun­t­ry of the huns. Hla­sy se ště­pí, ryt­mus se tříští, jazyk se mění v roz­kaz. Z refré­nu „židov­ka v ger­ma­ny“ vyrůs­tá kako­fo­nie, v níž se slo­va mění v zvu­ky, výkři­ky, sykav­ky, opa­ko­vá­ní. Zde se insce­na­ce posou­vá do emoč­ně vel­mi nároč­né plo­chy, jazyk už není nosi­te­lem význa­mu, ale dějin­né tíhy. V momen­tě, kdy zazní „nespal­te si jazyk, neří­kej­te: němec­ko“, mizí jed­not­li­vý hlas ve spo­leč­ném těle sbo­ru. V tom syči­vém tichu si neod­po­či­ne­me, ale cítí­me zápach té zhá­še­né svíč­ky šoa, u níž dou­fá­me, že už ji nikdo nikdy nezažehne.

 Lau­ra Gallo­vá © Kuča_CZ

Akus­ti­ka kap­le, s kle­nu­tým stro­pem a chlad­ný­mi kamen­ný­mi stě­na­mi, půso­bí jako dal­ší aktant. Kaž­dý výdech se vra­cí s nepa­tr­ným zpož­dě­ním, kaž­dý výkřik se roz­pa­dá do ozvěn. Hla­sy se v pro­sto­ru náso­bí, stá­va­jí se sbo­rem samy o sobě. Vzni­ká zvlášt­ní dvoj­hlas – při­ro­ze­ný reverb, kte­rý roze­chví­vá tex­ty o vál­ce a vině ješ­tě před­tím, než dopad­nou do ticha. Zde se Jan­dlo­va poezie doslo­va stá­vá prostorem.

Jan­dlo­va poezie vzni­ka­la z potře­by sly­šet jazyk jinak – roz­lo­žit jej, vychý­lit, vyvést z bez­pe­čí smys­lu. Byl to enfant terri­ble pová­leč­né Víd­ně, bás­ník, kte­rý naru­šo­val zvy­ko­vou rov­no­váhu slo­va a nebral ohle­dy na čte­nář­ský kom­fort. V pová­leč­ném Rakous­ku se ten­to „Nest­be­schmu­t­zer”, „zne­čiš­ťo­va­tel hníz­da” někdej­ší monar­chie, zakou­sl do popí­rá­ní viny svých spo­lu­ob­ča­nů. Mož­ná i pro­to se jeho tex­ty „čtou uši­ma”, pro­to­že oči před nimi Jan­dlo­vi sou­čas­ní­ci zkrát­ka zaví­ra­li. V šede­sá­tých letech čelil odpo­ru kon­zer­va­tiv­ní kri­ti­ky, kte­rá nechá­pa­la, proč se poezie mění v „hluk“, proč ztrá­cí svou při­ro­ze­nou ele­gan­ci. Ale prá­vě v tom­to roz­kla­du, v ryt­mic­ké diso­nan­ci a gro­tesk­ním pře­pě­tí, se rodi­la nová řeč – jazyk, kte­rý se učí zno­vu mlu­vit po katastrofě.

 Zde­něk Štur­ma © Kuča_CZ

Ústaf tuto dědič­nost sly­ší. Ve Vyšňoř­me se zazní­va­jí ver­še z cyk­lů Zpát­ky už to nepů­jde, Poví­dej táto, Medy­ka­men­ta a Bes­ti­ári­um, frag­men­ty, v nichž se jazyk ohý­bá do smy­ček, zadr­há­vá, mění se v dech. Slo­va se stá­va­jí ryt­mic­ký­mi jed­not­ka­mi – „ústa, ote­vři, zavři, ústa“ – a v těles­ném výko­nu per­for­me­rů se pro­mě­ňu­jí v cho­re­o­gra­fii. Hlas je zde pohy­bem, tělo se stá­vá nástro­jem, poezie se vra­cí ke své­mu fyzic­ké­mu základu.

 Jiří Štur­ma © Kuča_CZ

Štur­mo­vo nastu­do­vá­ní (v duchu Jan­dlo­vy hra­vos­ti) nespo­lé­há na vizu­ál­ní efek­ty, ale na přes­nost, s níž se jed­not­li­vé hla­sy roz­bí­ha­jí a opět setká­va­jí. Voice­band Ústa­fu není nos­tal­gic­kou rekon­struk­cí E. F. Buri­a­na, ale sou­čas­nou per­for­man­cí o tom, co z hla­su zby­lo. Je to cho­re­o­gra­fie pamě­ti, kte­rá pře­chá­zí od hra­vos­ti k hrůze, od jazy­ko­vé­ho non­sen­su ke zti­še­né modlitbě.

Reži­sér Vyšňoř­me se! Dan Pavlík © Kuča_CZ

V závě­ru, když zní titul­ní ver­še „Vyšňoř­me se stu­ha­mi našich vin,“ se pro­stor zti­ší. Jazyk jako­by se roz­pa­dl, ale tělo zůstá­vá. Všech­no, co bylo vyřče­no, se vra­cí jako ozvě­na dechu, s mohut­ným memen­tem kamen­né­ho želez­né­ho kří­že na oltáři.

Stě­ny Kap­le kří­žů nesou paměť, hlas i vinu – vinu oblu­dy, kte­rou si člo­věk při­vo­lal sám, a nebyl žád­ný Oidi­pus, jenž by její hádan­ku uměl roz­luš­tit. Je-li Jan­dl žalob­cem, pak Ústaf vystu­pu­je jako pří­se­dí­cí, jenž se odvá­žil pro­mlu­vit. Mezi pro­sto­rem, tex­tem a dechem se rodí poezie Nest­be­schmu­t­ze­rů – těch, kte­ří nevá­ha­jí pošpi­nit vlast­ní hnízdo, pro­to­že vědí, že se v něm kdy­si uhníz­di­la hně­dá snůš­ka fašis­mu a nacis­mu. O tom­to nebez­pe­čí insce­na­ce mlu­ví pří­mo z jeho mrt­vé­ho, chlad­né­ho srd­ce – z kap­le, kte­rá měla kdy­si osla­vo­vat Adol­fa Hit­le­ra. Mož­ná i pro­to Štur­ma nechá­vá mizanscé­nu želez­né­ho kří­že exis­to­vat jen dočas­ně, jako varov­né zna­me­ní, kte­ré se může kdy­ko­li zno­vu zhmot­nit, a jsou to lidé, kdo jeho oblud­nost vytváří.

 Svět­lo z Jan­d­la © Kuča_CZ

Dirigent/(Ne)hrající kapi­tán: Zde­něk Šturma

Dra­ma­tur­gie a režie: Dan Pavlík

Hra­jí: Blan­ka Čer­ná, Jan Dole­žal, Miloš Dvo­řák, Jan Flodr, Lau­ra Gallo­vá, Judi­ta Hla­vá­čo­vá, Anna Horá­ko­vá, Běla Lédlo­vá, Tade­áš Novák, Dan Pavlík, Kate­ři­na Somo­lo­vá, Jiří Štur­ma, Zde­něk R. Štur­ma, Tom Vla­šič, Žán Želván.

Pro­duk­ce: Dan Pavlík
Pro­pa­ga­ce: Blan­ka Čer­ná, Jiří Šturma

Pre­mi­é­ra 23. říj­na 2025, Špil­berk, Kap­le kří­žů, Brno.