V grafické úpravě Jana Dobeše dal šéfredaktor Vladimír Hulec prostor polemice nad Pražskými křižovatkami, resp. Médea’ Children: Můj dlouholetý kolega z Ústavu pro českou literaturu vyjadřuje své znepokojení nad Rauovou estetikou a potenciálními manipulativními technikami režie, zatímco Vladimír Hulec vnímá paralely mezi Rauem zvolenou látkou belgické matky-vražedkyně, a Médeou.
Diskuze je však vyvážená: prostor dostal samotný autor Médeiných dětí, klasická filoložka a teatroložka Alena Sarkissian (Faulování marginalizovaných), jež uvádí, že „řecká tragédie dávala hlas marginalizovaným, (…) jaké místo ve společnosti vyhrazujeme dětem?”
V Otevřeném dopisu předsedovi slovenské vlády vhazuje proti zdem Roberta Fica Milo Rau několik vlastních zrnek hrachu: Zastává se Mateje Drličky před neslýchanými politickými zásahy, a vyjadřuje solidaritu se Slovenským národním divadlem, s nímž, jako ředitel Wiener Festwochen, dlouhodobě spolupracuje.
V podobném duchu, jen vyjadřující obavy rakouských umělkyň a umělců, se nese také výzva Proti návratu do korporátního státu — za skutečnou demokracii a skutečnou svobodu, pod níž se podepsali Mavie Hörbiger, Elfriede Jelinek, Birgit Minichmayr, Croline Peters, Claus Philipp a (opět) Milo Rau. V době psaní výzvy ještě výsledky rakouských parlamentních voleb známy nebyly: proto mohou autorky a autoři apelovat, „nedopusťme, aby se svéprávnost a lhostejnost proměnily (…) ve slepou spoluúčast,” a varují před možností vítězství FPÖ. A právě to měl na mysli můj přítel Karl Iro Goldblat, když v lednu na FB umístil status: „Gutte Nacht, Österreich.” („Dobrou noc, Rakousko.”)
Milo Rau dostává prostor i v dalších rubrikách a textech: Alžběta Soperová přeložila jeho úvodní projev na 37. světovém kongresu ITI Embrance and Connect Jak vzdorovat (How to Resist): „Já osobně jsem první známky nového nacionalismu mylně považoval za dozvuky minulosti, které jsou odsouzeny k zániku, jako když vyhodíte opilého štamgasta z hospody a on venku křičí a nadává. Trvalo mi téměř deset let, než jsem si uvědomil, že ve skutečnosti se vracíme zpět v čase a svou bitvu nejspíš prohrajeme.” Následují jeho texty Krása zachrání svět a Kultura je naše zbraň (převzatý z The Guardian) v překladu Vladimíra Hulce, jenž se švýcarským režisérem udělal také rozhovor (Cestujme mimo hranice svých světů).
Velmi zajímavý, a tuším, že stále aktuální text přináší překladatelka z francouzštiny a němčiny Michaela Otterová: Liberté, Festivité, Excentricité interpretuje zahajovací ceremoniál loňských olympijských her v Paříži 26. července 2024 jako cestu režiséra Thomase Jollyho k excentrickému zážitku, jímž se chtěl vyrovnat zahájení londýnské olympiády v roce 2012: „Dospěl k názoru, že je- ‑li pro Brity typická pop-kultura, kterou ve svém ceremoniálu dokázali maximál- ně vytěžit, Francouze naopak charak- terizuje jistá disrupčnost, tedy dejme tomu spojení nekoherence a inovace.” Nakonec se zrodila myšlenka deseti kapitol, inspirovaných trojicí hesel francouzské revoluce: liberté – égalité – fraternité (svoboda – rovnost – bratr- ství). I české publikum tolik iritující hostina, jež z pochopitelných, ale nevalidních důvodů evokovala Poslední hostinu, je autorkou dovysvětlena celkem přesvědčivě: „Uspořádání prý mělo asociovat hostinu olympských bohů (což by nebylo v souvislosti s olympiádou zas tak překvapivé). Kdo někdy četl komiksy o Asterixovi, tomu se namísto da Vinciho obrazu mohly klidně vybavit hostiny „hrdinských Galů“ taktéž se odehrávající u dlouhého hodovního stolu.
Rau a jeho dítka nám k závěru loňského roku přinesly nejen polemiky a je doprovázející vzrušení, ale i odpovědi na některé otázky. K nim patří nejen řešení manipulace na jevišti, ale zobrazení environmentální krize na scéně v textu Julie Pšenička o Jungle Book Reimagined, o níž jsem psal z její bregenzské reprízy. Vynikající recenze pak najdete v rubrice Zóna Tanec Praha, a za povšimnutí stojí zejména ohlédnutí Vladimíra Hulce a Jany Soprové za Vivat Messi Spitfire Company, Landfall Eriky Zueneli a Fairy Tales mých oblíbených Pocketart.
