Minulou sobotu referovala řada evropských médií o jednom z nejprudších bombardování Kyjeva ruskými raketami a drony za poslední měsíce. Bombardování jsem prožil v protileteckém krytu hotelu Ukrajina postaveného v roce 1961 na návrší nad Majdanem, ikonickým náměstím ukrajinských revolucí. „Čtyři pod nulou, to je ukrajinský ráj,” zažertoval můj producent, když jsem dorazil na hlavní nádraží. Narážel tím na proslulý bunkr čtyři patra pod mým hotelem, kde se po setmění lidé scházejí na paletách.
Moje cesta se uskutečnila při příležitosti ukrajinských divadelních cen a operního projektu, který připravuji společně s několika ukrajinskými institucemi. Téměř žádné z uváděných představení, ať už šlo o naprosto šílenou neooperu Gaia 24, velkolepě zahraného Macbetha nebo Toscu v Národní opeře, se nemohlo odehrát až do konce. Po setmění je v Kyjevě houkání protileteckých sirén téměř stejně jisté jako zvonek ohlašující přestávku. Přesto byla všechna představení beznadějně vyprodaná, víc než v kterékoliv jiné zemi, kterou jsem v posledních letech navštívil. Vstupenky do divadla jsou v Kyjevě tak žádané, že se s nimi obchoduje na černém trhu.
Není možné neobdivovat Ukrajince pro jejich klid a odvahu tváří v tvář ruské agresi, ale také rostoucí evropské lhostejnosti. Pokud jde o Kyjev, platí tu stejné pravidlo, jakého jsem si všiml v mnoha krizových oblastech: když se teror stane součástí každodennosti, převládne téměř karnevalová oslava normálního života. Kyjev je překvapivě živý, nádherná metropole přetékající kostely, divadly a restauracemi. A pokud jde o Trumpův naprosto nerealistický mírový plán, který ignoruje dějiny, Ukrajinci ho berou asi stejně vážně, jako kdysi brali prohlášení sovětských vládců. Je to svobodný a hrdý národ, který i uprostřed brutální války dál bojuje za demokracii a vychází do ulic proti korupci vlastních elit, což je ten nejlepší důkaz, že ukrajinská nezávislost nebyla vykoupena vnitřní konformitou.
Kyjevská divadelní scéna není žádnou tribunou jednostranné propagandy. Proč by také měla být? Je politická z nutnosti: už jen tím, že se vůbec může odehrávat a není zakázaná, na rozdíl od všech měst, která už Rusko okupuje. Jak hluboko se ale zakořenilo odmítání všeho ruského, je patrné z debat, které jednotlivá představení provázejí. V jedné z nich diskutuji s Olenou Apchel, která kdysi na krátký čas kurátorovala berlínské divadelní setkání Theatertreffen, než odešla jako vojačka na ukrajinskou frontu. Oleninu matku Rusové zavraždili, její vesnici zničili. Jeden z vojáků se vyprázdnil na oblečení jejích rodičů a na zdi domu zanechal urážky napsané vlastními výkaly.
Je skutečně těžké pochopit, proč koloniální vyhlazovací válka, kterou Rusko vede proti Ukrajině, nevyvolala v západní Evropě jednoznačnou politickou a vojenskou reakci. Evropa si pochopitelně přeje, aby válka skončila, ale nedochází jí, že za současných podmínek to neznamená nic menšího než zaprodání Ukrajiny i samotné evropské myšlenky. Všechny seriózní geopolitické analýzy přitom ukazují jedno: pokud EU a NATO přijmou mírový plán, který v postoupených územích znamená etnické čistky, jako v případě Oleniny rodiny, nezaprodají tím jen suverenitu Ukrajiny a životy stovek tisíc Ukrajinců, ale také mír v Evropě. Ten, kdo ustupuje, krmí krokodýla v naději, že jeho sežere jako posledního, řekl Churchill ve chvíli, kdy se Anglie po vítězství Wehrmachtu nad Polskem chtěla s Hitlerem dohodnout, krátce předtím, než byla sama napadena.
Ale kdo je vlastně to „Rusko“? Osmdesát procent lidí v Rusku válku podporuje. Pro mě, který jsem až do svého vyhoštění v roce 2013 intenzivně působil v moskevském disidentském prostředí, je těžké si to připustit: problémem není „řízená demokracie“ v Moskvě, ale imperiální Rusko hluboce zapsané v myslích a duších lidí, koneckonců všech, v Moskvě stejně jako v celé Evropě.
Jednoho večera jsem hostem u umělce Nikity Kadana, který zastupoval Ukrajinu na Benátském bienále. Jeho ateliér je vysoko v panelovém domě u hlavního tahu na Polsko. V noci je přes velká okna vidět výbuchy dronů a raket. Nikita se může nad uctíváním „disidentských“ ruských umělců a politiků jen hořce usmívat – mnozí z nich v posledních patnácti letech uprchli do Paříže, Vídně, Berlína, Bruselu či Stockholmu a už v Moskvě patřili k mým přátelům: Co vlastně udělali proti Putinovi?, ptá se. A dodává: Evropská víra v liberalizaci Ruska již vícekrát otevřela Putinovi cestu a s největší pravděpodobností mu ji bude otevírat znovu a znovu. Tuhle větu je dnes v Kyjevě slyšet často.
Překvapilo mě, jak zásadně moji ukrajinští přátelé zpochybňují legitimitu ruské kultury. Jeden z veřejných panelů, kterého se účastním, se promění v jakýsi tribunál: moje spolupráce s kurátory a umělci, kteří z Ruska utekli, je tu označena za formu kolaborace. Jestli chtějí přijet na Ukrajinu a bojovat po našem boku, jsou víc než vítáni, říká Olena. Nejsou to zarputilí provinční bojovníci za státní kulturu, ale studenti uměleckých škol, feministky, internetovými sítěmi propojení kurátoři – tedy ti, od nichž by člověk běžně čekal mezinárodní solidaritu napříč kulturními hranicemi –, kdo se s „Ruskem“ rozešli.
Během přednášky brilantního operního skladatele Ilji Ramuzenka promluví o svém vztahu k Rusku jedna z jeho kolegyň, herečka Marichka Štyrbulová: Takzvané ‚bratrství‘ mezi našimi národy bylo vždycky záminkou k potlačování ukrajinské kultury. Proto na mě tak silně zapůsobilo prohlášení spisovatelky Sashy Dovžyk: Ruština je můj mateřský jazyk, být svobodná znamená vyrvat si ji z hrdla. Dokud válka neskončí, řídí se Ilja mottem: Nedokážu milovat kulturu, která mě chce zničit a spolu se mnou všechno, co miluji.
Ulice před budovou, kde se jeho přednáška koná, byla na začátku války přejmenována: z Puškinovy ulice na ulici Čykalenka podle významného ukrajinského spisovatele a publicisty. Skutečnost, že tohle jméno patrně žádný čtenář těchto řádků nikdy neslyšel, je dalším dokladem toho, jak kulturní imperialismus dokáže být účinný.
Ráno před svým odjezdem navštěvuji divadlo veteránů. Lidé s protézami, s rozstřílenými a spálenými tvářemi tu hrají jakousi ironickou Aeneidu: příběh nemožného návratu domů z války, o neklidu a nejistotě těch, kdo se vracejí. Z bratrů ve zbrani se stali bratři v umění, žertuje jeden z nich.
Jako při všech mých cestách se mi znovu potvrzuje, že analyzovat konflikt z odstupu je jedna věc, ale být na místě, uprostřed všech rozporů, je něco zcela jiného. Kde končí lhostejnost a začíná solidarita? Co si počít se svou láskou k té druhé, jiné Rusi, která mě provází od dětství, od Puškina po Čechova?
Jedno je jisté: kdo dnes, v čase etnické vyhlazovací války, očekává rozhřešení vševědoucího poučování a politiky usmiřování, ten je v Kyjevě jistě nenajde. Nepotřebujeme lítost, říká při rozloučení jeden z veteránů, ale skutečné porozumění. A především podporu.
Milo Rau,
umělecký ředitel Vienna Festival, působil do roku 2013 v Moskvě, odkud byl v důsledku projektu Moscow Trials vyhoštěn. Od té doby mu nebylo uděleno vízum do Ruské federace. Nyní ho jeho turné Resistance Now! zavedlo do Kyjeva.
/Text publikujeme v rámci projektu Resistance Now! s laskavým svolením Milo Raua. Z anglické verze, kterou nám Milo Rau zaslal, přeložil Tomáš Kubart/
