Taneční dokudrama choreografky Aleny Peškové podle skutečného příběhu Vlasty Čápové nasvěcuje tělo a paměť v jejich jedinečném spojení. Slovo zde totiž není od toho, aby vypovídalo o bolesti, to přenáchává tělu. Vlasta je choreografický portrét ženy, která se stala svědkyní i žalobkyní své doby a odmítla roli oběti. Představení tematizuje propojení fašismu slabých mužů a násilníků s fašismem politickým, ukazuje, jak bezohlednost vytváří řetězení traumat, a jak vypadá psychická krajina přeživších, v níž se znovu a znovu vynořují potlačené obrazy z bažin minulosti.
Minulost voní po starých fotografiích, po poštovních známkách z protektorátu i po horkém dechu poválečné naděje. S podobnými dokudramaty se v posledních letech setkáváme v tvorbě Martina Dvořáka, a často nesou i podobně silné osudy žen-umělkyň, jako tomu bylo v případě Já, Plisecká. V novém tanečním dokudramatu Aleny Peškové nesledujeme příběh velké umělkyně, čelící rozmarům režimu Stalina, nebo jiného zlovolného tyrana: Pešková připomíná ženu, jejíž život byl na lidské úrovni poznamenán každodenností války, především rozpadem hodnot a morálky, která člověka obnažuje na holý drát duše, pod nánosy masa a civilizace. Ideologie, jako jsou fašismus a komunismus, tomu přispívají, a přesvědčují nás, že se té špíny v nás nemusíme bát – a že se za ni hlavně nemusíme stydět. Protože vybití sadistických pudů je sice nečisté, ale bývá posvěceno vyšším účelem – zpravidla nenávistí vůči slabším. A tak není hříchem pogrom, zabití druhého člověka nebo znásilnění patnáctileté dívky, pokud „byla válka”. Soused, který Vlastu znásilnil, se zjevně nijak nebránil rozpoutaným pudům vlastního sadismu, a byl to právě režim — protektorátní nacismus — který mu umožnil svůjh zločin skrýt, když sám Vlastu obvinil z přechovávání komunistických letáků, a „koupil” jí tak jízdenku do KL Ravensbrück.
Pešková navazuje na linii děl, překračujících hranici taneční fikce do prostoru osobní paměti. Ve Vlastě propojuje autentické dokumentární záznamy, dopisy a archivní materiály s choreografickou abecedou souboru Ultra Minumal Ballet. Těla aktérek (vynikající Kateřina Iliina a Alena Pešková) a aktérů (Michal Kováč a Martin Němec) nejsou pouhými nástroji reprezentace a mimeze, neztvárňují, ale znovu a znovu utvářejí situace fyzického napětí, umocňovaného výraznou hudební stopou (Michal Vejskal). Už v prvních minutách přechází syčení ve vysoký, až pískavý tón o frekvenci kolem 7 – 8 kilohertzů – dost vysoké na to, aby se zaryl pod kůži a vyvolal jemnou fyzickou nelibost. Tento zvuk jako by prorážel prostor, tříštil dech i pohled a stával se trvalým doprovodem tělesného vypětí, zpřítomňujíc prožité trauma i symptomy posttraumatické stresové poruchy (PTSD).
Tělo se zde stává médiem, které nejen ztvárňuje, ale doslova zpřítomňuje minulost a paměť. Paměť, jež v osbě nese vinu. A právě ta je jednou z esenciálních biopolitických strategií všech totalit. Cílem je vytvořit v člověku dojem, že je stále něčím dlužen, že selhává vůči ideálu. Na tom je postaven taneční výstup, směřující ke znásilnění Vlasty sousedem: ona (Kateřina Iliina) se svým milým zpočátku komunikuje nadšeně, dokonce se na něj bezelstně usměje, když jej potká na chodbě, a okouzlujícím úsměvem jej vyzve ke hře. Jenže pak přichází slizká, potácivá postava souseda (Martin Němec) v šedém županu a černých rukavicích; cello přechází do nervního, vrčivého crescenda, které jako by se mu plazilo pod kůži. Objímá jí zezadu, stroboskopy stupňují napětí, až do posledního obrazu Vlasty u zdi. Její budoucí já (Alena Pešková) jí na scéně přichází naproti, a vtiché pietě za jejím panenstvím jen tiše skládá dlaně.
Zvuková i pohybová struktura scény postupně směřuje od fyzického napětí k psychickému tlaku. Vrčivé cello, jež se s každým taktem přibližuje výkřiku, vytváří prostředí, v němž se osobní stává politickým. V okamžiku, kdy na scénu vstupuje postava souseda (Martin Němec), dochází k přechodu od latentního strachu k otevřenému aktu moci.
Dalším dramaturgickým aspektem, který ve Vlastě odhaluje totalitární schémata promítající se do života jednotlivce, je způsob, jímž inscenace upozorňuje na sekundární traumatizaci oběti. Soused obviní Vlastu z přechovávání komunistických letáků – proviní se tak nikoli proti svědomí, ale proti ideologii. Ačkoli sama neprovedla žádný zločin, stává se obětí dvojího násilí: nejprve fyzického, spáchaného mužem, a poté systémového, které její utrpení legitimizuje. Pešková tím přesně vystihuje paradox fašistické společnosti, v níž násilí vůči ženám není individuálním selháním, ale strukturální součástí kolektivní nenávisti.
Struktura inscenace se skládá z dvanácti obrazů, které mapují zlomové momenty Vlastina života – od dětství a věznění na Pankráci až po poválečný rozklad rodinných vztahů. Pešková vytváří tanec jako rekonstrukci i mýtus zároveň: motivy opakování, pádu, lapání po dechu a narážení do překážek se vracejí jako fyzické znaky traumatu. Všechny tři performativní roviny – pohyb, hlas a projekce – se prolínají v přesné, minimalistické kompozici, která nechává vyniknout detailu.
Minimalistická scéna betonového prostoru 64 U Hradeb promlouvá sama za sebe: dva sloupy, šicí stroj, postel, černé tabule. Barvy omezené na černobílé spektrum s jedinými akcenty žluté, červené a zelené zdůrazňují existenciální kontrast. Každý předmět je symbolem – stolička s jogurtem, tabule s obrysem těla, šicí stroj i diazepam – a všechny dohromady vytvářejí tichý archiv bolesti. Jožin z bažin, kultovní skladba Ivana Mládka, kterou Vlasta k stáru slyšela všude, kam se hnula, se v tanečním dokudramatu objevuje současně v groteskní i temné podobě. Zpomalený, přeložený do němčiny, jako absurdní odlesk minulosti, která se proměnila v její noční můru.
Hudba Michala Vejskala osciluje mezi zpřítomněním pohnutých duševních stavů a mimezí zvuků domu, ulice či lágru. Někdy se proměňuje v psychedelickou halucinaci, jindy v úzkostné ticho. Přítomnost čteného dopisu z koncentračního tábora či autentického rozhovoru s dcerou Vlasty v závěrečných dotáčkách vytváří vrstvy paměti, které se do sebe propadají – jako by se minulost, přítomnost i budoucnost navzájem zrcadlily.
Alena Pešková pracuje s jemnými kontrasty: tělesná preciznost vs. existenciální rozpad, civilní výraz vs. expresivní gesto, ženská síla vs. bezmoc. Vlasta není pouze biografickým portrétem, ale pokusem zachytit, jak se historie zapisuje do těla – a jak tělo může historii znovu oživit. V tanci Kateřiny Iliiny se tak mísí hrdinství a úzkost, rytmus paměti a rytmus dechu.
Dokudrama Vlasta má strukturu zpovědi i modlitby. Každý pohyb, každé světlo, každý dotyk je přesně odměřený, ale přitom neztrácí niternost. Inscenace se vyhýbá patosu i moralizování – místo nich nabízí soustředěné ticho a prostor pro empatii. Tam, kde jiní mluví o vině, Pešková tančí o svědectví.
Ve Vlastě se setkává zralost autorského rukopisu Aleny Peškové s potřebou ztišení a návratu k podstatnému. Po letech, kdy její tvorba oscilovala mezi expresivní divadelností a stylizovaným grotesknem, obrací tentokrát pozornost k prostému, téměř liturgickému gestu. Taneční tělo se v jejím pojetí stává nositelem paměti i viny, ale také očištění. Není to rekonstrukce, nýbrž přítomnost – tichá, soustředěná a bolestně krásná.
Vlastin příběh patří k těm, které máme tendenci vytěsňovat. A její odhodlání nevnímat se jako oběť by nám mělo posvítit na všechny sousedy, kteří znásilňují malé dívky, i na režimy, které jim v tom tiše pomáhají. Fašismus zpravidla začíná v hlavě jednoho nedozrálého muže – a končí terorem milionů.
Soubor Ultra Minimal Ballet s vynikajícími Kateřinou Ilinou, Alenou Peškovou, Michalem Kováčem a Martinem Němcem pracuje s přesným rytmem a střídáním napětí a uvolnění. Největší sílu má inscenace v okamžicích, kdy se šílenství zhmotňuje v postavě Jožina z bažin – „Jozhin aus dem Sumpf“. Tato groteskní figura, vycházející z potlačených nevědomých obsahů, neřešených traumat a úzkostí, se stává symbolem samé podstaty fašismu: „Sumpfmensch“, člověk z bažin, byla totiž jedna z Hitlerových ústředních metafor, jimiž ve svých projevech varoval své obecenstvo před nepřáteli říše. Pešková tuto projekci proměňuje v přesný obraz mechanismu, v němž se osobní frustrace převrací v kolektivní nenávist. Není divu, že Vlasta zoufale touží, aby ta píseň konečně umlkla.
Osoby a obsazení:
Vlasta mladší Kateřina Iliina (taneční role)
Vlasta starší Alena Pešková (taneční role)
On mladší Michal Kováč (taneční role)
On starší Martin Němec (herecká role)
Inscenátoři:
Scénář, režie,choreografie: Alena Pešková
Hudba Michal Vejskal
Scéna: Richard Pešek j.r.
Kostýmy: Pavla Michálková
Spolupráce na rešerších: Vlasta Vindušková
Dramaturgická spolupráce: Barbora Truksová
Produkce: Martina Diblíková
