Existují odchody, které nejsou ani jednoduchým gestem ruky, ani pouhým zavřením dveří. Jsou to přesuny mezi dvěma životními rolemi, mezi dvěma stavy bytí. Pro tanečníka to může být okamžik, kdy člověk ještě chvíli stojí v záři světel, ale už ví, že jeho místo se pomalu stává stínem, vzpomínkou. V tu chvíli se i velká kariéra smrskne do jediného bodu: do otázky, kdo jsem, když už nehraju, netančím, nevystupuji. A kdo jsem byl, když jsem to všechno dělal…
Když umělec stojí na prahu odchodu, zažívá ale také zvláštní druh svobody: už nic nemusí dokazovat. Může si položit otázky, které si dřív možná zakazoval. Může přiznat strach i radost, že něco končí. Může připustit, že „v duši to je, ale v hlavě to není“.
Proto vznikají inscenace, které se nebojí bilancovat, reflektovat stáří a pomíjivost. Ne jako patos, ale jako výzkum života a díla umělce samotného. Takové je i představení Vladimír, které vzniklo ve spolku ORBITA k osmdesátinám tanečníka, choreografa a pedagoga Vladimíra Kloubka. Je to projekt, ve kterém je důležitá tělesnost. Je to příběh odcházení, které není tragédií, ale procesem transformace. A jako každé opravdové loučení je krásné tím, že je emocionální a… bolí.
V případě inscenace Vladimír nejde o sentimentální ohlédnutí, ale spíše o zápis v paměti těla – o „obraz, který si o sobě vytváříme“, jak uvádí anotace. Ten obraz si představuji jako černobílý, malovaný širokým štětcem bez ostrých kontur. Možná právě tím přesně vystihuje povahu vzpomínky: její rozmazanost, krásu i nebezpečí nepochopení. Inscenace je intimní, až dojímavou sondou do duše umělce, který bilancuje svou kariéru. Není to však patetické mávání šátečkem; je to syrový, místy humorný a místy bolestný dialog se sebou samým, se svým tělem a se svou pamětí.
Odcházení jako choreografie
Vladimír Kloubek vstupuje na scénu prostě: Dobrý večer… Tím začíná jeho bilance – nikoli jako efektní gesto, ale jako pozdrav divákům a celému divadlu. Kloubek nevzpomíná na romantická „prkna, která znamenají svět“, ale na baletizol – onen syntetický povrch, který je nejbližším partnerem každého tanečníka. Celým kusem se jako leitmotiv line opakování jména Vladimír a útržky tanečníkových vzpomínek.
Vrcholem je Kloubkova věta: V duši to je, v hlavě to není. V tom momentě se technika, otočky a choreografie stávají druhotnými. Důležitá je přítomnost, charisma a schopnost adaptace na tělo, které neslouží tak jako zamlada, ale stále má co říct.
Inscenace je vystavěna na jednoduché, ale silné premise: co se stane, když se tanečník ve vysokém věku podívá do své minulosti nikoli jako archivář, ale jako interpret toho, co bylo krásné a bolelo.
Podle tvůrců jde o „dialog tří generací na jednom jevišti“. Ve skutečnosti však nejmladší interpret — Theodor Lepold — působí tak trochu „do počtu“. Některé detaily jeho tance mají pohybový potenciál, ale ten se vždy záhy ztrácí. Přesto jsou chvíle, kdy souhra mladých tanečníků vytváří přesvědčivý duet, zatímco starý Vladimír je pozoruje – jako voyeur, nebo jako mistr, který předává rytmus. Pohyby jsou často rychlé, pulsující, neustále hledající balanc a rovnováhu.
Pokud bychom se na ně podívali optikou Lepeckého teorie (tělo jako archiv), nejde o rekonstrukci minulosti, ale o její současné přepisování. Kloubkovo tělo neprezentuje virtuózní výkon, ale performativní paměť. Každý pohyb – i ten nejjemnější, zpomalený, váhavý – v sobě nese otisk těch minulých. Setkání tří generací na jevišti pak vytváří zvláštní dramaturgickou geometrii. Starší tělo – jako hlavní archiv – je permanentně konfrontováno se dvěma těly mladšími, která reprezentují jiný rytmus, jinou dynamiku. Naplno se tak ukazuje, co Lepecki shrnuje jako základní paradox tanečního archivu: jeho obsahem není konzervace, ale proměna. Tělo, které se loučí, se zároveň stává dokumentem i autorem, pamětí i přítomným gestem.
Stín jako partner
Už samotný vstup do hlediště diváka zneklidní vizuálním kontrastem. Zatímco propagační materiály lákají sytou magentovou barvou, scéna je černobílá. Jeviště rozdělené na bílou a černou část, stůl a židle – to je prostor, v němž se odehrává Kloubkova umělecká rekapitulace.
Barevným akcentem, který narušuje černobílou jednoduchost, je modrý motiv na košilích účinkujících, z něhož vystupuje nápis MÍR. Tento detail působí jako tichý manifest, kotva v rozbouřeném moři vzpomínek. Dalším je projekce, která se dvakrát objeví. Možná jako vzpomínka, ale nekoresponduje se scénografií ani s tancem. Působí proto samoúčelně, jako chybějící scénografie.
Divadelního světla je bohužel velmi málo. Siluety tanečníků často mizí, obličeje se ztrácejí – vidíme spíše stíny. Nevím. Možná šlo metaforu odcházení ze světa/světla. Ale jeden zajímavý světelný moment v inscenaci najdeme. Chvíli, kdy je stín partnerem tančícího Vladimíra. Tančí společně, stín je přitom většinou před tanečníkem, jako by jej předcházel, a někdy právě naopak — jako by jej doháněl.
Piruety života
Projekt Vladimír navazuje na předchozí inscenaci !GG! a pokračuje v trendu současného tance, který dává prostor interpretům 60+. Samotný Kloubek však symbolizuje ještě něco jiného – fenomén. Tanečník, kterého Pavel Šmok „hnětl jako těsto“, choreograf muzikálových inscenací, pedagog. V roce svých osmdesátin stále hledá, balancuje a občas se brodí „blátem“, jak sám říká. A přesto tančí dál.
Záměr choreografické dvojice Terezy a Lukáše Lepoldových je jasný: nahlédnout dovnitř tanečníkova času a vytvořit mapu jeho paměti. Mapu, která není ideální, ale subjektivní a přiznaně nedokonalá. Mapu, na které některé cesty vedou do slepých uliček, ale jiné stále míří k divákovi.
Loučení beze slov
Vladimír je performance o loučení, které nelze sehrát dvakrát. Je o posledním plié, o posledním nádechu v prostoru, který formoval tanečníkovo tělo i jeho identitu. Je to inscenace vysoce osobní, intimní, přesto pevně sevřená. Loučení je prosté, lehce rozpačité, lidské – například když Kloubek nahlas přemýšlí, zda mu ještě nechají řidičák, aby vůbec mohl dojet a odtančit své poslední představení.
Inscenace dokládá, že odcházení může být také choreografií. Ne virtuózní, ale pravdivou. Ne opulentní, ale hluboce lidskou. Není podívanou pro všechny, avšak pro ty, kteří znají Vladimíra Kloubka, konkrétního, nebo jen jako tanečníka, je to strhující zážitek: umělcova „cesta, touha a snění“ přetavená do těžko uchopitelného divadelního tvaru.
Vladimír Kloubek se tak loučí jako moudrý tanečník, choreograf – průvodce, který ví, že i když se zrak kalí a svaly slábnou, rytmus v duši zůstává.
Vladimír Kloubek: Vladimír. Choreografie a režie Tereza Lepoldová, Lukáš Lepold, světelný design Francois Kumhala, scéna Martin Froulík, kostýmy Lucie Sabev, hudba koláž. Performeři: Vladimír Kloubek, Michael Samuel Blaško a Theodor Lepold. Premiéra 6. prosince 2025, Industra, Brno
