V Lysistrata reloaded se bojuje proti válce čistě ženskými zbraněmi.

Na začát­ku červ­na se v pro­sto­ru Venu­še ve Šveh­lov­ce kona­la pre­mi­é­ra „pohy­bo­vé fem­me kome­die“ Lysis­tra­ta Relo­a­ded  s podti­tu­lem „No pea­ce? No sex!“. Pro­dukč­ně tuto insce­na­ci zašti­tu­je pro­duk­ce Živá tvor­ba, ini­ci­a­ti­va ovšem vze­šla zejmé­na od býva­lé stu­dent­ky kon­zer­va­to­ře Dun­can Cen­t­re Emmy Fia­ly a dra­ma­tur­gy­ně Kate­ři­ny Jonášo­vé. Režij­ní vede­ní této sku­pi­ny mla­dých per­for­me­rů z růz­ných obo­rů zaští­ti­la Vik­to­rie Čer­má­ko­vá, výsled­ná insce­na­ce však vzni­ka­la jako sku­teč­ně kolek­tiv­ní tvůr­čí proces.

Inspi­ra­cí pro toto multi­žánro­vé post­mo­der­ní diva­dlo se sta­la Aris­to­fa­no­va kome­die z páté­ho sto­le­tí před naším leto­poč­tem. Její pro­ti­vá­leč­né posel­ství v dneš­ní době sil­ně rezo­nu­je, a kuri­óz­ní námět – žen­ská „sexu­ál­ní stáv­ka“, kte­rá má při­mět muže k uza­vře­ní míru – nabí­zí mož­nos­ti úvah o gen­de­ru a rov­nos­ti. S antic­kou kome­dií se zde pra­cu­je vel­mi vol­ně, dává insce­na­ci hlav­ní rámec a tema­tic­ké výcho­dis­ko, Aris­to­fa­no­va tex­tu ale zazní mini­mum. Nahra­zu­jí ho mís­ty ori­gi­nál­ní výpo­vě­di per­for­me­rů spo­je­né s pohy­bem, vytvo­ře­né mnoh­dy na zákla­dě jejich vlast­ních zku­še­nos­tí, trau­mat a stra­chů. Vel­ký pro­stor dostá­vá také tanec růz­ných žánrů.

Večer zaha­ju­je před­sta­vi­tel­ka titul­ní role Anež­ka Ruse­vo­vá, v úvo­du spí­še v roli sebe sama s vtip­ným „stand-up“ výstu­pem. Ovšem mís­to sta­tic­ké­ho mlu­ve­ní dopro­vá­zí his­tor­ku o svém gym­nastic­kém mlá­dí, kte­rá s téma­tem hry zdán­li­vě nesou­vi­sí, prv­ky moder­ní gym­nasti­ky (včet­ně stu­hy a obru­če), jež divá­ky někdy pře­kva­pí a jin­dy roze­smě­jí. Humor­ný pohy­bo­vý mono­log pak zakon­ču­je mra­zi­vou poin­tou, kte­rá uvrh­ne divá­ky rov­nou do bolest­né sou­čas­nos­ti, kon­krét­ně do vál­čí­cí­ho Rus­ka. Atmo­sfé­ra se rázem mění, na scé­ně se obje­vu­jí postup­ně všich­ni inter­pre­ti a sdí­lí s divá­ky své nej­in­tim­něj­ší stra­chy, při­čemž výpo­vě­di pod­tr­hu­jí při­lé­ha­vý­mi ryt­mic­ký­mi ges­ty, kte­rá postup­ně kumu­lu­jí a kom­bi­nu­jí do pohy­bo­vé­ho chó­ru. Osob­ní stras­ti se stře­tá­va­jí s glo­bál­ní­mi a soci­ál­ní­mi pro­blémy, oba­vy a dopa­dy váleč­ných kon­flik­tů, spo­le­čen­ských oče­ká­vá­ní a před­sud­ků ve stře­tu s iden­ti­tou a aspi­ra­ce­mi jed­not­liv­ců.  I této pasá­ži domi­nu­je Ruse­vo­vá, jedi­ná čino­her­ní hereč­ka pro­jek­tu, ten­to­krát váž­ným, až dojem­ným mono­lo­gem o oba­vách sin­gle ženy ve střed­ním věku.

Po více než dva­ce­ti minu­tách se koneč­ně vyno­řu­je Lysis­tra­ta, nej­pr­ve pohy­bo­vým zná­zor­ně­ním vál­ky a mas­ku­li­ni­ty v obra­ze muže (taneč­ník Taro Trou­pe) řídí­cí­ho povoz sesta­ve­ný z žen­ských těl. Atmo­sfé­ru váleč­ných Athén dotvá­ře­jí kos­týmy z bílé­ho šer­míř­ské­ho „brně­ní“, a ženy zde vystu­pu­jí jako objek­ty tou­hy a posky­to­va­tel­ky sexu­ál­ní­ho potě­še­ní. Apel Lysis­tra­ty k sexu­ál­ní stáv­ce je nej­pr­ve žena­mi zavrh­nut, frustra­ce z vál­ky a toxic­ké mas­ku­li­ni­ty ale nako­nec pře­vá­ží a vede k zahá­je­ní revo­lu­ce. Tu roz­prou­dí Alyssa Dillard – Ledet v roli MC nej­pr­ve čte­ním ze sezna­mu „zaká­za­ných slov“ Donal­da Trum­pa, a poté zapo­je­ním divác­tva do ryt­mic­ké agi­ta­ce (tato část z důvo­du zma­te­ných instruk­cí tro­chu váz­la, spl­ni­la ale kýže­ný význam). Za stup­ňu­jí­cí­ho tem­pa se scé­na zbar­vu­je do čer­ve­né pomo­cí efekt­ní a sym­bo­lic­ké změ­ny kos­tý­mů. Pohy­bo­vě se dostá­vá do popře­dí styl vogue fem­me ve skvě­lém pro­ve­de­ní Flam­boye a Naya. Jose­fí­na Pra­cha­řo­vá, Emma Fia­la a Vla­da Kli­mek pře­ta­vu­jí tyto pohy­by do rejstří­ku sou­čas­né­ho tan­ce, včet­ně kon­takt­ních sek­ven­cí a zvedaček. 

Radost­ná a sexy revo­lu­ce, v níž se ženy hecu­jí navzá­jem a pokou­ší muže, se sta­la vrcho­lem před­sta­ve­ní, načež mu začal tro­chu dochá­zet dech (aniž by ovšem nudi­lo). Dílo má po celou dobu spád, a přes mno­ho růz­ných nápa­dů, kte­ré zdán­li­vě s hlav­ním téma­tem nesou­vi­sí, nepů­so­bí pře­kom­bi­no­va­ně. Jed­no­du­chá, ale efekt­ní prá­ce s kos­tý­mem a scé­no­gra­fií fun­gu­je vel­mi dob­ře po dra­ma­tur­gic­ké stránce.

Náh­lé (a ne zce­la jas­né) usmí­ře­ní pohla­ví a násled­ný pře­kot­ný konec odha­lil jis­té režij­ní a dra­ma­tur­gic­ké meze­ry. Stej­ně tak mix taneč­ních a pohy­bo­vých sty­lů, posky­tu­jí­cí atrak­tiv­ní mate­ri­ál per­for­man­ce, by mohl být lépe pro­po­jen jed­no­tí­cím cho­re­o­gra­fic­kým tahem. Ten měla poskyt­nout Len­ka Vag­ne­ro­vá, jež byla ješ­tě v tis­ko­vé zprá­vě k před­sta­ve­ní a na webu uve­de­na jako autor­ka „pohy­bo­vé­ho vedení/konzultací“, v pro­gra­mu ale nako­nec figu­ru­je pou­ze v sek­ci podě­ko­vá­ní „za rady“. Snad v příš­tím vývo­ji pro­jek­tu dojde k dal­ší­mu posu­nu, diva­del­ně i taneč­ně má totiž tato insce­na­ce dle mého názo­ru vel­ký poten­ci­ál. Nabí­zí totiž v sou­čas­nos­ti sil­ně rezo­nu­jí­cí téma­ta vál­ky, míru, gen­de­ru a iden­ti­ty, zpra­co­va­né dyna­mic­kým a atrak­tiv­ním způ­so­bem. Nejen téma­tem, ale i svou for­mou a sklad­bou inter­pre­tů jis­tě při­táh­ne mla­dé­ho divá­ka, řeší­cí­ho přes­ně tyto otázky.

Psá­no z pre­mi­é­ry 5. červ­na 2025, Venu­še ve Švehlovce.

Režij­ní vede­ní: Vik­to­rie Čer­má­ko­vá
Dra­ma­tur­gie: Kate­ři­na Jonášo­vá
Pro­du­cent­ka: Živá tvor­ba – Pet­ra Horváthová

Scé­na: Emma Fia­la, Jan Fiala

Kos­týmy: Emma Fia­la, Karo­lí­na Grygarová

Cho­re­o­gra­fie: kolektiv

Hud­ba: Alyssa Dillard – Ledet, Pet­ra Horváthová

Svět­la a zvuk: Voj­těch Řehák, Vác­lav Brož

Hra­jí: Anež­ka Ruse­vo­vá (CZ), Emma Fia­la (CZ), Jose­fí­na Pra­cha­řo­vá (CZ), Naya (BK),
Alyssa Dillard – Ledet (US), Vla­da Kli­mek (UK), Flam­boy (SK), Taro Trou­pe (ES)