Ve snaze respektovat genderově inkluzivní ráz akce se v tomto textu používá odpovídající jazyk tam, kde se hovoří přímo o participujících.
Druhý ročník mezinárodního symposia Dancetopia, který proběhl v červnu, propojil profesionály*ky nejrůznějších národností z oblasti tance s lidmi, kteří nemají taneční nebo třeba ani umělecké zázemí, ale zajímá je současný vývoj oboru. Letošní Dancetopia zaměřená na ekologii a regeneraci se odehrávala především ve venkovském ALTA Air kempu poblíž Zruče nad Sázavou. Program měl tři části: pětidenní uzavřenou rezidenci pro čtyři umělkyně a jednoho umělce v kempu, víkendové symposium tamtéž a s jednodenním odstupem i pražskou prezentaci pěti rozpracovaných projektů v okolí libeňského Studia ALTA. Zúčastnila jsem se celého veřejného programu Dancetopie, a proto pro mě celovečerní libeňská prezentace zdaleka nebyla jen o tom, co se tam dalo jednorázově vidět, slyšet a zažít.
Vnímala jsem ji spíš jako vyústění procesu, který se odehrával během předchozích společně strávených dní. Na dílech se totiž pracovalo kolektivně v rámci tzv. „sdílení“. Tím je myšleno vzájemné odhalování a vysvětlování uměleckých praxí, určitých způsobů přemýšlení a přístupu k tvorbě (v kontrastu například k tvorbě originálního pohybového slovníku charakteristické pro přístupy k tanci, od nichž se Dancetopia odlišuje). O naději, že si rezidenti*ky budou navzájem inspirací, mluvil už před symposiem čtyřčlenný kurátorský tým ve složení Katarína Bakošová, Neva Guido, Breeane Saxton a Alica Minar, který byl přítomen i v neveřejných fázích symposia a který za událostí stojí. Čas strávený v blízkosti lesa, řeky a luk usnadnil zaměření na „udržitelnost v umělecké praxi – včetně ekosystémového myšlení, eko-somatických přístupů a queer ekologie“.
Tančit uvnitř vztahů
Role „netanečních“ účastníků*ic se na této akci zdaleka nevyčerpává tím, že se občas stávají publikem. Většinou tanec a myšlení o něm také aktivně spolutvoří. Participace zásadně ovlivnila vývoj The Protocol Matthewa Rogerse, úvodního „experimentu ve formě představení“. V rámci dlouhodobého kognitivně-psychologického výzkumu, na němž se podílí, zkoumal na skupině asi třiceti lidí, jak tančící tělo ovlivňuje kvalitu rozhovoru. Nabízel průběžně různé klíče pohybu – a my jsme přitom více či méně smysluplně konverzovali, dohadovali se, sdíleli perspektivy, brali si slovo… Cvičení jsem se zúčastnila třikrát – hned po příjezdu do kempu, v závěru pobytu, a nakonec i při prezentaci v Libni. Postupně jsem si všímala, jak roste naše sebevědomí i chuť znovu využívat pohybové a komunikační postupy, které jsme si osvojili dříve, třeba i během sdílených aktivit s ostatními umělkyněmi.
Zároveň byly stále zřetelnější i Rogersovy instrukce. Do celého formátu se promítaly přístupy k „somatickému naslouchání“, s nimiž pracovaly ostatní čtyři rezidentky. Vycházelo se například z předpokladu, že při chůzi vnímáme vyprávění jinak než v nehybnosti, nebo se zkoumalo, jak si v rámci skupiny předávat pohybové impulzy. Někdy jsme měli hledat pohyb, při kterém se nám nejlépe přemýšlí, a inspirovat se tím, co dělají ostatní. Jindy jsme vytvářeli menší skupinky, v nichž jsme si intuitivně předávali rozhodování o směru pohybu nebo tématu hovoru. Vzájemné přebírání tvůrčích postupů a rezignace na originalitu jakožto hodnotu se na Dancetopii vyskytovaly přirozeně. Cestou autobusem z Prahy jsme poslouchali přednášku Donny Haraway, která často používá pojem sympoiesis. Tento pojem na rozdíl od autopoiesis zdůrazňuje, že život vzniká uvnitř vztahů, nikoli izolovaně, a nikdo ho neřídí sám.
Příhodnou metaforou pro udržitelnou existenci je v tomto pojetí kompost: „Tvorové – lidští i mimolidští – se společně skládají a rozkládají, ve všech měřítkách a rejstřících času a hmoty v sympoietickém zaplétání,“ píše Haraway. Právě skrze tyto myšlenky jsem si vykládala i představení Asyi Ashman a Therese Bendjus Kick off: destroying the potentiality. Umělkyně v něm vytvořily fiktivní kancelář, v níž pomáhají návštěvníkům ničit cokoliv – hmotného i mentálního. „Máme za to, že institut ničení v současnosti až příliš ovládají muži. Muži s červenými tlačítky. V naší kanceláři jsme se rozhodli vzít si destrukci zpátky. Pojmout ji jako přirozený a zdravý proces,“ zaznělo v úvodní parodické prezentaci úspěchů tohoto „rodinného podniku“. V pražské verzi události se publikum mělo rozdělit do několika malých aktivních skupin. Postavy stážistek mezi přítomné rozdaly objekty určené ke zničení – objednávky fiktivní klientely – a také nástroje, jimiž měl být akt destrukce proveden: zahradní náčiní i zápalky.
Na Dancetopii se dařilo otevírat i těžká témata – mezi něž destrukce bezpochyby patří – způsobem, který umožnil společné sdílení a jejich symbolické „strávení“. O tom svědčilo například, kolik zábavy přinášelo společné ničení jako takové. Účastníci*e si mezi sebou rozebrali i milostné dopisy, které působily velmi propracovaně, pročítali je, bavili se jistou citovou manipulací, která se v nich skrývala. A nakonec je různými, často neobratnými způsoby pálili, mačkali, trhali či s nimi mlátili, až je postupně skutečně zničili. Asya Ashman v některých částech svých představení ničila také taneční choreografie – deformovala jejich rytmus, zastavovala pohyby ve strnulých pózách – a slibovala publiku, že může spolu s ní pokračovat v ničení dlouhodobě. Často mě během symposia napadalo, že konec skupinově prožívaný v přírodě má jiný průběh než ten zakoušený v nalinkované izolaci města.
Jedním z podnětů pro takové myšlení byl rituál letního slunovratu, který se v kempu odehrál jednadvacátého června pod vedením speciálních hostek, Evy Priečkové a Zuzany Žabkové. Vůči kontextu nejrůznějších „novopohanských“ hnutí se sice vymezoval jistou parodičností – květinové věnce jsme si pletli sami a často působily extravagantně nebo se trochu rozpadaly. Nicméně když jsme je pak před západem slunce pouštěli spolu se světlem po proudu klidné Sázavy, abychom si poslali světlo do tmavší části roku, byl to silný moment, po němž se navíc většina přítomných spontánně pustila do různých „kolových“ folklorních tanců. Jistý smutek, který s sebou nese přechod do temnějších časů (na společensko-politické úrovni se ho v úvodu rituálu dotýkalo předčítání aktivistické poezie), se tak dařilo sdílet a snad i částečně usměrnit depresivní dopad. Ale nijak „na sílu“ — dalším důležitým tématem hovorů byla také „nemoc“ jakožto jev, který může být společností chápán pozitivně jakožto zrcadlo jejích strachů.
Průzkum ekosomatiky
S těžkými myšlenkami pracoval i čtyřicetiminutový audiowalk Failure as a Mode of Listening zvukové umělkyně Ran Jiao. Vyprávění, vycházející z hluboké bolesti po ztrátě otce, se tu promítalo do jejího vztahu ke krajině. Prostředí, v němž se vypravěčka nacházela, se stalo ztělesněním osamění – prázdný sdílený hostelový pokoj, kde mezi dvanácti postelemi nocovala jen ona, hora, kam se skoro nedalo vystoupit, vytěžená solná oblast neschopná přijmout vláhu. My, kdo jsme naslouchali během dlouhé procházky jinou, zavlaženější a živější krajinou, jsme příběh doslova i obrazně pomáhali nést. Autorka opakovaně zmiňovala vnitřní orgány a buňky, které nás propojují s předky. Nepřikládala jim konkrétní výklad, spíše sebe samu i nás posluchače vedla k tomu, abychom jim věnovali pozornost. I takový vědomý ponor do vlastního těla byl na Dancetopii vnímán jako cesta, jak se dostat pod povrch a navázat kontakt s okolím.
Hlavní roli v Transitional Momentum Frederike Dolfin hrály dojmy, tušení a celkové naladění. Projekt se zaměřoval na eksomatickou představivost – tedy na to, jak nás mohou v tělesném myšlení a prožívání ovlivňovat konkrétní přírodní podněty. Na začátku venkovské verze jsme se vzájemně představovali pomocí obrazů přírodních jevů, které vystihovaly naše aktuální rozpoložení. V jednom prostoru se tak ocitla účastnice ztotožňující se s klidnou vlnou uprostřed oceánu, člověk ve stavu špičatého kamene nebo někdo, jehož stav připomínal odraz slunce na rybích šupinách. Později jsme ponořili do vody suchý fialový květ a pozorovali, co se děje s ním i s okolím. Umělkyně se pak jemně zeptala: „Vybavila se vám nějaká otázka související se stavem klimatu?“ V návaznosti na to jsme měli v okolí najít rostlinu, s níž bychom chtěli svou otázku dále konzultovat, a setrvat s ní o samotě v „rozhovoru“ asi patnáct minut.
Pražská verze Transitional Momentum měla výrazně extrovertnější charakter. Každý měl ochutnat jednu ze tří nabízených sušených bylin s prokazatelnými účinky na psychiku. Část z nás pak na louce vyjadřovala změny svého rozpoložení po jejich požití tancem, zatímco zbytek lidí jen sledoval maloval na papír své dojmy z tance i z účinku bylin. Stírání hranic mezi vnitřním a vnějším, mezi individuální psychologií a navazováním vztahů, bylo klíčovým tématem už v prvním ročníku Dancetopie s podtitulem důvěra & sounáležitost, který se konal o rok dříve v Praze. Ve svém výzkumu se jím zabývala choreografka Anne Juren, ovlivněná lacanovskou psychoanalýzou, jedna ze dvou expertek přizvaných k účasti. Druhá, Marie Scaroni, se mimo jiné zaměřovala na vytváření vztahových vazeb mezi tančícími. Ty se postupně prohlubovaly a během jejího workshopu, v němž pracovala s prvky raveové kultury, a přímo ovlivňovaly samotný tanec.
„Nechci vystupovat před vámi. Chci naslouchat a souznít s vámi,“ napsala Beatriz Silva Aranda, autorka projektu Liquid Fire, který vznikal během letošní Dancetopie. I v tomto díle se objevovalo téma společného nesení – ba dokonce stávání se jedním celkem se sdílenou inteligencí. Venkovská i pražská verze začínaly tanečním sólem, které postupně přecházelo ve spontánní (i méně spontánní) rozpohybování části publika. Zpočátku přihlížející napodobovali výrazný rytmus kroků, později reakce na nepředvídané podněty z okolí – třeba na let včely. Bylo fascinující existovat jako součást tak komplexní výměny informací. A to i přesto, že jsem patřila k několika málo lidem, kteří k tomu aktivně nepřispívali – kolektivních rytmických aktivit se běžně neúčastním. Neměla jsem ale pocit, že bych někoho rušila nebo něco kazila. Bez těch ostatních by však zážitek rozhodně nebyl tím, čím byl.
Podobně jako Liquid Fire, i celá Dancetopia byla výzvou ke spolubytí. Ačkoliv vynikala snahou o otevřenost, kvůli své umělecké povaze nebyla zcela inkluzivní. Někteří účastníci*e bez tanečního tréninku se do některých částí programu zapojovali obtížněji, stejně jako lidé bez umělecké praxe někdy tápali v diskusích. Dancetopia ale nestála na výkonech – klíčová byla atmosféra. Během pobytu v ALTA Air kempu jsem opakovaně zaslechla názor, že skutečně udržitelné a hodnotné je to, co vzniká v dlouhodobém horizontu. A v souladu s tím mám pocit, že čím víc času člověk s Dancetopií stráví, tím hlubší a plnější může být jejich vzájemná výměna. Posuzovat akci jen na základě jednoho nebo dvou představení by mohlo vést ke zkreslenému dojmu. Její neobvyklý formát nabízí prostor, kde se střetávají různé přístupy, těla i perspektivy – a právě v tom tkví jeho síla.
