Tělo jako obraz hran lidskosti

Zamrz­nu­tí – tako­vá bývá obvyk­lá reak­ce na šok či jinou výraz­ně stre­so­vou situ­a­ci. Naše tělo zko­pr­ní, ustr­ne, ztuh­ne, zne­hyb­ní. Jak by ale šok vypa­dal, kdy­by mu bylo poskyt­nu­to tělo a mohl ovlád­nout pro­stor? Tou­to otáz­kou se zabý­va­la čes­ko-fran­couz­ská cho­re­o­gra­f­ka Marie Gour­da­in, kte­rá s pěti­cí taneč­ní­ků před­sta­vi­la v kul­tur­ní sta­ni­ci Gala­xie svou novin­ku Nezná­mý koeficient. 

Ved­le dráhy cho­re­o­gra­f­ky půso­bí Marie Gour­da­in také jako scé­no­gra­f­ka a výtvar­ni­ce, za svou prá­ci ve Fran­cii oce­ně­na i něko­li­ka význam­ný­mi cena­mi (napří­klad cena Frédé­ri­ca de Car­for­ta či ENSAD Sculp­tu­re Pri­ze). Vlast­ní zku­še­nost z výtvar­né­ho, sochař­ské­ho svě­ta, ale i ze svě­ta ani­mo­va­né­ho fil­mu pro­mí­tá do svých diva­del­ních poči­nů, kte­ré v Pra­ze uvá­dí zhru­ba od roku 2016. Nej­čas­tě­ji bývá spo­jo­vá­na s kolek­ti­vem tYhle, ale spo­lu­pra­co­va­la také se Stu­di­em ALTA, usku­pe­ním Uff­ten­ži­vot, či s diva­dlem pro tanec PONEC. Nezná­mý koe­fi­ci­ent je jejím dal­ším pro­jek­tem ve spo­lu­prá­ci s kolek­ti­vem tYhle a ten­to­krát i ve spo­je­ní s lyon­ským sou­bo­rem Matière Mobile. 

Sabin­ka ješ­tě nic netu­ší. © Adéla Vosičková

Gour­da­in uvá­dí, že pro vznik této per­for­man­ce jí poslou­žil jako vzor umě­lec­ký počin fran­couz­ské­ho malí­ře Jacques-Loui­se Davi­da s názvem Sabin­ky (1799), zachy­cu­jí­cí napě­tí těs­ně před bitvou. Malíř­ské vní­má­ní lze reflek­to­vat i v ucho­pe­ní scé­no­gra­fie (dílo Mathi­se Bahut-Bru­ne­ta). Blac­kbo­xo­vé jeviš­tě je totiž decent­ní­mi lini­e­mi čle­ně­no na geo­me­t­ric­ky přes­né čás­ti sbí­ha­jí­cí se v hori­zon­tu, čímž evo­ku­jí kom­po­zi­ci obra­zu. Půso­bi­vost toho­to ucho­pe­ní umoc­ňu­je pohyb­li­vý taneč­ní­ky ovlá­da­ný apa­rát, jenž zvý­raz­ňu­je či nechá­vá bled­nout čáry na zemi jako vyzra­ze­né kouz­lo. Ten­to pou­ta­vý vizu­ál­ní trik uka­zu­je, jak těs­ně jsou pro­po­je­ny cho­re­o­gra­fic­ká a scé­no­gra­fic­ká slož­ka – vzá­jem­nou sou­hrou vytvá­ře­jí dyna­mic­ký obraz podob člo­vě­ka utká­va­jí­cí­ho se s… čím vlastně? 

Jacques-Louis David, Sabin­ky, 1799 © Pub­lic Domain 

Autor­ka díla v pro­gra­mu uvá­dí, že pra­co­va­la s téma­tem momen­tu šoku, s „oka­mži­kem, kdy se na nás všech­no zří­tí“. Vní­mat dílo jako ana­ly­tic­ký roz­klad poci­tu šoku v poje­tí pěti taneč­ní­ků je mož­né, pokud jej cíle­ně hle­dá­me. Při míře abs­trak­ce abs­trak­ce, s níž tvůr­ci pra­cu­jí, se však tak­to kon­krét­ní inter­pre­ta­ce nabí­zí jen obtíž­ně. Cho­re­o­gra­fie posky­tu­je spí­še obec­něj­ší pohled na člo­vě­ka zápa­sí­cí­ho s čím­si nega­tiv­ním – vše­ob­jí­ma­jí­cím trau­ma­tem, boles­tí, či nemo­cí. Šok se zde obje­vu­je jako hra­nič­ní situ­a­ce, stří­pek, kte­rý je sou­čás­tí vět­ší zkušenosti. 

Nedá se bez boje. © Adéla Vosičková

K této inter­pre­ta­ci při­spí­vá i pří­tom­nost čer­ve­né pun­čo­chy coby mas­ky, kte­rou má jeden z taneč­ní­ků (Guillau­me Ippo­li­to) po vět­ši­nu per­for­man­ce pře­ta­že­nou přes hla­vu. Ten­to vizu­ál­ní prvek skvě­le fun­gu­je jako sym­bol zasle­pe­ní, s nímž se v prů­bě­hu Ippo­li­to potý­ká. Postup­ně se skr­ze zápas s trau­ma­ti­zu­jí­cím prv­kem pozvol­na pře­lé­vá v dal­ší inten­ziv­ní emo­ce jako frustra­ce, strach, až po rezig­na­ci a ode­vzda­nost, z níž ho však vysvo­bo­dí zby­tek taneč­ní­ho týmu – zda jde o záchra­nu ve smys­lu zba­ve­ní se trau­ma­tu, či opuš­tě­ní živo­ta, nechá­vá Gour­da­in ote­vře­né divác­ké interpretaci. 

Dotěr­ný Ippo­li­to © Adéla Vosičková

Ačko­liv se Ippo­li­to ze sku­pi­no­vých taneč­ních výstu­pů vyčle­ňu­je pohy­bo­vou i vizu­ál­ní jina­kos­tí, zby­lí per­for­me­ři na něj zůstá­va­jí taneč­ně napo­je­ní. V pro­sto­ru vyme­ze­ném lini­e­mi se taneč­ní­ci v sólo­vých i sku­pi­no­vých cho­re­o­gra­fi­ích potý­ka­jí s hra­ni­ce­mi daný­mi pro­sto­rem, ale i vnitř­ním pnu­tím. Pro taneč­ní­ky se pohyb stá­vá pro­střed­kem k reflek­to­vá­ní vlast­ní­ho nit­ra. Na jeviš­ti se stří­da­jí inten­ziv­ní, až mecha­nic­ké pohy­by s jem­něj­ší­mi, roz­vol­ně­něj­ší­mi taneč­ní­mi prv­ky reflek­tu­jí­cí dyna­mic­kou pola­ri­tu člo­vě­ka pohy­bu­jí­cí­ho se na hraně. 

Jed­not­li­vé výstu­py mohou svou roz­ma­ni­tos­tí půso­bit nesou­ro­dě, avšak Gour­da­in se poda­ři­lo vytvo­řit ply­nu­lou sérii výje­vů, v nichž se dá vysle­do­vat lin­ka zachy­cu­jí­cí pro­měn­li­vě dyna­mic­ký vztah mezi nosi­te­lem boles­ti a jeho oko­lím – od pozvol­né­ho pozná­vá­ní, až k finál­ní­mu stře­tu, kte­rý vrcho­lí sym­bo­lic­kým (a opět dvoj­znač­ným) roz­lou­če­ním s Ippo­li­tem, vlo­že­ním do výraz­né­ho jevišt­ní­ho prv­ku – sví­tí­cí­ho boxu. 

Kar­ta se obra­cí © Adéla Vosičková

Neo­po­me­nu­tel­nou sou­čás­tí, kte­rá výbor­ně dopl­ňu­je jed­not­li­vé výstu­py, je svě­tel­ný design Zuza­ny Rež­né, kte­rý nejen při­ro­ze­ně decent­ním sví­ce­ním dopl­ňu­je jed­not­li­vé čás­ti cho­re­o­gra­fie, ale s leh­kos­tí pod­po­ru­je gra­da­ci tan­ce – a to pomo­cí vhod­ně zvo­le­né­ho stro­bo­sko­pu či pre­ciz­ně kom­bi­no­va­ných barev­ných světel.

V kom­bi­na­ci s autor­skou smyč­co­vou hud­bou Thi­baul­ta Coha­de, kte­rá jako by rea­go­va­la na jed­not­li­vé pohy­bo­vé impul­sy, vzni­ká kom­plex­ní umě­lec­ký orga­nis­mus, v němž se jed­not­li­vé prv­ky spo­ju­jí a pro­stu­pu­jí, čímž dáva­jí vznik­nout pod­ma­ni­vé­mu obra­zu lid­ské­ho počí­ná­ní v mez­ních situacích.

Roz­hod­ný rej. © Adéla Vosičková

Gour­da­in kom­po­nu­je své cho­re­o­gra­fie s citem malíř­ky – její náhled na tanec při­po­mí­ná roz­po­hy­bo­va­né obra­zy. Jed­not­li­vé sek­ven­ce vyni­ka­jí jako peč­li­vě kom­po­no­va­né vizu­ál­ní struk­tu­ry, kde se pro­lí­ná význam těla ve vzta­hu k pro­sto­ru. Vzni­ká před námi obraz vizu­ál­ní kom­po­zi­ce pro­mě­ňu­jí­cí se v čase, k čemuž navá­dí už úvod­ní a závě­reč­ný výstup. Taneč­ní­ci se totiž v obou pří­pa­dech roz­bí­ha­jí ke kra­ji jeviš­tě, kde s jejich výsko­kem pro­blik­ne svět­lo při­po­mí­na­jí­cí zachy­ce­ní momen­tu foťá­kem. Oká­za­lý je samot­ný kon­cept, v němž se vyu­ží­vá vzá­jem­ně pro­po­je­né­ho kon­tras­tu – v úvod­ní pasá­ži vybí­ha­jí taneč­ní­ci ze tmy do svět­la a v závě­ru nao­pak. Vzni­ká tak výjev, kte­rý sym­bo­lic­ky uza­ví­rá „kruh“ před­sta­ve­ní. Gour­da­in zdat­ně a s ele­gan­cí sobě vlast­ní meta­fo­ric­ky zachy­cu­je pro­mě­nu člo­vě­ka, během níž se pohy­bu­je­me na pome­zí svět­la a tmy, stej­ně jako se pohy­bu­je­me mezi kon­t­ro­lou a ode­vzdá­ním, řádem a cha­o­sem. Nezná­mý koe­fi­ci­ent tak potvr­zu­je, že Gour­da­in pat­ří k auto­rům, kte­ří doká­žou tanec pro­mě­nit v živou­cí orga­nis­mus umně reflek­tu­jí­cí lid­skou zkušenost.

Ze svět­la do tmy. © Adéla Vosičková

Cho­re­o­gra­fie: Marie Gour­da­in
Inter­pre­ta­ce: Naïs Arlaud, Nico­las Gar­sault, Guillau­me Ippo­li­to, Ali­ce Lam­bert, Fan­ny Pouillot
Scé­no­gra­fie: Mathis Bahut-Bru­net
Zvu­ko­vý design: Thi­bault Coha­de
Svě­tel­ný design: Zuza­na Rež­ná
Kos­týmy: Fra­nço­i­se Léger