Publikace Tajně naživu editorek Mish Rais, Mirky Eliášové a Lizzy Le Quesne působí jako kniha, na kterou české prostředí taneční improvizace dlouho čekalo. Spojuje čtyřletý výzkumný projekt „Improvizace jako choreografický, autorský a tvůrčí princip“ s praktickou zkušeností tří autorek, jež samy stojí na pomezí praxe, pedagogiky a teorie. Výsledkem je svazek, který taneční improvizaci a takzvanou okamžitou kompozici poprvé systematicky zasazuje do českého kontextu a zároveň ji propojuje s mezinárodní scénou: Tajně naživu.
Knihu rámuje úvod, který neslouží pouze jako předmluva, ale jako kompaktní esej o historii improvizace v západním postmoderním tanci, o její nepřímé cestě do Československa a pozdějšího Česka i o institucionálním zázemí, jež se po roce 1989 začalo formovat v Praze a Bratislavě. Autorky připomínají, že v socialistickém Československu měla podporu především baletní a moderně baletní tradice, černé divadlo a folklor, zatímco experimenty s pohybem, akcí a improvizací se často odehrávaly v podzemí, na hraně disentu nebo amatérské tvorby.
Právě proto je důležité, že Tajně naživu pojmenovává kontinuitu: připomíná „divoké devadesátky“, kdy se otevřely hranice a s nimi i prostor pro příliv zahraničních pedagogů a pedagožek, workshopů a festivalů. V textu se objevují jména jako Min Tanaka, David Zambrano, Steve Paxton, Julyen Hamilton, Wendy Houstoun nebo Daniel Lepkoff a vedle nich instituce Duncan Centre Konzervatoř, HAMU, festival Tanec Praha, Divadlo Ponec či Archa. Nejde o vyčerpávající dějiny, ale o jasně artikulovanou mapu vlivů, která ukazuje, jak se česká improvizační scéna rodila z osobních kontaktů, rezidencí a návratů zahraničních hostů.
Jádro knihy tvoří šest rozsáhlých rozhovorů se světově uznávanými improvizátory a improvizátorkami: Rosalind Crisp, Julyenem Hamiltonem, Wendy Houstoun, Nitou Little, Evou Karczag a Danielem Lepkoffem. Každý z nich představuje jinou cestu k improvizaci a jiný způsob, jak uvažovat o vztahu mezi choreografií a okamžitou kompozicí. Rozhovory vznikaly po čtyřdenních workshopech na AMU, kterých se účastnila výzkumná skupina českých improvizátorů a improvizátorek, studentstvo i samotné autorky knihy, a tento praktický rámec je v textech silně cítit.
Editorky rozhovory nestrukturovaly jen biograficky, ale tematicky: ptají se na improvizaci jako svébytnou uměleckou formu, na cestu k ní, na pedagogické přístupy, na práci na jevišti i na politické rozměry improvizace. Čtenář/ka se tak neprochází pouze životopisnými milníky jednotlivých osobností, ale sleduje, jak se rodí a proměňuje jejich „vtělené vědění“, jak se vyvíjí jazyk, kterým o své práci mluví, a jak jednotlivé strategie ovlivňuje kontext americké postmoderní scény, britské tradice či ekologického a site-specific uvažování.
Zajímavé je, jak se rozhovory navzájem zrcadlí a zároveň si odporují. Pro Rosalind Crisp je klíčové slovo „tanec“, nikoli „improvizace“, právě proto, že pojem improvizace je často trivializován jako „dělej něco z hlavy“. Daniel Lepkoff dává přednost označení „pohybový výzkum“, které zdůrazňuje procesualitu a zkoumání, Nita Little a další pak improvizaci napojují na vznik kontaktní improvizace a na širší postjudsonovskou scénu. Kniha nijak nevnucuje jednotnou definici, spíše nechává zaznít pluralitu, z níž vyplývá, že improvizace není žánr, ale pole praxe, kde se setkávají různé tradice, terminologie a politické postoje.
Velkou předností svazku je důsledná reflexe jazyka. Autorky si všímají, jak obtížné je převádět pojmy jako „score“, „body-mind“, „release“ nebo „somatický“ do češtiny, a zároveň upozorňují, že i mezi rodilými mluvčími angličtiny panuje v terminologii neshoda. Právě pozorování, že disciplína se vyvíjí rychleji než jazyk, který ji popisuje, se stalo jedním z podnětů k formulování výzkumných otázek. Kniha proto nepůsobí jen jako sborník rozhovorů, ale i jako průběžná terminologická laboratoř: některé výrazy zůstávají v angličtině, jiné se opatrně překládají či vysvětlují, a čtenář je průběžně vtahován do hry s významy.
Na rozhovory navazují tři autorské studie, které vytěžují nasbíraný materiál z odlišných perspektiv. Mirka Eliášová nahlíží improvizaci jako „choreografování okamžiku“ a hledá nové spojení mezi pojmy choreografie a improvizace v situaci, kdy se choreografický proces odehrává v reálném čase před diváky. Mish Rais se obrací k disciplíně „všímání si“ a dialogickému principu, inspirovanému mimo jiné Dialogickým jednáním Ivana Vyskočila, a ukazuje improvizaci jako náročnou praxi vtěleného vědomí, která vyžaduje dlouhodobé pilování a pěstování pozornosti. Lizzy Le Quesne pak rozvíjí motiv politického potenciálu improvizace: nezůstává u historické připomínky improvizace jako nástroje agitace, ale sleduje, jak se současná praxe dotýká otázek svobody jednání, participace a emancipace.
Silným motivem knihy je „vtělená věda“, tj. vědění, které se neodehrává primárně v textu, ale v tělech tanečníků a tanečnic, v jejich praxi a setkáních. Autorky proto nepodávají jen teoretickou syntézu, ale velmi jasně popisují i strukturu samotného výzkumu: čtyřdenní workshopy, společné tréninky, diskuse s českými kolegy a kolegyněmi, sběr materiálů od reflexí a dotazníků po fotografie a videa. Fotografie v knize, pocházející z tanečních studií HAMU, nepůsobí jako ilustrativní příloha, ale jako součást výzkumného pole: zachycují rozdílné atmosféry, kvality pohybu i to, jak se v jednom prostoru střídají různé tělesné světy.
Název Tajně naživu je převzat z rozhovoru s Julyenem Hamiltonem, který popisuje radost z improvizace jako probouzení „tajně živého“ tance v těle. Autorky jej chápou jako metaforu pro jemnou, často přehlíženou živost improvizace, ale také pro to, jak byla tato disciplína v československém a českém prostředí dlouho „tajně“ přítomná mimo hlavní proudy a grantové struktury. Kniha si proto klade ambiciózní cíl: nejen improvizaci pojmenovat a zasadit do historických souvislostí, ale také posílit její viditelnost a uznání v rámci širšího tanečního pole.
Z čtenářského hlediska je důležité, že Tajně naživu není uzavřená jen pro zasvěcené. Autorky sice vycházejí z odborné literatury a odkazují k publikacím, které se v českém prostředí teprve objevují (například překlad knihy Body, Space, Image nebo práce Naliny Wait a V. L. Midgelow), zároveň ale knihu koncipují jako zdroj pro více skupin: pro umělce a umělkyně, studentstvo, učitelstvo i diváctvo, které chce lépe porozumět tomu, co se vlastně děje na jevišti, když „se improvizuje“.
Tajně naživu tak nepůsobí jen jako dokument o konkrétním projektu na AMU, ale jako průsečík několika dlouhodobých linií: dějinného vývoje improvizace, institucionálního ukotvení současného tance v Česku, proměn jazyka a politických otázek spojených s tělem a svobodou jednání. Tím, že kniha spojuje rozhovory, studie, fotografický materiál a důkladný aparát (biografie, zdroje, jmenný rejstřík), vytváří solidní základ pro další diskusi i výzkum.
Pokud někdy platilo, že taneční improvizace je v českém prostředí „tajně naživu“, tato publikace její život nejen dokládá, ale vědomě posiluje. Je to kniha, která dává této křehké a současně radikálně otevřené disciplíně jak paměť, tak jazyk.
Tajně naživu. ISBN 978 – 80-7331 – 652‑5, vydala Akademie múzických umění v Praze, Praha 2024, 1. vydání, 352 strany, rozměr 175x250 mm, švýcarská vazba.
