V pražském Divadle D21 se na sklonku dubna 2025 otevřela brána do snového vesmíru. Dvoudenní hostování mexicko-brazilského souboru Alquimia Escénica zde nabídlo inscenaci r3gla de tr3s ‒ dílo, které překračuje hranice tance, fyzického divadla i vnímání samotné reality. Inspirováni surrealismem malíře Reného Magritta nechávají tvůrci rozvinout milostný duet dvou těl, dvou identit. Skrze stíny, loutky a objekty sledujeme intimní hru manipulace, touhy a osamění, která podobně jako Magrittovy obrazy rozostřuje hranici mezi tím, co vidíme, a tím, co si jen myslíme, že vidíme. A právě v této nejistotě se rodí prostor pro poezii. R3gla de tr3s je scénické zrcadlení o intimitě, které rozehrává vztah dvou postav uvězněných mezi realitou a přeludem, mezi „já“ a „ty“, které se vzájemně zpochybňují i překračují. V jejich pohybových etudách se střídá něha s mocenským nátlakem, blízkost s vytracením a každé gesto může být zároveň dotekem i odtažením se.
Inscenace vznikla v roce 2017 během rezidenčního pobytu v kolumbijské La Futileríi jako výsledek tvůrčí spolupráce mezi mexickým choreografem Omarem Carrumem a brazilskou performerkou Cibele Maiou. Od té doby prochází neustálým vývojem, přizpůsobuje se různorodým prostorům od galerií po divadla a sbírá zkušenosti z festivalů v Brazílii, Kolumbii, Panamě či Mexiku. Tato neukončenost se odráží i ve scénickém jazyce – každé představení je jistým způsobem originální kompozicí. Pomocí fyzického divadla, vizuálních metafor a předmětů zbavených původní funkce a přetvořených v symboly tak inscenace vede diváka do světa, kde logika selhává, kde se stín stává tělem a tělo pouhou vzpomínkou. Divák bloudí choreografickým labyrintem, kde se těla mění v klíče i zámky otevírající i uzamykající smysl vztahu, který stále uniká uchopení.
Dvojice performerů, Omar Carrum a Angie Detonos, nevytváří pouze partnerskou dynamiku na scéně. Ztělesňují cestu dvou duší, které jsou možná spjaty osudem či jen zabloudily do téhož snu. Putují spolu napříč jakýmsi alternativním vesmírem, kde se jejich těla střetávají, míjejí a proměňují, zatímco prostor i ony samy neustále mění podobu, někdy jako lidé z masa a kostí, jindy jako loutky nebo stíny. Tyto světy jsou místy evokovány jasnými vizuálními odkazy na Magrittovy obrazy: zakrytá tvář Milenců, záhadná postava s jablkem místo tváře ze Syna člověka nebo déšť mužských postav v kloboucích jako v Golcondě. Společně tak ztělesňují zásadní otázky identity, hranic těla a nestálosti emoční reality.
Ještě než představení vůbec začne, prostor už se naplňuje děním. Performeři se volně pohybují mezi diváky a nenápadně je vtahují do světa, který se teprve začíná skládat. Vyzývají je, aby na papírek napsali moment, který změnil jejich život. Tyto vzkazy, zdánlivě nahodilé, se později stanou součástí jevištního obrazu i jeho příběhu. Oba herci v mluveném úvodu popisují tutéž událost – den, kdy se potkali –, ale každý ze své perspektivy. Právě tento rozdíl se stává klíčovým motivem inscenace, jež se brzy promění v převážně pohybové vyprávění. Tanec, který pak zaplní scénu, je dynamický a fyzicky intenzivní. Těla performerů se navzájem střetávají, propojují, vzdalují a znovu hledají kontakt. Choreografie místy přechází až do akrobatických prvků, které dávají vyniknout křehké rovnováze mezi důvěrou a mocí. Těla doslova rozpohybují prostor, jenž se s každým gestem mění a pulsuje spolu s nimi.
Postavy z Magrittových obrazů na jevišti začínají ožívat. Ne izolovaně, ale ve zvláštním snovém prostoru, kde se hranice mezi jednotlivými obrazy ztrácí. Žena z obrazu Velká válka je zpočátku znázorněna bílými šaty visícími na skříni – tichý symbol nepřítomnosti. Na látku postupně přibývají papírky od publika, které na ni jeden z performerů lepí jako vrstvy vzpomínek nebo jizev. Performerka si poté oblékne podobné šaty, vtěluje se do ženy z obrazu a následně vede talk show s mužem z obrazu Syn člověka. V pasáži inspirované obrazem Milenci je divákům předveden taneční duet, kdy jsou tanečníci zahaleni v látce, která, stejně jako na obrazu, spojuje jejich obličeje. Nevidí, jen cítí tah, odpor, váhu. Přitahují se a odtlačují, ovládají a podvolují. Manipulace se stává hybným motivem tohoto výstupu. Těla tanečníků se nepohybují jen díky doteku, ale i pomocí světla – například když performer namíří baterku na partnerku, paprsek světla jakoby získá moc ji ovládat a rozpohybovat. Ve stínohře, kterou herci následně rozehrávají na stěně, využívají hru perspektivy a optických klamů. Proporce těl se mění, deformují, někdy téměř mizí. Po celou dobu tiše visí v pozadí obraz Golconda – množství identických mužských figur v oblecích a buřinkách, zavěšených jako by padali… nebo snad levitovali? Jsou nehybnými svědky událostí, přesto všudypřítomní. Za zmínku také stojí loutkohra, která celou inscenaci uzavírá s nečekanou jemností. Kostýmy postav, nyní pověšené na ramínkách, ožívají v rukou performerů, kteří je přetvářejí na loutky, s nimiž hrají tichou hru plnou romantiky a melancholie. V závěru už nezbývají těla, jen jejich otisky – prázdné kostýmy, které si dál vyprávějí své příběhy.
Prostor, v němž se inscenace odehrává, je temný a téměř prázdný. Jeho hlavní náplň tvoří pohyb – těla performerů kreslí do tmy významy, které slova jen těžko zachytí. Scéna je minimalistická a jediné objekty, které ji zaplňují, jsou tři židle a konstrukce připomínající prázdnou skříň. Ta není jen statickou kulisou, ale aktivní součástí dění. Posouvá se, mění svou funkci i význam, stává se nositelem příběhů. Někdy slouží jako podstavec pro zavěšené šaty, jindy jako překážka, zástěna nebo symbol zátěže. V závěru se prostor promění: skříň je položena na zem a stává se stolem, okolo kterého se scházejí postavy z obrazů. Postavy, které by se v reálném světě nikdy nepotkaly. A právě v tom spočívá síla tohoto prostoru – umožňuje nemožné a propojuje nepropojitelné.
R3gla de tr3s je zrcadlením našich vlastních vnitřních světů, kde realita i fikce tančí v neustálém dialogu. Je to inscenace, která nechává diváky balancovat na hranici mezi tím, co je a co by mohlo být, mezi tím, co vidíme a tím, co si představujeme. Ve své minimalistické, ale emocionálně nabité estetice spojuje pohyb, světlo a předměty do podoby, která otevírá nové vrstvy vnímání. Ačkoliv postavy a obrazy, jež oživují, zůstávají zčásti zahaleny tajemstvím, v tomto prostoru se přesto ukazuje, že ne všechno, co se zdá být nedosažitelné, je ve skutečnosti nemožné. Magrittovy světy, dříve uzavřené v rámu plátna, zde ožívají a nabývají nečekaných podob, v nichž může divák na chvíli zahlédnout i sám sebe.
