Když Erwin Piscator představil koncept „totálního divadla“, v němž posouval diváka do centra dění, netušil, že o necelých sto let později se tato myšlenka posune ještě o úroveň výš. V roce 2004 se totiž v Británii objevil soubor Punchdrunk a s ním se do povědomí dostal i koncept „imerzivního divadla“, které o dekádu později zavítalo i do českých divadelních vod. Podobu této formy, jehož nedílnou součástí je aktivní divácká participace, u nás od té doby rozvíjí spolek Pomezí. Ten od letošního září uvádí ve svém pražském sídle Za Poříčskou bránou 7 novinku Karavana, která posouvá koncept imerzivního divadla opět o kousek dál.
Pomezí je už od svých počátků neodmyslitelně spjato se jménem Lukáše Brychty, jednoho ze zakladatelů (společně s ním položila základy ještě Kateřina Součková a Štěpán Tretiág) a současného předsedy spolku, který se s každým dalším projektem pokouší nacházet dosud nevyzkoušené podoby imerzivního divadla. Letošní Karavana je v tomto směru specifická hned ve dvou ohledech.
Oproti předchozím počinům souboru/inscenace odkládá stranou pevný scénář a ponechává jen dějovou kostru. Herci tak získávají mnohem větší svobodu a prostor k improvizaci. Příběh zvoleného hrdiny či hrdinky, který bylo možné v předchozích dílech během opakovaných návštěv poskládat, se v nynější novince může odvíjet pokaždé úplně jinak. Tato svoboda je však dvousečnou zbraní. Absence pevně fixovaného textu s sebou v některých momentech nese riziko sklouzávání k banalitě či zbytečnému opakování, pokud herecká improvizace narazí na limity interakce s méně reagujícím divákem. Ne každá dějová smyčka tak nutně nabídne stejně silný dramatický oblouk.
V tom spočívá i druhá podstatná změna – Karavana vám nic nevydá jen tak. Chcete-li k postavám proniknout a poznat jejich příběh, povahu i motivace, pak je potřeba se aktivně angažovat. Ve srovnání s minulou tvorbou souboru dochází k mnohem intenzivnější interakci, v níž divák figuruje coby další postava, a to místy až do té míry, že se může stát hybatelem dění některých scén. Karavana tak více než kdy dřív prověřuje ochotu diváka být spoluhráčem, a bez aktivní účasti příliš nefunguje. Otázkou proto zůstává, zdali se do díla dokážou ponořit i ti, kteří preferují roli pasivních pozorovatelů. Dílo jim totiž tentokrát cestu k zážitku bez překročení vlastní komfortní zóny relativně komplikuje.
Tvůrčímu týmu Pomezí se však podařilo vytvořit funkční a uvěřitelný mikrosvět, v němž se velmi snadno zapomíná na hranice hry. Podíl na tom má opakovaně ověnčované scénografické uchopení Terezy Gsöllhoferové, Evy Justichové a kolektivu Pomezí, díky němuž hladce vklouznete do trampské osady, jejíž obyvatelé se rozhodli dobrovolně distancovat od společnosti. Obklopí vás krajina osídlená karavany a chatrčemi, z nichž vane svobodomyslné nomádství. Každé obydlí odráží osobnost svého obyvatele/obyvatelky. Někde voní bylinky, odjinud zaznívají tiché tóny banja a u sousedního karavanu voní guláš. Jako by se v tomhle kousku světa zastavil čas a všechno bylo, jak má být.
Vstupujeme do obyčejného večera sympatických obyvatel Karavany a do popředí se dostává další silná stránka Pomezí: obsazení. I v tomto počinu tvůrčí tým obsadil osm typově přesných herců a hereček (a tváří známých už z předchozích projektů), kteří se do postav vnořili s úchvatnou přirozeností. Splynutí jednotlivců s vlastním komplexně vystavěným charakterem blahodárně přispělo k umocnění pocitu opravdovosti celého mikrokosmu.
Pod rouškou tmy do něj však pozvolna začne vklouzávat i onen tajemný mysticismus a nadpřirozeno, které ve tvorbě Pomezí figurují často, a i v tomto případě fungují. Propojení s mysticko-folklórními elementy v podobě zhmotňování duchů, návratu zesnulých či celá událost tajemné „tiché hodinky“ vzbuzuje dojem čehosi pradávného, čímž dochází ke zintenzivnění prožitku, v němž jako bychom překračovali hranice reality. Tyto vstupy nadpřirozena nejenže zdařile dynamizují jinak civilní děj, ale zároveň dotvářejí onu specificky tajuplnou a lehce znepokojivou atmosféru, jež je pro rukopis Pomezí tak příznačná.
Tak jako téměř ve všech imerzivních počinech si i zde každý člen publika volí svou vlastní cestu tímto světem a od toho se následně odvíjí i míra jeho prožitku. Jak správně poznamenala Petra Janák Zachatá v recenzi pro Divadelní net, ve své podstatě se kritický vhled na Karavanu odráží od vlastního diváckého výkonu, který je k uchopení díla klíčový. Rozhodnete-li se proto, stejně jako já, nesnažit se sesbírat co nejvíce střípků z mnoha spletitých dějových linií (což je další typický, chytře využitý prvek v tvorbě Pomezí), ale konzistentně se držet jedné postavy ve snaze pochopit její příběh, odmění se vám tento přístup intenzivním prožitkem.
V mém případě šlo o rozkrytí osudu dvojčat Rudy a Oty v podání brilantního Jakuba Müllera, který se v mžiku dokázal proměnit z lehce vulgárního, avšak laskavého a mírně bojácného Rudyho v pijáckého, obhroublého Otu. Oba bratři sdíleli jistou neotesanost typickou pro život daleko od civilizované společnosti, ale v rámci oné „balíkovitosti“ se Müllerovi podařilo v několika málo momentech obnažit duši obou charakterů a odhalit skrývanou zranitelnost, která je navzdory jejich hrubosti činila lidsky blízkými.
Díky mé vytrvalé přítomnosti se putování s dvojčaty proměnilo v cosi zvláštně intimního. Právě zmíněná konzistentnost zajistila, že jsem se v rámci několika scén stala rovnocenným partnerem, s nímž jedno z dvojčat diskutovalo své další kroky a hledalo oporu v nejistotě. Vyvrcholení divácko-hereckých interakcí (které k mému překvapení zahrnovaly i překročení fyzických bariér, například opakovaný vzájemný stisk dlaní, v němž postava Rudy hledala fyzické uklidnění) nastalo ve chvíli, kdy naše rozpravy měly přímý vliv na vývoj jeho postavy. Rozhodnutí, které na základě toho následně učinil – ač morálně správné – se ve finále stalo tragicky osudným.
Mírným rozvolněním hranic mezi divákem a hercem se tak Brychtovi společně s Pomezím podařilo posunout imerzivní divadlo o kus dál, k takzvané totální imerzi – ke hře, v níž divák ztrácí vnímání svého běžného já. Na půdorysu vlastního zážitku jsem tak chtěla demonstrovat, jak se v pouhých sto padesáti minutách může hra dostat tak hluboko pod kůži, až má člověk pocit, že prožil ještě jeden život… a stál za to.
Karavana
Pomezí, Praha – Vojtěch Bartoš, Lukáš Brychta, Jindřiška Dudziaková a Barbora Smolíková: Karavana.
Režie: Lukáš Brychta, dramaturgie: Vojtěch Bartoš, Barbora Smolíková, scénografie: Tereza Gsöllhoferová, Eva Justichová a kolektiv, scénografická spolupráce: Jindřiška Dudziaková, Jakub Choc, Matyáš Müller a další, kostýmy: Eva Justichová, hudba: Jakub König, poutníkovy písně: Petr Jeřábek, hudební spolupráce: Richard Fiala, light design: Matěj Vejdělek, produkční spolupráce: Tereza Štěpánová, Marie Volmanová, technika a inspice: Pavlína Horynová, Tereza Štěpánová, Lucie Volejníčková, Marie Volmanová. Hrají: Vojtěch Bartoš, Mariana Čížková, Anastázie Dobrodinská, Jindřiška Dudziaková, Richard Fiala, Petr Jeřábek, Jakub Müller, Milada Vyhnálková
Premiéra 2. září 2025.
