Tanz im August: Spooky Dark v Berlíně

Ve svém novém díle, jež mělo pre­mi­é­ru 22. lis­to­pa­du 2024 v Pavillon Noir v Aix‑en‑Provence ve Fran­cii, nás irská cho­re­o­gra­f­ka Oona Doher­ty zve do podiv­né ale krás­né noci, v níž se setká­me s kar­ne­va­lo­vým třeš­tě­ním, pilí­ři evrop­ské lite­ra­tu­ry a kul­tu­ry, i jed­ním malým chlap­cem, jenž v těž­kém život­ním obdo­bí roz­prá­ví z mrt­vým prasetem.

Ve vlast­ní rodin­né his­to­rii nazva­né Spec­ky Clark, jež by snes­la i název Spo­o­ky Dark, čer­pá z bio­gra­fie své­ho pra­pra­dě­deč­ka, jenž jako dese­ti­le­tý chla­pec pra­co­val na jat­kách. Z ber­lín­ské reprí­zy 20. srp­na v rám­ci Tanz im August při­ná­ším něko­lik osob­ních postřehů.

Oona Doher­ty, vždy nebo­jác­ně naklo­ně­ná tem­něj­ší strán­ce lid­ské exis­ten­ce (Hope Hunt and the Ascensi­on into Laza­rus, 2016 nebo Hard to Be Soft – A Bel­fast Pra­yer, 2019), čer­pá z pří­bě­hu vlast­ní­ho pra­pra­dě­deč­ka. Sle­du­je život chlap­ce z děl­nic­ké tří­dy v Bel­fas­tu, v němž sama Doher­ty vyrůs­ta­la, kte­rý se v dese­ti letech nastě­hu­je ke svým tetám, aby pra­co­val na jat­kách. Pří­běh je vyprá­vě­ný zře­tel­ně diva­del­ní­mi (nejen taneč­ní­mi) pro­střed­ky, pro­ple­te­ný­mi sou­čas­ným tan­cem, irským folk­ló­rem, ale záro­veň mno­ha inter­kul­tur­ní­mi odka­zy, jako bychom ze scé­ny sly­še­li Toma Waitse, Nic­ka Cavea či Her­man­na Nit­sche, aniž prá­vě od těch­to tvůr­ců Doher­ty na scé­ně coko­liv vyu­ži­la. Zato se setká­me s cita­ce­mi kul­tov­ní­ho sní­mu Billy Elli­ot, v němž se jede­nác­ti­le­tý Billy, původ­ně posla­ný otcem na box, obje­ví vášeň pro balet a přes odpor rodi­ny se s pod­po­rou uči­tel­ky při­pra­vu­je na kon­kurz na Krá­lov­skou balet­ní ško­lu. A když mrt­vo­la pra­se­te začne hlá­sat (v původ­ním romá­nu zpr­vu ovce­mi raže­né) hes­lo „Four legs good, two legs bad”, víme, že na nás pad­nul stín dysto­pi­ka a spo­le­čen­ské­ho pesi­mis­ty Orwella.

Spec­ky Clark © Luca Truffarelli

V závě­reč­né scé­ně, kde se stře­tá­va­jí a pro­lí­na­jí legen­da, mýtus a rea­li­ta, nám tem­né vrst­vy Doher­ty při­nes­ly podiv­ný pocit kli­du a vzne­še­nos­ti. Ujas­ni­li jsme si obraz rodi­ny, pohy­bu­jí­cí se v pro­stře­dí jatek, pro kte­rou budouc­nost je jenom prázd­né slo­vo, a pří­tom­nost je až pří­liš ponu­rá a krva­vá. Hod­ně sil­nou scé­nou, kte­rá mi při­po­mě­la A Christmas Carol Char­le­se Dic­ken­se, tedy Duch Vánoc příš­tích, v níž boháč Ebe­ne­zer Scro­o­ge také třeští v neza­po­me­nu­tel­né, a vše mění­cí noci. Jen v pří­pa­dě Sec­ky­ho jako by Doher­ty pří­běh obrá­ti­la — hrdi­nou sní­cím není nena­pra­vi­tel­ný boháč, za nímž při­jdou tři ducho­vé, ale nao­pak chudý chla­pec, jenž roz­mlou­vá s „duchem” jateč­ní­ho pra­se­te, jež má, navíc, jen 24 hodin na pro­mlu­vu. Dokud neskon­čí Samha­in, sta­ro­kelt­ský svá­tek mrtvých, kdy se pod­le tra­di­ce stí­ra­ly hra­ni­ce mezi svě­tem živých a mrtvých, a ducho­vé a nad­při­ro­ze­né bytos­ti moh­li vstou­pit mezi lidi. V oživlém pra­se­ti je paprsek nadě­je, a samo vidí Spec­ky­ho jako posla, jako pro­střed­ní­ka mezi dvě­ma svě­ty, skr­ze něhož může pře­dat svě­tu živých posleství.

Spec­ky Clark © Luca Truffarelli

Ačko­li to chví­li vypa­dá, že Spec­ky svou mat­ku v Samha­i­nu nako­nec neu­vi­dí, a dílo kon­čí devas­tu­jí­cím kon­cem, po kte­rém násle­du­je dal­ší zastře­le­ní pra­se­te, což v nás zane­chá­vá ješ­tě vět­ší pocit bez­na­dě­je, věci nejsou tak úpl­ně doře­če­né (což je mož­ná dob­ře). To, co se ode­hrá­lo na jeviš­ti, byla nepo­chyb­ně Doher­ty – její uměl­ci, spo­lu­pra­cov­ní­ci, její svět – pre­zen­to­va­né s humo­rem, syro­vos­tí a odzbro­ju­jí­cí upřím­nos­tí, kte­rá ply­nu­le pře­šla do dis­ku­se po před­sta­ve­ní, kde čeli­la i těm nej­těž­ším otáz­kám s ele­gan­cí a otevřeností. 

Spec­ky Clark © Luca Truffarelli

Samot­né dílo osci­lo­va­lo mezi drs­nou rea­li­tou a snem o úni­ku, při­čemž Spec­ky­ho roz­tříš­tě­né já vybucho­va­lo v otře­sech těla a poté nachá­ze­lo úle­vu v eklek­tic­kých výbu­ších pohy­bu, jako by Doher­ty roz­há­ze­la po jeviš­ti strán­ky z ency­klo­pe­die tan­ce – irské vyso­ké kopy, lido­vé ree­ly, manic­ké flos­sing, hip-hopo­vá trh­nu­tí – vše sply­nu­lo v katarz­ním víru. Je to odváž­né, ori­gi­nál­ní a oso­bi­té dílo, ale přes veš­ke­rou tea­trál­nost a sílu zůstá­vá ústřed­ní smu­tek – Spec­ky­ho truch­le­ní nad smr­tí mat­ky – podiv­ně potla­če­ný; oče­ká­vá­me vykou­pe­ní, ale žád­né nepři­chá­zí, a mož­ná prá­vě v tom, v tom nezkres­le­ném rea­lis­mu, až natu­ra­lis­mu, spo­čí­vá hlub­ší sdě­le­ní. V kul­tur­ním kli­ma­tu, v němž se odva­ha a upřím­nost jeví jako stá­le vzác­něj­ší, se ges­to irské cho­re­o­gra­f­ky — neu­hý­bat, nepó­zo­vat — jeví jako samo­stat­ný arteakt. Ten nám při­po­mí­ná, že je tře­ba oce­ňo­vat nejen výsle­dek prá­ce, ale pře­de­vším lid­ské inte­gri­ty, kte­rá jej vytvá­ří. Nejen u Spec­ky Clark, a nejen u irské kou­zel­ni­ce Oony Doherty.

Oona Doher­ty, Irsko: Spec­ky Clark. Cho­re­o­gra­fie, text, režie Oona Doher­ty ve spo­lu­prá­ci s per­for­me­ry a per­for­mer­ka­mi, hud­ba Lan­kum, Gavi­no Mur­gia (feat. David Hol­mes, Raven Vio­let), vuko­vý design Maxi­me Jer­ry Frais­se, light design John Gun­ning, scé­na Sabi­ne Dar­gent, asi­s­tent­ka scé­no­gra­f­ky Caro­li­ne Mena­ssol, kos­týmy Darius Dola­tya­ri-Dolat­doust, Con­stan­ce Tabour­ga, vede­ní zkou­šek Solè­ne Wei­nach­ter, pře­kla­da­tel Nadir Bou­as­sria, audio nahráv­ky Loui­se Conaghan, Janie Doher­ty, Sam Fin­ne­gan, Ste­phen Rae, Gar­ry Rown­tree. Vystu­pu­jí: Diar­mu­id Amstrong, Maë­va Berthe­lot, Malick Cis­sé, Gerard Headley, Clay Koo­nar, Gen­na­ro Lau­ro, Zoé Lecorg­ne, Micha­el McE­voy, Erin O’Re­illy. Kopro­duk­ce Ballet Preljocaj/CCN Aix-en-Pro­ven­ce, Dub­lin Dan­ce Fes­ti­val & The Abbey The­a­ter, Sadler’s Wells Lon­don, Kamp­nagel, Fest­spielhaus St. Pöl­ten, Thé­âtre de la Ville Paris, Tanz Köln, MC2: Gre­no­ble, CCN-Ballet nati­o­nal de Mar­seille. Pod­po­ře­no: Ada­mi & Cul­tu­re Ire­land. Podě­ko­vá­ní: Jen Malar­key a Enda Wal­sh. Pre­mi­é­ra 22. lis­to­pa­du 2024, Pavillon Noir, Aix‑en‑Provence, Fran­cie. Psá­no z reprí­zy u pří­le­ži­tos­ti uve­de­ní v rám­ci fes­ti­va­lu Tanz im August v Ber­lí­ně 20. srp­na 2025.