Téma 28. ročníku Divadelní flóry „Rovnost“ přineslo širokou škálu možných perspektiv nahlížení na toto téma a konkrétních oblastí, kde se tato idea může jevit problematicky dosažitelná. Mimo jiné do této mozaiky výpovědí zapadla i autorská taneční inscenace performerky Angely Nwagbo CONFLUENCE, uvedená 12. května 2025 v S‑klubu v Olomouci jakožto součást tanečně-pohybové linky festivalového programu. Inscenace, která vzešla z autorčiny rezidence v dakarské École des Sables, je výsledkem její spolupráce s hudebníkem Siakou Toure, který působí jako profesionální lektor hry na djembé a sereoububa v Senegalu. Jedná se zároveň o první autorskou inscenaci prezentovanou touto režisérkou, dramaturgyní a zároveň performerkou v jedné osobě.
Jak je patrné z názvu inscenace, jejím hlavním záměrem bylo vytvořit komentář k mísení kulturních vlivů skrze tanec, výrazný vizuální klíč a hru s tichými místy v jejím narativu. Zejména patrný je důraz na nepřímé, symbolické vyjádření již v úvodní sekvenci, kdy Nwagbo tančí v jediném pruhu světla na své „cestě“ za slovanskou identitou zhmotněnou kostýmem z bílé halenky a suknice, který připomíná tradiční středoevropský „kroj“. Později tento základ rozšiřuje doplněním o více nejednoznačné prvky, například rozličné pentle a doplňky, které rovněž bývaly součástí historického oděvu v tomto historickém regionu, ale jejich použití se na něj neomezuje, nebo začleněním motivů tradičních afrických látek a typických materiálů, sloužících jako komentář k celému tématu představení.
Confluence je osobní výpovědí i prostorem pro iniciování diskuze. Specifikum inscenace je tak bezesporu navázání na osobní zkušenost, ale i konfrontace publika s identitou obou performerů, a především pak téma rozpolcené kulturní identity hlavní představitelky Angely Nwagbo, na jejímž příkladu je postavena celá symbolika inscenace a její komunikované významy – téma afročeské identity, hledání vlastních „kořenů” a reflexe toho, jakou podstatu připisujeme dílčím projevům té které kultury, ať už se jedná o jazyk, tanec, hudbu či oděv.
Právě aluzemi na tyto motivy se komponuje struktura představení – ve vší jednoduchosti se jedná o konfrontaci diváka s pohledem na afročeské tělo ve folklorním kostýmu, těžícím inspiraci ze slovanských krojů. Confluence tyto motivy dál vrství – zpěv lidové písně v kontrastu s hrou na djembé, afro-contemporary taneční pohyb, postupný vývoj samotného kostýmu hlavní představitelky, netitulkované solilokvium v mandinka (jedna z jazykových skupin západní Afriky) perkusionisty Siaka Toure, kdy je divák nekompromisně nucen čelit jazykové bariéře v pozici, kdy je unikající význam klíčový pro pochopení významu a kontextu umělcovy tvorby.
Přes svůj krátký půlhodinový formát inscenace zvládá oscilovat mezi všemi zmíněnými prvky a zároveň i mezi různými typy výpovědi. V některé momenty je divák zcela ponechán působení precizně rytmizované dynamiky energického tanečního aparátu performerky, a jindy je naopak konfrontován s doslovností vyřčených výpovědí, obzvlášť v momentu, kdy Nwagbo vstupuje mezi diváky a mluví přímo ke konkrétním členům publika. Confluence zvládá stejně tak fungovat jakožto nástroj vizuální reprezentace, který přenechává velkou roli osobní interpretaci recipienta, jako dokáže přecházet do bezprostředního pojmenovávání konkrétních problémů od mikroagresí, jimž bývají afročeští jedinci vystavováni jak v českém, tak případně v africkém prostředí pro svou odlišnost, po hlubší kontext hledání zázemí a kulturní příslušnosti.
Jak bylo naznačeno, inscenace na svůj nevelký rozsah zpracovává velmi široké téma. Spíše než jako odpověď na konkrétní otázky tak funguje jako způsob vnesení samotné existence tématu do povědomý potenciálních diváků – téma afročešství je nesporně nepříliš často zastoupené jak ve veřejném diskurzu obecně, tak v kontextu české divadelní scény. Ačkoliv Confluence tento aspekt nijak nekomentuje, svým charakterem působí spíše jako úvod, otevření tématu a inspirace pro další diskuzi, tvorbu, sebereflexi.
Stejným způsobem vyčnívá Confluence skrze svou vizuální stránku i zvolený styl tanečního vyjádření. Pracuje s vlastní jedinečností na mnoha úrovních, ať už tato ojedinělost vyvstává z neočekávané kombinace kulturních reprezentantů nebo ryze z volby konkrétního uměleckého postupu – práce se slovem, obrazové metafory, charakteru choreografie, apod. Právě v této mnohovrstevnatosti a zároveň úspornosti tkví síla Confluence – inscenace nemluví za své publikum, ale vybízí, abychom začali o tématu rozpolcené kulturní identity přemýšlet sami.
Koncept, choreografie a interpretace: Angela Nwagbo
premiéra 4. 11. 2024
