Sobotní Bazaar hřejivý a uklidňující

Není tajem­stvím, že sobot­ní Baza­ar, nebo­li ukáz­ky Life Per­for­man­ce Baza­ar Resi­den­cies pat­ří k vrcho­lům fes­ti­va­lu a také k mé oblí­be­né čás­ti fes­ti­va­lu. Před­sta­vu­je mi vždy nové tvůr­ce, nové pří­stu­py, nové meto­di­ky, ale i názo­ry, poci­ty, vje­my a myš­len­ky. A co je důle­ži­té – udr­žu­je mě v kon­tak­tu se sou­čas­nou tvor­bou ješ­tě víc než hoto­vá díla. Sobot­ní Baza­ar pub­li­ku vždy při­ná­ší pro­jek­ty, jež jsou tzv. in pro­gress a sami divá­ci se mohou podí­let na jejich dokončení. 

Sobot­ní­mu odpo­led­ni před­chá­zel 5denní workshop, jež ved­la dvo­ji­ce Riv­ca Rubin a Char­les Lau­der^[1]. Workshop byl ote­vřen všem účast­ní­kům Life Per­for­man­ce Baza­ar Resi­den­ces i šir­ší veřej­nos­ti, zají­ma­jí­cí se o téma „při­jí­má­ní a dává­ní zpět­né vaz­by“. Je důle­ži­té zmí­nit, že workshop byl zalo­žen na tzv. pří­stu­pu W.o.W.(představuje meto­do­lo­gii, kte­rá umož­ňu­je zís­ká­vat infor­ma­ce a potřeb­ná data pro hod­no­ce­ní a zlep­šo­vá­ní umě­lec­ké pra­xe.) nspi­ru­jí­cí se „nená­sil­nou komu­ni­ka­cí (NVC) a meto­dou nehod­no­tí­cí zpět­né vaz­by Simo­ne For­ti“^[2]. Jako divák i jako někdo, kdo se dlou­ho­do­bě zabý­vá reflexí umě­lec­ké­ho díla jsem si na vlast­ní kůži při Baza­a­ru část této meto­dy vyzkou­še­la a musím říct, že je pro mě důle­ži­tým impul­zem. Zno­vu mě nabá­dá ke zpo­chyb­ňo­vá­ní sou­čas­né­ho (i mého) pří­stu­pu ke kri­tic­ké refle­xi umě­lec­ké­ho arte­fak­tu. V jaké for­mě bychom ji měli uměl­cům, ale i his­to­ri­kům a teo­re­ti­kům pře­dá­vat? Má to být uce­le­něj­ší text, ver­ba­li­zo­va­né poci­ty a myš­len­ky nebo v dneš­ní době popu­lár­ní video či audio nahráv­ka? Nevím a stá­le nad tím pře­mýš­lím. Není to hlav­ním téma­tem toho­to tex­tu, ale úva­hou na mno­hem koša­těj­ší dis­ku­zi. Nicmé­ně mys­lím, že důle­ži­tou úva­hou, o níž bychom jako kri­ti­ci měli mlu­vit s uměl­ci a divá­ky mno­hem více, čas­tě­ji a inten­ziv­ně­ji. Neboť není nic smut­něj­ší­ho než umě­ní děla­né pro umě­ní, kri­ti­ka psa­ná pro kri­ti­ky a mezi tím nepo­cho­pe­ný či tápa­jí­cí divák.

©Voj­těch Brtnický/Bazaar Festival.

Sobot­ní Baza­a­ro­vé odpo­led­ne pat­ři­lo mla­dým uměl­cům a uměl­ky­ním půso­bí­cím ve střed­ní a východ­ní Evro­pě. Kon­krét­ně to byly násle­du­jí­cí projekty:

• Aleks Borys & Vik­to­ria Kas­lik (PL): Agen­cy of Amber
• Debo­ra Šty­so­vá & Tin­ka Avra­mo­va (CZ): Ani­ma Mundi
• Nur Nar Phy­s­i­cal The­a­ter Collecti­ve (CZ/LB): If You Feel Lone­ly, Take a Walk
• Miloš Jan­jić (SRB): Ja Sam Gola Voda/I am Bare Naked Water

Agen­cy of Amber autor­ské dvo­ji­ce Aleks Borys & Vik­to­ria Kas­lik ote­ví­rá sobot­ní odpo­led­ne a zve divá­ka spo­lu s šál­kem bylin­ko­vé­ho čaje k chvil­ce spo­leč­né­ho spo­či­nu­tí. Vede­no per­for­mer­ka­mi dostá­vá pub­li­kum pří­le­ži­tost vytvo­řit si vlast­ní bez­peč­ný pro­stor, poho­dl­ný, komu­nit­ní, klid­ný a pro­vo­ně­ný vůní prys­ky­ři­ce. Nee­xis­tu­je téměř žád­ná hra­ni­ce mezi divá­kem a per­for­me­rem, sedí spo­leč­ně na jeviš­ti a tvo­ří umě­lec­ké dílo. Spo­leč­ně zabydlu­jí pro­stor, rela­xu­jí a vytvá­ří dnes tolik vzác­né oka­mži­ky tady a teď. Kla­du si otáz­ku, jsem-li pří­tom­ná u ritu­á­lu nebo mě jen navo­ze­ná atmo­sfé­ra nutí aso­ci­o­vat si něco podob­né­ho? Obě per­for­mer­ky začí­na­jí stří­da­vě číst, vyprá­vět pří­běh, jehož přes­ný obsah mi není kvů­li sro­zu­mi­tel­nos­ti a hla­si­tos­ti zce­la jas­ný. I tak si ale spo­leč­ný čas uží­vám a nechá­vám je obě oddá­vat se vůni i svým sli­bům zape­če­tě­ným před naši­mi zra­ky do tajem­né obál­ky. Důle­ži­těj­ší je pro mě chví­le kli­du, zti­še­ní a vní­má­ní vůně i bez­peč­ní, jež mi tato chví­le, naroz­díl od svě­ta tam ven­ku, přináší.

If You Feel Lone­ly, Take a Walk © Voj­těch Brtnický/Bazaar Festival.

Sta­čí tak málo, aby z kli­du a odpo­čin­ku vznik­la hra, zába­va či pohyb děla­ný s nulo­vou ambi­cí, zato maxi­mál­ní leh­kos­tí. Ani­ma Mun­di mě bere do džun­gle, mezi zví­řa­ta, kte­rá nezna­jí trap­nost ani před­sud­ky či stud. Dívám se na dvě malá divo­ká zví­řa­ta, jež nejsou zatí­že­na kon­ven­cí lid­ské­ho spo­le­čen­ství, zato jsou obda­ře­na schop­nos­tí neko­neč­né­ho pozná­vá­ní těla, i pro­sto­ru, v němž se nachá­zí. Debo­ra Šty­so­vá & Tin­ka Avra­mo­va(CZ) pra­cu­jí ve svém pro­jek­tu s téma­tem blíz­kos­ti a péče. Vyu­ží­va­jí pohy­bo­vých prin­ci­pů, v nichž vidím zákla­dy kon­takt­ní impro­vi­za­ce, ale tře­ba i pohy­bo­vé­ho jazy­ka Gaga, jež kro­mě jiné­ho učí své žáky fas­ci­na­ci a obje­vo­vá­ní zce­la nových mož­nos­tí, hře s tělem a s jeho část­mi. Sta­čí najít jeden bod a neple­cha je zahá­je­na. Pohyb se řetě­zí a vytvá­ří dojem, že tady je všech­no dovo­le­no. Tako­vý prin­cip vede k leh­kos­ti a nao­pak k absen­ci poci­tu, že vše, co dělá­me musí mít něja­ký účel, este­tic­ký úči­nek nebo fatál­ní dopad. Záro­veň mě vede k úva­hám o tom, že oprav­du není nut­né, abychom se bra­li v živo­tě tolik váž­ně. Lad­nost a ele­gan­ce totiž nejsou zda­le­ka jedi­ným, co tanec či pohyb nabí­zí. Váž­nost a strach chy­bo­vat čas­to ovlá­da­jí naše kro­ky a tím nás uza­ví­ra­jí do sebe, rodí kon­ku­ren­ci mís­to spo­lu­prá­ce a jakousi spo­le­čen­skou izo­lo­va­nost, kde dnes není vůbec snad­né navá­zat s nezná­mým člo­vě­kem kon­takt. Všich­ni zahle­dě­ni do sebe, do svých tele­fo­nů a vnitř­ních svě­tů. Není divu, že, když v závě­ru ukáz­ky per­for­mer­ky nabí­ze­jí mož­nost koho­ko­li se dotknout, s kým­ko­li se pro­po­jit nebo obe­jmout, nastá­va­jí veli­ké roz­pa­ky a trap­no, při němž je mož­né spo­čí­tat veš­ke­rá smít­ka na zemi, téměř všech­na svět­la v sále a bude to jed­no­duš­ší, než při­jít za nezná­mým člo­vě­kem a zeptat, jest­li ho můžu obejmout.

If You Feel Lone­ly, Take a Walk © Voj­těch Brtnický/Bazaar Festival.

If You Feel Lone­ly, Take a Walk je ukáz­kou prá­ce Nur Nar Phy­s­i­cal The­a­ter Collecti­ve (CZ/LB). Jedi­né, co na scé­ně vidím je zele­ná lát­ka, obří hrouda, při­po­mí­na­jí­cí mas­ká­če, patchwork, z níž vyku­ku­je jen hla­va s vydě­še­ným obli­če­jem. Může ale záro­veň být klid­ně zná­zor­ně­ním mat­ky Země, lesa, pří­ro­dy, nebo něče­ho jiné­ho. Hýbe se a je v ní ukry­to celé malin­ké stvo­ře­ní. Tma­vo­vla­sá per­for­mer­ka, jež za zvu­ku bijí­cích hodin s mini­mem pohy­bů vylé­zá ze zele­né „hrou­dy“. Může být vysvo­bo­ze­ná i vyvr­že­ná do nezná­ma, sla­bá, bez­bran­ná a snad­no napad­nu­tel­ná. Počí­ná si neo­hra­ba­ně pohy­bem mi aso­ciu­je Emmu Sto­ne a její Bellu Bax­ter ve sním­ku Poor Things (rež. Yor­gos Lan­thi­mos, 2023). Sna­ží se ven­ku pře­žít, nau­čit se zde exis­to­vat. Je to ale vůbec mož­né a je „civi­li­zo­va­ný“ svět při­pra­ve­ný na při­je­tí něko­ho, kdo nevy­ka­zu­je zna­ky „nor­ma­li­ty“? Něko­ho, kdo je důvě­ři­vý, potře­bu­je pomoc a při­jí­má infor­ma­ce jako sto­pro­cent­ně prav­di­vé? Nejsem si jis­tá, stej­ně jako v pří­pa­dě Belly, jest­li tako­vá bytost nebu­de jen dal­ší snad­no zne­u­ži­tel­nou kořis­tí. A tře­ba se mýlím a její sna­ha o nový život ve starém těle se pro ten­to­krát povede.

I am Naked Wat­ter©Voj­těch Brtnický/Bazaar Festival.

I am Naked Wat­ter je pří­bě­hem, kte­rý mě zno­vu upo­zor­ňu­je, že pokrok nelze zasta­vit. Nicmé­ně i přes roz­ví­je­jí­cí se tech­no­lo­gie a celou umě­lou inte­li­gen­ci jsou na Zemi pro­ce­sy, jejichž geni­a­li­ta zůstá­vá nepo­ra­že­ná. Z pod alu­mi­ni­o­vé fólie se na svět­lo jeviš­tě „rodí“ 3 stvo­ře­ní z budouc­nos­ti. Prav­dě­po­dob­ně jsou to ženy, ale kdo ví. Tře­ba v budouc­nu nebu­de­me řešit pohla­ví tak moc­ně jako v dneš­ní době, kdy iden­ti­fi­ka­ce s jed­ním z nich vyvo­lá­vá nema­lé váš­ně. Klí­čo­vým prv­kem této prá­ce je spo­je­ní člo­vě­ka a rost­lin, jejich nepo­stra­da­tel­nost pro naše bytí. Na scé­ně leží 3 miniskle­níč­ky ve tva­ru vej­ce, v nichž se ukrý­va­jí cca 3 rost­li­ny. Vidím zbyt­ky hlí­ny i jejich koře­no­vé svaz­ky, jež se per­for­mer­ky sna­ží usa­dit do růz­ných pro­hlub­ní, jamek či hrbo­lů, kte­ré posky­tu­je lid­ské tělo. Zkou­ma­jí jejich schop­nos­ti i to, kde všu­de by se jim v rám­ci pro­sto­ru i těla moh­lo dařit. Jako by se chtě­ly na koře­ny napo­jit, pře­dat si infor­ma­ce, dostat z nich sílu a kys­lík, díky jehož pro­duk­ci ješ­tě stá­le může­me dýchat. A dou­fám, že dýchat bude­me i dál, zno­vu v mno­hem sil­něj­ším spo­je­ní s pří­ro­dou a její­mi principy.

© Voj­těch Brtnický/Bazaar Festival.

Jed­ním z poslá­ní umě­lec­ké tvor­by a její­ho arte­fak­tu je pro­bu­dit v divá­ko­vi zájem, jeho vlast­ní inter­pre­ta­ci vidě­né­ho, emo­ci i chuť dis­ku­to­vat dál. Tako­vá dis­ku­ze nebo inter­pre­ta­ce ale nemá jedi­nou správ­nou ces­tu či pří­stup. Bývá sub­jek­tiv­ní, nei­den­tic­ká a zce­la ori­gi­nál­ní. Sto divá­ků, sto zážit­ků, bene­fit pro všech­ny a v pří­pa­dě Baza­a­ru ješ­tě něco navíc. Sobot­ní Baza­ar byl pro hře­ji­vý a uklid­ňu­jí­cí. Byl jako vždy pro­sto­rem pro zkou­má­ní lid­ské­ho těla a jeho potřeb, jeho hra­vos­ti, sko­ta­či­vos­ti, ale i jem­né­ho setr­vá­ní v nic­ne­dě­lá­ní. Opět ohý­bal a zkou­mal mož­nos­ti lid­ské­ho těla, jeho pro­po­je­ní s oko­lím, s ostat­ní­mi tvo­ry, s pří­ro­dou i komu­ni­tou. Díval se na uni­kát­nost, ukrý­va­jí­cí se i v netu­še­ném trau­ma­tu, ponou­kal ke kon­tak­tu a zane­chal mě v nadě­ji. Že nejsme tak ztra­ce­ni, jak se někdy zdá, že k sobě (přes stud a izo­la­ci) máme blíz­ko, umí­me sdí­let, přát si dob­ro pro sebe i dru­hé, umí­me pečo­vat a s lás­kou roz­ví­jet náš vlast­ní i cizí poten­ci­ál. Více tako­vých odpo­led­ní, více Bazaarů.

© Voj­těch Brtnický/Bazaar Festival.

---

^[1] Riv­ca Rubin navr­hu­je vzdě­lá­va­cí pro­gra­my a spo­lu­pra­cu­je s orga­ni­za­ce­mi, kolek­ti­vy a uměl­ci na defi­no­vá­ní vize, poža­do­va­ných dopa­dů, zdo­ko­na­lo­vá­ní prak­tik a spo­leč­ném vytvá­ře­ní vzá­jem­ně pro­spěš­ných život­ních a pra­cov­ních podmínek.

Char­les Lau­der půso­bí jako kouč, fil­mo­vý, tele­viz­ní a diva­del­ní reži­sér a spo­lu­pra­cu­je na navr­ho­vá­ní a rea­li­za­ci orga­ni­zač­ní­ho roz­vo­je se zvlášt­ním zamě­ře­ním na rov­nost, diver­zi­tu a pocit sounáležitosti.

Oba lek­to­ři půso­bí v Jiho­af­ric­ké repub­li­ce, Keni, Srí Lan­ce, Izra­e­li, Vel­ké Bri­tá­nii, Irsku, Němec­ku, Dán­sku, Pol­sku, Čes­ké repub­li­ce, Itá­lii nebo na Mal­tě, kde oba půso­bí jako men­to­ři a kou­čo­vé, kte­ří spo­leč­ně faci­li­tu­jí tzv. Cru­cial Cri­ti­cal Conversations.

^[2] Zdroj: www.bazaarfestival.cz