Q & A (the Polish edition) – Living Space Theatre na Gdańském festivalu tance 2025

V nedě­li 21. září 2025 jsem dora­zil na 17. roč­ník Gda­ńské­ho fes­ti­va­lu tan­ce (GFT), na uve­de­ní vel­mi komor­ní­ho taneč­ní­ho před­sta­ve­ní Q & A (the Polish edi­ti­on) sou­bo­ru Living Spa­ce The­a­t­re z Kra­kowa. Insce­na­ce vychá­zí z kon­cep­tu brit­sko-izra­el­ské cho­re­o­gra­f­ky Rachel Erdos, kte­rá ve spo­lu­prá­ci s pěti­cí pol­ských taneč­ní­ků zkou­má mož­nos­ti budo­vá­ní inti­mi­ty mezi lid­mi pro­střed­nic­tvím série 36 postup­ně osob­něj­ších otá­zek. Erdos vytvo­ři­la původ­ní ver­zi Q&A v Tel Avi­vu (2017) na zákla­dě psy­cho­lo­gic­ké­ho expe­ri­men­tu psy­cho­lo­ga Arthu­ra Aro­na, jenž for­mu­lo­val 36 otá­zek pro rych­lé navá­zá­ní blíz­ké­ho vzta­hu mezi nezná­mý­mi lid­mi. Pol­ská edi­ce vznik­la exklu­ziv­ně pro sou­bor Living Spa­ce The­a­t­re v roce 2023 a nyní se před­sta­vi­la gdaň­ské­mu pub­li­ku. A mně.

Q&A, part­ne­rowa­nie = part­ner­ství © Pio­tr Jaruga

Cho­re­o­gra­fie Q&A skli­di­la pozi­tiv­ní ohla­sy již v zahra­ni­čí při svém vzni­ku. Izra­el­ský deník Ha’aretz ji ozna­čil za „nej­vy­zrá­lej­ší, nej­hlub­ší a nej­za­jí­ma­věj­ší“ dosa­vad­ní dílo Rachel Erdos. Kri­ti­ci chvá­li­li zejmé­na ori­gi­nál­ní pro­po­je­ní mlu­ve­ných odpo­vě­dí s taneč­ní­mi sek­ven­ce­mi, díky němuž si pub­li­kum moh­lo vychut­nat „oba svě­ty“ – jas­ně sro­zu­mi­tel­ný ver­bál­ní pro­jev i to, co nelze sdě­lit slo­vy, dopl­ně­né navíc not­nou dáv­kou humo­ru. Dal­ší recen­ze zdů­raz­ni­la, že Erdos skr­ze kom­plex­ní pohy­bo­vou sklad­bu čtve­ři­ce taneč­ní­ků míří pří­mo k pod­sta­tě poci­tů a osob­ních vazeb. Uží­vá stra­te­gie, kte­ré mohou být čas­to pro pub­li­kum nepří­jem­né, ale balan­cu­je na jejich hra­ně, a zku­še­ní akté­ři a aktér­ky doká­ží z pub­li­ka vybrat zájem­ce, kte­ří se na insce­na­ci oprav­du podí­let chtě­jí (nebo mohou: mě si vybra­li až na kon­ci, pro­to­že neu­mím ani slo­vo pol­sky, a zdr­žo­val bych tempo).

Q&A © Pio­tr Jaruga

Také pol­ská kri­ti­ka při­ja­la uve­de­ní Q&A (the Polish edi­ti­on) vel­mi klad­ně. Recen­zent­ka por­tá­lu taniecPOL­SKAvyzdvih­la, jak při­ro­ze­ně insce­na­ce kom­bi­nu­je taneč­ní a ver­bál­ní slož­ku – hra­ni­ce mezi pohy­bem a slo­vem mizí a tělo na jeviš­ti „pro­mlou­vá stej­ně sro­zu­mi­tel­ně jako slo­vo“. Pěti­ce per­for­me­rů pod­le ní suve­rén­ně ovlá­dá oba výra­zo­vé pro­střed­ky a emo­ce zře­tel­ně pro­sví­ta­jí pre­ciz­ní­mi pohy­bo­vý­mi sek­ven­ce­mi. Kaž­dá odpo­věď zazní­va­jí­cí v před­sta­ve­ní je navíc hlu­bo­ce osob­ní zpo­vě­dí samot­ných účin­ku­jí­cích, niko­li nau­če­ným tex­tem – díky tomu půso­bí sdě­le­ní auten­tic­ky a spon­tán­ně. Výsled­kem je 60 minut, kte­ré námi mís­ty nějak pohnou, i když nemu­sí být hned zřej­mé, jakým smě­rem, a odkud se ten pocit bere. Když se v jed­né scé­ně akté­ři a aktér­ky baví o svých otcích, kaž­dý při­dá­vá větu o tom, co ho/jí otec nau­čil — zase­kl jsem se, pro­to­že ten, kte­rý mě vycho­val, už mezi námi dlou­ho není, ale nau­čil mě úpl­ně všech­no. Nau­čil mě dokon­ce i to, co při­šlo na závěr: mlu­vit s cizí­mi lid­mi, být při­pra­ven na inter­ak­ce, kte­ré mohou být neče­ka­né, nebo dokon­ce nepří­jem­né. V závě­reč­né scé­ně totiž zce­la padá pomy­sl­ná bari­é­ra mezi cizí­mi lid­mi – insce­na­ce vybí­zí k ote­vře­nos­ti a uka­zu­je, že poro­zu­mě­ní ostat­ním je snaz­ší ve sdí­le­ném diva­del­ním zážit­ku, kte­rý anga­žu­je všech­ny pří­tom­né v dlou­hém, čtyř­mi­nu­to­vém (rozu­měj neko­neč­ném) a hlu­bo­kém pohle­du do očí. S mojí dočas­nou part­ner­kou mne však spo­jo­va­lo ješ­tě něco: To, že jsme si sed­li úpl­ně co nej­dál to bylo mož­né na rame­na účko­vé­ho pro­fi­lu hle­diš­tě. Oba jsme totiž evi­dent­ně hle­da­li ces­tu co nej­dál od lidí, a dokon­ce jsme si ani nesed­li pří­mo ved­le sebe. A tím to kon­či­lo, pro­to­že ona byla Pol­ka, zatím­co o mě vědě­la, že jsem cizi­nec, pro­to­že jsem se při­hlá­sil o „pra­cov­ní list” v ang­lič­ti­ně. A přes­to jsme napro­ti sobě sedě­li, a dlou­ze se pokou­še­li hle­dět jeden dru­hé­mu do očí.

Q&A, part­ne­rowa­nie = part­ner­ství © Pio­tr Jaruga

Insce­na­ce efek­tiv­ně uni­ká nástra­hám povrch­ní „pop-psy­cho­lo­gie“ a laci­né­ho návo­du na štěs­tí. Mís­to toho se sou­stře­dí na uni­ver­zál­ní aspek­ty mezi­lid­ských vzta­hů a zážit­ků, kte­ré je ovliv­ňu­jí, a činí tak civil­ním, nenu­ce­ným sty­lem komu­ni­ka­ce. Q&A při­po­mí­ná malou nezá­vis­lou pro­duk­ci s mini­mem scé­no­gra­fie a pros­tý­mi kos­týmy, přes­to nejed­no­du­chý­mi pro­střed­ky doká­že vytvo­řit fun­gu­jí­cí spo­le­čen­ství, jež je zákla­dem kul­tu­ry a civi­li­za­ce obec­ně. K dosa­že­ní sil­né­ho účin­ku zde posta­čí samot­né schop­nos­ti taneč­ní­ků, jejich doko­na­lá sou­hra, výrazná empa­tie (byli navá­zá­ni nejen na pub­li­kum, ale obrov­ská vře­lost z nich sála­la i mezi nimi navzá­jem). Insce­na­ce pra­cu­je s ote­vře­ným pro­sto­rem (židle roze­sta­vě­né do aré­ny) a nezvykle při­zvět­le­ným hle­diš­těm, což ruší tra­dič­ní odstup mezi akté­ry a pub­li­kem. V prů­bě­hu před­sta­ve­ní se divá­ci stá­va­jí sou­čás­tí dění – per­for­me­ři je vybí­ze­jí, aby poklá­da­li otáz­ky nahlas, sdí­le­li své krát­ké odpo­vě­di nebo se při­da­li k jed­no­du­ché pohy­bo­vé akci, jako je krát­ké spo­leč­né víře­ní v tan­ci. Ačko­li ten­to inter­ak­tiv­ní prvek může u někte­rých zpo­čát­ku vyvo­lat ostych či napě­tí, cel­ko­vě divá­ci neod­po­ru­jí nená­sil­né­mu a empa­tic­ké­mu vta­že­ní do hry a postup­ně se dosta­vu­je pocit vzá­jem­né blíz­kos­ti a souná­le­ži­tos­ti. Závě­reč­ná sek­ven­ce, při níž jsou vybra­ní lidé z obe­cen­stva pozvá­ni na scé­nu k tiché­mu navá­zá­ní oční­ho kon­tak­tu, půso­bí jako sym­bo­lic­ké bou­rá­ní spo­le­čen­ských hra­nic a umoc­ňu­je výsled­ný dojem sounáležitosti.

Q&A being toge­ther © Grze­gorz Krzysztofik 

 Q&A (the Polish edi­ti­on) oslo­vu­je širo­ké spek­trum pub­li­ka napříč gene­ra­ce­mi. Jazyk těla a emo­cí, kte­rým insce­na­ce pro­mlou­vá, při­po­mí­ná poe­ti­ku taneč­ní­ho diva­dla Piny Bausch kom­bi­no­va­nou se syro­vos­tí fyzic­ké­ho diva­dla. Tvůr­cům a tvůr­ky­ním se daří ote­ví­rat divác­kou před­sta­vi­vost roz­ma­ni­tý­mi výra­zo­vý­mi pro­střed­ky a nená­sil­ně pod­ně­co­vat empa­tii a vzá­jem­né poro­zu­mě­ní v sále. Jdou na to ale zpo­chyb­ně­ním výzku­mu, jímž se Aron zabý­val: Arthur Aron zkou­mal, zda lze mezi nezná­mý­mi lid­mi v labo­ra­tor­ních pod­mín­kách urych­le­ně vyvo­lat pocit blíz­kos­ti, a jaké prv­ky to způ­so­bu­jí. Vytvo­řil 45minutový postup zalo­že­ný na stup­ňo­va­né, vzá­jem­né sebe­dis­po­zi­ci (pro­slu­lých „36 otáz­kách“ ve třech sadách). V porov­ná­ní s „small tal­kem“ ten­to postup význam­ně zvý­šil sub­jek­tiv­ní blíz­kost (měře­no šká­la­mi typu Inclusi­on of Other in the Self). Snad­no zne­u­ži­tel­ný a komo­di­fi­ko­va­tel­ný postup se postu­pem času stal nástro­jem mani­pu­lá­to­rů, pro­dej­ců hrn­ců a tep­lé vody. Ale Living Spa­ce The­a­t­re vra­cí Aro­no­vu meto­du ke koře­nům: člo­věk se musí vrá­tit k dru­hé­mu, a tím pádem i sám k sobě.

Jak shr­nu­je Czas Kul­tu­ry, Q&Anako­nec kla­de pub­li­ku zásad­ní otáz­ku: zda naše schop­nost věno­vat pozor­nost dru­hým a nava­zo­vat s nimi kon­takt závi­sí pou­ze na naší vůli a ocho­tě pře­kro­čit dělí­cí linie, nebo i na dří­věj­ších zku­še­nos­tech a okol­nos­tech setká­ní. Před­sta­ve­ní tak mimo jiné při­po­mí­ná, že oprav­do­vé spo­le­čen­ství a pocit blíz­kos­ti jsou „pro vět­ši­nu z nás nezbyt­né pro osob­ní růst a pocit poho­dy“. A až bude­te někdy pře­mýš­let nad tím, jak „vyře­šit” otáz­ku bez­do­mo­vec­tví nebo pato­lo­gii závis­los­tí, začal bych prá­vě tady.

Q&A (the Polish edi­ti­on) je půso­bi­vým pří­kla­dem sou­čas­né­ho taneč­ní­ho diva­dla, kte­ré pro­po­ju­je pohyb s auten­tic­kou osob­ní výpo­vě­dí. Diva­del­ní jazyk insce­na­ce je sro­zu­mi­tel­ný a bez­pro­střed­ní – mís­to kom­pli­ko­va­ných meta­for pra­cu­je s reál­ný­mi otáz­ka­mi a upřím­ný­mi odpo­věď­mi per­for­me­rů, čímž dosa­hu­je neo­by­čej­né lid­skosti. Pěti­ce taneč­ní­ků vystu­pu­je bez výraz­ných kos­tý­mů či sce­no­gra­fic­kých efek­tů; o to více vyni­ká jejich při­ro­ze­ná těles­ná pří­tom­nost a vzá­jem­ná sou­hra. Insce­na­ce nenu­ce­ně boří bari­é­ru mezi jeviš­těm a hle­diš­těm a činí z divá­ků spo­lu­tvůr­ce oka­mži­ku – záži­tek z před­sta­ve­ní pak půso­bí o to sil­ně­ji a osob­ně­ji. Dílo Rachel Erdos tak napl­ňu­je svůj záměr pro­bu­dit v pub­li­ku empa­tii a tou­hu po bliž­ším mezi­lid­ském kon­tak­tu. Výsled­kem je dojem­ný, a při­tom hra­vý „soci­ál­ní expe­ri­ment“ na pome­zí tan­ce a diva­dla, kte­rý v při­hlí­že­jí­cím ješ­tě dlou­ho rezo­nu­je poci­tem poro­zu­mě­ní a přijetí.

Q&A Moni­ka Wit­kowska, Paweł Kozłowski © Pio­tr Jaruga

Living Spa­ce The­a­t­re je nomád­ské taneč­ní a fyzic­ké diva­dlo zalo­že­né v roce 2016 absol­ven­ty kra­kov­ské Aka­de­mie (Fakul­ta taneč­ní­ho diva­dla v Byto­mi). V tvor­bě sta­ví na prá­ci s tělem a před­sta­vi­vos­tí, pro­du­ku­je autor­ská před­sta­ve­ní a pořá­dá worksho­py, fes­ti­va­ly a výsta­vy. Dlou­ho­do­bě spo­lu­pra­cu­je s uměl­ci a insti­tu­ce­mi z USA, Číny, Již­ní Kore­je, Japon­ska a řady evrop­ských zemí a před­sta­vi­lo se mimo jiné v rám­ci Pol­ska Sieć Tań­ca 2019, Evrop­ské­ho hlav­ní­ho měs­ta kul­tu­ry Plov­div 2019, XIV. Mezi­ná­rod­ní­ho fes­ti­va­lu Gom­browic­zowskie­go či Busan Inter­nati­o­nal Per­for­ming Arts Festival.

Q & A (the Polish edi­ti­on), Pol­sko, Living Spa­ce The­a­t­re, ~60 minut, Kon­cept a cho­re­o­gra­fie: Rachel Erdos Účin­ku­jí: Moni­ka Wit­kowska, Domi­nik Wię­cek, Paweł Kozłowski, Olga Bury, Nata­lia Din­ges, Svě­tel­ný design: Paweł Mur­lik, Zvu­ko­vý design: Alon Pere­tz, Pro­duk­ce: Living Spa­ce The­a­t­reg (ve spo­lu­prá­ci s Naro­dowym Insty­tu­tem Muzy­ki i Tańca)