Petit Théâtre de Sherbrooke / La [parenthèse] (Kanada): Va falloir toujours toujours

Diva­dlo La Mai­son Thé­âtre v Mon­tré­a­lu hos­ti­lo v lis­to­pa­du v pořa­dí tře­tí kopro­dukč­ní pro­jekt mon­tre­al­ských sou­bo­rů La [paren­thè­se] Chris­to­pha Gar­cii a Petit Thé­âtre de Sher­bro­o­ke, spo­leč­né dílo fran­couz­ské­ho cho­re­o­gra­fa Chris­to­pha Gar­cii a que­bec­ké sce­nárist­ky a reži­sér­ky Éri­ky Trem­blay-Roy nazva­né Va fallo­ir tou­jours tou­jours (vol­ně pře­lo­že­no Musí­me pořád a pořád). Insce­na­ce urče­ná dětem byla vytvo­ře­ná divác­ky atrak­tiv­ním taneč­ně-diva­del­ním jazy­kem. Jejím téma­tem byla otáz­ka, zda exis­tu­je per­fekt­ní rodi­na a co ji vlast­ně tvo­ří a spo­ju­je. Per­fekt­ně vykon­stru­o­va­ný „rodin­ný“ cha­os na prin­ci­pu klaun­ské­ho zrca­dle­ní svě­ta dospě­lých v divo­kém tanečním/pohybovém reji posta­vil na pie­destal lás­ku, respekt a soudržnost.

Musí­me pořád a pořád…
tan­čit, hrát si i odpouš­tět nedokonalosti

V mon­tre­al­ské čtvr­ti mno­ha diva­del Quar­tier des Spectacles se nachá­zí i jed­no svým reper­toá­rem výhrad­ně zamě­ře­né na děti od dvou do sedm­nác­ti let — La Mai­son Thé­âtre. Je stagi­o­nou pro pro­jek­ty růz­ných žánrů, tanec nevy­jí­ma­je. Vět­ši­no­vě pro­gram nabí­zí díla, kte­rá vol­bou téma­tu reflek­tu­jí sou­čas­nost z per­spek­ti­vy mla­dé­ho pub­li­ka a kte­rá svou for­mou doká­žou zaujmout i násled­ně vyvo­lat reak­ci ve for­mě činu – akti­vi­ty či ver­bál­ních komen­tá­řů. Dra­ma­tur­gie pro­sto­ru tak neza­hr­nu­je pou­ze před­sta­ve­ní pro rodi­ny a všech­ny stup­ně škol, ale i tvůr­čí díl­ny před před­sta­ve­ním a nava­zu­jí­cí akti­vi­ty v širo­kém žánro­vém rozpě­tí od pohy­bu po ruko­děl­nou čin­nost. A také vel­mi umně a cit­li­vě vede­né deba­ty s uměl­ci. Plu­ra­li­ta pří­stu­pů k diva­dlu se zde efek­tiv­ně odrá­ží v lek­tor­ské činnosti.

Scé­na pro Va fallo­ir tou­jours tou­jours nabíd­la pohled na vyso­ké roz­hod­cov­ské seze­ní s žeb­ří­kem, vánoč­ní stro­me­ček zavě­še­ný od stro­pu dolů, poko­jo­vou kvě­ti­nu, mis­ku s oříš­ky, trs nafu­ko­va­cích balón­ků, křes­lo obta­že­né pro­váz­ky nazna­ču­jí­cí pro­stře­dí uzpů­so­be­né pro sou­ži­tí s koč­kou a dal­ší objek­ty kaž­do­den­ní potře­by. Mezi na pohled neu­spo­řá­da­né před­mě­ty vstou­pi­la dáma v bizar­ním zele­ném kos­tým­ku (Gene­viè­ve St Louis), zatáh­la za jed­no ze svě­še­ných lanek a spa­dl závěs. Když se usa­di­la do pozi­ce roz­hod­čí, sra­zi­la kvě­ti­náč… Půso­bi­la komic­ky, až absurd­ně. A v této její klaun­ské dik­ci se začal „zábav­ní pro­gram“ po vzo­ru tele­viz­ních sou­tě­ží, v nichž se týmy podro­bu­jí zkouškám. Ten­to pořad, ve kte­rém se sama coby mode­rá­tor­ka dokon­ce zto­tož­ni­la s koč­kou domá­cí a poz­dě­ji s rolí babič­ky, si vzal na muš­ku (re)definici rodi­ny. A to hned té napros­to perfektní.

Kla­de sou­čas­nost důraz na to být per­fekt­ní?
Ano!
Chce se být per­fekt­ním rodi­čem i potom­kem…?!
Vysí­lá doba poža­da­vek na per­fekt­ní výko­ny či per­fekt­ní řeše­ní?
Ano!
Je to dosa­ži­tel­ný ide­ál, nebo uto­pie, absur­di­ta, či nonsens?

Záhy se jeviš­těm pře­hnal taneč­ní pár (Nina-Mor­ga­ne Made­la­i­ne a Jonathan San­chez) ve spor­tov­ním úbo­ru. Sym­pa­tic­ky civil­ním tónem se před­sta­vi­li a pro­zra­di­li na sebe, že jsou taneč­ní­ky. A hned se jali tan­čit. Prvot­ní cho­re­o­gra­fie pra­co­va­la se syn­chro­ni­za­cí i indi­vi­du­a­li­za­cí. Cha­rak­te­ri­zo­va­ly ji rych­lé nohy a sko­ky, loket­ní hra­ny a vzá­pě­tí těles­ná zaob­le­ní. Dojem auten­ti­ci­ty vzni­kal stří­dá­ním přes­ných úko­nů řečí gest a spon­tán­ně radost­né­ho pohy­bu celé­ho těla. Inter­pre­ti uplat­ňo­va­li prv­ky z balet­ní prů­pra­vy, pozi­ce ze street dan­ce napo­jo­va­li na prin­ci­py sou­čas­né­ho tan­ce. Dba­li o rafi­no­va­nou koor­di­na­ci kon­če­tin a na opa­ko­vá­ní pohy­bo­vých sek­ven­cí. Čas­to měni­li úrov­ně pohy­bu. Z výsko­ku se napří­klad dosta­li k fyzic­ké akci níz­ko na pod­la­ze a po krát­ké silo­vé výdr­ži se švi­hem vrá­ti­li na nohy. Násled­ně se pod­lo­mi­li v kole­nou, aby se hned po kon­tak­tu se zemí pře­va­li­li, „pro­táh­li“ a zno­vu povsta­li… Jejich ener­gic­ké fyzic­ké nasta­ve­ní při­po­mí­na­lo stav natě­še­né­ho, chví­le­mi roz­do­vá­dě­né­ho dítě­te. Smy­sl pro ryt­mus spo­lu s hudeb­ním pop pod­kla­dem (Ari­a­ne Bis­son McLer­non) skvě­le udr­žo­val dět­skou divác­kou pozor­nost po celých pade­sát minut. Cho­re­o­gra­fie evo­ko­va­ly ges­ti­ku rodin­né ruti­ny, kaž­do­den­ní­ho sho­nu, ale i dět­ských her a rodi­čov­ské péče.

K sou­těž­ní­mu tan­de­mu se poz­dě­ji při­po­jil ješ­tě herec (Meh­di Bou­mal­ki). Čty­ři per­for­me­ři, dva vlád­nou­cí tan­cem a dva více slo­vem, se tak ocit­li v kolo­to­či zadá­vá­ní a sna­ži­vé­ho plně­ní úko­lů, s čímž vždy při­chá­ze­la i výzva vyrov­ná­vat se s pro­hrou, neú­spě­chem a zklamáním.

Co per­fekt­ní rodi­na nikdy nedě­lá? Nekři­čí! Uklízí!

Hned prv­ní úkol situ­o­val taneč­ní­ky do rolí otce a dce­ry. Zadá­ní zahr­no­va­lo pro­brat se hro­ma­dou sho­ra sho­ze­né­ho oble­če­ní a vše urov­nat. Zatím­co se taneč­ni­ce špo­no­va­la, vypí­na­la a půso­bi­la nepo­sed­ně, trpě­li­vost dospě­lé­ho se nata­ho­va­la na skři­pec, až povo­li­lo posled­ní vlá­kén­ko a emo­ce se vydra­ly na povrch. Prv­ní kolo prohráli.

Ve dru­hém kole se taneč­ní­ci blýsk­li zpě­vem (spo­lu s pohy­bem), kte­rý­mi uka­zo­va­li, přes co všech­no se doká­žou pře­nést a nad čím při­mhou­řit oko, že se umě­jí omlu­vit a nene­chat se nedo­stat­ky vypro­vo­ko­vat. Opět neu­spě­li, ačko­li si ve všech ohle­dech ved­li výbor­ně. Zejmé­na v taneč­ních pasá­žích, kdy doká­za­li oži­vit celý pro­stor roz­měr­né­ho jeviš­tě. Přes­to nezís­ka­li jedi­ný bod.

Na šká­le seri­óz­ních rodin­ných udá­los­tí se muse­li vypo­řá­dat s nemo­cí, kdy se měli vžít do role dvou tatín­ků a nemoc­né­ho syna a celou noc se o něj sta­rat. Ane­bo s návště­vou babič­ky, jejíž postoj k výchov­ným prak­ti­kám rodi­čů byl zce­la opač­ný. Odleh­če­ní při­chá­ze­lo s obra­zy, kdy jeden z před­sta­vi­te­lů rodi­če vyčer­pá­ním usnul v nové myč­ce na nádo­bí, ane­bo když babič­ka zača­la zahr­no­vat dítě nesmy­sl­ný­mi dárky.

Sou­boj vyvr­cho­lil explo­ziv­ním finá­le, při kte­rém měli spl­nit všech­ny úko­ly najed­nou. Svrš­ky i před­mě­ty léta­ly vzdu­chem, stří­kal kečup i hoř­či­ce. Akce dosa­ho­va­ly vypja­tos­ti fre­ne­tic­ké­ho nekli­du a pře­hna­né sna­hy vše zachrá­nit. Dyna­mic­ké, funkč­ně gra­do­va­né tem­po pro­duk­ce vychá­ze­lo z dob­ře napsa­né parti­tu­ry, kte­rá zahr­no­va­la jak ver­bál­ní vsuv­ky a pro­pra­co­va­né cho­re­o­gra­fie, tak tichá zasta­ve­ní, kdy tato — chvil­ko­vá — frag­men­ta­ri­za­ce dění při­po­mí­na­la fil­mo­vé snímkování. 

Navzdo­ry všem zdán­li­vým chy­bám, pře­šla­pům a výbuchům, kte­rých se per­for­me­ři dopus­ti­li, se nako­nec uká­za­lo, že všich­ni sou­tě­ží prošli.

V doslo­vu pak divá­ci zaslech­li repro­du­ko­va­ný hlas dámy, kte­rá vzpo­mí­na­la na své roš­ťác­tví v dět­ství, na pře­šla­py z dospě­los­ti, na opo­me­nu­tí ve stá­ří. Tref­ně tím uza­vře­la insce­na­ci à lasou­těž­ní tele­viz­ní show o rodin­ných vzta­zích a (absurd­ní) sna­ze být dokonalý.

Kopro­dukč­ní pro­jekt dvou dlou­ho­do­bě uzná­va­ných mon­tre­al­ských usku­pe­ní La [paren­thè­se] Chris­to­pha Gar­cii a Petit Thé­âtre de Sher­bro­o­ke posta­vil rodi­nu pod drob­no­hled. Sro­zu­mi­tel­ným diva­del­ním jazy­kem, v jehož před­ní linii byl tanec a pohy­bo­vý výraz, v závě­su pak slo­vo, rede­fi­no­val per­fek­ci­o­nis­mus na umě­ní snést selhá­ní, rado­vat se z malič­kos­tí a nedo­ko­na­los­tí. Zejmé­na pak ze spo­leč­ně strá­ve­ných chvil. A že je domác­nost vzhů­ru noha­ma? Komu to může vadit, když doma vlád­ne spo­ko­je­nost a láska?!

Petit Thé­âtre de Sher­bro­o­ke / La [paren­thè­se]: Va fallo­ir tou­jours tou­jours. Text Éri­ka Trem­blay-Roy, cho­re­o­gra­fie Chris­to­phe Gar­cia, režie Chris­to­phe Gar­cia a Éri­ka Trem­blay-Roy, scé­na Syl­va­in Wavrant, kos­týmy Emma­nu­el Maria, hud­ba Ari­a­ne Bis­son McLer­non, svět­la And­ré­an­ne Deschê­nes. Účin­ku­jí Meh­di Bou­mal­ki, Nina-Mor­ga­ne Made­la­i­ne, Jonathan San­chez a Gene­viè­ve St Louis za spo­lu­prá­ce Monique Miller. Pro­duk­ce Petit Thé­âtre de Sher­bro­o­ke a La [paren­thè­se] – Chris­to­phe Gar­cia. Pre­mi­é­ra 10. říj­na 2025 v Le Qua­tra­in, Hau­te-Gou­la­i­ne (Fran­cie). Psá­no ze série před­sta­ve­ní uve­de­ných v La Mai­son Thé­âtre v Mon­tré­a­lu v obdo­bí od 18. do 30. lis­to­pa­du 2025.

Výjezd do Mon­tré­a­lu byl rea­li­zo­ván za finanč­ní spo­lu­účas­ti EU – Next Gene­rati­on pro­střed­nic­tvím Národ­ní­ho plá­nu obno­vy a Minis­ter­stva kul­tu­ry ČR pro­střed­nic­tvím Národ­ní­ho insti­tu­tu pro kul­tu­ru v rám­ci pro­gra­mu Go & See.