Ona stojí uprostřed bojiště s pevně spleteným copem

Zahá­je­ní 11. roč­ní­ku Baza­ar fes­ti­va­lu Double Bill

Letoš­ní Baza­ar byl inten­ziv­ní a to nejen počtem před­sta­ve­ní, ale také nekon­venč­ní­mi téma­ty, jež se fes­ti­val pou­če­né­mu divá­ko­vi roz­ho­dl před­lo­žit k vlast­ní inter­pre­ta­ci či dis­ku­zi. 11. roč­ník zkou­mal z nej­růz­něj­ších úhlů otáz­ku těla, resp. otáz­ku „Čí tělo je moje tělo?“ Vní­mám ji jako vel­mi potřeb­nou. Obzvlášť v době, kdy spo­leč­nost (a nejen ta čes­ká) řeší legi­ti­mi­tu změ­ny pohla­ví, svaz­ky homose­xu­ál­ních párů, při­je­tí sebe sama, bodysha­ming, sexu­a­li­zo­va­né nási­lí a jeho posti­hy, gene­ra­ci tzv. snow­fla­kes, beau­ty ruti­nu 10letých holek i vstu­po­vá­ní mla­dých lidí do armád vlast­ní či cizí země.

Na jed­né stra­ně bio­hac­king a lidé typu Bryan John­son, mili­ar­dář ochot­ný v boji pro­ti stár­nu­tí ve 45 letech utra­tit 2 mili­o­ny dola­rů roč­ně. Na stra­ně dru­hé fen­ta­ny­lo­vé „epi­de­mie“, leh­ká nad­vá­ha léče­ná ne pohy­bem, ale Ozem­pi­cem, depre­se a totál­ní fyzic­ká destruk­ce. Hle­dá­ní ces­ty k při­je­tí vlast­ní­ho těla, žití v sou­la­du s ním i s jeho limi­ty jsou dnes, mož­ná více než kdy jin­dy, pomy­sl­ným sva­tým grá­lem žití. Téma při­je­tí sebe i oko­lí není jed­no­du­ché. Nao­pak je mno­ho­vrs­tev­na­té a je tře­ba se na něj dívat skr­ze poli­tic­ký i soci­ál­ní kon­text doby. Někdy sta­čí vystou­pit z kom­for­tu živo­ta ve střed­ní Evro­pě, popo­jet pár set kilo­me­t­rů na východ a naše stan­dar­dy well­be­in­gu začnou mít úpl­ně jiné obrysy. 

Prv­ní večer nazva­ný jako Double Bill hos­til v diva­dle ARCHA+ týmy dvou pro­jek­tů, z nichž oba u nás měly v ten­to večer čes­kou pre­mi­é­ru a prv­ní z nich dokon­ce pre­mi­é­ru svě­to­vou. Baza­ar ote­vře­ly Mag­da Szpecht/ÆFEKT (PL) doku­men­tár­ní per­for­man­ce Ona sto­jí upro­střed bojiš­tě & Yuliia Lopa­ta a Gala Pekha (UA) čis­tě taneč­ním pro­jek­tem Cossa­ch­ka. 

Mag­da Szpecht zaha­jo­va­la Baza­ar i v loň­ském roce, teh­dy ale jako per­for­mer­ka, jež skr­ze doku­men­tár­ní per­for­man­ce a násled­nou před­náš­ku a deba­tu bra­la divá­ka do svě­ta kyber elfů. Tedy jedin­ců s vět­ší­mi či men­ší­mi zku­še­nost­mi v kyber pro­sto­ru, boju­jí­cích digi­tál­ní­mi pro­střed­ky pro­ti trol­lům, fake news a mani­pu­lá­to­rům v pro­stře­dí divo­ké­ho zápa­du zva­né­ho inter­net. Letos z pozi­ce reži­sér­ky a spo­lu­au­tor­ky divá­kům Baza­a­ru při­ná­ší inter­pre­ta­ci své osob­ní kore­spon­den­ce s kama­rád­kou. Býva­lou uměl­ky­ní, jež se v době mezi­ná­rod­ní­ho kon­flik­tu dob­ro­vol­ně roz­hod­la vzdát se umě­lec­ké pro­fe­se a vstou­pit do ukra­jin­ské armá­dy. Co v tako­vé situ­a­ci zna­me­ná, že je ženou? Jak se fron­ta pode­pi­su­je na jejím těle? Na její duši a psy­chi­ce či odolnosti?

Kore­spon­den­ce mezi kama­rád­ka­mi pro­bí­ha­la více či méně inten­ziv­ně od říj­na 2023 do pro­sin­ce 2024 a sta­la se hlav­ním zdro­jem i pro­střed­kem vyprá­vě­ní. Jako u loň­ské­ho Cyber Elf i v tom­to pří­pa­dě se Mag­da režij­ně nebo­jí vyu­ží­vat sofis­ti­ko­va­né audi­o­vi­zu­ál­ní tech­no­lo­gie. Děj posou­va­jí kaze­to­vé nahráv­ky, z nichž zní odpo­vě­di a dopi­sy vojač­ky. Dopl­ňu­jí je pro­jek­ce, kte­ré jsou poku­sem o fil­mo­vou inter­pre­ta­ci toho, jak to asi na fron­tě vypa­dá, vyu­ží­vá také lase­ro­vé paprsky, dým i kom­plex­ní instru­men­tál­ní těle­so, na jehož kom­po­nen­ty per­for­mer­ka Aga­ta Różyc­ka hra­je. Je slo­že­no z něko­li­ka mik­ro­fo­nů, mik­ro­por­tu, klá­ves, per­ku­sí, kaze­to­vé­ho pře­hrá­va­če a dal­ších prvků.

Ona sto­jí upro­střed bojiš­tě, opět podob­ně jako Cyber Elf sto­jí z hle­dis­ka umě­lec­ké­ho ruko­pi­su i žán­ru na hra­ni­ci inter­pre­ta­ce a doku­men­tu. Mag­da Szpecht v pří­stu­pu vychá­zí ze své umě­lec­ké, ale také žur­na­lis­tic­ké zku­še­nos­ti, jež se do výsled­né­ho tva­ru pocho­pi­tel­ně pro­mí­tá. Sle­du­jíc vyprá­vě­ní nut­ně musím pole­mi­zo­vat nad prav­dou, auten­ti­ci­tou a inter­pre­ta­cí a umě­lec­ké­ho ucho­pe­ní. Doba, v níž žiji mě nabá­dá k pochyb­nos­tem a bilan­co­vá­ní kaž­dé rea­li­ty, kte­rá je mi čas­to záměr­ně myl­ně před­klá­dá­na jako prav­di­vá. Do jaké míry to, co teď vidím dole na jeviš­ti mohu poklá­dat za zdroj rele­vant­ních infor­ma­cí, a do jaké míry je nut­né se na před­sta­ve­ní dívat pou­ze jako na umě­lec­ký artefakt? 

Pře­rod uměl­ky­ně na vojač­ku nepro­bí­há pou­ze na ver­bál­ní úrov­ni, ale také na úrov­ni kos­tý­mo­vé. Dlou­hý his­to­ri­zu­jí­cí a zla­tě zdo­be­ný plášť zůstá­vá najed­nou kde­si vza­du a na scé­ně pone­chá­vá ženu, jejíž tělo je odě­né pou­ze do tenouč­ké­ho tělo­vé­ho tri­ko­tu. Při­po­mí­ná Laru Croft, bojov­ni­ci, již by vše ostat­ní kro­mě čelov­ky na hla­vě ome­zo­va­lo v rych­lém a mršt­ném pohybu. 

„Our body is here just try­ing to survive.“

V úvo­du jsem zmi­ňo­va­la důle­ži­tost kon­tex­tu, v němž se sta­rá­me o svá těla. Jak se nám péče změ­ní se změ­nou pod­mí­nek, jaké pri­o­ri­ty budou mít před­nost? V pří­pa­dě exis­ten­ce na fron­tě? Málo­kdo z vel­ko­hubých žva­ni­lů si krom mno­ha jiných fak­tů doká­že jen stě­ží domys­let, že kaž­dý, kdo na Ukra­ji­ně naru­ku­je (bez ohle­du na pohla­ví) nedo­sta­ne auto­ma­tic­ky plnou pol­ní, pad­nou­cí vyba­ve­ní a oša­ce­ní uzpů­so­be­né exis­ten­ci ve váleč­né zóně. Vět­ši­nu toho, co na sobě tato kon­krét­ní vojač­ka má si kou­pi­la za své úspo­ry a to, co tzv. nafa­so­va­la roz­hod­ně neby­lo navr­že­no pro žen­skou posta­vu. Plav­ky stra­nou, dej­te mi kva­lit­ní boty a spod­ní prádlo.

Sou­čás­tí váleč­né rea­li­ty je i změ­na jídel­níč­ku a hygi­e­nic­kých návy­ků. Men­stru­a­ce nemen­stru­a­ce, špí­na a ládo­vá­ní se slad­kým je den­ním chle­bem. Podob­ně jako „dead jokes“, jimž i něž­né stvo­ře­ní postu­pem času uvyk­ne. Péče o sebe je to posled­ní, co fron­ta dovo­lu­je. Nicmé­ně, už Brech­to­va Mat­ka Kuráž dob­ře vědě­la, že vál­ka je zdro­jem obži­vy a obchod musí šla­pat. A vál­ka na Ukra­ji­ně roz­hod­ně není výjim­kou. Mar­ke­to­vat se dá všech­no i „balí­ček skin care edi­ce war front­li­ne“. Už nikdy se nebu­de­te cítit špi­na­vá a neu­pra­ve­ná s naší sadou. Bizar­ní? Ano, ale tako­vou rea­li­tu žije­me, tak­že „deal with it, have fun and don’t for­get to like or subscribe.“ 

Absur­di­ta a hyper­bo­li­za­ce je pou­ze jed­ním z pro­střed­ků, jimiž Mag­da a Aga­ta vyprá­vě­jí. Zmí­ním ješ­tě dia­log s per­so­ni­fi­ko­va­ným dro­nem. Radě­ji by létal nad roz­kvé­ta­jí­cí pří­ro­dou než sha­zo­val bom­by, ale nemů­že. Vzpo­mín­ku na vojač­ku zakon­čím její autor­skou pís­ní na téma „fuck it all“. Přes všech­ny neu­vě­ři­tel­nos­ti, směš­nos­ti i fak­ta pře­de mnou zůstá­vá kon­trast mezi křeh­kos­tí, zra­ni­tel­nos­tí a vyprah­los­tí, zdrs­ně­ním a nad nimi sto­jí­cím původ­cem. Vál­ky. Naru­ko­vá­ní pro ženy na Ukra­ji­ně není občan­skou povin­nos­tí. Je dob­ro­vol­ným roz­hod­nu­tím, i když neleh­kým a mnoh­dy nepo­cho­pi­tel­ným. Ale vzdát to bez boje? To nejde tak snadno.

„A but­ter­fly sat on my uniform.“

Něha ve vál­ce má své mís­to a nikdy ji nelze zce­la zahu­bit, ani v těch nej­těž­ších kon­flik­tech. Doku­men­tár­ní per­for­man­ce Mag­dy Szpecht opět otví­rá téma samo­ty, odci­ze­ní, kru­tos­ti, stra­chu, ale také váleč­né­ho busi­nessu, mas­ku­li­ni­ty, šika­ny a gen­de­ru, nejen na bitev­ním poli sou­čas­né Ukrajiny.

— —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  — —

Dru­há pre­mi­é­ra zaha­jo­va­cí­ho veče­ra pat­ři­la ukra­jin­ské sku­pi­ně taneč­nic ved­né reži­sér­kou Yuliií Lopa­tou. Vel­mi vol­ně, ovšem dra­ma­tur­gic­ky přes­ně nava­zu­je na Mag­du Szpecht a posou­vá téma žen ve vál­ce na úro­veň kolek­tiv­ní zku­še­nos­ti. Cossa­ch­ka vychá­zí z legen­dy o ama­zon­kách – bojov­ni­cích, jež puto­va­ly po ukra­jin­ských ste­pích a čer­pa­ly sílu z momen­tů nej­vět­ší osob­ní i národ­nost­ní krize.

Prázd­ný pro­stor potem­ně­lé scé­ny zapl­ňu­je bílé mýtic­ké stvo­ře­ní. Bílá kuk­la a boha­tá nabí­ra­ná suk­ně tvo­ře­ná růz­ný­mi lát­ka­mi a mate­ri­á­ly je vzá­pě­tí násle­do­vá­na dal­ší­mi žena­mi v bílém. Vypa­da­jí ale jinak. Jsou od hla­vy k patě zaha­le­né do jed­no­ho kusu lát­ky s tra­dič­ní­mi folklor­ní­mi moti­vy čer­ve­né bar­vy a při­po­mí­na­jí mi naše Luc­ky. Pod­le tra­di­ce tako­vé posta­vy v čes­kém kon­tex­tu cho­dí­va­jí oko­lo 13. pro­sin­ce po domác­nos­tech a kon­t­ro­lu­jí pořá­dek v domě. Původ­ně jsou ale Lucie také sym­bo­lem čis­to­ty a odda­nos­ti. Stej­ně jako v naší tra­di­ci i v pří­pa­dě ama­zo­nek v Cossa­chce je jich 6. 

Vyu­ži­tí tlu­me­né­ho svět­la dává vynik­nout pro­s­to­tě a doko­na­los­ti pohy­bu bez dal­ších výraz­ných scé­nic­kých pro­střed­ků. Zpo­čát­ku vidím (prá­vě díky svět­lu) zře­tel­ně pou­ze silu­e­ty zaha­le­ných žen, jejichž síla tkví v soudrž­nos­ti ve sku­pi­ně, méně potom v rám­ci indi­vi­du­a­lit. Pros­té, nicmé­ně vel­mi půso­bi­vé sejmu­tí šát­ků pro­mě­ňu­je ztra­ce­né blou­dí­cí duše v bojov­ni­ce – ama­zon­ky. Cítím se, jako bych byla pří­tom­ná u saba­tu divo­že­nek a záro­veň u pře­ro­du jed­né gene­ra­ce žen v ženy jiné. Jak už jsem zmí­ni­la, ne náho­dou Cossa­ch­kanava­zu­je na per­for­man­ce Ona sto­jí upro­střed bojiš­tě.

Cho­re­o­gra­fie je sta­vě­ná na hud­bu autor­ky a záro­veň inter­pret­ky Ole­ny Shy­ki­ny. Pří­mo v insce­na­ci pak její sklad­by inter­pre­tu­je a hla­sem dotvá­ří zpě­vač­ka a taneč­ni­ce Kate­ry­na Aldo­shy­na. Insce­na­ci po hudeb­ní strán­ce dopl­ňu­jí ambi­ent­ní pod­kre­sy a zvu­ky hra­ni­čí­cí někdy až s kako­fo­nií, kte­rá se s téma­tem vál­ky a roz­kla­du hod­nost úzce pojí.

Cho­re­o­gra­f­ka Cossa­ch­ky Gala Pekha pra­cu­je s šes­ti pro­fe­si­o­nál­ní­mi taneč­ni­ce­mi. Může si dovo­lit vyu­žít jejich pruž­nos­ti, přes­nos­ti v tem­pu, ale také úder­nos­ti pohy­bu. Napro­ti tomu čas­to těží z měk­kos­ti, ply­nu­los­ti a lad­nos­ti jejich těl. To vše umoc­ňu­je skr­ze návaz­nos­ti, simul­ta­ne­i­tu a kano­ni­za­ci. Nevní­mám tolik děj pří­bě­hu (pokud něja­ký pev­ně­ji ucho­pe­ný má), přes­to­že pod­text a sdě­le­ní jsou jas­né. Mož­ná prá­vě pro­to se mi daří uží­vat si cho­re­o­gra­fii jako tako­vou a sou­stře­dit se na doko­na­le pro­ve­de­ný pohyb taneč­nic, na jejich vzá­jem­né napo­je­ní jed­né na dru­hou i na dyna­mi­ku celé skupiny.

Jed­ním z výraz­ných moti­vů insce­na­ce obsa­že­ným v původ­ní legen­dě, z níž tvůr­ky­ně vychá­zí jsou žen­ské vla­sy. Zpo­čát­ku mohou být sym­bo­lem mlá­dí a svo­bo­dy, poz­dě­ji si je v kru­hu sto­jí­cí dív­ky vzá­jem­ně zaplé­ta­jí do pev­ných copů (kosa) – odtud název insce­na­ce – a stá­va­jí se nezdol­ný­mi, pev­ný­mi a tvr­dý­mi bojov­ni­ce­mi za svou vlast, národ, kul­tu­ru i zemi. Podob­ně jako sou­čas­né ženy posi­lu­jí skrz kolek­tiv­ní váleč­nou zku­še­nost svou národ­ní identi­tu i odpor, kte­rý (jak sami uvá­dě­jí) tkví čas­to v kaž­do­den­nos­ti. V malých kon­stant­ně a kon­ti­nu­ál­ně pro­vá­dě­ných čin­nos­tech, niko­li ve vel­kých hero­ic­kých činech (čas­to při­pi­so­va­ných mužům).

Dří­ve zmí­ně­ný pře­rod v bojov­ni­ce pro­bí­há na něko­li­ka úrov­ních vč. té kos­tý­mo­vé. Z čis­tých tělo­vých tri­ko­tů se taneč­ni­ce vysvlé­ka­jí, zůstá­va­jí do půl těla nahé a oblé­ka­jí tri­kot zno­vu z rubo­vé stra­ny pokry­té čer­ve­ný­mi fle­ky (zná­zor­ňu­jí­cí prav­dě­po­dob­ně krev a špí­nu). Bytost, jež divá­ka na počát­ku uvá­dí do pří­bě­hu je po celou dobu nená­pad­nou prů­vod­ky­ní. Vstou­pí na začát­ku a obje­ví se až ke kon­ci. Co se ale line dějem prů­běž­ně je její bílá šála – dlou­há lát­ka, kte­rá je spo­jov­ní­kem jed­not­li­vých žen­ských osu­dů a pomy­sl­nou Ari­a­d­ni­nou nití vedou­cí ven z váleč­né­ho pek­la. Ven, kde je stá­le záblesk nadě­je na lep­ší život, kde ženy budou moci být opět žena­mi, ne bojovnicemi. 

Nevím, jest­li je ztě­les­ně­ním smr­ti nebo nao­pak živo­ta v nich samot­ných. Beze­spo­ru jim ale dává v závě­ru pří­bě­hu vědět, že už není čas bojo­vat. Nao­pak je čas být zno­vu žena­mi. Pečo­vat, milo­vat, tan­čit, zpí­vat, rodit děti a svou pra­cí spo­lu­u­tvá­řet zemi, jež je pod tíhou agre­se niče­na a její čest zašla­pá­vá­na do země. Žen­ským úko­lem je tedy v závě­ru jen vydr­žet a pře­žít. Jako indi­vi­du­a­li­ta, rodi­na i národ.

Ona sto­jí upro­střed bojiš­tě – Mag­da Szpecht/ÆFEKT

Režie, kon­cept, rešer­še: Mag­da Szpecht

Spo­lu­prá­ce (na fron­tě): Ano­ny­mous Artist

Účin­ku­je: Aga­ta Różycka

Dra­ma­tur­gie: Szy­mon Adamczak

Set & umě­lec­ký design, kos­týmy a video: Karo­li­na Pawelczyk

Video: Karo­li­na Pawel­c­zyk, Michał Rogulski

Hud­ba: Krzysz­tof Kaliski

Pro­duk­ce a kre­a­tiv­ní spo­lu­prá­ce: Michal Rogulski

Cossa­ch­ka – Yuliia Lopa­ta a Gala Pekha 

Režie: Yuliia Lopata

Cho­re­o­gra­fie: Gala Pekha

Taneč­ni­ce: Daya­na Man­kov­ska, Dana Sar­man, Daria Hor­dii­chuk, Vik­to­ria Demy­do­va, Anna Kulchytska

Skla­da­tel­ka a hudeb­ni­ce: Ole­na Shykina

Zpě­vač­ka a per­for­mer­ka: Kate­ry­na Aldoshyna

Kos­tým­ní výtvar­ni­ce: Asya Sutyagina

Dra­ma­tur­gie: Paul Bargetto

Pro­duk­ce: Poli­na Bulat

---