Milo Rau: Dopis mým přátelům

U pří­le­ži­tos­ti ital­ské pre­mi­é­ry své insce­na­ce La Let­tre (Dopis) v Tea­tro Vascello v Římě v rám­ci fes­ti­va­lu Roma­eu­ro­pa adre­su­je ředi­tel fes­ti­va­lu Wie­ner­festwo­chen Milo Rau svým ital­ským kole­gům dopis — výzvu k odpo­ru pro­ti váleč­ným zlo­či­nům v Gaze /zde/.

Stej­ně jako rakous­ká a němec­ká zůstá­vá i ital­ská vlá­da jed­ním z posled­ních evrop­ských kabi­ne­tů, kte­ré jsou loa­jál­ní k vlá­dě Izra­e­le, a to navzdo­ry zaty­ka­či Mezi­ná­rod­ní­ho trest­ní­ho sou­du (ICC) na Ben­ja­mi­na Neta­n­ja­hua za váleč­né zlo­či­ny a zprá­vě OSN ze 16. září, kte­rá Izra­el obvi­ňu­je z „geno­ci­dy“ v Gaze. Prá­vě teď jsou uli­ce všech tří zemí zapla­vo­vá­ny sta­ti­sí­ci lid­mi vyví­je­jí­cí­mi tlak na své vlády. 

Resistan­ce Now

Zná­te ten pocit? Jste pozva­ní, kou­pi­li jste dárek, a ješ­tě jste napsa­li krát­ký dopis. Poe­tic­ký, lid­ský. Ale ces­tou si uvě­do­mí­te, že je něco špat­ně. Že už to takhle nefun­gu­je, je to faleš­né. Tak je dneska mně, když sle­du­ji, jak v Itá­lii vyrá­že­jí sta­ti­sí­ce lidí do ulic, aby ukon­či­ly geno­ci­du v Gaze. Dnes, když se chys­tám na ital­skou pre­mi­é­ru své insce­na­ce Dopis.

Je o vzta­zích mezi dět­mi a jejich rodi­či, mezi her­ci a jejich pub­li­kem. Je o Čecho­vo­vi, Janě z Arku a něko­li­ka dal­ších evrop­ských iko­nách. O lás­ce a smut­ku. A hlav­ně je o naší sdí­le­né potře­bě spo­le­čen­ství a krá­sy. Ale víte co? Dnes, tady, se mi vůbec nezdá vhod­ná. V době, kdy kaž­dý den pada­jí bom­by na Gazu a flo­ti­la je na ces­tě, aby zasta­vi­la geno­ci­du, mi krá­sa, smu­tek a humor mého dopi­su při­pa­da­jí jako vel­ké ticho, dokon­ce jako lež.

Nej­spíš zná­te tu Brech­to­vu báseň: Co je to za časy, kdy mlu­vit o stro­mech je sko­ro zlo­čin, pro­to­že to zna­me­ná mlčet o toli­ka nepra­vos­tech. Ano, přes­ně tak se cítím: jako někdo, kdo uke­ca­ně mlčí.

Pro­to jsem narych­lo napsal dru­hý dopis. Dopis, kte­rý teď čte­te, dopis poli­tic­ký, přímočarý.

Samo­zřej­mě, není nic směš­něj­ší­ho než zatí­nat na jeviš­ti pěs­ti, než v diva­dle vykři­ko­vat slo­ga­ny a uto­pie. Brecht to věděl už dáv­no: jedi­né, co je hor­ší než soci­a­lis­tic­ký rea­lis­mus je soci­ál­ně­de­mo­kra­tic­ký rea­lis­mus. Jeviš­tě není mís­tem mrav­ní ryzos­ti, nýbrž roz­po­rů. Diva­dlo, kte­ré milu­ji, je tem­né, tra­gic­ké, gro­tesk­ní, zra­ni­tel­né, pře­mýš­li­vé. Ale dnes, moji dra­zí, dnes musí­me být ryzí. Musí­me říkat, co si mys­lí­me. Musí­me obrá­tit pozor­nost k tomu, co se děje ven­ku, ve svě­tě. A musí­me o tom pře­stat mlčet.

Co dnes zna­me­ná pro uměl­ce nemlčet?

Pře­de­vším: Nenech­te se zmást těmi, kdo vám tvr­dí, že si musí­te vybrat stra­nu. Mož­ná je to klišé, ale lid­stvo má jen jed­nu stra­nu. Mlu­vit o Gaze zna­me­ná odsu­zo­vat zlo­či­ny izra­el­ské armá­dy stej­ně jako zlo­či­ny Hamásu. Neml­čet zna­me­ná posta­vit se po bok všem, kdo vychá­ze­jí do ulic pro­tes­to­vat pro­ti geno­ci­dě v Gaze – ať jsou to Pales­tin­ci, Izra­el­ci nebo obča­né Evro­py. Zlo­čin pro­ti lid­skosti není namí­řen pro­ti tomu či ono­mu náro­du, míří pro­ti všem lidem, pro­ti samot­né lidskosti.

A dále: Pro­mlu­vit a neml­čet zna­me­ná nazý­vat věci pra­vým jmé­nem. Minu­lý týden jste všich­ni sly­še­li nechval­ně pro­slu­lý výrok radi­kál­ní­ho poli­ti­ka Eja­la Miz­ra­hí­ho v ital­ské tele­vi­zi, když se ho pta­li na děti zavraž­dě­né v Gaze: Defi­nuj­te děti. Kaž­dý, kdo pou­ži­je pojem „geno­ci­da“, kte­rý OSN jed­no­znač­ně vztáh­la na izra­el­ské vede­ní vál­ky v Gaze, sly­ší to samé: Defi­nuj­te geno­ci­du. Jako bychom sedě­li na aka­de­mic­kém semi­ná­ři, jako by v Gaze kaž­dou minu­tou, zatím­co čte­te ten­to dopis, neu­mí­ra­li lidé. Na bom­by, na hlad, nemoci.

Mož­ná se ješ­tě nikdy dřív geno­ci­da neo­de­hrá­va­la tak ote­vře­ně, tak na očích a celo­svě­to­vě nezpo­chyb­ni­tel­ným způ­so­bem jako v tom­to pří­pa­dě. A co jsme udě­la­li my? Pro­mar­ni­li jsme mno­ho měsí­ců, ba i let, jazy­ko­vý­mi hříč­ka­mi. Sta­čí si pře­číst jedi­nou z bez­počtu zpráv OSN a nej­růz­něj­ších výzkum­ných insti­tu­cí, sta­čí otevřít jed­ny novi­ny. Ten zlo­čin je kaž­dé­mu na očích a všech­ny insti­tu­ce, kte­ré jsme po dru­hé svě­to­vé vál­ce vymys­le­li prá­vě pro­to, aby zabrá­ni­ly tomu, co se teď děje v Gaze, mu daly jed­no­znač­né jmé­no: genocida.

Nuže, jed­na věc je to slo­vo napsat a jas­ně a zře­tel­ně je vyslo­vit. Ale něco doce­la jiné­ho je vyvo­dit z něj důsled­ky. Záko­ny nejsou od toho, aby se reci­to­va­ly jako poezie. Záko­ny jsou tu k tomu, aby se uvá­dě­ly do pra­xe. Jak říká Ježíš v Novém záko­ně: Nechce­me milo­vat slo­vem a jazy­kem, nýbrž skut­kem a prav­dou. Záko­ny, slo­va a insti­tu­ce, kte­ré se neu­plat­ňu­jí a přes­to dál exis­tu­jí, se stá­va­jí jen ozdo­ba­mi nespra­ve­dl­nos­ti a nelid­skosti. A nako­nec, zba­ve­né moci, býva­jí zru­še­ny. A spo­lu s nimi i demo­kra­cie a svoboda.

Ten­to dopis je adre­so­ván vám, kdo vede­te diva­dla, kdo hájí­te insti­tu­ce svo­bo­dy: Buď­te pří­kla­dem, buď­te svo­bod­ní. Pro­mlu­vit a neml­čet zna­me­ná nebát se. Neboj­te se při­jít o své posta­ve­ní, neboj­te se říkat prav­du slo­vy, kte­rá jsou prav­di­vá. Už nesmí­me mlčet ze stra­chu, že nás ději­ny zapí­ší mezi pora­že­né. Jak řekl Brecht krát­ce před vítěz­stvím fašis­mu v Němec­ku, kte­ré ho vyhna­lo do exi­lu: Od nynějš­ka po dlou­hou dobu nebu­dou žád­ní vítě­zo­vé, pou­ze poražení.

Neboť pokud nezačne­me jed­nat teď, pokud bude­me dál mlčet, nesta­ne­me se jen spo­lu­vi­ní­ky. Nezni­čí­me jen svou lid­skost, ale i svou svo­bo­du, a dřív či poz­dě­ji i mír. Bude­me-li mlčet dnes, zít­ra bude­me muset bojo­vat, stej­ně jako bojo­va­li naši pra­ro­di­če a pra­pra­ro­di­če. Zra­dí­me-li v časech míru své hod­no­ty, zůsta­ne­me-li tady a teď zti­cha, aniž by nám coko­li hro­zi­lo, jak obsto­jí­me v bahně reality?

A nako­nec: Nemá­me prá­vo mlčet. Němec­ko a Rakous­ko, kde žiji a pra­cu­ji, Itá­lie, kde příští týden uve­du svou hru Dopis jsou tři země kla­sic­ké­ho fašis­mu. Ješ­tě nedáv­no jsme plá­no­va­li a pro­vá­dě­li geno­ci­du, geno­ci­du evrop­ských Židů, nej­straš­něj­ší geno­ci­du všech dob. I teh­dy jsme mlče­li a pros­tě jen pokra­čo­va­li dál. Uhý­ba­li jsme, pro­to­že jsme se báli o své posta­ve­ní, pro­to­že jsme se nechtě­li „dívat jed­no­stran­ně“. Pro­to­že umě­ní má svou vlast­ní hod­no­tu a situ­a­ce byla roz­po­ru­pl­ná. I teh­dy bylo všech­no na očích, a přes­to jsme to nej­hor­ší scho­vá­va­li za eufemismy.

Dne 16. září OSN zno­vu obvi­ni­la izra­el­skou vlá­du z „geno­ci­dy“, včet­ně úmys­lu. Čle­no­vé komi­se OSN citu­jí z pro­je­vů, roz­ka­zů a zpráv Neta­n­ja­hua i jeho minis­trů a gene­rá­lů, v nichž pří­mo a jed­no­znač­ně vyzý­va­jí k úpl­né­mu vyhla­ze­ní pales­tin­ské­ho oby­va­tel­stva. Na co ješ­tě čeká­me? Kolik set tisíc lidí musí vyjít do ulic, než my, uměl­ci, kurá­to­ři, ředi­te­lé a pořa­da­te­lé fes­ti­va­lů, koneč­ně pře­vez­me­me odpo­věd­nost? Než pro­mě­ní­me naše jeviš­tě z míst výmluv­né­ho mlče­ní v mís­ta odporu?

Milu­ji verš židov­sko-ame­ric­ké­ho bás­ní­ka Del­mo­ra Sch­war­ze: Čas je ško­lou, v níž se učí­me, čas je ohněm, v němž hoří­me. Hoř­me a učme se sou­čas­ně, buď­me záro­veň uměl­ci i akti­vis­ty. Pře­staň­me mlčet. Zaujmě­me jas­né sta­no­vis­ko. Jen tak může­me zachrá­nit své umě­ní, diva­dlo: to zra­ni­tel­né a pře­mýš­li­vé mís­to, kde spo­leč­ně hle­dá­me spo­le­čen­ství a krásu.

Milo Rau, Vídeň, 4. říj­na 2025 /původ­ní zně­ní zde/

/Z ang­lič­ti­ny pro i‑Tz pře­lo­žil Tomáš Kubart/