Michal Nikodem je „vztaholog” a terapeut, zabývající se párovou i individuální terapií, terapií hypnózou a terapeutickou masáží. A protože společně s Honzou Malíkem přišel se zajímavou formou workshopů, jež kombinují práci s tělem, pohybem a tancem, rozhodl jsem se v Komunitním prostoru Smíchov přistoupit na hru a její pravidla.
Začátek roku je příležitostí k vyprovokování vlastních zdrojů, za tím účelem já sám vlastně na taneční a pohybové workshopy chodím (i když zatím nejprovokativnější zkušeností byl workshop body suspension Fly High Tribe). Michal Nikodem se nám nejprve představí, a vysvětlí, že můžeme, ale nemusíme komunikovat: V tom zamyšlení si ještě zdaleka neuvědomujeme, kam to celé směřuje. A to i díky tomu, že většina z nás neví, co od setkání vlastně očekávat. Jak se později ukáže, téměř každý z nás šel na workshop s tím, že to nebude ani tak workshop, jako spíše pohybové představení.
„Představte si, že jdete do práce, nebo do školy, zkrátka je jeden z těch všedních rušných dnů, a vy spěcháte, abyste všechno zařídili.” Rozejdu se, a protože nejčastěji spěchám právě v Praze, je pro mne jednoduché se do toho plně položit. Uháním, pokouším se i stejně mračit, jako bych spěchal přes Staroměstské náměstí z Ústavu pro českou literaturu do Klementina. Pohybujeme se různými směry sálem evangelického kostela, chvílemi se obávám, že opravdu do někoho strčím — chvílemi mám CHUŤ do někoho strčit. Ale neudělám to. Letmo se na sebe usmějeme se slečnou/mladou ženou, a níž jsme se viděli již venku. Nejde o žádnou koketérii, ale právě oťukávání a způsob komunikace s cizincem je jádrem tohoto workshopu.
Myslete na chodidla, myslete na části nohou pod koleny, vnímejte tělo od pasu dolů, vnímejte celé tělo bez hlavy a nakonec i s hlavou, do toho se mění rytmus, každých pár minut se mění hudba: „Pokud chcete, můžete komunikovat s druhými, navazovat kontakty, soustřeďte se na to, jakým způsobem to děláte.”
Sedněte si, zavřete oči. Na podlaze vidíte trojúhelníkové značky. „Postavte k nim tři židle. Seznamte se s prostorem, sálem, a posaďte se na jednu z volných židlí v jednom z „trojlístků”, kde se vám bude líbit, aniž byste ale znali dvě další osoby vedle vás. Pokud jste s někým přišli, rozlučte se s ním, a vydejte se za dobrodružstvím s někým jiným.”
„Myslíte si, že by terapeut měl mít terapeuta nebo terapeutku?”
„Jasně,” říkám si pro sebe v duchu. Sednu si z Neznámou a s Neznámým. Nikodem vypráví příběh: „Když jsem pořádal svůj první workshop, bylo to ještě u mě doma a ne v ordinaci. Přišlo asi 14 lidí, a mezi nimi moje terapeutka, která si přivedla svou známou. Já ji neznal. Ta za mnou přišla chvíli poté, co se ocitla v mém bytě, a stěžovala si, že namísto papírových utěrek mám na záchodě ručník — je to nehygienické, a ona má problém s imunitou, a bylo by tak podle ní lepší, kdybych pro příště měl papírové utěrky, a ne ručník. Nechce si utírat ruce do ručníku po jiných lidech. Nakonec zkritizovala prakticky všechno: chtěla cukr, i když já doma cukrem nesladím, četnost větrání místností, a další maličkosti. O týden později jsem seděl byl na návštěvě u Honzy Malíka a jeho maminka mi podává cukr: „Vezmi si, je to zaplacené.” Nejprve jsem odmítal s tím, že přeci nesladím … a pak mě napadlo, že si ho vezmu. Pro tu paní, která si na všechno stěžovala po prvním workshopu. A že možná ne vše, co říkala, byla kritika. Něco bych možná mohl přeci jenom změnit. Příští účastníci workshopu už u mě našli papírové ručníky, curk i vyvětraný byt.”
A tak jsme seděli v trojlístku, já, Neznámá a Neznámý. Všiml jsem si jejích nádherně nalakovaných nehtů, které měly krásný odstín, vlídného úsměvu i trochu plachého pohledu, a jeho pronikavých, tricksterských očí, měděné pleti a zastřeného hlasu. Nikodem nás vyzývá, abychom se jeden druhému představili, ale protože člověk údajně vždy zapomene jméno toho druhého po prvním představení, bývá prý pro zapamatování jména druhého dobré použít metodu příběhu: Máme o svém jméně trošku vyprávět, aby zaznělo několikrát, a tak si ho druhá strana memorovala (Což můj Neznámý komentuje jako „sebestřednost” terapeuta, a já to v tu chvíli vnímám vlastně docela podobně).
Jenže pak se jeden druhému představíme. A já hrozně rád poslouchám, proč se Magda jmenuje Magda (a nechci prozrazovat její soukromí, ale je to hrozně zajímavé), a proč je Štefan Štefanem. Jungiánská synchronicita ale nastává, když se Magda po vystoupení jednoho z tanečníků (známe, ale neřekneme) zeptá: „Není to Dano?” „Ano, jmenuje se Dano,” odvětí Štefan. „Já ho znám,” pokračuje Magda. „Před devatenácti lety u nás bydlel.” My se na kurzu učíme, jak si zapamatovat jméno druhého — a Magda si ho pamatuje devatenáct let.
Když bylo po všem, všechni trojičky zůstaly spolu. Pokračovaly v rozhovorech, které během uplynulých devadesáti minut začaly. Štefan stále trochu pochyboval nad tím „k čemu to celé bylo”, a já si říkal: „Sedí tu tři úplně sobě úplně neznámí cizinci, a povídají si spolu. To mi na workshop, od kterého nikdo z nás nic nečekal, docela dobrý.”
