Michal Nikodem: Vyprovokuj (se) tancem

Bratislavské provokování © Barbora Dolinajová

Michal Niko­dem je „vzta­ho­log” a tera­peut, zabý­va­jí­cí se páro­vou i indi­vi­du­ál­ní tera­pií, tera­pií hypnó­zou a tera­pe­u­tic­kou masá­ží. A pro­to­že spo­leč­ně s Hon­zou Malí­kem při­šel se zají­ma­vou for­mou worksho­pů, jež kom­bi­nu­jí prá­ci s tělem, pohy­bem a tan­cem, roz­ho­dl jsem se v Komu­nit­ním pro­sto­ru Smí­chov při­stou­pit na hru a její pravidla.

Začá­tek roku je pří­le­ži­tos­tí k vypro­vo­ko­vá­ní vlast­ních zdro­jů, za tím úče­lem já sám vlast­ně na taneč­ní a pohy­bo­vé worksho­py cho­dím (i když zatím nej­pro­vo­ka­tiv­něj­ší zku­še­nos­tí byl workshop body suspensi­on Fly High Tri­be). Michal Niko­dem se nám nej­pr­ve před­sta­ví, a vysvět­lí, že může­me, ale nemu­sí­me komu­ni­ko­vat: V tom zamyš­le­ní si ješ­tě zda­le­ka neu­vě­do­mu­je­me, kam to celé smě­řu­je. A to i díky tomu, že vět­ši­na z nás neví, co od setká­ní vlast­ně oče­ká­vat. Jak se poz­dě­ji uká­že, téměř kaž­dý z nás šel na workshop s tím, že to nebu­de ani tak workshop, jako spí­še pohy­bo­vé představení. 

„Před­stav­te si, že jde­te do prá­ce, nebo do ško­ly, zkrát­ka je jeden z těch všed­ních ruš­ných dnů, a vy spě­chá­te, abys­te všech­no zaří­di­li.” Roze­jdu se, a pro­to­že nej­čas­tě­ji spě­chám prá­vě v Pra­ze, je pro mne jed­no­du­ché se do toho plně polo­žit. Uhá­ním, pokou­ším se i stej­ně mra­čit, jako bych spě­chal přes Sta­ro­měst­ské náměs­tí z Ústa­vu pro čes­kou lite­ra­tu­ru do Kle­men­ti­na. Pohy­bu­je­me se růz­ný­mi smě­ry sálem evan­ge­lic­ké­ho kos­te­la, chví­le­mi se obá­vám, že oprav­du do něko­ho str­čím — chví­le­mi mám CHUŤ do něko­ho str­čit. Ale neu­dě­lám to. Let­mo se na sebe usmě­je­me se slečnou/mladou ženou, a níž jsme se vidě­li již ven­ku. Nejde o žád­nou koke­té­rii, ale prá­vě oťuká­vá­ní a způ­sob komu­ni­ka­ce s cizin­cem je jádrem toho­to workshopu.

Mys­le­te na cho­di­dla, mys­le­te na čás­ti nohou pod kole­ny, vní­mej­te tělo od pasu dolů, vní­mej­te celé tělo bez hla­vy a nako­nec i s hla­vou, do toho se mění ryt­mus, kaž­dých pár minut se mění hud­ba: „Pokud chce­te, může­te komu­ni­ko­vat s dru­hý­mi, nava­zo­vat kon­tak­ty, sou­střeď­te se na to, jakým způ­so­bem to děláte.”

Sed­ně­te si, zavře­te oči. Na pod­la­ze vidí­te troj­ú­hel­ní­ko­vé znač­ky. „Postav­te k nim tři židle. Seznam­te se s pro­sto­rem, sálem, a posaď­te se na jed­nu z vol­ných židlí v jed­nom z „troj­líst­ků”, kde se vám bude líbit, aniž bys­te ale zna­li dvě dal­ší oso­by ved­le vás. Pokud jste s někým při­šli, roz­luč­te se s ním, a vydej­te se za dob­ro­druž­stvím s někým jiným.”

„Mys­lí­te si, že by tera­peut měl mít tera­pe­u­ta nebo terapeutku?”

„Jas­ně,” říkám si pro sebe v duchu. Sed­nu si z Nezná­mou a s Nezná­mým. Niko­dem vyprá­ví pří­běh: „Když jsem pořá­dal svůj prv­ní workshop, bylo to ješ­tě u mě doma a ne v ordi­na­ci. Při­šlo asi 14 lidí, a mezi nimi moje tera­pe­u­t­ka, kte­rá si při­ved­la svou zná­mou. Já ji neznal. Ta za mnou při­šla chví­li poté, co se ocit­la v mém bytě, a stě­žo­va­la si, že namís­to papí­ro­vých utě­rek mám na zácho­dě ruč­ník — je to nehy­gi­e­nic­ké, a ona má pro­blém s imu­ni­tou, a bylo by tak pod­le ní lep­ší, kdy­bych pro příš­tě měl papí­ro­vé utěr­ky, a ne ruč­ník. Nechce si utí­rat ruce do ruč­ní­ku po jiných lidech. Nako­nec zkri­ti­zo­va­la prak­tic­ky všech­no: chtě­la cukr, i když já doma cuk­rem nesla­dím, čet­nost větrá­ní míst­nos­tí, a dal­ší malič­kos­ti. O týden poz­dě­ji jsem seděl byl na návštěvě u Hon­zy Malí­ka a jeho mamin­ka mi podá­vá cukr: „Vez­mi si, je to zapla­ce­né.” Nej­pr­ve jsem odmí­tal s tím, že pře­ci nesla­dím … a pak mě napadlo, že si ho vez­mu. Pro tu paní, kte­rá si na všech­no stě­žo­va­la po prv­ním worksho­pu. A že mož­ná ne vše, co říka­la, byla kri­ti­ka. Něco bych mož­ná mohl pře­ci jenom změ­nit. Příští účast­ní­ci worksho­pu už u mě našli papí­ro­vé ruč­ní­ky, curk i vyvět­ra­ný byt.”

A tak jsme sedě­li v troj­líst­ku, já, Nezná­má a Nezná­mý. Vši­ml jsem si jejích nád­her­ně nala­ko­va­ných neh­tů, kte­ré měly krás­ný odstín, vlíd­né­ho úsmě­vu i tro­chu pla­ché­ho pohle­du, a jeho pro­ni­ka­vých, tricks­ter­ských očí, mědě­né ple­ti a zastře­né­ho hla­su. Niko­dem nás vyzý­vá, abychom se jeden dru­hé­mu před­sta­vi­li, ale pro­to­že člo­věk údaj­ně vždy zapo­me­ne jmé­no toho dru­hé­ho po prv­ním před­sta­ve­ní, bývá prý pro zapa­ma­to­vá­ní jmé­na dru­hé­ho dob­ré pou­žít meto­du pří­bě­hu: Máme o svém jmé­ně troš­ku vyprá­vět, aby zazně­lo něko­li­krát, a tak si ho dru­há stra­na memo­ro­va­la (Což můj Nezná­mý komen­tu­je jako „sebestřed­nost” tera­pe­u­ta, a já to v tu chví­li vní­mám vlast­ně doce­la podobně).

Jen­že pak se jeden dru­hé­mu před­sta­ví­me. A já hroz­ně rád poslou­chám, proč se Mag­da jme­nu­je Mag­da (a nechci pro­zra­zo­vat její sou­kro­mí, ale je to hroz­ně zají­ma­vé), a proč je Šte­fan Šte­fa­nem. Jun­gi­án­ská syn­chro­ni­ci­ta ale nastá­vá, když se Mag­da po vystou­pe­ní jed­no­ho z taneč­ní­ků (zná­me, ale neřek­ne­me) zeptá: „Není to Dano?” „Ano, jme­nu­je se Dano,” odvě­tí Šte­fan. „Já ho znám,” pokra­ču­je Mag­da. „Před deva­te­nác­ti lety u nás byd­lel.” My se na kur­zu učí­me, jak si zapa­ma­to­vat jmé­no dru­hé­ho — a Mag­da si ho pama­tu­je deva­te­náct let.

Když bylo po všem, všech­ni tro­jič­ky zůsta­ly spo­lu. Pokra­čo­va­ly v roz­ho­vo­rech, kte­ré během uply­nu­lých deva­de­sá­ti minut zača­ly. Šte­fan stá­le tro­chu pochy­bo­val nad tím „k čemu to celé bylo”, a já si říkal: „Sedí tu tři úpl­ně sobě úpl­ně nezná­mí cizin­ci, a poví­da­jí si spo­lu. To mi na workshop, od kte­ré­ho nikdo z nás nic neče­kal, doce­la dobrý.”

Od Tomáš Kubart

Tomáš Kubart je vědecko-výzkumný pracovník Oddělení pro výzkum moderního českého divadla na Ústavu pro českou literaturu AV ČR, a Kabinetu pro studium českého divadla IDU. Zabývá se performativitou, zejména českým akčním uměním a vídeňským akcionismem, a českým dramatem dvacátého století.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *