Rozhovor s Martinem Svobodníkem proběhl po oslavě 10 let Cotatcha Orchestra v divadle Husa na provázku v Brně.
Tanečníka, choreografa a filmaře jsem potkala pár týdnů předtím na festivale národnostních a etnických menšin v Brně. Martin dokumentoval tradiční kulturu a akce spolků etnických menšin. Našli jsme témata u dobré kávy, která nás oba baví. V průběhu rozhovoru, ve kterých se objevovala témata hledání volného pohybu ve světě digitálních technologií, možnosti záznamu hudby, pohybové divadlo s omezením a bez, jsme přešli do dialogu, v němž jsme zavzpomínali na jeden den tanečníka v angažmá, nakousli jsme principy umělecké tvorby pro divadlo a film, přesah kreativní tvorby do kulturního marketingu.
V roce 2023 jsi ukončil aktivní práci tanečníka v Baletu Národního divadla Brno. Nějaké rozhovory jsi už předtím na toto téma poskytl, co se ale u tebe událo nového od té doby? Čemu jsi se věnoval dřív a čemu teď?
Přestal jsem tancovat. A věnuji se video tvorbě a tanci spíš jen pro zábavu. V divadle jsem jenom jako host nebo pracuji na dílčích projektech, jde občas o taneční projekty. Víc spojuji tanec s videem. Jde o to, že se tvoří prostě videotvorba na základě toho, když někdo chce třeba udělat videoklip nebo chce pomoct třeba při natáčení a zapojí choreografii. Já jsem choreografal už předtím, nyní jsem se dostal k roli toho zaznamenávání na video a propojování videa a obrazu. Raději používám výraz nahrávám a potom obraz zpracovávám až vznikne výsledný materiál.
Jaký byl jeden den v životě tanečníka v angažmá v Baletu NDB a jak vypadá tvůj jeden den dnes?
Jo, tanečník ráno vstane a musí na trénink, musí na zkoušku a večer má představení. Přijde do souboru a trénuje, zaobírá se tím vším, co je tanec, jak funguje jeho tělo. Je to strašná dřina. A tanečník musí žít teď a tady. Žije představením, kteryé bude a tím vším, co je okolo přípravy inscenace není to jen zkoušení. Je to opravdu fyzicky náročné. Ale zase nemusí řešit ty věci, co za ně řeší v nějakém souboru, někdo za něj plánuje, někdo dělá za něj marketing, někdo mu chystá kostým na představení… Teď můj den vypadá jinak. Zvykl jsem si na všechno okolo videoprodukce. Řeším, co, kde a s kým. Plánujeme všechno a v týmu od první myšlenky, až od nějakého setkání s klientem. A vlastně 90% toho natáčení nebo 95% je čisté plánování a přípravy. To natáčení samo o sobě už je to poslední. Tak to se všechno musí nachystat. A to se chystá poměrně značnou dobu než se přijde k natáčení jako takovému. Takže to je hodně, hodně odlišný od života tanečníka v angažmá. Taneční život je daleko lepší, zábavnější a dynamičtější.
Divadlo i film jsou to dva různé směry vizuálního pohyblivého obrazu. Jak se liší tvorba choreografie pro divadlo, pro scénu na jevišti a pro video?
Pro mne se to liší už jenom podstatou tím, že nesedíš v divadle, nesedíš v hledišti a tím, že je to viděné ne očima diváka, ale očima kamery, tak je to úplně jiné. Samozřejmě se všechno musí upravovat v postprodukci a všechno se vytváří zvlášť tak nějak extra pro snímání kamerou. Takže když třeba něco nesedí v daném záběru, tak se to posune, přisvětlí, přidýmí, předělá, dobarví, přesune jinam … Ale samozřejmě v divadle to nejde, tam musí všechno sednout tady a teď. Divák kouká na to, co zrovna běží a musí to šlapat to viděné, tak, jak to leží a běží, takže tam se nedá nic ustříhnout či scénku zoopakovat pro záběr jestě jednou. Při tvorbě s kamerou je to horší v tom, že se vše přetváří, aby záběr na kameru, jak se říká seděl.
Jak vypadá příprava pro video choreografii a pro choreografii na jevišti?
Choreografie pro video je podobná zkoušení baletu na jevišti, akorát už potom, kdo se v tom víc vyzná́, nebo kdo to ví, tak záleží na tom, jak to potom vypadá́ v obraze snímaném kamerou. Vytvořím si představu pro snímky a záběry kamery, pak už to choreografuji rovnou pro ty záběry. Záměr choreografie by se měl potkat s vizuální představou kameramana nebo režiséra. A když jsem v roli choreografa i kameramana, dva v jednom, tak si musím říct, že je to takhle dobrý, tohle bude tak a tak, tohle budu snímat tak a tak. Mělo by to spolu ladit. Někdy je nevýhodný být v tom, že dělám tři věci v jednom, kameraman, režisér i choreograf. Pro mne je velkou inspirací hudba, nevím, jak k tomu přistupuje jiný tvůrce, nezajímám se o to tolik. Pro mně je důležitá na začátku hudba a potom se to všechno odvíjí od hudby. Kdo to bude dělat, kdy se to bude dělat, s kým se to bude dělat, v jakých kostýmech se to bude dělat, jaké kroky tam chceš použít přitom všem vždycky vycházím z hudby. Tak si představ, že list je jakoby hudba, má jasné tvary. Moje představy o obrazech ohraničuje právě ona hudba, odvíjí se od toho jakým způsobem přistupuji k pohybu pro vizuální obrazy. Hudba mě vede tam, kam bych chtěl jít s pohybem. Hudba je úzce spojená s tancem. Bez hudby se blbě tancuje. I když se tancuje často třeba i na ticho. Já jsem na to tak zvyklý a od hudby se odrážím.
Můžeš popsat postup své tvůrčí práce? Jak vlastně hledáš dramaturgický klíč k tanečnímu videu?
Tak to jsou úplně triviální postupy — tak třeba, že kostýmy hrají výraznou estetickou roli. Světlo v daném místě proměňuje barevnost obrazu. A neustále se objevují menší i větší detaily, které utváří celkový obraz. Třeba když jsme hledali místo pro video pro Jiřího Kotaču tak jsem po několika obhlídkách lokacích věděl, že se to bude odehrávat na nádraží v Adamově. Ale kde přesně na nádraží? To už je hledání, trochu to ovlivňuje čas i náhoda. Když se najde místo, [je] lepší si to zkusit na kameru. Tak se tam jede s kamerou kde hledáš konkrétní místa pro záběry. A kolikrát si něco vymyslíš, uděláš to a říkáš si pak, že to je úplně celé blbě. Tady to takhle nejde. Tak dál chodíš sem a tam, diváš se okolo sebe a dáváš si věci dohromady. Podle času na to jednou přijdeš, protože se držíš nějakých pevných linek a ty ti řeknou, že tam se to bude točit. To je pěkné místo. Na to navazují další otázky. Kde přesně vznikne první záběr? A kde budou oči diváka? A jaký objektiv si na to všechno vezmeš? A z jakého úhlu budeš obraz snímat? A jaká bude doba záběru? Bude se přisvěcovat nebo ne? A co bude s tancem? A pak to všechno před očima vzejde, prázdný prostor se zaplní obrazy, pohybem, tvary. Video je jiné medium než jeviště divadla. Na začatku je jen prázdná obrazovka, všechny obrazy se musí vytvořit, všechno je to vytvořené tak, jako by se to odehrávalo v divadle, akorát je to v jiném médiu.
Jak jsi vybíral exteriér, nádraží v Adamově, pro videoklip k hudební skladbě Jiřího Kotači?
Žádnou jasnou návaznost ani klíč to nemá. Mně to dává smysl tím pádem pro mě to funguje místo, hudba, světlo i pohyb. To neznamená, že si to někdo jiný nespojí s vlastní fantazií, osobní imaginací. Já v to ani nedoufám, nechávám tomu vzduch, prostor. Každý si to může spojit tak či onak nebo stejně úplně jinak. Pro mě to má smysl v tom, že se mně to vizuálně propojuje a ladí do té hudby. A že se mně to líbí hlavně vizuálně na obrazech v kameře. S tím souvisí to, že si to dokážu nejpve představit a prostě to potom uvidím a řeknu si, že tak to bude nejlepší. Pěkných nádraží na trati Brno – Česká Třebová je hodně. A s tím se zase spojí všechny ty produkční problémy tím pádem, že tam třeba nikdo nesmí chodit, že to musí být opuštěné, že tam musí být světlo z toho úhlu, že to nesmí mít na pozadí nějak moc rušivých vjemů. Takže vlastně takových nádraží je mnoho, ale to v Adamově je takové opuštěné. Nejsou tam velké frekvence lidí a zároveň jsou tam světelné podmínky, které vyhovují našim záběrům. Je to zkrátka o tom, jestli si to bude rozumět s kamerou. Třeba když už jsem viděl nějaké testovací záběry videa pro skladbu Jirky Kotači, tak samozřejmě černobilá z toho vycházela jako nejvhodnější varianta.
A jak vlastně došlo ke spolupráci s Jirkou Kotačou a jeho ansámblem? Ve videu vystupuje tanečník původem z Brna, spojený s volnou taneční scénou Lukáš Lepold, jak spolupráce vznikla?
Propojila nás Rebeka Uličná a jednou Jirka Kotača zavolal, přál si nový videoklip a tak jsme to uskutečnilli. Byla to celkem harmonická spolupráce. Hraje v tom tanečník a pedagog Lukáš Lepold. Věděl jsem, že bychom to měli natočit za den. Tak jedině s Lukášem, protože má za sebou různé taneční projekty, věnuje se taneční improvizaci a alternativnímu divadlu. Samozřejmě jsme si řekli základní prvky pohybu, jak to vidí on i já. On něco udělal a já jsem mu říkal, chci to tak a tak, a on zase něco udělal a já jsem ho zase zkorigoval a pak jsem ho nechal improvizovat a on to tak udělal i na místě. V tomto je Lukáš zatraceně dobrý. Byl to takový improvizovaný dialog. Tanec jsme jeli rovnou na místě na hudbu. Nechal jsem to na něm, ať to vymyslí sám. Takže se připravoval takřka sám a pak jsme rovnou až na natáčení.
Kdy a jak jsi začal do své tvorby víc zapojovat digitální média,
Martin Svobodník je spolutvůrcem studia Battement production.
