Létající Letná 2025 (II) / Francouzi

Dru­hý týden 22. roč­ní­ku Mezi­ná­rod­ní­ho fes­ti­va­lu nové­ho cir­ku­su a diva­dla Let­ní Let­ná je u kon­ce a před námi je finiš. Násle­du­jí­cí řád­ky při­ná­še­jí repor­tá­že o třech fran­couz­ských sou­bo­rech. Neče­kej­te však žád­né pořa­dí „nej“ či dopo­ru­če­ní. Kaž­dá ze spo­leč­nos­tí je jiná a stej­ně tak jejich pro­duk­ce. Všech­ny však spo­ju­je vyso­ká tech­nic­ká i umě­lec­ká kva­li­ta. A je na divá­cích, kte­ré­mu pří­stu­pu dáva­jí před­nost. Zda vel­ké show, tech­nic­ké ekvi­lib­ris­ti­ce a nároč­né akro­ba­cii, či kome­di­ant­ství, prá­ci s před­mě­ty a žong­lér­ství, ane­bo dokon­ce kaba­ret­ní­mu, šan­tá­no­vé­mu diva­dlu s prv­ky diva­dla a nové­ho cir­ku­su. A s gur­mán­ským přídavkem.

…

La Com­pag­nie Max et Maurice

Tako­vou pro­duk­ci při­vezlo fran­couz­ské usku­pe­ní La Com­pag­nie Max et Mau­ri­ce. Zalo­ži­li je v roce 1984 Anto­i­ne Deschamps a Emma­nu­el Gille­ron, ali­as Max a Mau­ri­ce. Prv­ní klaun, žong­lér a trum­pe­tis­ta, dru­hý klaun, žong­lér a hráč na suza­fon, kyta­ru, ban­jo a kon­tra­bas, a také sce­náris­ta, reži­sér a v sou­čas­nos­ti umě­lec­ký ředi­tel sou­bo­ru. Jez­di­li se svou „novou bur­leskou“ po Fran­cii a postup­ně se k nim při­dá­va­li dal­ší. V roce 1996 si poří­di­li své prv­ní vel­ké šapi­tó a zača­li vytvá­řet pev­né insce­nač­ní tva­ry, diva­del­ně struk­tu­ro­va­né pro­jek­ty. Prv­ním byla per­for­man­ce Cirque Mons (1997), násle­do­va­ly L’Arche A Song (2002), Oups! (2005), La Quin­caille­rie Lamou­re­ux (2011), Les Grands Four­ne­aux (2015), Tro­is Petits Tours et puis s’en vont (2019) a De A à Zèbre (2021).). Od počát­ku šlo o kom­bi­na­ci klauni­á­dy a bur­les­ky s kaba­re­tem a novým cir­ku­sem. Ve svých pro­duk­cích inte­grál­ně pro­po­jo­va­li fyzic­ké a taneč­ní diva­dlo, kome­di­ant­ství, živou hud­bu a akro­ba­cii. Sou­bor ved­le toho pro­vo­zu­je ško­lu cir­ku­so­vé­ho umě­ní, kte­rá síd­lí v oblas­ti Caen-la-Mer v Mon­de­ville, fun­gu­je celo­roč­ně a je ote­vře­ná všem zájemcům.

V rám­ci oslav čty­ři­cá­té­ho výro­čí exis­ten­ce sou­bo­ru, při­pra­vi­li v loň­ském roce vel­ké tur­né, jímž se míní roz­lou­čit s aktiv­ní čin­nos­tí. Opráši­li pro­duk­ci Les Grands Four­ne­aux (Vel­ké pece), jež měla pre­mi­é­ru v říj­nu 2015 a uvá­dě­li ji do roku 2019 (cel­kem 151 krát), dopl­ni­li ji o něko­lik čísel ze své­ho star­ší­ho reper­toá­ru, pro­jekt nazva­li Les Grands Four­ne­aux #2 a v břez­nu loň­ské­ho roku vyra­zi­li po Fran­cii. Saint-Dié-des-Vos­ges (pre­mi­é­ra), Thé­âtre de Char­le­ville-Mézières, Parc du Haut-Four­ne­au U4, fes­ti­val Pis­teu­rs d’Etoiles, Národ­ní cir­ku­so­vé cen­t­rum v Le Mans… Do praž­ské­ho hos­to­vá­ní přes­ně šede­sát uve­de­ní. Do kon­ce roku mají už dnes naplá­no­vá­no dal­ších osm­náct a po Novém roce – do dub­na 2026 – ješ­tě dva­cet čtyři.

A je to gur­mán­ský večí­rek. Doslo­va. Šapi­tó je totiž malým sty­lo­vým kaba­re­tem jak z počát­ku dva­cá­té­ho sto­le­tí či mož­ná z tři­cá­tých, čty­ři­cá­tých, pade­sá­tých let, jak jej navště­vo­va­li Ernest Hemin­gway, Fran­cis Scott Fit­z­ge­rald, James Joy­ce, Ger­truda Stein či poz­dě­ji Boris Vian, Ray­mond Que­ne­au, Jean-Paul Sar­tre, Simo­ne de Beauvo­ir a dal­ší pařížští bás­ní­ci a inte­lek­tu­á­lo­vé, s tři­ce­ti kolem baru ve třech řadách nad sebou doko­la roze­sta­vě­ný­mi stol­ky vždy pro čty­ři divá­ky. A ti jsou po celou pro­duk­ci obslu­ho­vá­ni, jako by byli jeho pra­vi­del­ný­mi návštěv­ní­ky s pře­dem objed­na­ným menu. Dosta­nou kara­fu s vodou (víno je tře­ba si při­kou­pit) a postup­ně je jim při­ná­še­na polév­ka – raj­ča­to­vé gazpa­cho, hlav­ní chod – zape­če­né noky se špe­ná­tem a sýrem a nako­nec záku­sek – per­ník s mrkvo­vou polevou.

A v prů­bě­hu zhru­ba dvou­ho­di­no­vé veče­ře se „dějí věci“. Z obslu­hu­jí­cích se stá­va­jí akro­ba­ti, klauni, taneč­ní­ci, hudeb­ní­ci, zpě­vá­ci, kou­zel­ní­ci. Jako bychom byli v říši divů v kuchy­ni za kaba­ret­ním zrca­dlem. Z oblak páry se vyno­řu­jí číš­ní­ci a číš­ni­ce, koke­tu­jí spo­lu, před­vá­dě­jí se jeden před dru­hým, při­jí­ma­jí poslíč­ky s jíd­lem, běha­jí, jez­dí a akro­ba­tí na zemi i na kole, léta­jí nad divá­ky na visu­té hrazdě a jen tak mimo­cho­dem před­vá­dě­jí vrchol­ná závěs­ná čís­la. Jíd­lo rych­le při­ne­sou a stej­ně tak – brisk­ně a decent­ně – ze sto­lů skli­dí. Vše řídí „vrch­ní“ šéfo­vá, jež kaž­dé­ho pes­ku­je a sou­čas­ně padá z vyso­kých kram­fle­ků, rup­nou jí šaty, utí­ká za užuž pada­jí­cí­mi talí­ři, jež jen tak­tak někdo jiný zachy­tí… Zkrát­ka klauni a klaun­ky, akro­ba­ti a akro­bat­ky, kaba­re­ti­é­ři prv­ní ligy. Aku­rát­ně decent­ní, vtip­ní, suve­rén­ní, s přes­ně poin­to­va­ný­mi čís­ly a gagy. 

Mis­try mezi nimi jsou oba zakla­da­te­lé spo­leč­nos­ti, Anto­i­ne Deschamps a Emma­nu­el Gille­ron, duo Max a Mau­ri­ce. Půso­bí jak duo Cha­plin / Kea­ton z fil­mu Svět­la ramp. Sta­ří­ci, dead pan tvá­ře, čís­la pra­jed­no­du­chá — s klo­bou­ky pře­dá­va­jí­cí­mi si jeden dru­hé­mu z hlav, s pum­pič­ka­mi nahra­zu­jí­cí­mi hudeb­ní nástro­je, s navzá­jem si pře­ha­zu­jí­cí­mi obru­če­mi -, ale před­vá­dě­ná s tako­vou grá­cií, že pro­pa­dá­te abso­lut­ní poezii a kouz­lu lid­ské­ho umu. A k tomu neu­stá­le hra­je skvost­né trio, občas někte­rým z akté­rů či akté­rek dopl­ně­né na kvar­tet, sep­tet, sex­tet… Klá­ve­sy, per­ku­se, basa a k nim akor­de­on, tuba, kla­ri­net, hous­le, saxo­fon, kyta­ra, ban­jo, trum­pe­ta… Nejen jazz, ale i šan­son, coun­t­ry, dokon­ce i slo­van­ské lido­vé nápěvy. Akté­rů je devět + kuchař­ka, kte­rá se na závěr při­jde s nimi děko­vat. Nád­her­ný večer, po kte­rém máte chuť ješ­tě chví­li pose­dět, popít vína, podis­ku­to­vat. Ale svět­la kaba­ret­ních ramp zha­sí­na­jí, uměl­ci vše sklí­ze­jí a chys­ta­jí se zatáh­nout vchod, a tak vyrá­ží­te do tma­vé noci Let­né. A míjí­te stan, kde od 19 hodin kaž­dý den vyjma pon­děl­ků a úter­ků hra­jí dal­ší Fran­cou­zi – sou­bor Ako­re­a­cro.

Ako­re­a­cro

V Pra­ze jsou již počtvr­té. Popr­vé — v pro­sin­ci 2015 — byli hlav­ní hvězdou vánoč­ní edi­ce fes­ti­va­lu pře­jme­no­va­né­ho pro tu chví­li na LeD­ní Let­ná s insce­na­cí Kla­xon. Poté při­je­li – už na Let­ní Let­nou — v roce 2018 se str­hu­jí­cí show Dans ton coeur, kde hlav­ní roli hrá­ly domá­cí spo­tře­bi­če. A napo­sle­dy tu byli loni, kdy vystou­pi­li pou­ze jedin­krát v rám­ci slav­nost­ní­ho zahá­je­ní 21. roč­ní­ku fes­ti­va­lu na a kolem kami­o­nu s pro­duk­cí nazva­nou Arrêt d’urgence. Ten­to­krát dovez­li zbru­su novou pro­duk­ci Osti­na­to (ital­sky Tvr­do­hla­vý), kte­rá měla 7. čer­ven­ce pre­mi­é­ru na fes­ti­va­lu nové­ho cir­ku­su Zomer Van Antwer­pen v Bel­gii. Sou­bor ji tam uvá­děl do 27. čer­ven­ce a odtud odjel do Pra­hy. Let­ní Let­ná je tedy dru­há šta­ce této show.

A je to poznat. Je zatím v mno­hém neho­to­vá, dra­ma­tur­gic­ky, herec­ky i výtvar­ně nedo­ta­že­ná. Pra­jed­no­du­chý kon­cept tou­hy člo­vě­ka po dosa­že­ní Slun­ce, sym­bo­lic­ky pře­ve­de­ný do tou­hy po čem­ko­li nad námi, co nás pře­sa­hu­je a kvů­li čemu jsme schop­ni neu­vě­ři­tel­ných činů, je zatím jen načrt­nut. Pře­de­vším ono Slun­ce je jen jaká­si stol­ní lam­pič­ka, kte­rou popo­ta­hu­jí naho­ru dolů tak, aby se jí akro­ba­ti už už dotkli, ale svět­lo jim vždy unik­ne výš. Navíc – zdá se – po čase na tuto sym­bo­li­ku per­for­me­ři zapo­mí­na­jí a sou­stře­dí se na akro­ba­cii. Ta je skvost­ná a komu sta­čí vrchol­ná akro­ba­tic­ká čís­la pro­klá­da­ná tu a tam humo­rem, musí být spo­ko­jen, ba nad­šen. U nás tako­vá čís­la jen stě­ží uvi­dí. Ale ostat­ní dění je nemotor­né, zdlou­ha­vé, řeše­né popis­ně a po tech­nic­ké strán­ce – co se týká herec­tví, pře­de­vším čas­to vyu­ží­va­né pan­to­mi­my – naho­ze­ně, což u tako­vé­ho sou­bo­ru překvapuje.

Per­for­mer jde pan­to­mi­mic­kou chůzí na mís­tě a pro­ti němu se pohy­bu­je kra­ji­na sym­bo­li­zo­va­ná kvě­ti­na­mi. Ovšem ta se pohy­bu­je v jiné rych­los­ti, jiným tem­pem. Per­for­me­ři se perou, ale není jas­né proč a kte­rým smě­rem vlast­ně chtě­jí jít. Kra­dou si sta­veb­ní mate­ri­ál, ale sou­čas­ně si jej podá­va­jí, tak­že vznik­lý kolo­toč pře­mis­ťo­vá­ní / pře­dá­vá­ní dře­vě­ných trá­mů nedá­vá smy­sl. A při stav­bě mra­kodra­pu si slo­ži­tě podá­va­jí sva­či­nu a roz­ha­zu­jí odborové/revoluční pla­kát­ky s nápi­sem Non vyve­de­ným ala rus­ká avant­gar­da dva­cá­tých let minu­lé­ho sto­le­tí… Ale proč?! A hlav­ně při výš­ko­vé akro­ba­cii zapo­mí­na­jí na Slun­ce, kte­ré sví­tí coby lam­pič­ka neu­stá­le nad nimi a kvů­li němuž ji vlast­ně děla­jí a neu­stá­le budu­jí vyš­ší stav­by z pev­něj­ších mate­ri­á­lů. Nešťast­ně řeše­né jsou i kos­týmy, pře­de­vším úvod­ní, kdy jsou všich­ni nahas­tro­še­ni do jako­by pra­člo­vě­čích kůží a látek. Ale ani ty z dal­ších epo­ch nema­jí šmrnc, kte­rý bys­te od Fran­couzů oče­ká­va­li. Vše je pod­ří­ze­né vyso­ké akro­ba­cii a to, že sle­du­je­me vlast­ně his­to­rii lid­stva a jeho neko­neč­né tou­hy po dosa­že­ní výšek a pře­ko­ná­ní zem­ské při­taž­li­vos­ti, od háze­ní kame­ny a lid­mi do výše přes dře­vě­né stav­by po mra­kodra­py z kovo­vých tra­vers a lety do vesmí­ru, je jen zástup­né a opo­mi­nu­tel­né. Snad jen hud­ba dob­ře „šla­pe“ a je invenč­ní. Hudeb­ní­ci se vyno­řu­jí po celém šapi­tó a občas se dokon­ce zapo­ju­jí do dění. Saxo­fo­nis­ta klid­ně hra­je svá sóla upro­střed divo­ké­ho běs­ně­ní, per­ku­sist­ka divo­ce bub­nu­je, až ji ostat­ní musí okřik­nout… Fajn, ale s dobo­vý­mi pro­mě­na­mi, jak je sle­du­je­me a akté­ři mapu­jí, to také nemá mno­ho společného.

Věřím, že nedo­stat­ků své čer­stvé pro­duk­ce si jsou Ako­re­a­cro dob­ře vědo­mi a že na ní ješ­tě zapra­cu­jí. V tom je nový cir­kus jedi­neč­ný. Nikdy neví­te, kam se pro­duk­ce vyvine.

Bêtes de foire

A když už jsem se vydal po sto­pách fran­couz­ské­ho cir­ku­su na letoš­ní Let­ní Let­né, ukon­čím svou pouť ve tře­tím a posled­ním fran­couz­ském šapi­tó, nejmen­ším ze všech. Sto­jí přes kři­žo­vat­ku napro­ti poklad­nám. Při­ve­zl je sou­bor Bêtes de foi­re, kte­rý při­jel na Let­ní Let­nou podru­hé. V roce 2018 při­ve­zl svou vůbec prv­ní pro­duk­ci Bêtes de foi­re – Petit thé­âtre de ges­tes, jež vznik­la v roce 2013 a sou­bor v ní defi­no­val svou poe­ti­ku, nepří­liš vzdá­le­nou našim bra­t­rům For­ma­nům a obdob­ným rodin­ným těle­sům. Sty­lem i způ­so­bem živo­ta, kte­rý pro­kla­mu­je, je blíz­ká dáv­ným koču­jí­cím lout­ká­řům a kome­di­an­tům. Per­for­man­ce zís­ka­la v roce 2015 cenu SACD des Arts du Cirque, hrá­la se více než sedm­setkrát po celé Evropě.

Jejich nová (a v his­to­rii sou­bo­ru dru­há) pro­duk­ce z roku 2023, nazva­ná Décro­chez-moi (Zved­ni mě), je ješ­tě méně efekt­ní. Ješ­tě víc se zamě­řu­je na ležér­ní atmo­sfé­ru tulá­ků a out­si­de­rů, bez­do­mov­ců a lidí žijí­cích na okra­ji spo­leč­nos­ti. Na jeviš­ti se setká­va­jí dva zou­fal­ci, život­ní ztros­ko­tan­ci — Lau­rent Cabrol a Elsa De Wit­te, zakla­da­te­lé a vedou­cí sou­bo­ru. On kome­di­ant a famóz­ní žong­lér se vším, co mu při­jde pod ruku (s klo­bou­ky, s ping­pon­go­vý­mi míč­ky…), což mno­ho­krát pro­ká­že. Ona hereč­ka (vizá­ží lehce při­po­mí­ná Lucii Trmí­ko­vou, herec­tvím Len­ku Macho­ni­no­vou) a kos­tým­ní výtvar­ni­ce. A vytvá­ře­jí lehce vychý­le­né, do absurd­na posu­nu­té či posu­no­va­né situ­a­ce. Pomá­ha­jí si, pošťu­chu­jí se, sou­pe­ří spo­lu. A tak poma­lu vzni­ká mezi nimi vztah, kte­rý v závě­ru vrcho­lí dlou­hým obje­tím v cen­t­ru manéže za polo­o­tevře­ný­mi zrca­dly, kte­rá Cabrol dlou­ze sta­ví a jež se roz­to­čí kol­ko­lem divá­ků, kte­ří tak jejich dlou­hý poli­bek sle­du­jí jen zábles­cích. Na můj vkus zby­teč­ně tech­nic­ky nároč­ný obraz, kte­rý ve výsled­ku toho moc nepři­ná­ší. Že se oba lid­sky při­ta­hu­jí, ať už jsou přá­te­lé, sou­ro­zen­ci, milen­ci či náhod­ní kupu­jí­cí, ane­bo mož­ná zlo­dě­ji, víme dáv­no před­tím. Vlast­ně od začátku.

Ale pří­běh není pod­stat­ný. A vlast­ně ani tech­nic­ká Cabro­lo­va ekvi­lib­ris­ti­ka, kte­rá je pro­vá­dě­na jen tak, jako­by „maně“. Při­tom je pre­ciz­ní, do detai­lů pro­pra­co­va­ná, nároč­ná. Pod­stat­ná je nave­nek nedba­lá, clo­char­dov­ská atmo­sfé­ra, věč­né tulác­tví, jež tak tro­chu při­po­mí­ná báj­né­ho tulá­ka Char­lie­ho. I s oním ošun­tě­lým kabát­kem, roz­tr­ha­ný­mi bota­mi, sen­ti­men­tem, roman­ti­kou a nos­tal­gií. Dokon­ce se na jeviš­ti obje­ví i psík při­po­mí­na­jí­cí voříš­ka Scra­p­se z Cha­pli­no­va fil­mu Psí život… Ovšem během pro­duk­ce, na kte­ré jsem byl, moc nepo­slou­chal. Sotva odne­sl Cabro­lo­vi klo­bouk… Když jej pus­ti­li do manéže podru­hé, jen kolem ní pro­bě­hl zpět do záku­li­sí. To muzi­kant na har­mo­ni­ku a růz­né ryt­mic­ké nástro­je (Tho­mas Barrière nebo Bas­ti­en Pelenc, kte­ří spo­lu alter­nu­jí) odve­dl pre­ciz­ní prá­ci a je po celou dobu důle­ži­tou a inte­grál­ní sou­čás­tí před­sta­ve­ní. Stej­ně jako Simon Rosant, kte­rý vše při­pra­vil po tech­nic­ké strán­ce a rekvi­zi­ty či růz­né mecha­nic­ké objek­ty a jejich čas­to krko­lom­ná, kome­di­ál­ní obje­vo­vá­ní a pře­sou­vá­ní po jeviš­ti a zpět obsluhuje.

Je to doko­na­le vyci­ze­lo­va­ný kome­di­ant­ský stroj, kte­rý sle­du­je­me. A je to doko­na­lé před­sta­ve­ní. Rein­kar­no­val-li se Char­lie Cha­plin, stal se Lau­ren­tem Cabrolem.

O dal­ších – ten­to­krát kanad­ských – pro­duk­cích příš­tě. Ostat­ně o jed­né z nich — Play Dead sou­bo­ru Peo­ple Watching – psal v úte­rý už Tomáš Kubart.

/Pokra­čo­vá­ní/

La Com­pag­nie Max et Mau­ri­ce, Fran­cie: Les Grands Four­ne­aux #2. Scé­nář a režie Emma­nu­el Gille­ron, hud­ba Cyri­a­que Bellot, scé­no­gra­fie vznik­la ve spo­lu­prá­ci se stu­den­ty odbor­né ško­ly Urba­in-Vit­ry v Tou­lou­se. Účin­ku­jí Chi­a­ra Bag­ni, Cyri­a­que Bellot, Aman­di­ne Cali­ge, San­dri­ne Colom­bet, Anto­i­ne Deschamps, Emma­nu­el Gille­ron, Rubén Mar­tin Urdi­a­les, Camille Toyer, Oli­vier Ver­ze­len. Kuchy­ně: Flo­ren­ce Bray. Tech­nic­ká sprá­va šapi­tó: Oli­vier Ver­ze­len, admi­nis­tra­ti­va: Ale­xan­dre Hubert. Pro­duk­ce a dis­tri­buce Guillau­me. Pre­mi­é­ra 29. břez­na 2024 v Saint-Dié-des-Vos­ges, Fran­cie. Psá­no z uve­de­ní na Let­ní Let­né 15. srp­na 2025.

Ako­re­a­cro, Fran­cie: Osti­na­to. Režie Ale­xan­dre Mar­ko­ff, asi­s­tent­ka režie Rébec­ca Sit­bon-Bac­ry, akro­ba­tic­ký dohled Maxi­me Bour­don, hud­ba Guilhem Fon­tès, kos­týmy Cla­ris­se Bau­di­nie­re a Armelle Che­nu, scé­na Nata­cha Mar­ko­ff, výro­ba scé­ny Les Ate­liers de con­structi­on, Mai­son de la Cul­tu­re de Bour­ges. Hra­jí: Manon Rouillard (vzduš­ná akro­ba­cie), Roma­in Vigier (akro­bat), Ugo Dario (akro­bat), Tom Bru­yas (akro­bat), Basi­le Nar­cy (akro­bat, obruč), Maxi­me La Sala (akro­bat, prá­ce s dře­vem), Anto­nio Segu­ra Lizan (akro­bat), Maxi­me Solé (akro­bat, visu­tá hrazda), Sam Lebon (akro­bat), Kay­ou (basa, hous­le), Mar­tin Brass (saxofon/klavír), Lou­a­ne Ché­ri­aux (piano/ hoboj), Ania Bere­zi­na (per­ku­se). Pre­mi­é­ra 7. čer­ven­ce 2025 na fes­ti­va­lu Zomer Van Antwer­pen, Bel­gie. Psá­no z uve­de­ní na fes­ti­va­lu Let­ní Let­ná 13. srp­na 2025.

Bêtes de foi­re, Fran­cie: Décro­chez-moi-ça. Hra­jí Lau­rent Cabrol, Elsa De Wit­te, Simon Rosant a Tho­mas Barrière, stří­da­vě s Bas­ti­e­nem Pelen­cem, výpra­va Lau­rent Cabrol, Elsa De Wit­te a Simon Rosant ve spo­lu­prá­ci se Solen­ne Cap­mas (kos­týmy), Lunou Berar­di­no (krej­čov­ská asi­s­ten­ce), Ste­f­fií Bayer (mas­ky) a Luca­sem Lefê­vrem (kovo­vé prv­ky), hud­ba Tho­mas Barrière a Bas­ti­en Pelenc, kon­struk­ce jeviš­tě Lau­rent Des­flè­ches a Chan­tal Vian­nay, s pomo­cí Sil­va­i­na Ohla a Eri­ca Noela, zvu­ko­vý design Fran­cis Lopez, osvět­le­ní Tom Bourreau. Pro­duk­ce a dis­tri­buce Aso­ci­a­ce Z’A­lé­gria / Bêtes de Foi­re. Pre­mi­é­ra v roce 2023. Psá­no z uve­de­ní na fes­ti­va­lu Let­ní Let­ná 18. srp­na 2025.