Létající Letná 2025 (IV) / Divoké husy

Pod­zim­ní vichry pozvol­na rozfou­ká­va­jí ozvě­ny léta. Tep­lo odchá­zí a vidi­na spa­lu­jí­cí­ho mra­zu zna­me­ná, že je na čase zamí­řit do vstříc­něj­ší­ho pod­ne­bí. Stej­ně jako tro­ji­ce per­for­me­rů, kte­rá se ve svém abs­trakt­ním ces­to­va­tel­ském puto­vá­ní Divo­ké husy roz­hod­la hle­dat kra­ji­nu srd­ci blízkou.

Kra­ji­na mého srd­ce tou­ží po křídlech

Insce­na­ce Divo­ké husy, kte­rá měla pre­mi­é­ru na letoš­ním fes­ti­va­lu Let­ní Let­ná, před­sta­vu­je uni­kát­ní multi­žán­ro­vý pro­jekt, kte­rý vzni­kl v rám­ci rezi­den­ce v Cirque­o­nu, v níž se spo­ji­ly per­for­mer­ky Hana Strejč­ko­vá z Fysi­o­ART a Jana Ryšla­vá z Move Ost­ra­va s hudeb­ni­cí Vla­di­voj­nou La Chi­ou. Spo­leč­ně daly dohro­ma­dy pět­a­čty­ři­ce­ti­mi­nu­to­vé per­for­man­ci, v níž na pome­zí tan­ce, pozem­ní akro­ba­cie a objek­to­vé­ho diva­dla pro­zkou­má­va­jí vztah člo­vě­ka k přírodě.

Stát se husou, hou­se­rem… letět (J. Slo­vák, M. Krá­lí­ko­vá, M. Rašla­vá) ©  Fran­ti­šek Ortmann

Jak bys­te si před­sta­vi­li člo­vě­ka, kte­rý je bytost­ně spja­tý s pří­ro­dou? V poje­tí Jany Ryšla­vé, Micha­e­ly Krá­li­ko­vé a Jaku­ba Slo­vá­ka jej před­sta­vu­je pro­to­typ dře­vo­ru­bec­ké­ho nomá­da: fla­ne­lo­vá koši­le, dží­ny a bosé nohy spo­je­né se dře­vem voní­cím jeviš­těm, kte­ré před­sta­vu­je pro­stor odtr­že­ný od civi­li­za­ce – pro­stor pro­dchnu­tý jem­ný­mi melo­di­e­mi, vůní dálek a máchá­ním kří­del divo­kých hus.

Hlav­ně se neztra­tit! (M. Krá­lí­ko­vá) ©  Fran­ti­šek Ortmann

Ten­to bez­hra­nič­ní svět je obe­sta­věn mno­ha polín­ky, špa­lí­ky a dře­vě­ný­mi prkén­ky, kte­ré slou­ží jako jeden z ústřed­ních prv­ků sym­bo­li­zu­jí­cí zhmot­ně­nou pří­ro­du. Pře­sou­vá­ním jed­not­li­vých dře­vě­ných ele­men­tů per­for­mer a per­for­mer­ky neu­stá­le pro­mě­ňu­jí jeviš­tě v roz­lič­né kra­ji­ny: oci­tá­me se u psí­ho spře­že­ní, v hlu­bo­kém lese i vyso­ko v obla­cích. Ačko­li jde o dia­me­t­rál­ně odliš­ná pro­stře­dí, k jejich pro­mě­ně dochá­zí tak ply­nu­le jako když člo­věk sko­čí z aso­ci­a­ce na aso­ci­a­ci. Jed­na kra­ji­na se pře­lé­vá v dru­hou a díky pře­hled­né prá­ci s pro­sto­rem umož­ňu­je snad­nou orientaci.

Dře­vo neod­ka­zu­je jen k pří­ro­dě, ale i ke vzá­jem­né soudrž­nos­ti. Středo­bo­dem dění je totiž spo­leč­ný akt tvo­ře­ní, vzni­ká­ní a pře­tvá­ře­ní – ať už se na jeviš­ti obje­ví nové roz­vr­že­ní pro­sto­ru, nebo se per­for­mer s per­for­mer­ka­mi pro­mě­ňu­jí ve zví­řa­ta. Ten­to mik­ro­kos­mos vzni­ká skr­ze vzá­jem­né napo­je­ní se na sebe for­mou krás­ných cho­re­o­gra­fií (dílo Radosla­va Pio­var­či­ho), v nichž domi­nu­je leh­kost a něha.

Vidíš, kam máme letět? (J. Slo­vák, J. Ryšla­vá, M. Krá­lí­ko­vá) ©  Fran­ti­šek Ortmann

Syn­chro­ni­zo­va­ná tria ply­nu­le stří­da­jí sólo­vé taneč­ní výstu­py a leh­kost, s níž na sebe jed­not­li­vé cho­re­o­gra­fic­ké cel­ky nava­zu­jí, evo­ku­jí leh­kost ply­nu­tí času a svě­ta kolem nás. Kro­mě taneč­ní abs­trak­ce vele­bí­cí ply­nu­tí času a pro­sto­ru v sobě taneč­ní cho­re­o­gra­fie mísí i hra­věj­ší a živel­něj­ší prv­ky sou­čas­né­ho tan­ce, spo­leč­ně s ele­gan­cí pozem­ní akro­ba­cie a skoč­nos­tí par­kou­ru či bre­akdan­ce, čímž zachy­cu­jí bar­vi­tost a nespou­ta­nost pří­rod­ní­ho světa. 

Ačko­liv lze v díle nachá­zet prv­ky pří­bě­ho­vos­ti v podo­bě ces­to­va­tel­ské­ho dob­ro­druž­ství tří přá­tel putu­jí­cích do nezná­ma, pří­běh tvo­ří spí­še rámec ke snaz­ší ucho­pi­tel­nos­ti. Dílo lze vní­mat jako taneč­ní medi­ta­ce nad vzá­jem­ným souzně­ním vnitř­ní kra­ji­ny člo­vě­ka s kra­ji­nou vněj­ší, pří­rod­ní. Roz­ma­ni­tost a balanc dyna­mic­ké­ho vzta­hu, kdy člo­věk z pří­ro­dy bere, ale i jí dává, je zachy­ce­na v sérii mik­ro­si­tu­a­cí napříč puto­vá­ním. Nej­vý­raz­něj­ší a něko­li­krát opa­ko­va­ný motiv před­sta­vu­jí odlé­ta­jí­cí divo­ké husy, kte­ré slou­ží jako prvek zpo­ma­le­ní a „náde­chu“ před dal­ším putováním. 

Vzduš­ný prou­dy chy­tám lasem … (J. Slo­vák) ©  Fran­ti­šek Ortmann

V prů­bě­hu dob­ro­druž­ství tři ces­to­va­te­le dopro­vá­zí opoj­ná hud­ba z díl­ny Vla­di­voj­ny La Chiy. Ta vzni­ká v reak­ci na jejich akce pří­mo na mís­tě, jeli­kož La Chia má v kout­ku jeviš­tě svůj muzi­kant­ský kou­tek, v němž se pomo­cí loo­pe­ru, dří­vek, kyta­ry a vlast­ní­ho hla­su s úchvat­nou leh­kos­tí napo­ju­je na dění. Tóny evo­ku­jí­cí pod­zim­ní melan­cho­lii se snou­bí s melo­di­e­mi při­po­mí­na­jí­cí láka­vé dál­ky a nenu­ce­ně pod­tr­há­vá sno­vost putování. 

...sám se do něj chy­tím pasem. (J. Ryšla­vá, J. Slo­vák, M. Krá­lí­ko­vá) ©  Fran­ti­šek Ortmann

Obry­sy kří­del divo­kých hus se svě­tel­ným designem (dílo Tomá­še Strejč­ka) ele­gant­ně otisk­nou na plát­no v zad­ním pro­spek­tu. Pří­tom­nost toho­to prv­ku pod­tr­há­vá téma linou­cí se napříč insce­na­cí – neod­vra­ti­tel­né ply­nu­tí času. Reži­sér­ka Hana Strejč­ko­vá však nepo­jí­má tok času z exis­ten­ci­ál­ní­ho hle­dis­ka, nýbrž skr­ze per­for­me­ra a per­for­mer­ky s jejich nakaž­li­vě opti­mis­tic­kou nai­vi­tou zdů­raz­ňu­je důle­ži­tost péče o naše vnitř­ní dítě. Pone­chá­me-li sna­hu o hlub­ší ana­lý­zu stra­nou, Divo­ké husy jsou pře­de­vším dět­skou hrou s vlast­ním tělem a neko­neč­ný­mi mož­nost­mi fan­ta­zie, kte­rá kro­mě důle­ži­tos­ti přá­tel­ství a tou­ze po dob­ro­druž­ství odkrý­vá kra­ji­nu naše­ho srd­ce, kte­rá stá­le tou­ží po křídlech. 

Hou­sa­ta se ledasče­mu při­u­čí. (M. Krá­lí­ko­vá) ©  Fran­ti­šek Ortmann

MOVE Ost­ra­va & Fysi­o­Art, Pra­ha — Hana Strejč­ko­vá, Jana Ryšla­vá: Divo­ké husy aneb Pat­řím do kra­ji­ny? A hej­na?
Režie, dra­ma­tur­gie, výpra­va: Hana Strejč­ko­vá, cho­re­o­gra­fie: Radoslav Pio­var­či, svě­tel­ná kom­po­zi­ce: Voj­těch Brt­nic­ký, hud­ba: Vla­di­voj­na La Chia, zvuk a tech­nic­ká spo­lu­prá­ce: Tomáš Strej­ček, rig­ging kon­zul­ta­ce: Kate­ři­na Klu­sá­ko­vá, kon­struk­ce: Jana Ryšla­vá,
tech­nic­ká spo­lu­prá­ce: Radek Jan­ček. Účin­ku­jí: Micha­e­la Krá­li­ko­vá, Jana Ryšla­vá, Jakub Slovák/Matěj Výbor­ný. Pro­duk­ce: Fysi­o­ART a MOVE Ost­ra­va.
Pre­mi­é­ra 31. srp­na 2025 na fes­ti­va­lu Let­ní Letná.