V rámci festivalu Slovenská tanečná platforma 2025 uvedl Michal Heriban 29. května v bratislavském Štúdiu 12 své introspektivní taneční sólo Ja som placebo. V této fyzicky náročné a sémanticky vrstevnaté performanci zkoumá vliv podvědomí, paměti a návyků na naše vnímání sebe sama a okolního světa.
Slovenského choreografa a tanečníka Michala Heribana známe v Čechách z působení v souboru Jany Burkiewiczové Burki & Com (The Sun, 2024), a Lenka Vagnerová & Company (Krajinou slz, 2020), aktuálně vystupuje v Národním divadle v projektu SKUTRu Don Quijote. Pustá země (2025), avšak v posledních letech se v projektech vrací také na slovenskou taneční scénu. Původním vzděláním sochař a pedagog působí umělecky mezi Brnem, Prahou, Mnichovem a Bratislavou, kde spolu s režisérkou Veronikou Malgot založil platformu Jedným dychom. Pod touto značkou se podílel jako spoluautor na tanečních inscenacích Reproducent (2023), Argo a Astor (interiér vzťahov) a nejnověji také na projektu Držitelia.
V uvedených choreografiích se Michal Heriban prezentoval jako interpret s vysokou technickou zdatností a výraznou fyzickou intenzitou, jeho pohybový projev spojoval energickou razanci s hlubokým vnitřním soustředěním. Tančí, jako by se uzavíral do sebe – introspektivně, soustředěně, s výraznou vnitřní dramaturgií. V sólové choreografii Ja som placebo tuto linii dovádí k vrcholu. Heriban je zde autorem i interpretem, a volí přístup, který staví na fyzickém drilu, opakování, precizně strukturované práci s tělem, a pozorností. Právě opakování se stává základním inscenačním nástrojem: skrze něj tematizuje individualitu, postupnou ztrátu kontroly a snahu najít vlastní já v neustále se reprodukujícím systému. Opakování je zde zároveň příznakem performativity – fenoménu, který umožňuje skrze tělesné jednání a jeho rytmizovanou přítomnost narušovat zažité vzorce a vést k proměně společenské zkušenosti i samotného aktu bytí v přítomném okamžiku. A právě o tom je Ja som placebo.
V 25 minutovém představení se klíčovým prvkem stává zrcadlo v levém zadním rohu scény: Coby diváci totiž sledujeme tři sémantické roviny: fenomenální tělo Michala Heribana, jeho avatara pohybujícího se na projekci, a jeho odraz v zrcadle. Současně tím pozorujeme i tři časové roviny: minulost avatara (každý z jeho pohybů proběhl v minulosti), a zdvojenou přítomnost v Heribanových pohybech na jevišti, okamžitě (doslova rychlostí světla) replikovaných zrcadlem. Jako by Heribanovo tělo vedlo dialog v nekončící smyčce mezi vlastní minulostí a přítomností, v níž se, jako příslovečné „placebo“, objeví jeho vlastní stín. Tím, že vstupuje do komunikace stín, působí jako most mezi fyzickým bytím na jevišti, a znakovým světem projekce, který je současně světem minulosti. Právě tím kontrastem vyniká jeho neúčinnost, resp. se vyjevuje, že coby stín, který oba světy spojuje, může existovat jenom za přítomnosti obou. Sám není schopen pohybu nezávisle na fenomenálním těle Heribana, a zároveň působí ve znakovém světě záznamu neúčinně – nedokáže komunikovat se světem filmových znaků, jako to dělal první polovinu představení fyzický Heriban s vlastním avatarem, když přesně „opakoval” pohyby avatara vždy v ten přesný okamžik, v jakém se odehrávaly na projekci.
Je dobře, že sedím na vrcholu elevace v páté řadě, protože tak přesně vidím odraz, který do nakloněného zrcadla vstupuje — a to je dost důležité pro vnímání celého díla. Tři rozvěšené bílé košile mohou symbolizovat tři různé komunikační roviny, jako známe od Josepha Kosutha a jeho One and Three Chairs z roku 1965 (fenomenální tělo – sémantické tělo na záznamu – odraz fenomenálního těla v zrcadle – stín, jehož existence je podmíněna tělesným světem, světlem /komunikací/ i plochou znakovosti, na níž právě dopadá) ale zároveň podtrhují jednotící pocit absence obsahu za těmito formami. Zatímco projekční plocha v levé části přináší Heribanova digitálního avatara, jeviště patří jeho fyzické přítomnosti — precizně nazkoušené a choreograficky zvládnuté, přesto v jisté chvíli napadené „virem“, který jako by narušoval původní pohybový vzorec. Jemně, ale zřetelně, se vzorec začíná trhat, a komunikace mezi avatarem a Heribanem se rozpadá. Zůstávají zvukové a pohybové klastry, části celého vzorce, které už k sobě sice nepatří, a přesto tvoří určitý typ tělesného narativu. Dělá pohyby spontánně, ale matrice už je napadená virem, což se projevuje také ve zvukové stopě: replikující se klastry, ať pohybové nebo zvukové, opakující původní vzorec, jako by byl nakřivo.
Samurajské aluze, dynamické perkusivní zvuky. Světlo se tlumí, Heriban začíná tímto okamžikem jednat nezávisle na avatarovi, dělá něco úplně jiného, než on. Heribanův pohyb už není ani shodný s pohyby avatara, ani se neopakuje ve stejném rytmu, jako v první třetině představení, ale co zůstává pohybová přesnost a ekonomičnost. Skřípot, mučivá hudba doznívá v naléhavé mollové tónině. Póza, v níž na několik krátkých vteřin ustrne jako Myslitel (Le Penseur) francouzského sochaře Augusta Rodina, a další, v níž sedí s nataženýma nohama, hlavu v dlaních, otírá pot z tváří, jako by zastavovaly čas v ten pravý okamžik, aby se vyjevil další záblesk příběhu, jehož jsme svědky. Hledání smyslu v disciplíně, řádu, a světech, které se mezi sebou pokouší komunikovat, jako kořeny borovic. Bez povšimnutí, a přesto v intenzitě, kterou si naše mysl neumí ani představit.
Fenomenální (tj. ve smyslu “na jevišti fyzicky přítomný”) Heriban oddychuje těžce, avatar ale ze záznamu zmizel. Heriban si prohlíží vlastní dlaně, a vše zaplavuje fialové světlo. Společně s další hudební větou pomalu vstává, intervaly se zkracují, je stále naléhavější – on I hudba — ale stále cítíme soustředěný klid. To se mění. Skočí proti stěně, špičkou boty se od ní odrazí, a tím se diváku dostává čtvrté dimenze vizuálního vjemu a kódu: Vidíme fenomenální tělo Heribana, jeho avatara na záznamu, jeho odraz v zrcadle, jenž jako by “napodoboval” každičký jeho pohyb s nedostižnou přesností, a nyní čtvrtý: stín fenomenálního těla Heribana na projekci, v níž už není ani jeho avatar. Zuje si boty, znovu se pokouší dostat ven, snad proskočit stěnou, proti zdi, otevírá dveře v pravé části scény, vyběhne z nich, vrací se zpět, znovu vyběhne, zvenku slyšíme jeho výkřik, vrátí se tempo, a blíží se fade out. Odraz v zrcadle napodobuje Heribana, ale jemu samotnému jako by byl vzorem avatar — jenže ten je dávno pryč. Je to on, koho venku hledá, za kým vykřikne? Zády k publiku klečí a zdvihá dlaně vzhůru. Opouští scénu. Zůstává prázdná, prázdná projekce prázdné scény, prázdné zrcadlo, žádný stín.
Zvukový design osciluje mezi ambientní plochou, rytmizovanými perkusivními strukturami a deformovanými zvukovými klastry, jež posilují pocit rozkladu a simultánního vrstvení. Vizuálně silné momenty – jako skok proti stěně, prudký pohyb v dialogu se stínem, projekcí, zrcadlem i vzpomínkou – gradují až do bodu, kdy Heriban mizí ze scény.
Prázdná zůstává nejen scénografie, ale i její otisk – projekce, odraz, světlo, absence stínu. Finále choreografie tak není ani tak odchodem, jako spíše důsledkem imploze přítomnosti: vše, co na scéně zůstává, je absence. Absence autora, těla, stínu, významu. V tomto kontextu se potvrzuje, že „placebo“ není lží ani klamem, ale metaforou existence bez účinku – bytí, jež je přítomné, ale neúčinné, nereaktivní.
Heriban skrze své sólo rozehrává niterný dialog mezi tělem a jeho obrazem, pohybem a jeho replikou, autenticitou a konstrukcí. Opakování, které strukturálně určuje choreografii, se stává zároveň metodou i metaforou: je nástrojem introspekce i pastí identity.
Vizuálně podmanivé, zvukově mnohovrstevnaté a filozoficky promyšlené představení Ja som placebo je choreografií o těle, které mluví samo k sobě, o stínu, který přestal následovat, a o světě, kde přítomnost přestává být nositelem významu. Heriban zpochybňuje stabilitu já, odhaluje tělesné mechanismy zapomnění i paměti, a ponechává diváka s otázkou: Kdo to vlastně tančil? A komu?
Ja som placebo
Choreografie a interpretace: Michal Heriban
Hudba: Jozef Vlk
Světelný design: Veronika Malgot, Kristýna Hauptová
Zvukový design: Ondrej Geče
Kostýmy: Andrea Pojezdálová, Michal Heriban
Produkce: Michal Heriban, Veronika Malgot, One Breath Theatre
PR a propagace: Michal Heriban
Premiéra: 15. prosince 2024, Nová Cvernovka, Bratislava
Festivalové uvedení: 29. května 2025, Štúdio 12, Bratislava (Slovenská tanečná platforma)
