Kdo jsme my v tom všem utrpení?: Reflexe tanečně-pohybového sóla Real-iTy? Lenky Půžové

Len­ka Půžo­vá nám v brněn­ské Indu­stře vyprá­ví pří­běh o iden­ti­tě, o svém mateř­ství, o svém neu­stá­lém tan­ci s rea­li­tou. Naše iden­ti­ta je neu­stá­le v pohy­bu. Svět je neu­stá­le v pohy­bu. Někdy se vyví­jí spo­lu a někdy spo­lu tyto dva prou­dy boju­jí uvnitř nás. Někdy žití při­po­mí­ná pocit, jako když se člo­věk sna­ží kou­kat do všech rohů míst­nos­ti záro­veň. Jak ale zkou­mat vlast­ní identi­tu sama? Len­ka pře­ná­ší a fil­tru­je čás­ti rea­li­ty pří­mo do per­for­ma­tiv­ní­ho prostoru. 

Prv­ní se na stagi obje­ví svět­lo. Až pak člo­věk oble­če­ný v pros­tém domá­cím odě­vu. Při­ná­ší do kuže­lu svět­la malé množ­ství před­mě­tů na malé žid­lič­ce. Ješ­tě k nim nemá­me žád­ný vztah, neví­me, proč tam jsou prá­vě ony. Posta­va se k nim však cho­vá s vel­kou úctou a péčí. A tak i pro nás začí­na­jí být důle­ži­té. Vidím mezi nimi bílou lát­ku. Auto­ma­tic­ky oče­ká­vám smrt. Posta­va ale všech­ny před­mě­ty vylo­ží důsled­ně ved­le žid­lič­ky. A pak začne hle­dat své místo. 

Na zemi polo­hu­je své tělo. Kde se cítí kom­fort­ně? Kde je mož­né – ale­spoň na chví­li – zůstat? Kde je mož­né setr­vat v pohod­lí? Kdy člo­věk utí­ká od nepo­hod­lí a kdy nalé­zá sám sebe v napros­tém kli­du? A hlav­ně, na co to kou­ká? Po chví­lí se pře­vlé­ká do při­ne­se­ných před­mě­tů – stří­br­né­ho lesk­lé­ho kos­tý­mu. Je při­pra­ve­na hrát svou roli. 

Posta­va si sedá na žid­lič­ku čelem k nám. Ozá­řen je jen její obli­čej. Pro­mlou­vá k nám. Nepro­mlou­vá k nám sama, ale skr­ze záznam. Ano, je to Len­ka se svým dět­stvím u potůč­ku a hřbi­to­va, se zví­řát­ky z kašta­nů. Je to mat­ka. Nera­da mlu­ví na veřej­nos­ti, pro­to­že na to prý nemá hlas.

Len­ky dítě se vzná­ší na vel­ké video-pro­jek­ci v zad­ním plá­nu scé­ny. Len­ka peč­li­vě roz­klá­dá dal­ší před­mět – - bílé pro­stě­ra­dlo, při­krýv­ku, plát­no. Do zvu­ků začí­ná znít nepra­vi­del­né počí­tá­ní od jed­né do deví­ti. Len­ka pocho­du­je až běhá v kru­zích. Hle­dá svůj ryt­mus, zatím­co se sna­ží ho sama sobě diktovat. 

Je vyčer­pa­ná a nemů­že se zasta­vit. V jejích kro­cích vidí­me sna­hu dát své­mu ubí­rá­ní ale­spoň něja­ký řád. Je to ono při­chá­ze­jí­cí dítě, pro kte­ré se sna­ží v sobě najít, co nej­ví­ce sro­zu­mi­tel­nos­ti, co nej­ví­ce klid­né­ho oso­bi­té­ho rytmu. 

Naro­di­lo se dítě. Len­ka bere do náru­čí bílé plát­no. Cho­vá ho a dítě na zázna­mu jem­ně bre­čí. Nic není správ­ně. V ničem nejde setr­vat. V ničem nejde najít radost­ný klid. V Len­ce stou­pá zou­fal­ství, zatím­co hud­ba nekom­pro­mis­ně gra­du­je. Svět dává o sobě vědět čím dál víc. Len­ka cho­vá dítě ve všech mož­ných polo­hách. Postup­ně roz­mo­tá­vá a zamo­tá­vá bílé plát­no. Až ho nako­nec nechá­vá na zemi. 

Sna­ží se nadech­nout, donu­tit se k pohy­bu. Ale nejde to. Nako­nec bere do ruky plát­no a ule­há pod něj. Mís­to vln se pro­sto­rem začí­ná roz­lé­hat krás­ný žen­ský hlas v arab­ských rytmech. Len­ka se zve­dá a oddá­vá hud­bě. Její tělo tan­čí a plu­je v síle, kte­rá prou­dí z žen­ské­ho hla­su. Nachá­zí v něm i vlast­ní sílu.

Rea­li­ta, co nejde zkousnout

Len­ka si šou­pe žid­lič­ku a otá­čí se k nám bokem. Spo­leč­ně zapí­ná­me zas jinou rea­li­tu. Na pro­mí­ta­ném videu se obje­vu­jí tiché obra­zy destruk­ce a lid­ské­ho utr­pe­ní. Obje­vu­je se Gaza. Všu­dypří­tom­ná rea­li­ta genocidy. 

Len­ka kou­ká na video, na kte­rém děti ztrá­cí své kon­če­ti­ny i rodi­če. Bílá lát­ka – před­zvěst smr­ti – se na videu pro­bí­rá k živo­tu. Asi si mys­le­la, že bude mít klid­ný večer, a že ze své­ho hrníč­ku sní ale­spoň tro­chu jíd­la. Jak ale jíst, když člo­věk vidí hla­do­mor? Len­ka dává do pusy kašta­ny a pak je pli­ve po celé stagi. Něco tako­vé­ho pře­ce nejde skousnout. 

Obra­zy mizí. Len­ka se vrhá po míst­nos­ti a sbí­rá všech­ny vypliv­nu­té kašta­ny. Všech­ny kašta­ny jsou opět ve svém hrn­ku a Len­ka s nimi začí­ná svá­dět sou­boj o koexis­ten­ci. Chví­li to vypa­dá, že Len­ka tře­se kašta­ny, někdy zas kašta­ny tře­sou Len­kou. Po dlou­hé sna­ze najít spo­leč­nou notu je vysy­pá­vá na zem jako kostky. 

Člo­věk se někde naro­dí. Je to pou­há hra v kost­ky. Někde má peču­jí­cí mat­ku, jakou je Len­ka, má zdra­ví, má domov, má ško­lu. má bez­pe­čí. Někde jin­de také dítě mělo peču­jí­cí mat­ku, kte­rou ale roz­tr­ha­ly na kusy bom­by. Len­ka si lehá na roz­sy­pa­né kaštany. 

Kdo jsem v tomhle všem vlast­ně byla? A kdo mám být teď? Měla bába trn­ku, vaři­la ji v hrn­ku, vaři­la ji dlou­ho a trn­ka zmi­ze­la. Len­ky zpěv ozý­vá se ze zázna­mu. Len­ka se zve­dá a zpí­vá. Ve zpě­vu je vždy iden­ti­ta. Len­ka zpí­vá i přes­to, že nikdy nemě­la ráda svůj hlas. Len­ka zpí­vá plna žalu, ale svo­bod­ně. Do doby, než je opět chy­ce­na i v pís­ni a otočkách. 

Gra­du­jí­cí hlas pře­ru­šu­je Len­či­no toče­ní. Len­ka sto­jí na rubáši s ruka­ma nad hla­vou. Vzdá­vá se? Nelze zavdě­čit se rea­li­tě. Nelze ani zůstat nezmě­ně­ný. Neu­stá­le z nás něco mizí a něco nové­ho se rodí. Co se rodí, když vidí­me tolik lidí umírat?

Len­ka zapa­lu­je svíč­ku nad rubá­šem a při­se­dá si k nám. Obje­vu­je se nový obraz – Len­ka v oble­če­ní, ve kte­rém vešla na stage tan­čí na ská­le nad šumí­cím mořem. Všech­no se spo­ju­je. Kon­čí­me tam, kde jsme zača­li nebo začí­ná­me tam, kde jsme skon­či­li? Kou­kám na záznam tan­čí­cí Len­ky a pozná­vám přes­né pohy­by z úvo­du před­sta­ve­ní. Poslou­chám moře a pozná­vám nahráv­ku, kte­rá nás pro­vá­ze­la, někdy uklid­ňo­va­la, jin­dy pohá­ně­la vpřed se stra­chem. Len­ka před námi ukrý­va­la ten­to obraz celou dobu, ale ukrý­va­la ho v sobě, a tak jsme ho svým způ­so­bem vidě­li ješ­tě před­tím, než se sám obje­vil. Všech­no dává smysl. 

Len­ka se s námi dívá, ale co je tedy ta rea­li­ta? Je to moře se ská­lou nebo je to pro­ži­tek v tuto chví­li? Nevím a mys­lím, že to nikdy nezjis­tím. Len­ka se uklá­ní a auten­tic­ky bre­čí a já bre­čím s ní. Kdo jsme v tom všem my s naši­mi životy? 

Rea­li­ta tady a teď

Kaž­dý pohyb pro mě měl jas­ný význam. Jejich absen­ce i jejich opa­ko­vá­ní. Len­ka Půžo­vá před­vá­dí dra­ma­tur­gic­ky per­fekt­ní výpo­věď. Výpo­věď tak auten­tic­kou, že nemů­že ani sama udě­lat pohyb, kte­rý by nebyl její součástí.

Len­ka bra­vur­ně sklou­bi­la zamě­ře­ní na vlast­ní pro­ži­tek a záro­veň skr­ze svůj vlast­ní sou­cit a vyrov­ná­vá­ní se s geno­ci­dou vyzdvih­la téma samot­né. Už samot­ný pro­gram a popis před­sta­ve­ní mi dal jas­ný kon­text pro to, kde se bude­me spo­leč­ně pohybovat. 

Někte­ré rea­li­ty nám mohou být vzdá­le­ny prá­vě kvů­li naší iden­ti­tě nebo kvů­li fyzic­ké a časo­vé vzdá­le­nos­ti. Len­ka uka­zu­je, že kaž­dá rea­li­ta se dá zpří­tomnit vlast­ním pro­žit­kem. Rea­li­ta, kte­rou při­ná­ší je vel­mi pros­tá a kaž­do­den­ní. A prá­vě ve své kaž­do­den­nos­ti mra­zi­vá.  I Pales­ti­na a dal­ší lid­ská utr­pe­ní a nespra­ve­dl­nos­ti jsou neu­stá­le pří­tom­né, i když je zrov­na nevi­dí­me. Cítí­me jejich váhu. Sly­ší­me moře výkři­ků dovo­lá­va­jí­cích se naší lid­skosti. 

Len­ka uka­zu­je, že ani téma iden­ti­ty ani téma lid­skosti není jed­no­du­ché. Člo­věk je chy­cen ve víru kaž­do­den­nos­ti. Kaž­do­den­nos­ti, kte­rá ale žád­ným způ­so­bem není nud­ná nebo sta­bil­ní. Kaž­do­den­nost od nás chce neu­stá­le mno­ho a někdy až pří­liš. Je to prá­vě v kaž­do­den­nos­ti, kdy se pro­plé­tá­me změ­tí vlast­ních a cizích potřeb a tužeb. Je to prá­vě v kaž­do­den­nos­ti, kde neu­stá­le hle­dá­me pev­ný bod, svůj bod, svou identitu.

Za nece­lou hodi­nu člo­věk s Len­kou pro­jde ces­tu mno­ha pro­měn, mno­ha záse­ků a mno­ha oto­ček. Její ces­ta však nemá jas­ný cíl. Je to neu­stá­lé obje­vo­vá­ní mož­nos­tí koexis­ten­ce vnitř­ní­ho a okol­ní­ho svě­ta. Ani na moment se však Len­ka neztrá­cí. Někdy září, někdy se chou­lí, někdy roz­ru­še­ně sbí­rá kous­ky své iden­ti­ty a sna­ží se najít v ní nový smysl. 

Pre­mi­é­ra 27. 6. 2025, Indust­ra, Brno

Len­ka Půžo­vá – kon­cept, tanec, video, zvuk

Bar­bo­ra Liš­ka – dra­ma­tur­gic­ká podpora

Pra­tyay Raha – zvu­ko­vá nahrávka

Andrej Sta­d­truc­ker –svět­la

Maxim Polluk­sov –zvuk

Mila Vašíč­ko­vá – foto