Ve svém sólovém díle BANG BANG (premiéra v roce 2017) se Manuel Roque vrací k základní zkušenosti pohybu, těla a vytrvalosti. Toto je více než choreografie, jde o intimní vyjádření autentického postoje, v němž se tanec stává opět rituálem, vytržením z běžného toku života. Dílo, jež uzavřelo letošní 29. ročník festivalu Bratislava v pohybe, umožňuje tělu vyjádřit se v nejbojovnější a nejzoufalejší, nejvolnější podobě.
Kanadský choreograf Manuel Roque v BANG BANG staví na extrémní kondici, systematickém přetěžování těla a na rytmu, který se zdá být nekonečný. „Vytvořit 50minutovou skokovou sekvenci rozdělenou na 11 částí způsobuje obrovské problémy s koordinací mezi myslí a tělem, proniká to do těla, mění to všechno, velmi to destabilizuje,“ říká autor s ironickým nadhledem. Roque touto větou totiž vysvětluje svůj princip choreografické struktury: partituru skoků, která trvá přibližně 50 minut a je rytmizovaná nikoli podle obvyklého osmitaktu, ale podle jedenácti dob – v narážce na „11 dimenzí“ teorie strun: „Créer une partition de sauts… pendant 50 minutes comptée en 11, ça crée énormément de problèmes…“. Tělo se tu stává surovinou i nástrojem, zvířetem i strojem, svalem i dechem. V minimalistickém prostoru, zbaveném jakýchkoli dekorací, rezonuje přítomnost performerů silou i křehkostí zároveň – jako by každým pohybem znovu překreslovali mapy vlastních hranic. Roque tělo nevystavuje, ale zkoumá, a jeho vystoupení a choreografie není nějakým etsteickým vystavením a prezentací, ale aktivním průzkumem hranice, za níž se fyzické úsilí mění v rituál.
BANG BANG se vyhýbá tradičnímu vyprávění. Místo příběhu se zaměřuje na rytmus, intenzitu a nepřetržitý pulz, který proměňuje čas v tekutou substanci. Roque, inspirovaný kvantovou fyzikou a teorií strun, nahrazuje obvyklých osm dob cyklem o jedenácti dimenzích, čímž přetváří běžné vnímání choreografie. Čas zde přestává být rámcem, stává se materiálem, který lze stlačit, rozvibrovat nebo zcela rozpadnout. Divák sleduje pohyb, jenž se vymyká běžným pravidlům a míří k něčemu, co už nelze zachytit zrakem – pouze citem a dechem.
Když Manuel Roque mluví o „jedenácti dimenzích“ nebo o tom, že počítá „na jedenáct“, odkazuje jednak doslova k fyzikálním teoriím (zejména ke string theory, podle níž svět není tvořen třemi prostorovými a jednou časovou dimenzí, ale až jedenácti), jednak metaforicky k rozšíření našich představ o čase, prostoru a pohybu.
V kontextu choreografie to znamená, že Roque rozbíjí běžný rytmický rámec tance – klasický osmitakt (eight count), který určuje strukturu pohybu, hudby i choreografické paměti těla. Místo něj zavádí asymetrický rytmus „na jedenáct“, který nelze snadno předvídat ani zapamatovat. Pohyb se tím neustále vychyluje, deformuje, tělo ztrácí jistotu v opakování a je nuceno neustále znovu hledat rovnováhu.
Tento princip má dva důsledky:
- Pro tanečníka znamená extrémní fyzickou koncentraci – tělo musí reagovat intuitivně, mimo vědomé počítání, jako by vstoupilo do jiného prostoru času.
- Pro diváka vzniká pocit, že sleduje pohyb, který nemá vnitřní takt, že se čas „rozlévá“ – chvíle se natahují, opakování se zadrhává, rytmus se hroutí a znovu obnovuje.
Když Roque říká, že „čas se stává tekutou substancí“, znamená to, že proměňuje čas z měřítka v materiál: s časem se dá pracovat stejně jako se svalem, s prostorem nebo s dechem. Na scéně to vypadá tak, že každý skok, dopad, výdech i pauza se stávají „vrstvou času“, která se může roztáhnout nebo zhroutit. Divák se ocitá v procesu, kde čas není lineární, ale tělesně prožívaný – stává se rytmem námahy, tepem, vibrací, ztrátou orientace.
Jinými slovy, „jedenáct dimenzí“ není matematický koncept, ale choreografická metafora pro stav, kdy se tanec odehrává mimo běžné měření – na hraně fyziky i vnímání.
Scéna je redukována na holý prostor, tělo a světlo. Pot, který po chvíli stéká tělech performerů, se stává součástí kompozice – viditelným důkazem úsilí, artefaktem, který dokumentuje realitu pohybu. Roque odmítá efekty i divácké pohodlí a volí přímou fyzickou komunikaci, sdílení tělesné zkušenosti místo její reprezentace. Každý výdech, pád či mikropohyb je součástí dialogu mezi tělem a prostorem, mezi výkonem a vyčerpáním.
Síla BANG BANG spočívá právě v této neúplatné fyzické integritě, v odhodlání neuhnout a neustrnout, nechat tělo promlouvat bez zkratky, bez metafory. Minimalistická scénografie soustřeďuje diváckou pozornost na samotný rytmus, jako v meditaci. Roque tak vytváří choreografii, která zároveň odkazuje k současné společnosti posedlé výkonem: k přetížení, produktivitě a potřebě překonávat sebe sama. V době, kdy se tanec často stává zejména vizuální událostí, připomíná, že tělo může být místem odporu i transformace.
Zároveň právě tato fyzická nekompromisnost může působit ambivalentně. Absence narace a dlouhotrvající repetice vyžadují od publika soustředění, trpělivost a ochotu vzdát se očekávání. BANG BANG neuspokojuje estetickou touhu po kráse – spíš prověřuje, jak dlouho dokážeme sledovat tělo v boji s vlastní vyčerpaností. Pro někoho se tak výkon může stát až příliš doslovným – zkouškou vůle, a nikoli kontemplací. Ale právě v této hranici mezi fascinací a únavou, mezi obdivem a neklidem, se otevírá prostor, který Roque považuje za skutečně taneční.
Jeho dílo je fyzickou i mentální expedicí do území, kde tanec přestává být formou a stává se zkušeností. BANG BANGnení pohodlné ani dekorativní představení – je to tělesná báseň o únavě, vytrvalosti a síle pokračovat, i když rytmus už dávno přestal dávat smysl. Roque nám připomíná, že tanec může být zároveň testem, rituálem i způsobem existence. Není určen jen ke sledování, ale k prožití.
Choreografie: Manuel Roque
Účinkující: Nils Levazeux, Manuel Roque
Režisérka zkoušek a umělecké poradkyně: Sophie Corriveau, Lucie Vigneault
Dramaturgie: Peter James
Kostýmy a scénografie: Marilène Bastien
Světla: Marc Parent
Soundtrack: Manuel Roque, včetně ukázek z Debussyho, Chopina, Merzbowa, 2001 Vesmírné Odyssey Tarkovského
