Tělo je šamot. Gesto je dláto. Sólo Lívie MM Balážové CAMILLE jsem viděl v premiéře na konci května v Banské Bystrici. Ale Camille Claudel na scéně jsem dnes v Nedbalce v Bratislavě viděl poprvé. Tělo je šamot. Gesto je dláto. „I do, I undo, I redo“ — dech beroucí rytmus a práce. Studie přetváření mezi intimitou a dřinou, pamětí a tělesností teď a tady. Balážová obrací perspektivu: žena není jen zobrazovaným objektem, ale sochařkou tvaru.
Balážová pracuje s motivem cyklického procesu tvorby a destrukce – inspirováno citátem Louise Bourgeois „I do, I undo, I redo“ – který přesně zapadá do duality, jež v životě Claudelové rezonovala: tvořit, bourat, obnovovat. Camille Claudel začala pracovat s hlínou již v raném věku, později se stala žačkou a později asistentkou Augusta Rodina, zároveň jeho múzou a milenkou, doslova žila paradox paradoxu býti hmotou i rukou, objektem i tvůrkyní. Balážová tuto dvojznačnost tematizuje jako emancipační gesto: žena už není model, který se nechá tvarovat, ale je tou, kdo modeluje – sama sebe i historii ženského těla v umění. To dává inscenaci jasný vnitřní rytmus, klíčové napětí mezi hmotným a pomíjivým, silou a slabostí.
Camille Claudel (1864 – 1943), sochařka, která více než polovinu života strávila v psychiatrické léčebně, zde slouží jako „figurehead“ pro reflexi ženského uměleckého hlasu, neviditelnosti či umlčení. Balážová vystavuje otázky jako: Jaké to bylo být umělkyní v době, kdy ženy neměly přístup k příležitostem? Jak se vynořit z vlastního stínu? Jak často musíme přetvářet sami sebe, abychom našli prostor pro sebevyjádření?
Colectivo Priekopník Veverička a Lívia MM Balážová (SK) — Camille © Katarína Baranyai
Motto další francouzské sochařky Louise Bourgeois jež Balážová adaptovala se tu k Claudel výborně váže: Claudelové život byl cyklem tvorby, destrukce a znovutvoření – dělala, bourala, znovu stavěla, často doslova rozbíjela své sochy. Balážová tuto dynamiku přetavuje do fyzického rytmu: dělám – ruším – znovu tvořím; choreografie se sama modeluje a rozpadá, sama sedmkrát vyšplhá na roli balíčku, na níž vždy několik nižších desítek vteřin balancuje, dokud nedosáhne bodu zlomu, a nezhroutí se (kontrolovaně) na podlahu. Když jsem tenhle efekt viděl v Banské Bystrici v květnu poprvé, lekl jsem se, že spadla … dnes jsem sledoval reakce ostatních diváků a divaček v alley staging, jak postupně po sedmém pádu zůstávají klidní, a může přijít další vlna vzrušení.
Inscenace je komorní, trvá zhruba šedesát minut. Minimalistické pohyby, práce s tělem jako konturou v prostoru a hledání tahu mezi gestem a tichem posilují dojem introspekce i latentního napětí, které je doslova zřetelné v prvních minutách, v nichž Balážová táhne veškerý pohyb od konečků prstů. V určitých okamžicích se zdá, že tělo je současně sochou i sochařem, v neustálém boji mezi tvarem a rozpadem.
Výprava, hudba a technická složka (Matej Sloboda, Juraj Poliak) citlivě doplňují tuto střídmou estetiku – nepřebíjejí ji, naopak ji podkreslují a prohlubují náladu. Práce s prázdnem, stíny a tlumeným světlem otevírá prostor pro vnitřní dialog s publikem; právě v těchto chvílích inscenace sílí, protože vyžaduje účast diváka – ne pasivní pohled, ale soustředěné vnitřní naslouchání, jež se zachytává o nádherné paže Balážové.
Colectivo Priekopník Veverička a Lívia MM Balážová (SK) — Camille © Katarína Baranyai
Balážová v několika přesných gestech umí vyvolat intenzivní, emočně pravdivou atmosféru, která nepůsobí jako rekonstrukce, ale jako skutečný prožitek. Inscenace má výraznou tematickou hloubku: otevírá umlčení, ženskou kreativitu, psychické utrpení i společenské tlaky – a dělá to způsobem, který neztrácí aktuálnost. Zároveň ponechává publiku velkorysý prostor k interpretaci: rámec je jasný, ale významy nejsou doslovné a divák je vyzván „dopsat“ si je vlastními tahy, na vlastní listy. Právě zde se však objevují i limity: v některých pasážích se tempo znatelně zpomalí a delší pauzy či přechody mohou tříštit pozornost; jenže to jsou momenty, které jsem vnímal jako problematičtějčší během premiéry. Dnes jsem naopak cítil, jak moc tam tyto prasklinky na glazuře choreografie patří, jak úžasně doslovují celé dílo.
Colectivo Priekopník Veverička a Lívia MM Balážová (SK) — Camille © Katarína Baranyai
Camille osloví publikum naladěné na současný tanec, performativní estetiku a reflexivní pohled na ženské dějiny. Místo lineárního vyprávění nabízí poetický dialog těla, ideje a paměti. V kontextu festivalu Bratislava v pohybe působí jako víc než „jen“ tanec: je to zřetelný hlas, který klade otázky, co dnes znamená být umělkyní, být ženou a být slyšet. Přijmete-li klidnější tempo a necháte se vést gesty i tichými mezerami, inscenace se odmění citlivým, soustředěným a esteticky bohatým zážitkem. Zároveň promyšleně navazuje na festivalovou ouverturu z 6. října, Natural Order of Things, která rovněž zkoumá hraniční možnosti těla.
Fragmentace, rozklad a opětovné skládání
Jedním z klíčových obrázků, které se v souvislosti s Camille opakují, je motiv fragmentů — fragmenty ženy, fragmenty těla, fragmenty díla. Balážová se pokouší obkreslit kouskem uhlu (což je, mimochodem, motiv, se kterým se setkáme i v nedávné choreografii Tantehorse Rukojmí) Inscenace podle popisů pracuje s těmito dílčími útržky, rozbitými obrazy identity i materiálu.
To vede k pocitu, že dílo není prezentováno jako lineární biografie Camille Claudel, ale jako výsek v jejím životě, jako výzva přistoupit k tomu, co nezachytitelné, nevyřčené, co bylo rozbité. A že proces tvorby je zároveň procesem rozkladu a (po)stavování — citát Louise Bourgeois „I do, I undo, I redo“ je citován v press-materiálech jako filosofický axiom inscenace.
Colectivo Priekopník Veverička a Lívia MM Balážová (SK) — Camille © Katarína Baranyai
Tělo jako nositel paměti, zápasu a stopy
Tělo tu není pouhým nástrojem tance, ale archivem zkušeností, emocí, omezení i výzev. Balážová — performerka a autorka — nepředkládá Camille jako lineární příběh; staví do středu tělo jako místo střetu společenského tlaku, vlastní kreativity, bolesti a vyčerpání. Camille proto chápu především jako fyzické přetváření identity: pohyb, který zviditelňuje napětí mezi svobodou a normou, mezi gestem a odporem materiálu, spíše než biografický výklad života slavné sochařky.
Colectivo Priekopník Veverička a Lívia MM Balážová (SK) — Camille © Katarína Baranyai.
Colectivo Priekopník Veverička a Lívia MM Balážová (SK) — Camille © Katarína Baranyai
Alley staging, prostor pro napojení publika
Komorní povaha choreografie dává prostor intimnějšímu prožitku, přímějšímu přístupu k emocionalitě Balážové, jež je neskutečně autentická v každém pohybu a detailu — nejde zdaleka pouze o napětí, v němž drží náročnou a jistě nepříjemnou pozici, v níž snižuje těžiště, stojíc snožmo na valounu hlíny, a robotick odříkává text, ani o jemnost detailu, v němž pozorně táhne pohyb od konečků prstů do celého těla. Těsný vztah mezi performerkou a divákem zahrnuje pohledy do očí, třesoucí se stehna, lýtka, naběhlé žíly na předloktí, pažích. Taková koncentrace je umožněna také zvukovou kulisou, která ovládá frekvenci, na niž si brzy zvykneme a přestaneme ji vnímat, ale pořád s námi je, odvádí, nebo naopak (jako u mě) koncentruje pozornost na to podstatné.
Každé gesto, každý objekt i samotná prázdnota scény má význam — divák není jen pasivní pozorovatel, ale spolutvůrce významu. To ukazuje i propagační text „telo v pohybe – nevníma ho ako limit, ale ako nositeľa výnimočnej citlivosti, inteligencie a zrelosti.“
Colectivo Priekopník Veverička a Lívia MM Balážová (SK) — Camille © Katarína Baranyai
V premiérovém textu u příležitosti uvedení v Banské Bystrici se přímo uvádělo, že inscenace usiluje o „neustálé balancovanie medzi zhmotňovaním diela a jeho deštrukciou.“ To je silný obraz — umělecký proces se zde neprezentuje jako lineární vývoj, ale jako smyčka: tvořit – bourat – přetvořit. Do. Undo. Redo.
Camille Claudel prochází tvorbou v cyklech: po erupci nápadů přichází blok a nehostinná „poušť“, kde se zdá, že už nelze nic vytvarovat — a právě tato vyprahlost znovu spouští potřebu tvořit. Její práce se opakovaně rodí a hroutí, jako by se hlína musela nejprve rozpadnout, aby znovu přijala tvar. Claudel ničila vlastní sochy, stahovala se do izolace, a po nuceném internování se ocitla na okraji, ale nutkání „znovu udělat“ zůstalo: poušť má rozkvést, znovu zhoustnout do houštin forem. Tato spirála — dělat, rušit a znovu dělat — je pro její dílo stejně určující jako dialog s Rodinem, raná virtuozita i pozdější zapomnění a rehabilitace.
Colectivo Priekopník Veverička a Lívia MM Balážová (SK) — Camille © Katarína Baranyai
V inscenaci po půl roce sleduji především pět linií: zda se daří propojit abstraktní poetiku fragmentu – „fraktálů“ – s emocionálním dopadem, kdy gesto či prázdnota nesou význam beze slov; jak čitelně se protíná život Camille Claudel se současným tématem neviditelnosti žen a zda inscenace dokáže vykročit od historického k univerzálnímu; jak funguje napětí mezi pomalým tempem, pauzami a soustředěností publika – tedy zda vybudované momenty unesou čas; jaké možnosti a limity nastavuje prostor, výprava a technická složka, protože minimalismus klade vysoké nároky na cit detailu i přesnost provedení; a konečně vztah performerky k postavě – nakolik Balážová Camille „přebírá“, odráží či transformuje, když nejde o biografii, ale spíše o meditaci nad odkazem. V pozadí přitom stále rezonuje temný obraz z pramenů: « À Paris, Camille folle. Le papier des murs arraché à longs lambeaux, un seul fauteuil cassé et déchiré, horrible saleté. Elle, énorme et la figure souillée, parlant incessamment d’une voix monotone et métallique. »(„V Paříži Camille šílí. Tapety jsou strhané v dlouhých pruzích, jediný křeslo je rozbité a potrhané, všude je hrozná špína. Ona, obrovská a se zašpiněnou tváří, neustále mluví monotónním, kovovým hlasem.”) – ten metalický hlas, ta kovová monotónní hrozba, o to nebezpečnější, o co víc je kryta mimikry křehkého ženského těla, a jeho až strojovou silou.
Koncept a performance: Lívia MM Balážová
Dramaturgická spolupráce: Monika Kováčová
Asistent režie: Zebastián Méndez Marín
Hudba: Matej Sloboda
Výprava: Juraj Poliak
Technická spolupráce: Lukáš Kubičina
Producent: Rafa Ávalos
