Hra se skleněnými … pěnami

Co dělat, když začí­ná­me zapo­mí­nat? Mysl si osvo­ji­la růz­né způ­so­by, jak zazna­me­ná­vat vnitř­ní pro­ce­sy a ucho­vá­vat vzpo­mín­ky. Ale má své vlast­ní for­my pamě­ti také tělo? Odbor­ní­ci hovo­ří o „palá­cích mys­li“, zatím­co tělo si pama­tu­je jinak – skr­ze smys­ly, pohyb, dotek. Tělo je tu nejen nosi­te­lem minu­los­ti, ale samo se stá­vá kra­ji­nou, v níž se paměť ode­hrá­vá. Tuto těles­nou ces­tu pamě­ti nabíd­la v hodi­no­vém taneč­ním před­sta­ve­ní autor­ská dvo­ji­ce Ingrid a Roma Zotov-Mikshi­no­vi z usku­pe­ní Fer­st Dadler jako hru. Hru se skle­ně­ný­mi pěnami.

Pěny (Ingrid a Roman Zotov/a‑Mikshin/a) © Voj­těch Brtnický

Divá­ci sedí v kru­hu. Jako čas­to v pří­pa­dě insce­na­cí Fer­st Dadler v Palá­ci Akro­po­lis se jed­ná­ní ode­hrá­vá na plo­še pod jeviš­těm, niko­liv na něm. Z něj sví­tí dva ver­ti­kál­ní light tote­my, kte­rých je kolem doko­la jeviš­tě osm, tak­že se divá­ci, divač­ky a akté­ři oci­ta­jí v pomy­sl­ném osmis­tě­nu. Ten je v Pla­tó­no­vě poje­tí ele­men­tem vzdu­chu, což mož­ná není pod­stat­né, dokud … nevi­dí­me kouř, svět­lo a pohyb. Rakous­ký fil­mař Peter Kubel­ka říká­val, že k fil­mu sta­čí svět­lo a pohyb. K diva­dlu musí­te při­dat kouř. V opa­ku­jí­cím se delay (zpož­dě­ní) zvu­ko­vém efek­tu, se sto­pa­mi rever­bu (dozvu­ku) zazní sálem něko­li­krát žen­ským hla­sem opa­ko­va­né „Pěny“. Pěny, pěny, pěny … pěny.

Pěny (Ingrid a Roman Zotov/a‑Mikshin/a) © Voj­těch Brtnický

Cosi se sep­ne, zvuk stroj­ku v hodi­nách, snad vět­ších než celá míst­nost, pohy­by Zotov-Mikshi­ny a její­ho part­ne­ra jsou spí­še spas­tic­ké, ale postup­ně se syn­chro­ni­zu­jí, nachá­ze­jí spo­leč­ný ryt­mus. Ozý­vá se zvuk při­po­mí­na­jí­cí skle­ně­nou kulič­ku poska­ku­jí­cí po zaprá­še­né pod­la­ze roz­leh­lé a opuš­tě­né továr­ny. Z repro­duk­to­rů se ozý­va­jí muž­ské a žen­ské hla­sy, hovo­ří­cí nezře­tel­nou cizin­šti­nou, bar­bar­šti­nou odkud­si z tržiš­tě. Ale jen na chví­li. Roma Zotov-Mikshin chyt­ne Ingrid Zotov-Mikshi­nu za paže, opa­tr­ně balan­cu­jí jako by pře­chá­ze­li po laně (ačko­liv sto­jí na sálo­vých par­ke­tách), zno­vu a opa­ko­va­ně se ozý­vá zvuk spouš­tě­né­ho mecha­nis­mu. V tom se roz­zá­ří všech­ny svě­tel­né tote­my a Ingrid pro­tan­čí sálem, pokou­ší se dosáh­nout Romy, objí­má jej levou paží a spo­leč­ně krá­če­jí sálem, z pohu­po­vá­ní a ze sní­že­né­ho těžiš­tě sjed­no­tí pohyb, a vel­mi opa­tr­ně krá­če­jí spo­leč­ně. Jem­nost této har­mo­nie dokres­lu­je zazní­va­jí­cí zvuk – zvuk glass harp, též zva­ný verillon nebo ghost fid­dle, tedy hry na vin­né sklen­ky, což se krás­ně hodí k rámu­jí­cí­mu kon­cep­tu celé cho­re­o­gra­fie, jež se vol­ně inspi­ru­je v Hes­se­ho Hře se skle­ně­ný­mi per­la­mi – a také pro­to tyto per­ly sly­ší­me z repro­duk­to­rů, kterak dopa­da­jí na podlahu.

Pěny (Roman Zotov-Mikshin) © Roma­na Kovacs

Krá­če­jí poma­lu, k čemuž tote­my postup­ně zha­sí­na­jí, až zůstá­vá sví­tit pou­ze levá bodov­ka. Ozý­vá se volá­ní hla­su, kte­ré není z toho­to svě­ta, za něhož oba akté­ři pro­ta­hu­jí ruce, jako by byli ptá­ky.  V tom oba vzhléd­nou k nebi, ale náh­le opět ulé­ha­jí tvá­ří a bři­chem k zemi, aby se v mži­ku opět oto­či­li, ale nehle­dí do „nebe“ – oči si při­kry­jí před­lok­tím. Asi tři minu­ty leží. Vstá­va­jí spo­leč­ně, Roma smě­řu­je k jeviš­ti, Ingrid jej násle­du­je, ale s kaž­dým kro­kem sni­žu­je těžiš­tě, a zno­vu se napři­mu­je s jeho dokon­če­ním. „Dob­rý den,“ ozý­vá se z repro­duk­to­rů nad naši­mi hla­va­mi. „Jsem hlas. Nic jiné­ho než hlas. […] Brzy už nebu­du exis­to­vat. Jen pár lidí si mě bude pama­to­vat. […] Není tu pří­liš vel­ká tma? Cítí­te se poho­dl­ně?“ Roma s Ingrid obí­ha­jí aré­nu jeviš­tě doko­la a v krát­kých zasta­ve­ních před divác­tvem tles­ka­jí. Ingrid sto­jí upro­střed aré­no­vi­té­ho jeviš­tě, a jako by balan­co­va­la na laně – náh­le se roze­běh­ne a vystře­lu­je ruka­ma do výšky.

Pěny (Ingrid Zoto­va-Mikshi­na) © Roma­na Kovacs

V zázna­mu pozná­vá­me Romův hlas: „Tak jo … můžem’ začít.“ – „Já jsem rea­dy,“ pozná­vá­me hlas Ingrid. Není jas­né, na co rea­dy. Začít s čím? Zřej­mě jde ale o záznam ze zkou­še­ní Pěn. Sly­ší­me zvu­ky, kte­ré by tomu moh­ly odpo­ví­dat – zvu­ky psa­ní na papír, zvu­ky vzdychá­ní a sté­ná­ní při cvi­če­ní. „Tady.“ – „Tudy.“ – „Tam.“ – „Zde,“ roz­svě­cu­jí se jed­not­li­vé bodov­ky po vyslo­vo­va­ných zájme­nech, a tak naši pozor­nost, naše vní­má­ní, zase někam pře­sou­va­jí, abychom ji moh­li upřít k jedi­né­mu: K pro­mí­ta­ným dotáč­kám, jež by samy o sobě obstá­ly coby avant­gard­ní sní­mek, s pří­tom­ný­mi (a zřej­mě nezá­měr­ný­mi) odka­zy na Tar­kov­ské­ho Stal­ke­ra (hlav­ně kra­ji­nou, ale i osa­mě­lým člo­vě­kem v ní): Vidí­me nohy od kolen dolů, ve vyso­kých a těž­kých čer­ných botách, bro­dí­cích se kalem a sapro­pe­lem, a brzy je vystří­dán tan­cem der­vi­še. Dře­vě­ná hrač­ka kro­ko­dý­la spo­čí­vá na blá­ně bub­nu, na něj tla­čí dře­vě­ná lať, a mezi ně dopa­dá skle­ně­ná kulič­ka. Závě­ry na chla­pec­ké nohy pře­ska­ku­jí­cí švi­ha­dlo, roz­ho­vor malé­ho chlap­ce se sou­se­dem, kte­ré­mu kla­de otáz­ky, na něž se sou­se­do­vi moc nechce odpo­ví­dat – jako divác­tvo ale nezná­me situ­a­ci, ani nevi­dí­me ani jed­no­ho z mluv­čích. Zábě­ry avant­gard­ní­ho sním­ku kon­čí prud­kým roz­žeh­nu­tím svě­tel. Sly­ší­me syče­ní, mysl mne pře­ná­ší do něja­ké továr­ny, roz­lé­ha­jí se v ní zvu­ky, před­sta­vu­ji si vrst­vy pra­chu – svě­tel­né tote­my začí­na­jí pul­so­vat, to zna­me­ná, že jejich sema­fo­ro­vé uspo­řá­dá­ní bodo­vých svě­tel osci­lu­je a utvá­ří „kni­gh­tri­der efekt“ pul­su­jí­cích svě­tel. Zvu­ky ptá­ků. Zpěv dět­ských duchů. Vir­tu­ál­ně se pro­pa­dám do pra­chu v „palá­ci mys­li“. Ingrid s Romou se spo­leč­ně roze­běh­nou, ale Ingrid ztrá­cí dech, drží se za bok jako by ji něco bole­lo. Oba se točí doko­la. Sly­ší­me zpěv sbo­ru dět­ských duchů. 

Mix insce­nač­ních stra­te­gií při­ná­ší jem­nou akti­vi­za­ci divác­tva, kte­rá nezbyt­ně neve­de k jeho pří­mé­mu zapo­je­ní do „hry“, ale např. uve­de­né akti­vi­zač­ní otáz­ky by je moh­ly při­mět k sou­stře­dě­ní na sebe. Ješ­tě zají­ma­věj­ší mi v tom­to smě­ru při­šlo kon­trast­ní ztlu­me­ní osvět­le­ní v sále na něko­lik minut, a prud­ké roz­žeh­nu­tí svě­tel­ných tote­mů, kte­ré vytvo­ři­lo něko­lik desí­tek vte­řin trva­jí­cí bílou tmu. To vyvo­lá­vá otáz­ku po samot­né pod­sta­tě sou­stře­dě­ní, vní­má­ní a vzpo­mí­ná­ní. Zaklá­dá prá­vě tato tro­ji­ce vědo­mí, nebo jesou pou­ze jeho jed­not­li­vý­mi pro­je­vy? Pro­myš­le­ná hra s opa­ku­jí­cí­mi se začát­ky dra­ma­tur­gií při­po­mí­ná jed­no z posled­ních děl Jána Man­čuš­ky Hra pozpát­ku z roku 2010. Také v ní šlo o naru­šo­vá­ní nara­ti­vu, a pro­myš­le­nou hru s pozor­nos­tí divá­ků a divaček.

Pěny (Roman Zotov-Mikshin) © Roma­na Kovacs

Sep­ne se stro­jek v hodi­nách, gigan­tic­ké kolo času spouš­tí dal­ší a dal­ší dře­vě­né kulič­ky, kte­ré pada­jí na par­ke­ty, a do pra­chu sta­ré továr­ny seda­jí zna­ve­né tóny dět­ských hla­sů… ale­spoň tak to zní. Na začát­ku před­la kočka, pro­ta­ho­va­la se v těle Ingrid Zoto­vy-Mikshi­ny, hle­da­la Romu, spo­leč­ně uni­ka­li před vní­má­ním, jak moje mysl zma­te­ná v sále bez struk­tur, naiv­ně a tou­žeb­ně se chy­tá význa­mů, dokud ji nezač­nou uná­šet obra­zy. Pěny jsou tím, čím jsou, jsme v nich, a jsou uvnitř nás samot­ných. Zní to banál­ně, a přes­to to nelze říct o kaž­dé insce­na­ci: Pěny jsou tím, s čím jsme na ně při­šli. Když sle­du­je­me obra­zy sním­ku, vidí­me krá­če­jí­cí těž­ké boty v bahni­tém kory­tu řeky, a doslo­va cítí­me tu tíhu na cho­di­dlech, když se obje­ví blá­na bub­nu, kro­ko­dýl-hrač­ka, skle­ně­ná kulič­ka, sly­ší­me zvu­ky vlast­ní­ho bubín­ku, na kte­rý jsme kdy­si hrá­li, a ze sna nás pro­bu­dí tak ost­ré svět­lo, že na chví­li nejsme schop­ni vní­mat nic než bolest v očích (to byl, oprav­du, hod­ně zají­ma­vý a nezvyk­lý efekt). Mhou­řit oči. Vzác­né pohrou­že­ní, pro­po­je­nost Ingrid a Romy, mlha pří­bě­hu, zdrá­ha­vě chlad­nou­cí láva, kte­rá se roz­lé­vá kra­ji­nou naše­ho vní­má­ní, hře­je a poma­lu, zvol­na vychládá.

Pěny (Roman Zotov-Mikshin) © Roma­na Kovacs

Pěny

Pre­mi­é­ra: 10. 11. 2024
Tvor­ba a inter­pre­ta­ce: Elia Moret­ti, Inga Zoto­va-Mikshi­na, Roman Zotov-Mikshin
Výzkum a super­vi­ze: Pet­ra Haue­ro­vá
Kos­týmy: Anne-Cathe­ri­ne Kunz
Svě­tel­ný design: Voj­těch Brt­nic­ký
Part­ne­ři pro­jek­tu: Palác Akro­po­lis, KD Mlejn