Gdański Festiwal Tańca: Solo Dance Contest. Třetí den

Tře­tí sou­těž­ní den Solo Dan­ce Con­test (24. 9.) nabí­dl opro­ti plá­no­va­ným sed­mi krát­kých sól nako­nec „jenom” šest uká­zek mla­dé cho­re­o­gra­fie ze Špa­něl­ska, Itá­lie, Kuby i Pol­ska. Letoš­ní roč­ník je popr­vé roz­ší­řen o Solo Dan­ce Plat­form: kro­mě sou­těž­ních vystou­pe­ní pro­bí­ha­jí den­ní pit­chin­gy, setká­ní s účast­ní­ky a pre­zen­ta­ce poro­ty. Dnes večer pre­zen­to­va­la svou tvor­bu Katar­zy­na Chmie­lewska, spo­luza­kla­da­tel­ka legen­dár­ní­ho diva­del­ní­ho usku­pe­ní „tro­jmes­tí” Tea­ter Dada von Bzdülöw, kte­ré jsme v Čechách moh­li vidět v roce 2012 na Nul­tém bodě.

Anto­nio Javier Agu­i­le­ra Rodrí­gu­ez – „Simu­la­crum“ (13 min, ES)

„Simu­la­crum“ je taneč­ní sólo­vé dílo před­sta­vu­jí­cí sérii mír­ně situ­a­cí z běž­né­ho živo­ta, jež někdo nazý­vá „surre­a­lis­tic­ký­mi”, ale já bych se tomu­to adjek­ti­vu rád vyhnul. Jed­nak pro­šlo výraz­nou infla­cí, a jed­nak to zda­le­ka nevy­sti­hu­je záži­tek, kte­rý jsme moh­li s Rodrí­gu­e­zem mít. Absurd­ní obra­zy? To bych neřekl. Simu­la­crum . Rodrí­gu­ez kom­bi­nu­je prv­ky kou­zel­nic­ké show, ale její rámec neu­stá­le a pří­čet­ně naru­šu­je pří­bě­hem, kte­rý mož­ná sto­jí na hra­ně snu a sku­teč­nos­ti, roz­hod­ně však není Dalíov­sky neu­cho­pi­tel­ný ani pří­zrač­ný. Pří­běh téhle tou­hy je nao­pak doce­la kon­krét­ní: Baudrillar­dův pojem simu­la­k­ra popi­su­je situ­a­ci, kdy se znak nebo obraz zce­la oddě­lí od své­ho sku­teč­né­ho předob­ra­zu, a kopie pak může půso­bit „reál­něj­ší“ než rea­li­ta sama. V cho­re­o­gra­fii Anto­nio Javie­ra Agu­i­le­ry Rodrí­gu­e­ze Simu­la­crum tato myš­len­ka oží­vá – je to doslo­va „simu­la­ce“. Taneč­ník v ní zdán­li­vě bez náma­hy nafu­ku­je bílý, stří­br­ný a čer­ný balon, aniž by si pomá­hal ruka­ma. Už tady jako divák pře­mýš­lím: jak dostal do pusy všech­ny tři balón­ky? Jak to, že mu baló­nek neu­le­tí, když ho při­dr­žu­je jenom zuby a rety? Bílý baló­nek se brzy vypus­tí, stří­br­ný, evo­ku­jí­cí lunár­ní prin­cip, brzy také. Čer­ný balón napl­ňu­je anti­te­zi: čer­ná jako barva prázd­no­ty, s nímž se ale Rodrí­gu­ez zto­tož­ňu­je: když začne uni­kat, „uni­ká” vzduch i z Rodrí­gu­e­ze, a ten se hrou­tí na pod­la­hu. Spo­lu s vyfouk­nu­tím čer­né­ho balo­nu jako by „vypus­til“ i sebe – jeho vlast­ní silu­e­ta a objem mizí do prázdna.

Balon­ky jsou tu jako zna­ky bez refe­ren­ce – bílé jako netknu­tý ori­gi­nál, stří­br­né jako jeho odraz, čer­né jako abso­lut­ní nee­xis­ten­ce po záni­ku. Tělo taneč­ní­ka se mění v médi­um těch­to obra­zů, až nako­nec samo ztrá­cí „objem“ jako simu­la­krum: zůstá­vá prázd­né tělo-obraz bez pev­né sub­stan­ce. Cel­ko­vě tak cho­re­o­gra­fie Simu­la­crum odkrý­vá vrst­vy sym­bo­li­ky barev i těles­nos­ti, uka­zu­je, že žánr zde sám pro­vo­ku­je otáz­ku, zda sle­du­je­me rea­li­tu, či její pou­hou projekci

Anto­nio Javier Agu­i­le­ra Rodrí­gu­ez pochá­zí z Bar­ce­lo­ny. Na Uni­ver­zi­tě La Lagu­na stu­do­val výtvar­né umě­ní se zamě­ře­ním na sou­čas­né umě­ní, při­čemž záro­veň absol­vo­val dvou­le­tý taneč­ní výcvik (kla­sic­ký i sou­čas­ný) na Tea­tro Vic­to­ria ve Špa­něl­sku. Byl sou­čás­tí vzdě­lá­va­cích pro­gra­mů Bloque For­ma­ti­vo a sou­bo­ru Nóma­da Jóven. Dnes je čle­nem baskic­ké spo­leč­nos­ti Dan­t­zaz. Jeho dílo „Simu­la­crum“ skli­di­lo uzná­ní na mezi­ná­rod­ní scé­ně – bylo vybrá­no do sou­těž­ní­ho pro­gra­mu fes­ti­va­lu MASDANZA na Kanár­ských ostrovech.

Simu­la­crum © Joa­quín Pon­ce de León

Giu­sy Fana­ro – „Soon Enou­gh“ (9 min, IT/CH)

„Soon Enou­gh“ je introspek­tiv­ní sólo­vé dílo inspi­ro­va­né Her­ma­nem Hes­sem a jeho kni­hou Sidd­hártha. V tom­to tan­ci se zejmé­na odkrý­vá téma času, iden­ti­ty a sebe­po­zná­ní – cho­re­o­gra­fie skr­ze sou­čas­ný taneč­ní jazyk vyprá­ví o vnitř­ním sou­bo­ji mezi živo­tem v pří­tom­nos­ti a snem o budouc­nos­tig. Rych­lé stří­dá­ní poloh, jako by byla panenkou/tanečnicí na klí­ček, kte­rou natáh­neš, a ona se točí, ská­če, poska­ku­je. Tem­po se zvol­ní, pře­hrá­vá scé­ny z kaž­do­den­ní­ho živo­ta (zaujme mě scé­na s tele­fo­nem na face-time, kdy si zni­če­ho­nic vle­pí fac­ku na krk, a v závě­ru sle­du­je­me „zpá­teč­nic­kou” sek­ven­ci, v níž Fana­ro pro­jíž­dí všech­ny úvod­ní pohy­by pozpát­ku, včet­ně suges­tiv­ní­ho lusk­nu­tí prs­ty. Klid­né, medi­tač­ní pasá­že stří­da­jí emo­ci­o­nál­ně sil­né výbuchy pohy­bu, čímž dílo zdů­raz­ňu­je vnitř­ní napě­tí pro­ta­go­nist­ky. Výraz insce­na­ce je sou­stře­dě­ný a ply­nu­lý. Fana­ro před­vá­dí har­mo­nii mezi niter­nou introspek­cí a občas­ný­mi impul­ziv­ní­mi ges­ty, čímž vta­hu­je divá­ka pří­mo do své­ho světa.

Giu­sy Fana­ro pochá­zí z ital­ské­ho měs­ta Ter­mo­li a v roce 2022 absol­vo­va­la baka­lář­ské stu­di­um moder­ní­ho tan­ce na Zuri­chi (ZHdK). Během stu­dií spo­lu­pra­co­va­la s řadou uzná­va­ných cho­re­o­gra­fů (např. Caro­li­ne Finn či Mar­cel Lee­man). V sezó­ně 2021/22 absol­vo­va­la stáž v diva­dle Sta­dt­the­a­ter Bre­mer­ha­ven v Němec­ku. Po stu­di­ích půso­bi­la jako nezá­vis­lá taneč­ni­ce v Evro­pě a od roku 2023 je člen­kou švý­car­ské taneč­ní spo­leč­nos­ti Snor­kel Rab­bit, kde kro­mě taneč­ních rolí pre­zen­tu­je i vlast­ní cho­re­o­gra­fic­ké projekty.

Giu­sy Fana­ro © Maria Cheilopoulou

Vita­pia Mot­ta – „Higanba­na – Neve­ren­ding Spells“ (6 min, IT; cho­re­o­gra­fie Fran­ce­sco Mangiapane)

„Higanba­na – Neve­ren­ding Spells“ čer­pá inspi­ra­ci z japon­ské­ho kvě­tu higanba­na (彼岸花 tzv. čer­ve­ná lilie pavou­čí), kte­rý v japon­ské kul­tu­ře sym­bo­li­zu­je posmrt­nou říši. Taneč­ní sólo se ode­hrá­vá v jakém­si „non-mís­tě“ nevi­di­tel­ných setká­ní: taneč­ni­ce v něm svý­mi ges­ty postup­ně vytvá­ří mor­fo­lo­gii kvě­tu higanba­na, při­čemž její tělo fun­gu­je jako médi­um vyprá­vě­jí­cí pří­běh o pře­cho­du mezi svě­ty. Vizu­ál­ní poje­tí je medi­ta­tiv­ní a sym­bo­lic­ké – cho­re­o­gra­fie kom­bi­nu­je ply­nu­lé obřad­ní pohy­by s jem­ný­mi impro­vi­za­ce­mi. Cel­ko­vé vyzně­ní je sno­vé a lyric­ké, atmo­sfé­ru pod­tr­hu­jí mini­ma­lis­tic­ké vizu­á­ly a poma­lé tem­po pohybu.

Vita­pia Mot­ta je talen­to­va­ná ital­ská taneč­ni­ce úzce spo­lu­pra­cu­jí­cí s cho­re­o­gra­fem Fran­cescem Man­gi­a­pa­nem a jeho sou­bo­rem Rame Dan­ce Phy­lum. V roce 2025 zís­ka­la sti­pen­di­um FAND (Fon­da­zi­o­ne Acca­de­mia Nazi­o­na­le di Dan­za) za sólo­vou cho­re­o­gra­fii „Higanba­na – Neve­ren­ding Spells“. Ve stej­ném roce obsa­di­la se svou taneč­ní part­ner­kou Mar­ghe­ri­tou Dre­os­si tře­tí mís­to na sou­těž­ním taneč­ním fes­ti­va­lu Tan­zo­lymp v Itá­lii (kate­go­rie moder­ní tanec). Díky těm­to úspě­chům a aktiv­ní tvůr­čí prá­ci je pova­žo­vá­na za jeden z nej­vý­raz­něj­ších mla­dých talen­tů ital­ské taneč­ní scény.

Vita­pia Mot­ta © Alessan­dro Botticelli

Ele­na Puchol – „When I Grow Up“ (15 min, ES)

Sólo „When I Grow Up“ tema­ti­zu­je para­do­xy a náro­ky ame­ric­ké­ho snu: zkou­má, jaké obě­ti při­ná­ší neu­stá­lé honě­ní se za vysně­ným cílem jak z osob­ní­ho, tak spo­le­čen­ské­ho hle­dis­ka. Wow-efekt při­chá­zí hned s kos­tý­mem, pro­to­že Puchol má na hla­vě mirror ball (dis­co ball), což evo­ku­je jak taneč­ní par­ket a dis­co, ale také přil­bu na motor­ku, vyso­kou rych­lost a otáč­ky, kte­ré k „ame­ric­ké­mu snu” doza­jis­ta pat­ří. Tomu­to topo­su odpo­ví­dá i třpy­ti­vé sako s třás­ně­mi, stří­br­né (řek­ně­me, že mají gla­mo­vou for­mou evo­ko­vat „zaprá­še­né” tří­čtvr­ťá­ky cow­gi­rls), a čer­né pun­čo­chy — jen boty zřej­mě neby­ly cow­gi­rls, kov­boj­ské. Zají­ma­vý je efekt mirror ball, kte­rou Puchol oprav­du vyu­ží­vá k odra­zu, a to hry rukou před a nad hla­vou, jež se odrá­ží v plo­še dis­co kou­le. Cho­re­o­gra­fie odkrý­vá vnitř­ní „závod“ taneč­ni­ce, kte­rá se sna­ží dostih­nout neměn­ně sta­no­ve­né ide­á­ly. Dílo kom­bi­nu­je sou­čas­ný taneč­ní slov­ník s mul­ti­me­di­ál­ní­mi prv­ky (pro­jek­ce obra­zů, hud­ba, hla­so­vý záznam) a vytvá­ří tak kon­trast mezi před­sta­vou dospě­los­ti a čas­to syro­vou rea­li­tou. Výraz je dra­ma­tic­ký a introspek­tiv­ní – pohyb taneč­ni­ce čer­pá ener­gii z vnitř­ních kon­flik­tů a postup­ně gra­du­jí­cí­ho napě­tí. Dysto­pic­ký tanec za hro­zi­vých zvu­ků evo­ku­je ve whi­te cube i poušť, kte­rou tan­čí na tóny Labu­tí­ho jeze­ra, a nene­chá se rušit vzdá­le­ný­mi zvu­ky bom­bar­do­vá­ní — i v tom je citel­ná krit­ka „ame­ric­ké­ho snu”, kte­rá je zavr­še­na sejmu­tím mas­ky, pod níž ale tvář neu­vi­dí­me. Zůsta­ne skry­tá s prud­kým svě­tel­ným fade outem.

Ele­na Puchol je špa­něl­ská taneč­ni­ce a cho­re­o­gra­f­ka z Valen­cie. Stu­do­va­la kla­sic­ký i sou­čas­ný tanec ve Valen­cii, Lon­dýně a Mad­ri­du a záro­veň absol­vo­va­la magis­ter­ské stu­di­um audi­o­vi­zu­ál­ní pro­duk­ce. Jako per­for­mer­ka vystu­po­va­la s před­ní­mi taneč­ní­mi sou­bo­ry ve Fran­cii, Izra­e­li, Němec­ku či Vel­ké Bri­tá­nii a sou­čas­ně rea­li­zu­je vlast­ní cho­re­o­gra­fie, uvá­dě­né v Evro­pě i v USA. Je nosi­tel­kou řady oce­ně­ní z mezi­ná­rod­ních cho­re­o­gra­fic­kých sou­tě­ží – zmí­nit může­me fes­ti­val Dan­za­X­tre­ma či mad­rid­ský cho­re­o­gra­fic­ký kon­kurz. Kro­mě tan­ce půso­bí také jako pro­dukč­ní a spo­luza­kla­da­tel­ka sku­pi­ny Bscene.

Ele­na Puchol © Javier López

Bere­ni­ka Woś – „Uns­po­ken… you got it?“ (6 min, PL)

„Uns­po­ken… you got it?“ se zamě­řu­je na komu­ni­ka­ci a její bari­é­ry – zkou­má, jakou roli v ní hra­jí stud, strach a spo­le­čen­ské nor­my. Cho­re­o­gra­fie uka­zu­je, co se sta­ne, když člo­věk tyto zábra­ny pře­ko­ná a vyslo­ví to, co obvykle zůstá­vá neř­če­né: taneč­ni­ce postup­ně odha­lu­je své vnitř­ní blo­ky a „skry­tou část sebe“, až divák pocí­tí její úle­vu, ale i zra­ni­tel­nost. Tu nazna­ču­jí roz­vol­ně­né vlni­té pasá­že ve hře dla­ní a paží, jimž před­chá­ze­ly úder­né výpa­dy vůči nevi­di­tel­né­mu pro­tiv­ní­ko­vi, a násle­do­va­ly dla­ně před ústy, nazna­ču­jí­cí nejen neschop­nost účin­né obra­ny, ale také výpo­vě­di o trau­ma­ti­zu­jí­cích stře­tech. Spas­tic­ké a prud­ké setřá­sá­ní něče­ho nepří­jem­né­ho, pře­ko­ná­vá­ní nevi­di­tel­ných bari­ér, to vše v divá­ku stup­ňu­je hma­ta­tel­ný dojem úzkos­ti, vedou­cí ke koneč­né katar­zi vlast­ní­ho stra­chu a nejistoty.

Bere­ni­ka Woś je pol­ská taneč­ni­ce, cho­re­o­gra­f­ka a peda­gož­ka. Stu­du­je obor „Cho­re­o­gra­fie a taneč­ní tech­ni­ky“ na Gra­ży­na a Kiej­stut Bacewicz Aca­de­my of Music v Łódz. Během stu­dia se aktiv­ně účast­ni­la růz­ných cho­re­o­gra­fic­kých worksho­pů a fes­ti­va­lů (např. cho­re­o­gra­fic­ké­ho labo­ra­to­ře na Mezi­ná­rod­ním taneč­ním fes­ti­va­lu v Lub­li­nu) a vytvá­ří vlast­ní sólo­vá díla. Kro­mě vlast­ní tvor­by půso­bí také jako lek­tor­ka sou­čas­né­ho tan­ce – vyu­ču­je taneč­ní tech­ni­ky a pod­po­ru­je tvůr­čí roz­voj mla­dých tanečníků.

Bere­ni­ka Woś © Jan Rusek

Hen­ry Rodrí­gu­ez – „Pul­ling Sca­les“ (12 min, CU/NL)

Hen­ry Rodrí­gu­ez je … z cizí pla­ne­ty. Z jiné hvězdy, z jiné mMléč­né dráhy. Zda­le­ka nejen svou sty­li­za­cí, a základ­ním pří­bě­hem o zele­ném muži, jenž se pokou­ší pohy­bo­vat naším svě­tem, ale zejmé­na svý­mi feno­me­nál­ní­mi pohy­bo­vý­mi schop­nost­mi, a lad­nos­tí, s jakou k peč­li­vě nazkou­še­ným ges­tům při­stu­pu­je. „Pul­ling Sca­les“ vychá­zí z boha­té kubán­ské his­to­rie a skr­ze surre­a­lis­tic­ké i hyperre­a­lis­tic­ké obra­zy zkou­má téma­ta iden­ti­ty, repre­sí a migra­ce. Tělo taneč­ní­ka je zde zasa­ze­no do ome­zu­jí­cích poli­tic­kých i spo­le­čen­ských struk­tur: cho­re­o­gra­fie kri­ti­zu­je patri­ar­chál­ní sys­témy, vynu­ce­nou posluš­nost a defor­mo­va­né ide­á­ly komu­nis­mu, a záro­veň komen­tu­je kon­flikt mezi indi­vi­du­ál­ní svo­bo­dou a kolek­tiv­ní ide­o­lo­gií. Pohy­bo­vý jazyk díla je syro­vý a expre­siv­ní – Rodri­gu­ez kom­bi­nu­je ply­nu­lé i náh­lé výbuchy pohy­bu, čímž vytvá­ří inten­ziv­ní dra­ma­tic­ký efekt. Výraz je záro­veň poli­tic­ký i osob­ní, taneč­ní řeč bur­cu­je k refle­xi his­to­rie i vlast­ní role jed­not­liv­ce ve spo­leč­nos­ti, a to hlav­ně v suges­tiv­ní závě­reč­né scé­ně, v níž se doslo­va stáh­ne z kůže, jako by … opouš­těl domov, koře­ny, to vše nechá­val za sebou, ale musí to udě­lat, trh­nout kůží, aby se mohl dostat dál. Kam? A může­me tam za ním?

Hen­ry Rodrí­gu­ez je kubán­ský taneč­ník, cho­re­o­graf a také hudeb­ní skla­da­tel, kte­rý v sou­čas­nos­ti půso­bí v Amste­ro­da­mu (Nizo­zem­sko). Absol­vo­val Národ­ní taneč­ní ško­lu a Vyš­ší insti­tut umě­ní v Hava­ně. Po angaž­má u reno­mo­va­né­ho sou­bo­ru Dan­za Con­tem­po­rá­nea de Cuba (kde spo­lu­pra­co­val s cho­re­o­gra­fy jako Rosa­rio Cár­denas či Pepe Hevia) pře­síd­lil v roce 2017 nej­pr­ve do Vel­ké Bri­tá­nie a poté do Nizo­zem­ska, kde pokra­čo­val ve stu­di­ích na Amster­dam­ské uni­ver­zi­tě umě­ní (AHK). V sou­čas­nos­ti pra­cu­je jako nezá­vis­lý per­for­mer, cho­re­o­graf a lek­tor; dále spo­lu­pra­cu­je s nizo­zem­ský­mi tvůr­ci a podí­lí se na hudeb­ní slož­ce taneč­ních projektů.

Hen­ry Rodri­gu­ez © Jos Mau­ro Wit­te­ve­en Villagó­mez & Mar­tin van Drunen