Rubriky
Aktuality Contemporary dance Festivaly Reportáže Zahraničí

Gdański Festiwal Tańca: Solo Dance Contest. První den

Gda­ński Fes­tiwal Tań­ca odstar­to­val v Klu­bu Żak sou­tě­ží Solo Dan­ce Con­test 2025 – Den 1 (22. 9., 18:00), prv­ním ze čtyř veče­rů s výbě­rem 23 sólo­vých děl z více než 160 při­hlá­šek ze 13 zemí. V úvod­ním blo­ku se před­sta­vi­li Mari­ne Fer­nan­dez (Cen­ti­fo­lia), Ale­th Bere­ni­ce Heger-Hed­løy (Ques­ti­o­ning Puri­ty), Wero­ni­ka Kosmus (Don’t fall asle­ep), Fiia Lam­mi­nen (A thou­sand memo­ries from the past), Lili Eva Irme­li Oksa­nen (Pump and run), Robert Pre­in (Bur­den of the City) a Lui­sa Rivas (Void).

Marine Fernandez: „Centifolia”

Solo Cen­ti­fo­lia se zabý­vá pro­měn­li­vým vzta­hem ženy k vlast­ní­mu tělu, a i když jsem měl zpo­čát­ku pocit, že krát­ké spo­je­ní „cen­ti­fo­lia” s „cen­ti­pe­de” bude tím správ­ným cho­re­o­gra­fic­kým klí­čem, neboť Fer­nan­dez pra­cu­je na scé­ně se tře­mi dám­ský­mi lodič­ka­mi, pra­co­va­la s meta­fo­rou růže sto­lis­té, jako s nej­krás­něj­ší kvě­ti­nou v zahra­dě, jež roz­sé­vá oblu­zu­jí­cí vůni a krá­su, avšak časem odkve­tá a zůstá­va­jí po ní jen trny. Před­sta­ve­ní reflek­tu­je střet vněj­ších spo­le­čen­ských oče­ká­vá­ní s vnitř­ním vývo­jem žen­ské iden­ti­ty v prů­bě­hu živo­tag. Téma tedy spo­ju­je vněj­ší obraz (krá­su růže) a vnitř­ní pro­ces (změ­nu, stár­nu­tí a vní­má­ní sebe sama). V líče­ní jsme moh­li spat­řo­vat spo­le­čen­skou kon­ven­ci, ve sna­ze nasa­dit si tře­tí lodič­ku na ruku iro­nic­ké pomrk­nu­tí smě­rem k tren­dům, kte­ré hyper­tro­fu­jí, a tvo­ří nešťast­ná mon­stra se tře­ma nohama.

Mari­ne Fer­nan­dez je fran­couz­ská taneč­ni­ce a cho­re­o­gra­f­ka (naro­ze­ná 1992) půso­bí­cí pře­de­vším v Litvě. Již od pěti let se uči­la bale­tu na kon­zer­va­to­ři v Lyo­nu, po matu­ri­tě absol­vo­va­la dvou­le­tý pro­gram na Národ­ní taneč­ní ško­le paříž­ské­ho Národ­ní­ho bale­tu v Mar­seille. Násled­ně tan­či­la jako hos­tu­jí­cí sólist­ka v Nice a v letech 2012 – 2014 byla sólist­kou v seve­ro­ně­mec­kém diva­dle Nord­har­zer Städ­te­bun­d­the­a­ter. Je člen­kou litev­ské AURA Dan­ce The­a­t­re (od roku 2016) a záro­veň se věnu­je cho­re­o­gra­fii a jógo­vým technikám. 

Mari­ne Fer­nan­dez © Heu­ng Won Lee

Aleth Berenice Heger-Hedløy – „Questioning Purity”

Sólo Ques­ti­o­ning Puri­ty zkou­má, jak se pod­vě­do­mé návy­ky pro­mí­ta­jí do těla a do fyzic­ké podo­by pohy­bu. Autor­ka v díle zpo­chyb­ňu­je čis­to­tu pohy­bu tím, že uka­zu­je, jak původ­ně při­ro­ze­né reak­ce těla (nácvi­ko­vé pohy­by či obran­né mecha­nismy) časem pře­stá­va­jí být uži­teč­né a mohou se stát nao­pak škod­li­vý­mi. Jako pub­li­kum jsme vyzý­vá­ni k pře­mýš­le­ní o tom, co se děje s naším tělem, když do něj zaži­té vzor­ce pro­nik­nou a ovliv­ňu­jí naše cho­vá­ní. Jaké vzor­ce to jsou? Mož­ná jich je mno­hem víc, než jsme si mys­le­li, byli ochot­ní si při­znat, nebo si vůbec povšimli. Zvu­ky moře nás zalé­va­jí z whi­te cube jako bychom se měli pro­chá­zet po blíz­ké sever­ské plá­ži, vzty­če­né poza­dí a dlou­hé čer­né nohy Heger-Hed­løy oží­va­jí jako nezná­mý tvor, jako vzác­ná sasan­ka , vzlí­na­jí­cí smě­rem k svě­tél­ku­jí­cí hla­di­ně, v poma­lých pohy­bech mís­ty pro­sko­čí mlži jejích dla­ní, aby zase zmi­ze­li v tem­no­tě ste­hen. A prá­vě v nich se ukrý­vá klíč k cho­re­o­gra­fii, k níž sama Bere­ni­ce citu­je Annie Ernaux a její Roky: „… for women, wed­ging things between the kne­es and thighs: the cof­fee grin­der, the bott­le to uncork, the hen who­se thro­at is to be cut and who­se blo­od will drip into a basin…”

Ale­th Bere­ni­ce Heger-Hed­løy je mezi­ná­rod­ně půso­bí­cí taneč­ni­ce a cho­re­o­gra­f­ka. Vystu­do­va­la pres­tiž­ní Newy­or­skou ško­lu Martha Gra­ham (dvou­le­tý pro­gram i násled­ný peda­go­gic­ký kurz) a také Alvin Ailey Scho­ol v New Yor­ku, dále zís­ka­la taneč­ní vzdě­lá­ní na Royal Aca­de­my of Dan­ce (Uni­ver­si­ty of Bath, Lon­dýn). V roce 2019 obdr­že­la pres­tiž­ní Pearl Lang Award za cho­re­o­gra­fii a v roce 2021 grant Davis Pro­jects for Pea­ce. Její tvor­ba zahr­nu­je nezá­vis­lé sólo­vé pro­jek­ty (včet­ně prá­vě Ques­ti­o­ning Puri­ty), prá­ce pro diva­del­ní sku­pi­ny (např. tan­či­la ve fran­couz­ské sku­pi­ně Ele­phant in the Black Box) i peda­go­gic­ké akti­vi­ty ve Spo­je­ném krá­lov­ství. Své prá­ce pre­zen­tu­je po celém svě­tě (např. na scé­ně Lin­coln Cen­ter v NYC či na evrop­ských festivalech).

Weronika Kosmus – „Don’t fall asleep” (chor. Joanna Nadrowska)

„Don’t fall asle­ep” je krát­ká taneč­ní etiuda inspi­ro­va­ná feno­mé­nem overthin­king (tzv. ana­ly­tic­ké para­lý­zy). Dílo zachy­cu­je cyk­lic­ký vzo­rec vtí­ra­vých, obse­siv­ních myš­le­nek, kte­ré se obje­vu­jí bezděč­ně a vyvo­lá­va­jí úzkost a nespa­vost. Cho­re­o­gra­fie J. Nadrowské (jejíž prá­ci jsme moh­li nedáv­no shléd­nout v rub­ri­ce Video týd­ne) pře­vá­dí neu­stá­lý men­tál­ní roz­bor těch­to myš­le­nek do pohy­bo­vé řeči a abs­trakt­ní­ho scé­nic­ké­ho kon­cep­tug. V před­sta­ve­ní se tak obje­vu­jí opa­ko­va­né pohy­bo­vé moti­vy evo­ku­jí­cí neschop­nost „vypnout hla­vu“ a „upad­nout do spán­ku“. Důraz je na vnitř­ní tlak a para­lý­zu spo­je­nou s nad­měr­ným pře­mýš­le­ním, zkrát­ka, jak zazní­vá s dopro­vod­né pís­ni, „sing with the stars, when the sun slips.”

Wero­ni­ka Kosmus je pol­ská taneč­ni­ce a cho­re­o­gra­f­ka, kro­mě sólo­vé tvor­by vede také taneč­ní ško­ly a lek­ce moder­ní­ho tan­ce či jógy. Je cer­ti­fi­ko­va­nou instruk­tor­kou jógy (RYT 200) a má magis­ter­ský titul z psy­cho­lo­gie. Jako cho­re­o­gra­f­ka spo­lu­pra­cu­je s Joan­nou Nadrowskou (Don’t fall asle­ep je Nadrowské roz­pra­co­va­ný komor­ní pro­jekt, kde Kosmus vystu­pu­je jako inter­pret­ka), a sama se účast­ní růz­ných taneč­ních pro­jek­tů v Polsku. 

Wero­ni­ka Kosmus © Jan Rusek 

Fiia Lamminen – „A thousand memories from the past”

Sólo A thou­sand memo­ries from the past se zamě­řu­je na téma vzta­hu člo­vě­ka k vlast­ní minu­los­ti. Před­sta­ve­ní se ptá, zda lze minu­lost oprav­du nechat za sebou, nebo zda nás navždy pro­vá­zí. Ani­mál­ní inspi­ra­cí je zde „neko­neč­ný oce­án lid­ské mys­li“; taneč­ni­ce pra­cu­je s téma­tem pro­lí­ná­ní času, kdy zku­še­nos­ti a impul­sy z minu­los­ti zno­vu oží­va­jí v pohy­bu těla. Minu­lost je zde zob­ra­ze­na nejen jako vzpo­mín­ka, ale jako aktiv­ní sou­část pří­tom­nos­ti, kte­rá neu­stá­le ovliv­ňu­je naše emo­ce a jed­ná­ní. Atmo­sfé­ru, nála­du sála­jí­cí z whi­te cube jsem si pozna­me­nal jako „důraz­nou a důsled­nou”, jako osvo­bo­zu­jí­cí tanec v opuš­tě­ném domě na plá­ži, v němž je tolik sebe­vě­do­mí a jis­to­ty, že v něm již zůstaneme. 

Fiia Lam­mi­nen je fin­ská taneč­ni­ce spo­lu­pra­cu­jí­cí mimo jiné s Pori Dan­ce Com­pa­ny (fin­ským sou­bo­rem, viz např. její účast na insce­na­ci „Son­gs“) a vystu­pu­je také v němec­kých pro­jek­tech. Na pod­zim 2024 se zúčast­ni­la selek­ce sou­tě­že EurA­sia Dan­ce Pro­ject a do Gdaň­ska odjíž­dí jako jed­na z vybra­ných taneč­nic toho­to mezi­ná­rod­ní­ho pro­jek­tu (při­hlá­še­na jako repre­zen­tant­ka Fin­ska). Stu­du­je nebo absol­vo­va­la choreografii/sólo tvor­bu a čas­to kom­bi­nu­je fyzic­ký kon­takt s ima­gi­na­tiv­ní­mi prvky.

Lili Éva Irmeli Oksanen – „Pump and run”

Pump and run je krát­ké taneč­ní solo, kte­ré tema­ti­zu­je sexu­ál­ní nási­lí a jeho spo­le­čen­ská tabu. Autor­ka se pro­střed­nic­tvím cho­re­o­gra­fie sna­ží otevřít pro­stor pro vyjá­d­ře­ní poci­tů vzte­ku, nespra­ve­dl­nos­ti a zra­ni­tel­nos­ti sou­vi­se­jí­cích se sexu­ál­ní agre­sí. Scé­na reflek­tu­je vnitř­ní kon­flikt mezi boles­tí obě­ti a nutká­ním sdí­let osob­ní pří­běh pohy­bem. Cílem je mlu­vit o těch­to bola­vých téma­tech for­mou per­for­ma­tiv­ní­ho aktů, kte­ré mohou obsa­ho­vat ost­ré, ale záro­veň intim­ní a sym­bo­lic­ké výra­zo­vé prv­ky, a až absurd­ní hloub­ky dosa­hu­je při­lna­vý­mi šaty v Klei­no­vě mod­ři, nova­li­sov­ské dál­ce, pro­to­že to byl prá­vě Nova­lis, jenž „Mod­rý květ“, ten­to sym­bol roman­tis­mu, původ­ně pou­žil v Hein­ri­chu von Ofter­din­gen (1800 – 1802), jako výraz neko­neč­né tou­hy. Původ­ně pojmem „mod­rá kvě­ti­na“ (či „mod­rý květ“) němec­ký filo­zof Wal­ter Ben­ja­min ozna­čil Picas­so­vu mal­bu, jejíž „aura­tič­nost“ sta­věl do kon­tras­tu s repro­du­ko­va­tel­ný­mi médii fil­mu a foto­gra­fie. Av díle Oksa­nen se ozý­vá prá­vě ten­to model: Model aury, a ničím nepře­ko­na­tel­né fyzic­ké pří­tom­nos­ti a neopakovatelnosti.

Lili Éva Irme­li Oksa­nen je taneč­ni­ce a autor­ka půvo­dem z Fin­ska, vět­ši­nu pro­jek­tů ale vede v Němec­ku. Stu­du­je na Hochschu­le für Musik und Tanz Köln (Němec­ko) v pro­gra­mu Con­tem­po­ra­ry Dan­ce (píše závě­reč­ný pro­jekt Stan­d­by fla­wless, jak uvá­dí uni­ver­zit­ní strán­ka). Svou cho­re­o­gra­fii a tanec kom­bi­nu­je se stu­di­em umě­ní (Dan­ce Medi­ati­on) a je také autor­kou per­for­man­cí zkou­ma­jí­cích žen­ské zku­še­nos­ti. Na sólo­vé tvor­bě Pump and run se podí­le­la i jejím námě­tem – téma sexu­ál­ní­ho nási­lí je pro ni osob­ně relevantní. 

Robert Prein – „Burden of the City”

Bur­den of the City kla­de otáz­ky o svě­tě, kte­rý jsme si sami vytvo­ři­li. Sólo zkou­má, zda nový sys­tém spo­leč­nos­ti sku­teč­ně obo­ha­cu­je naše živo­ty, nebo nás spí­še ome­zu­je a sva­zu­je. Pro­střed­nic­tvím instink­tiv­ní­ho pro­po­je­ní pohy­bu, hud­by a syro­vých emo­cí taneč­ník vytvá­ří inten­ziv­ní výpo­věď: divák je vyzván, aby zvá­žil, zda člo­věk díky svým vyná­le­zům a měs­tům vzlé­tá výš, nebo zda se spí­še pro­pa­dá hlou­bě­ji, jest­li se radě­ji nechce pro­há­nět s exo­tic­kým ptac­tvem, než se nechat popra­vit stru­nou pokro­ku. Dílo půso­bí spí­še jako abs­trakt­ní reflexe než kon­krét­ní děj, kla­de důraz na pocit těž­kos­ti, poru­še­né rov­no­váhy a otáz­ku kolek­tiv­ní odpovědnosti.

Robert Ale­xan­der Pre­in je nizo­zem­ský inter­pret, cho­re­o­graf a herec, síd­lí­cí v Amster­da­mu. Je absol­ven­tem taneč­ní ško­ly v Nizo­zem­sku a od dět­ství má roz­sáh­lé záze­mí v sou­čas­ném tan­ci; svůj pohyb dopl­ňu­je zna­lost­mi bojo­vých umě­ní, gym­nasti­ky a bre­akdan­ce, což mu umož­ňu­je vyu­ží­vat v cho­re­o­gra­fii nároč­né akro­ba­tic­ké prv­ky. Pre­in je také čin­ný jako herec a zpě­vák a vytvá­ří vlast­ní cho­re­o­gra­fie i fil­mo­vé pro­jek­ty (např. krát­ký tanec-film COLORS). Jeho este­ti­ka kom­bi­nu­je dyna­mic­ký ener­gií pro­hlu­bo­va­ný fyzic­ký projev.

Lui­sa Rivas © Void 

Luisa Rivas – „Void”

Void je intim­ní introspek­ce nad vnitř­ní­mi boji a osob­ním vývo­jem jed­not­liv­ce, a uchva­cu­je už poně­kud nevšed­ním kos­tým­ním zpra­co­vá­ním, jež pro­hlu­bu­je dojem tajem­nos­ti a odka­zu­je ke špa­něl­ské tra­di­ci. Sólo popi­su­je neko­neč­né hle­dá­ní sebe­ak­cepta­ce, kli­du a smys­lu, kte­ré lze pod­le autor­ky najít jedi­ně v sobě samém. Pohy­bo­vá sklad­ba odrá­ží pro­ces opě­tov­né­ho pro­po­je­ní s vlast­ní iden­ti­tou po obdo­bí ztrá­ty kon­tak­tu se sebou samou. Rivas tak ver­bál­ně i emo­ci­o­nál­ně reflek­tu­je ces­tu k vnitř­ní rov­no­vá­ze, při­čemž kla­de důraz na auten­tic­kou sebe­re­fle­xi a medi­ta­tiv­ní kva­li­tu pohybu.

Lui­sa Rivas je rodač­ka z Mexi­ka, kte­rá nyní žije a tvo­ří v Němec­ku. Je člen­kou mezi­ná­rod­ní­ho pro­jek­tu EurA­sia Dan­ce Pro­ject (EDP), kte­rý pod­po­ru­je mla­dé taneč­ní­ky z celé­ho svě­ta – jako vybra­ná taneč­ni­ce EDP s ní umě­lec­ký ředi­tel Ste­fa­no Far­del­li počí­tá i v Gdaň­sku. Stu­du­je tanec ve spo­je­ní s výzku­mem pohy­bu (např. v rám­ci pro­gra­mů Cen­t­ra sou­čas­né­ho tan­ce), v Mexi­ku absol­vo­va­la for­mál­ní taneč­ní vzdě­lá­ní (podrob­nos­ti nena­le­ze­ny). Její pro­fil zmi­ňu­je, že „původ­ně pochá­zí z Mexi­ka a s námi půso­bí v Němec­ku“. V tvor­bě kom­bi­nu­je kon­tem­pla­tiv­ní pří­stup s fyzic­kým ztvárněním.

Robert Ale­xan­der Pre­in © Robert Prein

Autor: Tomáš Kubart

Tomáš Kubart, hlavní redaktor a editor i‑TZ, vědecko-výzkumný pracovník Oddělení pro výzkum moderního českého divadla na Ústavu pro českou literaturu AV ČR, a Kabinetu pro studium českého divadla IDU. Zabývá se performativitou, zejména českým akčním uměním a vídeňským akcionismem, a českým dramatem dvacátého století … a tancem!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *