Gdaňský festival tance pokračoval v Klubu Żak druhým večerem soutěže Solo Dance Contest 2025 (23. 9.), soutěží, která je součástí 17. ročníku festivalu a ve své 14. edici představuje 23 sólových choreografií vybraných z více než 160 přihlášek z 13 zemí.
Večer nabídl sedm rozmanitých sólových čísel a dramaturgie střídala niterné, introspektivní meditace s dynamickými, živými výbuchy. Na pódiu se tak vystřídali Wojciech Furman s melancholicky laděným Room for Sadness, Eleftheria Iliopoulou s nápaditou Fantastic, isn’t it?, Ana Rosa Manzanera Serrán se silným „Su Mi“, Matteo Mersi s introspektivním You Are Trying Too Hard, Lyu Yingyu s poetickým „A Heavy Parting” a Magdalena Wójcik s emotivním „Já – Teresa”. Nejsilnější dojem pak zanechalo především Furmanovo nostalgické meditativní sólo, surově introspektivní vystoupení Mersiho a fenomenálně hravá choreografie Jakuba Mędrzyckého v provedení Vitaliie-Yuliie Vaskiv Verbum Corpus.
Wojciech Furman – „Room for sadness“
Dílo Room for sadness (8 minut) je sólové taneční představení zaměřené na téma smutku a ztráty. Podle festivalového programu se jedná o „symbolické získání prostoru pro slabost a smutek“, kterým autor, mladý člověk procházející strachem ze ztráty, zpochybňuje současné tabu: moderní kultura smutek devalvuje a patologizuje, ukazuje jej jako cosi nepřístojného, a možná až zbytečně silně prožívaného. Smutek neukazujeme, neperformujeme ho na veřejnosti, držíme ho v sobě v soukromí, ale tím, že ho nesdílíme, jako by přestal být součástí nejen nás, ale celé společnosti. Sám jsem zrovna včera přemýšlel, že už dnes v generaci alfa málokdo ví, co znamená černá smuteční páska na ruce — protože už se prostě nenosí. Nenosí se sdílet smutek. Furmanovo sólo zachycuje jeho zmatení a nejistotu — od počátku se jen nejistě rozhlíží po sále a publiku, naprázdno šlape nohama a chodidly, zapřen za područky křesla, jakoby chtěl rychle někam odběhnout, ale zůstává na místě. „I don’t know where I’m going.” V závěrečném obraze se postaví na židli, a hrdě oznámí: „I am Sad.” Doslovuje tím kritický podtón choreografie, jež pojmenovává aspekt společnosti, neponechávájící v ní místo pro slabost, ať je jí smutek z různých důvodů. Ze ztráty, vlastní nedostatečnosti, nebo „jen” jejího pocitu.
Wojciech Furman je polský tanečník a pohybový umělec. Vystudoval tanec a tělesnou kulturu a od počátku své kariéry se věnuje nezávislému experimentálnímu pohybu. Je známý jako propagátor cvičení Fighting Monkey Practice v Polsku a čerpá inspiraci z tančních sportů i fyzického divadla. Na tvorbě spolupracoval například na dílech „SIKSIKA“ (choreografie A. Krysiaka) či „Desert“ (režie P. Wycichowska), v nichž uplatňuje svou propojenou praxi tanečníka a pohybového terapeuta.
Wojciech Furman © Jan Rusek
Eleftheria Iliopoulou – „Fantastic, isn’t it?“
Představení Fantastic, isn’t it? (16 minut) zkoumá subjektivní vnímání reality a fantazie. Program s odkazem na Baudelaireovo dílo poukazuje na to, že člověk proměňuje své sny ve skutečnost, a tedy subjektivizace zkušeností umožňuje, aby se „fantastická vize“ individuálních představ mohla stát skutečností. Publikum tak představení vtahuje do prostoru, kde v každém hraje roli jedinečný pohled na realitu. Podle recenze z tanečního festivalu Tanečno 2024 šlo o „dynamické sólo, které propojilo více vnímání ženy a samej sebe“, jak píše můj drahý kolega Marek Godovič na stránkách Opery+, tedy tanečnice zde skrze pohyb směle kombinuje různé aspekty ženské identity a vlastní osobnosti.
Z Iliopoulouiných pohybů byla cítit energie obrany před manipulací, získávání pozornosti, jako by strídavě vystupovala v mimetické hře o manipulátorovi a manipulovaném, jež eskalovala v klubku hlasů, přicházejících z reproduktorů, jimž se brání ve střídavých bojových pózách, až do odepnutí části kostýmu, sukně, a otevřeného souboje s démony manipulace.
Eleftheria Iliopoulou je řecká tanečnice a choreografka. V Athénách vystudovala Národní školu tance s vyznamenáním a současně informatiku na ekonomické univerzitě. Spolupracovala s předními řeckými institucemi (Stavros Niarchos Center, Onassis Stegi) a podílela se na mezinárodních tanečních projektech (mj. Martha Graham and Greek Myth či Eleusis 2023). Od roku 2018 je členkou mezinárodního divadelního uskupení Farma v jeskyni v Praze, kde rozvíjí své taneční techniky. V roce 2020 zde také uvedla premiéru svého prvního sóla Fighting Eagerly Against Reality [FEAR] na Festivalu moderního tance v Kalamatě. Kromě vystupování vede Eleftheria Iliopoulou také taneční workshopy a používá improvizaci jako cestu sebepoznání, čímž reflektuje víru, že tanec je neoddělitelnou součástí naší reality.
Eleftheria Iliopoulou © Marek Jančúch
Ana Rosa Manzanera Serrán – „Su Mi“
Představení Su Mi (10 minut) je nazváno podle titulní „hiper-nabíjené“ bytosti, která se na scéně vytváří a prochází různými stavy napětí a uvolnění. Dílo pojednává o odblokování a osvobození ega, o hledání síly ve zranitelnosti: „Sólo mluví o odblokování a vyvolnění ega a nacházení síly v bezbrannosti“. Tanečnice postupně rozvine choreografii, kde střídání tělesného napětí a klidu symbolizuje přechod od sebedomácí jistoty k odhalenosti před světem. Elektrizující napětí je navyšováno sound designem, jenž je ke konci tak denervující, obzvlášť pro nás neurodivergenty s extrémní citlivostí na zvuky, že si musím zacpat uši. Vazbení a kanály se válejí v pomyslné „posteli” hluku, Manzarena je jako oslepené pobíhající zvíře, její energie je znejišťující, podobně oslepující, ohlušující, jako vše, co zpřítomňuje: panika uzavřeného vztahu, vazeb bez vodivých spojů, vedoucích do odpojené neuronové sítě. Dílo kombinuje silnou fyzickou expresivitu s myšlenkou, že opuštění egoistických bariér může vést k hlubšímu propojení s vlastním nitrem i okolím.
Ana Rosa Manzanera Serrán je španělská choreografka a interpretka. Vystudovala choreografii a interpretaci současného tance na Konzervatoři ve Valencii a své vzdělání dále prohlubovala na soukromé univerzitě Antona Brucknera v Rakousku. Jako tanečnice spolupracovala se soubory např. Talitha Cumi, El Palau de les Arts či italským Migro Danza. Mezi její významná sólová díla patří oceněné kusy jako Elements či Transforming Body and Context, za které získala choreografické ceny (např. 3. cenu publika v Budapešti či 1. místo v soutěži DelMar ve Valencii). Od roku 2019 vystupuje a tvoří pod hlavičkou vlastního souboru Cía Manzanera. V roce 2023 zahájila rozvoj své první tematické trilogie sólem Su Mi, který uvedla na mezinárodních festivalech v Bruselu a Barceloně. Její práce se vyznačují propojením hudby, tance a širokou paletou současných nálad a témat.
Ana Rosa Manzanera Serrán © Alain Dacheux
Matteo Mersi – „You are trying too hard“
Solo „You are trying too hard“ (6 minut) zobrazuje niterný zápas performera na jevišti. Podle soutěžního programu představení „zkoumá stav mysli a vtíravé myšlenky performera během vystoupení“. Je v něm zachyceno neustálé kolísání mezi pochybnostmi a jistotou, prchavé momenty rozptýlení i rychlé přechody mezi sebevědomím a nedůvěrou. Sebejistota?: „Ciao tutti, io sono Matteo = Nazdar všichni, já jsem Matteo,” padá do maelströmu nejistoty, a klene se opět vzhůru k další výzvě, která začne nudit, jakmile se stane jen trochu náročnou, a vyžaduje jeho plnou angažovanost. Lidé s ADHD to znají velice důvěrně. A do podobné mysli máme přímý vhled právě díky Mersiho výkonu a choreografii Alby Valenciany López.
Matteo Mersi je italský tanečník a performer, který působí převážně v Německu (spolupracuje s taneční skupinou Mainfranken Theater ve Würzburgu). Vzdělával se v tanečních technikách v Itálii a specializoval se na propojení tance s multimédií a fotografií. Ve své tvorbě spolupracuje s choreografkou Albou Valenciano López a účastní se řady evropských projektů.
Matteo Mersi © Nik Schölzel
Vitaliia-Yuliia Vaskiv – „Verbum Corpus“
Sólo Verbum Corpus (8 minut) se zabývá vztahem těla, prostoru a komunikace, a absolutně mne uchvátilo. Inspirací Jakubu Mędrzyckému byl údajně filosof Maurice Merleau-Ponty, podle něhož je naše vnímání vždy spjato s tělem a prostorem, v němž žijeme. Fyzické prožívání a fenomenologie myšlenky proniká stále hlouběji i do divadelních a tanečních studií, a tak není divu, že se stín tohoto zájmu zpětně propisuje do praxe — a jak úžasně! Vaskiv hledá způsob, jak mluvit a být pochopena – snaží se najít prostor, kde by její tělo a jazyk mohly koexistovat v harmonii. Jazyk vnímáme hned zpočátku, když jím začíná rejdit v ústní dutině, vydíme, jak se jí poulí tváře, ale za chvíli se začne objevovat rytmus, a je to jazyk, který vede, nejprve její hlavu, později celé tělo. Vyskakuje z něj (vyplazuje jej před sebe), „polyká” jej, když prudce zavře ústa, a celým tělem zavlní, jako by v ní jazyk skutečně celý zmizel, ale v tom se opět objeví s dalším vyplazením, hra plná objevování a mizení, napětí nekončí. Mám pocit okouzlení, jako bych byl malé dítě, a věřil komikovi, že je jeho vlastní ruka, kterou se pokouší „uškrtit” opravdu ožila, a chce ho zabít, že je to ona, kdo jedná. Přistihnu se, jak si ve své „dospělosti” říkám: „Ten jazyk ale skvěle tancuje!,” nechává mě zapomenout, že je to její sólo, a je fenomenální.
Vitaliia-Yuliia Vaskiv je mladá ukrajinská tanečnice a choreografka. Vystudovala choreografii a taneční techniky na Akademii múzických umění v Łódź (PL). Specializuje se na současný tanec a improvizaci, účastnila se mezinárodních projektů a tanečních workshopů v Evropě. Její tvorba vychází z osobní zkušenosti a často se zabývá tématy identity a komunikace, a mohli sjme jí vidět například na festivalu Tanec Praha 2025.
Vitaliia-Yuliia Vaskiv © Jan Rusek
Lyu Yingyu – „A heavy Parting“
Inscenace A heavy Parting (8 minut) tematizuje bolestné loučení a definitivní odchod. „Rozloučení jsou těžká, odchod je tichý.“ Představení naznačuje myšlenku paralelního světa, kde neexistuje smrt ani rozchody, ve kterém by se lidé rozptýlení po světě z popela znova našli a složili z roztroušených částíg. Divák tak je přenesen do meditativního prostoru rozpomínání a zmírajících emocí, kdy tanečnice pomocí pohybu vyjadřuje naději na opětovné sjednocení i marnost konečného rozloučení.
Lyu Yingyu je čínská choreografka a tanečnice působící ve Francii. Program uvádí její dvojí přináležitost (Čína/Francie). Vzdělávala se v oboru čínského i francouzského tance a spolupracovala s renomovanými soubory v Evropě (byla např. tanečnicí v zahajovacím ceremoniálu LOH 2024 v Paříži). Její práce kombinuje prvky obou kultur a spojuje klasické i experimentální taneční techniky.
Lyu Yingyu © Xu Lao
Magdalena Wójcik – „Ja – Teresa“
Představení Ja – Teresa vychází ze vzpomínek choreografa Stefana Silvina na jeho matku. Inspirací je příběh Teresy, ženy, která se jako malá bála smočit se ve vodě, aby nezničila svůj pečlivě upravený vzhled. Dílo komentuje tlak na ženskou krásu a akceptaci: z obrazu matky na pláži a její touhy vyvolalo reflexi nad tím, jak daleko jsme ochotni zajít, abychom splnili ideály krásy. Program zmiňuje, že sólo „přináší téma ženské snahy o přijetí ve světě plném povrchních hodnocení“. Diváky tak nabádá k zamyšlení nad tím, do jaké míry kulturu ovlivňují společenské normy krásy a jaký to má dopad na osobní svobodu.
Magdalena Wójcik (Magda Agata Wójcik) je polská tanečnice, choreografka a pedagožka. Spolu se Stefanem Otoyem v roce 2019 založila taneční kolektiv CoDa Movement, který se zabývá produkcí performancí a vedením workshopů propojujících pohyb a vnitřní prožívání tanečníka. Magdalena vyučuje jógu a taneční techniky, čímž klade důraz na celistvý přístup k tělu a mysli performera. Ve své umělecké praxi spojuje fyzický výraz s tématy identity a komunikace; v rámci CoDa Movement vytvořila několik autorských děl (např. Atsu, The Dreamus) a účastní se i mezinárodních projektů v Polsku, Itálii či na Maltě.
Magdalena Wójcik © Jan Rusek
