Gdański Festiwal Tańca: Solo Dance Contest. Čtvrtý den/Finále

Finá­lo­vý večer 14. roč­ní­ku Solo Dan­ce Con­test v rám­ci 17. Gda­ńskie­go Fes­tiwa­lu Tań­ca zavr­šil čtyř­den­ní pře­hlíd­ku 23 vybra­ných sól, letos popr­vé dopl­ně­nou o plat­for­mo­vé akti­vi­ty (pit­chin­gy, ran­ní pra­xi, setká­ní s porotou). 

Sedm fina­lis­tů nabíd­lo širo­ké spek­trum poe­tik — od pre­ciz­ní­ho fyzic­ké­ho vyprá­vě­ní po kon­cep­tu­ál­ní mini­a­tu­ry — a potvr­di­lo, že v gdaň­ském kon­tex­tu se solo chá­pe pře­de­vším jako labo­ra­tor­ní for­mát: sou­stře­dě­né ově­řo­vá­ní nápa­du, kte­rý se před pub­li­kem pro­mě­ňu­je v živou scé­nic­kou situaci.

Plat­for­mi­za­ce mís­to izo­la­ce
Z pro­gra­mu Solo Dan­ce je letos jas­ně cítit posun opro­ti před­cho­zím roč­ní­kům: sou­těž není jen sou­bo­rem krát­kých výstu­pů vytr­že­ných, ale spí­še zachy­ce­ných z pro­ce­su. Jeden z fina­lis­tů, Woj­ciech Fur­man , dokon­ce během fes­ti­va­lu ozná­mil, že jeho sólo Room for Sad­ness roz­vi­ne v celo­ve­čer­ní dílo Love and Death, Sex and Ill­ness. Svěd­čí to o tom, že sólo­vá před­sta­ve­ní nemů­že­me vní­mat (pou­ze) jako jed­not­li­vé a uza­vře­né kon­cep­ty, ale jako jed­not­li­vé borův­ky na borův­ko­vém keři v lese tvor­by dané umělkyně/umělce. Roz­ví­jí se nebo jsou pro­mě­ňo­vá­ny v prů­bě­hu času, a nových život­ních a umě­lec­kých zku­še­nos­tí. Pit­chin­gy a ran­ní spo­leč­ná pra­xe vyta­hu­jí na svět­lo moti­va­ce, pra­cov­ní nástro­je i kon­tex­ty, v nichž se jed­not­li­vá sóla rodí. Vzni­ká tak při­ro­ze­ný most mezi jeviš­těm a pub­li­kem: mís­to „hoto­vé­ho pro­duk­tu“ sle­du­je­me labo­ra­tor­ní for­mát, kte­rý si říká o dialog.

Lui­sa Rivas © Void 

Tělo jako médi­um a meto­da
Sólo­vý for­mát bývá čas­to pode­zí­rán z nar­cis­mu. Prá­vě finá­lo­vý výběr ale uka­zu­je, že „sólo“ je dnes pře­de­vším meto­dou: jak zpřes­nit motiv, zkon­cen­t­ro­vat rizi­ko, nechat vyznít detail a ryt­mus dechu. Roz­ptyl oče­ká­vá­ní je širo­ký — od pre­ciz­ní­ho frá­zo­vá­ní a prá­ce s pod­sta­tou po kon­cep­tu­ál­ní mini­a­tu­ry, v nichž roz­ho­du­je timing a dra­ma­tur­gie ticha. Sólo A thou­sand memo­ries from the past Fiiy Lami­nen ten­to posun kon­kre­ti­zu­je téma­tem „neko­neč­né­ho oce­á­nu mys­li“: per­for­mer­ka ve whi­te cubě vrst­ví pro­žit­ky tak, že minu­lost nevy­stu­pu­je jako muze­ál­ní vzpo­mín­ka, ale jako aktiv­ní sou­část pří­tom­nos­ti, kte­rá zno­vu a zno­vu vstu­pu­je do těla. Atmo­sfé­ra půso­bí „důraz­ně a důsled­ně“, jako osvo­bo­zu­jí­cí tanec v opuš­tě­ném domě na plá­ži — ges­to, kte­ré jas­ně uka­zu­je, jak se kon­cen­t­ro­va­ná idea v labo­ra­tor­ním for­má­tu pro­mě­ňu­je před pub­li­kem v živou situ­a­ci. Podob­nou zku­še­nost jako­by zpří­to­m­ňo­va­lo Pump and run Lili Oksa­nen, jež tema­ti­zu­je sexu­a­li­zo­va­né nási­lí a jeho tabu: ost­ré, při­tom intim­ní akce pře­vá­dě­jí vnitř­ní kon­flikt mezi boles­tí a nutká­ním sdí­let zku­še­nost do přes­ných ryt­mic­kých impul­sů. Při­lna­vé šaty v Klei­no­vě mod­ři tu ote­ví­ra­jí obra­zo­vou rovi­nu „mod­ré­ho kvě­tu“, roman­tic­ké tou­hy (Nova­lis) i „aura­tič­nos­ti“ uni­kát­ní pří­tom­nos­ti, a dílo tak sta­ví na mode­lu, kde neo­pa­ko­va­tel­nost fyzic­ké pří­tom­nos­ti těla před zra­ky divá­ků nabý­vá hod­no­ty, již repro­duk­ce nikdy nedo­že­ne. Z obou pří­pa­dů ply­ne totéž: „solo“ není exhi­bi­ce, ale meto­da — přes­né zadá­ní, v němž se idea (paměť či trau­ma) tes­tu­je naži­vo a ticho i čas fun­gu­jí jako rov­no­cen­ní spoluautoři.

Lili Eva Irme­li Oksa­nen © Micha­el Maurissens

Woj­ciech Fur­man © Jan Rusek

Vita­liia-Yuliia Vaskiv © Jan Rusek

Tanec v temnotách

Tři s 23 vysta­vě­ných sól expe­ri­men­to­va­ly, a to zce­la nezá­vis­le na sobě, s tan­cem „po tmě”, „se zavá­za­ný­ma oči­ma” či „v tem­no­tách”, abychom se drže­li taneč­ní­ho pro­stře­dí, a záro­veň moh­li odká­zat na feno­me­nál­ní film Lar­se von Trie­ra. Nejde jen o efekt­ní ges­to; záměr­ně se tím pře­klá­pí vní­má­ní zra­ko­vé­ho divác­tví k posle­chu a kineste­tic­ké empa­tii. V duchu von Trie­ro­vy „taneč­ni­ce ve tmě“ se tu cho­re­o­gra­fie rodí slu­chem: ryt­mus kro­ku, zvuk dechu, šelest lát­ky, ori­en­ta­ce v pro­sto­ru bez vizu­ál­ní kon­t­ro­ly. Ana Rosa Man­za­ne­ra Serrán pra­co­va­la s tem­no­tou jako se smys­lo­vou reduk­cí, kte­rá vyost­řu­je potře­bu timin­gu a vztah k pod­la­ze. Kaž­dý kon­takt se zemí se mění v zamě­řo­va­cí bod, a důvě­ra v tělo i v divác­ké ticho je tu klí­čo­vá. Lui­sa Rivas posu­nu­la téma k eti­ce pohle­du: čer­ná mas­ka není jen rekvi­zi­ta, ale smlou­va s pub­li­kem, že kon­t­ro­la se pře­sou­vá z vizu­ál­ní vir­tu­o­zi­ty k mik­ro­po­su­nům váhy, k jem­né seismo­gra­fii sva­lo­vé­ho tonu. Ele­na Puchol (ve finá­le, bohu­žel, nevy­stou­pi­la) přes­to v posled­ním, tře­tím, kole nazna­či­la jinou stra­te­gii: dra­ma­tur­gii odkla­du a nedo­ře­če­nos­ti, kdy sní­má mirror ball, a popr­vé může pohléd­nout — do zatmí­va­jí­cí­ho se hlediště.

Spo­leč­ným jme­no­va­te­lem je, že „solo v tem­no­tě“ zba­vu­je inter­pret­ku inter­pre­ta oká­za­lé vidi­tel­nos­ti a nechá­vá vynik­nout přes­nost, ryt­mus dechu a odpo­věd­nost za kaž­dý krok. Z labo­ra­tor­ní zkouš­ky vní­má­ní se tak stá­vá čis­tý test pří­tom­nos­ti: co zůsta­ne, když svět­lo zmi­zí — a sta­čí tělo, čas a poslou­cha­jí­cí sál.

Mag­da­le­na Wój­cik © Jan Rusek

Jak číst finá­lo­vý večer
U kaž­dé­ho čís­la se vypla­tí sle­do­vat: 1) Jaké pod­mín­ky a jakou situ­a­ci nasta­vu­je prv­ní minu­ta (pra­vi­dla hry, ges­to, tem­po), napří­klad u Hen­ry Rodri­gu­e­ze a Ele­ny Puchol je to výraz­ný kos­tým a efekt okouz­le­ní, Anto­ni Rodri­gu­ez a Woj­ciech Fur­man nasto­lu­jí tro­chu nesmě­lej­ší atmo­sfé­ru, 2) Jak ros­te napě­tí mezi tělem a zvu­kem (kdy hud­ba tělo „pro­gra­mu­je“ a kdy se tělo zvu­ku vze­pře), 3) moment pře­byt­ku (kde by šlo beze ztrá­ty škr­tat), 4) rizi­ko performerky/performera (fyzic­ké, ryt­mic­ké, význa­mo­vé). Prá­vě v těch­to bodech se čas­to láme, zda se sólu poda­ří dostat pří­mo k diváku..

Anto­nio Javier Agu­i­le­ra Rodri­gu­ez © Joa­quín Pon­ce de León

Bez ohle­du na výsled­né ver­dik­ty poro­ty, kte­rá se navír roz­hod­la do finá­le postou­pit hned sedm, a nejen původ­ně zva­žo­va­ných šest kandidátů/kandidátek, pla­tí, že letoš­ní SDC kla­de důraz na sdí­le­ní pro­ce­su, což je zře­tel­né nejen ze samot­ných večer­ních vystou­pe­ní, ale z cel­ko­vé­ho ryt­mu fes­ti­va­lu, a vře­los­ti, kte­rá jej od začát­ku pro­stu­pu­je. Finá­lo­vý večer je tak stej­ně sou­tě­ží, jako je prů­ře­zem sou­čas­ným evrop­ským myš­le­ním o tan­ci a o těle jako zdro­ji význa­mu, bez pato­su, s přes­nos­tí a v ote­vře­né komu­ni­ka­ci s pub­li­kem. Kaž­dé navíc vyža­du­je dru­hý, tře­tí a pátý a desá­tý pohled — kaž­dé ukrý­vá tolik vrs­tev, že nejsou zachy­ti­tel­né na prv­ní pohled. U Anto­nia Rodri­gu­e­ze se mi moment jeho pro­bu­ze­ní poda­ři­lo odha­lit až na dru­hý pokus. A u všech bych uví­tal, kdy­bych je mohl vidět ješ­tě při­nejmen­ším jednou.