V Gdaňsku jsme během 17. ročníku Gdańského festivalu tance 25. září 2025 zhlédli duet „Miazga“ souboru h.art: lehký a přesný kus, který převádí nikdy nekončící procesy lidského těla do choreografického „programovacího jazyka“. Bulder a Grabarczyk skládají pohyb jako kód — proměnlivé smyčky, podmínky, iterace. Tělo je tu hardware i software; komika vzniká z chytře dávkovaných chyb v systému, z glitchů v rytmu a z překladu abstraktních pojmů do konkrétní fyzikality.
„Miazga“ je chytrá hra s „programováním“ těla a mysli, a název by se dal přeložit jako „buničina” nebo „dřeň”: fyziologické i sociální procesy spánku jsou analyzovány pomocí postupů, napodobujících kybernetiku či programování (explicitně Brainfuck), který určuje strukturu, tempo a volby „avatarů“ na scéně. Těla jsou laboratoří, scéna je hřištěm i bojištěm, ironie se střídá s ostrým „elektrickým impulzem“ k publiku. Není to názorná odborná přednáška, spíš choreografický debug: přepis tělesných smyček, podmínek a chyb (glitchů) do pohybové partitury.
Miazga © Bartosz Bańka
Rituál usínání (kalibrace „programu“)
Tvůrci popisují „Miazgu“ jako v podstatě lehký, svěží a humoristický kus, a přesně tak jej rámují: nikoli teze o „stroji člověku“, ale hravá práce s pravidlem, smyčkou a chybou v systému. Pohyb se skládá jako kód: opakování není prosté vršení, spíš iterace, která drobně mění kvalitu, rytmus i napětí. Tam, kde se pravidlo zdánlivě zadrhne, přichází „glitch“, a s ním i komika.
Začíná se zapínáním košil: Grabarczyk zapíná košili Bulderovi, Bulder následně jemu — napodruhé „nakřivo“. Jako by si oblékali pyžamo před „spánkovým protokolem“, což textová/edukační vložka později vysvětlí: pravidelný rituál jako podmínka kvalitního spánku. Vzhled dvojníků (černé kšiltovky, bílé košile, černé tepláky) a zrcadlové frázování spouští metaforu vědomí vs. nevědomí: tělo v objetí jako dialog dvou režimů mysli.
„Přednáška“ o spánku (edukační debug)
Dvojice přechází do lecture-performance: střídají anglické pasáže o NREM/REM, hippocampu, konsolidaci paměti, atonii a „terapii“ mozku během spánku (mikro-probuzení, cykly, přenos do dlouhodobé paměti). Pomocí této inscenační strategie se pokoušejí přenést pozornost diváka z estetického „koukání“ na auditivní a kinestetické vnímání — rozumíme, proč choreografie pracuje se smyčkami, výpadky, „zadrháváním“.
Participace: „brain fuck“ jako společná syntaxe
Následuje participativní sekvence — duo ji rámuje jako „deprogramování“ mozku. Z publika padají klíčová slova (v mé verzi kapibara / vafle / „pupa“), která performeři okamžitě převádějí do absurdního mikropříběhu. Tomu nerozumím, protože neumíém polsky, a v přiložených materiálech není přeložen, takže mohu jen odhadovat, o co jde. Esteticky cítím odkaz k surrealistické „hře na mrtvolu“: význam se skládá kolektivně, pravidlem je nepředvídatelnost a řetězení asociací.
„Skladba“ z publika (live kompoziční gag)
Příběh je okamžitě remixován do hudební sekvence se slokou i refrénem („kapibara, vafle, zadek“), čímž se meta-princip překlápí do pop-formy: algoritmus publikum → text → hudba → tanec. I kdyby tu byla domluvená „nápověda“, efekt je funkční: ukazuje, jak snadno lze tělo (a dav) „naprogramovat“.
„Čtečka symbolů“ (mapping příkaz → gesto)
Vybraná divačka čte z obrazovky proud předem neznámých tokenů (typografické znaky, které v polštině znějí „mniejsze niż“ = „menší než“ (symbol <), „większe niż“ (symbol >), „krópka“ (tečka), „plus“, „minus“), které duo mapuje na konkrétní akce (mikro-dřep se studem, manipulace s kalhotami, polibek, facka…). Vidíme přímý překlad řetězce znaků do tělesného kódu — živý interpretér.
VJ/loop & „falešná“ nahota (management očekávání)
Vysokofrekvenční střih pohybů přechází do repetitivního VJingu, kde se těla „zasekávají“ jako nevyspalý mozek. Odchod do zákulisí + házení svršků na scénu vytváří silné očekávání nahoty, které se záhy zboří: návrat oblečených performerů, svlékání proběhne až na jevišti, úplný akt překryje zatmívačka. Komický delay tu funguje jako řízený if-else: naráží na voyeurské očekávání a resetuje ho.
Hudba, která nejen doprovází
Hudební vrstva se nepodřizuje ilustraci pohybu. V lepších momentech je to rovnocenný partner, který „přepíná módy“: zpřesňuje tempo, nebo jej naopak rozpojuje, aby se tělo mohlo vymknout předem nastavenému algoritmu. Vzniká tím jednoduché, ale účinné napětí mezi tím, co slyšíme, a tím, co tělo „počítá“.
Kostým jako rozhraní
Kostým zde není jen estetika — funguje jako rozhraní, které umožňuje rychlý „reset“ situace, drobnou změnu pravidla hry, přepnutí role. Bez velkých gest, spíš přes drobné signály a přesné načasování.
„Miazga“ se drží čitelného principu a nebojí se uvolnit šrouby ve chvíli, kdy hrozí, že se pravidlo vyčerpá. Humor je přítomný, ale netlačí se do popředí na úkor čitelnosti kompozice. Tam, kde se pohybový „kód“ rozpojí s hudební smyčkou, vzniká největší jiskření: duet ukazuje, že programovat lze i omyl — a právě ten často otevírá imaginaci diváka.
Lehkost tady neznamená povrchnost. „Miazga“ je inteligentně dávkovaná, srozumitelná a vtipná studie o tom, jak převést abstraktní pojmy do tělesné konkrétnosti. Nechává nás dívat se na pohyb jako na jazyk, kterému rozumíme dřív, než ho stihneme „přeložit“ do slov
„Miazga“ funguje, když algoritmus zůstává čitelný a humor nevytlačí substanci. Tam, kde se „tělesný kód“ rozpojí s hudební smyčkou, vzniká největší napětí , a duet ukazuje, že programovat lze i omyl, nikoli jen preciznost.
Duet vznikl v programu Przestrzenie Sztuki – Taniec, v Gdaňsku jej uvádí 17. Gdański Festiwal Tańca (25. 9. 2025, 19:30). Autoři/performeři: Stanisław Bulder, Artur Grabarczyk; koncept: Grabarczyk; hudba: Zuzanna Henclik, Bartosz Kalwasiński; kostýmy: Bulder, vizualizace Gary Garnowski, světla Bulder/Grabarczyk, realizace světel Filip Ejsmont; dokumentace Maria Łozińska; dramaturgická opora Katarzyna Kania.
Premiéra proběhla v říjnu 2024 (Stacja Orunia, Gdańsk). Psáno z reprízy 25. 9. 2025
