V programu festivalu Bread & Dance Prague 2025 se 11. listopadu objevila inscenace EVER souboru 420PEOPLE. Tříletý odstup od premiéry v La Fabrice v roce 2022 jí nijak neubral na naléhavosti. Naopak: v kontextu festivalu, který dlouhodobě propojuje současný tanec s reflexí společenské reality, působila jako velmi přesná reakce na dobu, v níž o naší viditelnosti rozhoduje především online přítomnost.
Václav Kuneš v EVER přímo pokládá otázku, kým jsme ve chvílích, kdy nejsme na sociálních sítích, co nás vede k dobrovolnému vystavování se pozornosti a nakolik se z nás stávají objekty na piedestalu, pod ostrým světlem, zatímco vše ostatní mizí ve tmě. Téma „galerie“ a „exponátu“ se tu nečte jen jako metafora pro umělecký provoz, ale především pro permanentní sebeprezentaci v digitálním prostoru. Základní rámec je jasný a přímočarý, a přitom dostatečně otevřený pro diváckou projekci, jež třeba v mém případě často překračuje představy samotných tvůrců.
Na tvaru inscenace je vidět, že jde o výsledek sehrané spolupráce. Kuneš ji vytváří společně s tanečníky a s dramaturgyní Lucií Němečkovou, která dokáže vyostřit otázky skryté v samotném materiálu. Čtveřice performerů Francesca Eliška Jirsová, Veronika Tököly, Filip Staněk a Michal Toman je od začátku vržena do nepřetržitého pohybu. Podle oficiální anotace se pohybují prostorem v téměř nekonečné skupinové flow, kterou jen tu a tam narušují momenty, kdy se z proudu vynoří individuální charakter. Přesně v těchto průzorech se EVER stává nejčitelnější: z kolektivní masy vystupují konkrétní těla se svou osobitou energií, ale vzápětí jsou znovu pohlcena proudem společného pohybu.
Klíčovou roli má hudba. DJ set Ladislava Zensora alias Exhausted Modern je popisován jako raketové palivo pro čtyři tanečníky a tanečnice. Neutichající elektronické tempo, industriální šum a rituálně zabarvené vrstvy zvuku vytvářejí kontinuální tlak, který nenechá scénu „spadnout“ ani na chvíli. Hudba tvaruje čas jako neustálé teď, bez záchytného bodu, bez vydechnutí. V této akustické krajině se tělo stává další stopou v nekonečném záznamu, další položkou v playlistu. Dynamika a proměnlivost setu přitom umožňují, aby se uvnitř zdánlivě jednotného toku objevovaly jemné změny nálady, napětí a intenzity.
Textová vrstva EVER přidává ještě jiný typ hloubky. Voiceover Lucie Trmíkové a Davida Prachaře pracuje s básní Modlitba Jana Skácela, básní Pospolitost tchajwanského autora Liu Ka-shianga (v překladu Pavlíny Krámské) a s úryvkem eseje Několik poznámek ze Švédské zápalky Václava Havla.
Pane ať jsi stéblo trávy, nebo obyčejný list, prosím dej ať aspoň trochu umím ve tvých vzkazech číst. /: Prosím dej ať řeči stromů aspoň trochu rozumím, ať vědí, že se učím a že nic neumím :/
Dej ať zlomím svoji pýchu dej mi hledat pokoru když se trápím zbytečnostmi ať pohlédnu nahoru /: ať mi stačí dohlédnout na obzor který jsi mi dal ať se smířím se vším co jsi mi kdy vzal :/
A dej mi sílu snášet pokorně co změnit nemám sil odvahu abych to nač stačím na tomhle světě pozměnil /: a také prostý rozum který vždycky správně rozezná co se změnit nedá a co se změnit dá :/
Už samotná volba těchto textů naznačuje, že inscenace nechce zůstat jen u povrchního komentáře k sociálním sítím, ale propojuje téma digitální pestrosti a osamění s otázkou pospolitosti, víry v druhého a se staronovým problémem živého divadla v době streamů a online kultur. Havlovo uvažování o živém divadle, které v anotaci otevřeně stojí proti streamované online zábavě, zní v EVER jako memento: jsme stále v situaci, kdy potřebujeme sdílený čas a prostor, i když nás láká rychlá, „bezbolestná“ viditelnost.
Scénografie Škandíkové a kostýmy Olo Křížové se pohybují v souřadnicích minimalismu. Nic zbytečně neodvádí pozornost od těl, která nesou hlavní sdělení. Právě zdrženlivý vizuální jazyk je pro EVER důležitý: v kombinaci s light designem Jana Mlčocha, jenž má za úkol vytvářet situaci „galerie pod reflektorem“, pomáhá posílit motiv vystaveného objektu i křehkého člověka, který se ocitá v přesvíceném poli. Absence komplikovaných scénických efektů naopak zvýrazňuje, jak moc je v centru pozornosti samotné tělo a jeho vztah k trvajícímu zvuku, pro což je prostor La Fabriky jako stvořený.
Inscenace trvá pětapadesát minut, ale díky nepřetržitému rytmu a proudění působí jako jediný, nerozdělený blok. V anotaci se objevuje ironická poznámka k oněm pověstným patnácti minutám slávy, přepsaná na šedesát. EVER tak tematizuje právě délku expozice: co znamená být „vidět“ takovou dobu, jak se mění naše gesta a masky ve chvíli, kdy pozornost publika ne a ne skončit. V kontextu festivalu Bread & Dance, který se v letošním ročníku opakovaně vracel k tématům blízkosti, sdílení a apokalyptických vizí světa, působil tento důraz na čas a únavu viditelnosti jako přesná protiváha.
Zařazení EVER do festivalového programu v roce 2025 ukazuje ještě něco: některé inscenace neztrácejí relevance s tím, jak stárnou, naopak se v nových kontextech znovu vyjevuje jejich podtext. Tříletý odstup od premiéry dovoluje na EVER pohlížet méně jako na „novinku“ a více jako na ucelený tvar, který obstojí i mimo bezprostřední produkční hype. V rámci Bread & Dance se EVER neprezentovala jako „starší kus doplněný k novým titulům“, ale jako plnohodnotná součást dramaturgické linie, která se ptá, co s námi dělá současný svět, a hledá pro tyto otázky adekvátní fyzický jazyk, ačkoliv je samozřejmě otázka, zda na podobně aktuální téma nevznikají novější, a tím možná přesvědčivější výpovědi (to se týká i Černického PLI, jež bylo také součástí programu, a mělo premiéru již před sedmi lety).
EVER souboru 420PEOPLE je tak možné číst jako studií permanentního pohybu mezi soukromým a veřejným, mezi živým tělem na scéně a tělem proměněným v obraz, profil, záznam. Elektronická hudba, texty Skácela, Liu Ka-shianga a Havla, minimalistický vizuál i skupinová flow čtyř performerů a performerek společně vytvářejí dílo, které nevnucuje jednoduché odpovědi. Spíše klade otázku, zda chceme a dokážeme být viditelní jinak než skrze algoritmy, a jestli se nám v tom může stát spojencem ještě pořád živé, sdílené divadlo.
Ever
Choreografie: Václav Kuneš a tanečníci
Dramaturgie: Lucie Němečková
Hrají: Francesca Amy Amante/Eliška Jirsová, Veronika Tököly,
Filip Staněk, Michal Toman
Hudba: Exhausted Modern
Voiceover: David Prachař, Lucie Trmíková
Kostýmy: Olo Křížová
Scénografie: Lucia Škandíková
Light design: Jan Mlčoch
Photo credit: Pavel Hejný
Premiéra: 12. & 13. 9. 2022, La Fabrika
Délka: 55 min
