Milo Rau režíroval čtení nové hry Elfriede Jelinek v anglickém překladu americké dramaturgyně a režisérky Gitty Honegger. Čtení Endsieg: The Second Coming uspořádalo 20. ledna 2025 Divadelní centrum Martina E. Segala v New Yorku ve spolupráci s Vídeňským festivalem (Wiener Festwochen).
Rau zrežíroval novou hru Elfriede Jelinek, Endsieg: The Second Coming, jež vznikla jako bezprostřední reakce na znovuzvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem v listopadu 2024, jako paralelní on-line čtení v němčině a angličtině. Německou verzi přednesla švýcarská herečka Ursina Lardi v iráckém Mossulu, americkou verzi Nicole Ansari-Cox v americkém New Yorku.
O čem je Endsieg: The Second Coming
Demokracie se nachází ve vážné krizi a lidé jsou zmateni. Elfriede Jelinek reagovala na druhé volební vítězství Donalda Trumpa důležitým textem: ENDSIEG, ponurým pokračováním hryAm Königsweg / Král měšťanů, v níž se věnuje volbám ve Spojených státech před osmi lety. Ve hře vystupují postavičky mupetů, Slečna Prasátková (org. Miss Piggy) a její věrný Kermit, v jehož dlouhém monologu, v němž se pokouší popsat nepopsatelné, a na bezmála 18 normostranách zachycuje atentát na Trumpa 13. července 2024.
Jelinek ukazuje, jak Trumpovi stoupenci sami vidí „nového starého krále“ jako božsky vyvoleného vykupitele. Král však není sám, stojí za ním stíny, jeho politické a ekonomické kliky, které bojují o jeho pozornost i mezi sebou navzájem. A odpor se hroutí: „Říkám, že už nic není, nic jiného není, jiné už neexistuje, není co vidět, zbývá jen to jedno,“ prohlašuje Theirésiás našich dní. Co bychom bez něj, bez Jelinek, vlastně viděli?
Slečna Prasátková jako Polyhymnia, Kermit také jako někdo, za nimi alpská kaplička u cesty. Recituje se báseň, jež zní následovně:
Neohlížejte se! Valí se za vámi proud černých, ženami a vlajkami opentlených lodí, nadnášený divoce se vzdouvajícími vlnami, jež Pán činí většími a většími než by kdy bez něj mohly být, dělají to i ženy, a tak to bude pro nás pro všechny dohromady, dokonalé, das Volk, the People, lid, vždy dokonalý, vždy vítaný. Říká, co chce, už nám to říká, žádný strachy. Dívejte: Všichni se drží pohromadě, drží se nad hladinou, hlavy pěkně nad vodou, sice v pěně, kterou sami vylučují, to je holt jejich živel, jinak by se prostě utopili a zavřela by se nad nimi voda, zmizeli by beze stop. Takže teď už víme: nešli ke dnu. Také to může zůstat, jak to bylo, das Volk, národ, pěna na vrcholu vln, které přicházejí a neodcházejí, přesto však tak pomíjivé, lidské bytosti, které jsou zneužívány, vydávány za odpadky nebo prostě odejdou, ale také odejdou samy. Na březích už se hromadí moře utlačovaných, kteří se konečně mohou tlačit jeden na druhého, zezdola nahora a pak se zase tlačí a pak ještě víc shora dolů. Kdekoliv je tlak, tam je das Volk. Jsme tady. Brzy budeme ještě svobodnější, bezpečnější a zdravější! Pán brzy přijde, ach, patřím naň, už je zde, nemýlil jsem se, slyšel jsem dveře, ten Pán který obejme a políbí. Který démon tento Volk tak krutě trýznil? Démona vůbec nepotřebovali, ale dostali ho, na západě, tam se blíží, zpod zasněžené skály. Ti, které vedli, ti, které měli. Tlak se přenáší dál, z obou stran, tlačí i zespodu, všichni se možná probudí s výkřiky bolestí. Už jsou vzhůru. Valí se to, vlna se valí. Už ji nelze zastavit. Tlak se přenáší dál, ze všech stran, všichni se probouzí za zvuků běd. Obrovský sloup vlny se valí, řve. Už ji nelze zadržet. Kdo by si to byl pomyslel? No, já ano. A splnilo se to.
Nyní už je tu několik „Peoples”, několik „Völker”, všichni jsou teď mírumilovní a příjemní, už nebudeme potřebovat zákopy, ani před soudem, ani tisíce lodí věřících, které protínají vodu, rozorávají ji, zasévají se do ní, míchají ji, aby rozbouřily i masy. Ano, i masy přišly. Přivezly s sebou svou kmenově vázanou krev, aby ji neznečistili cizinci, pro nejnovější čisticí prostředek na citlivou pokožku, který nezanechává dráždivé stopy. Lodě leží hluboko, piloti létají hluboko. Kulka zasvištěla a všichni ji následovali, všichni ti, kteří opět nestojí ani za hvízdnutí, jen o tom ještě nevědí. Rozhodčí vystřelil ze startovní pistole a pak rychle zapískal. O vítězi už bylo předem rozhodnuto. Všichni to věděli.
Palácem se tu a tam rozléhá dusot kroků. Jak tomu bylo vždycky, tak to zůstane navždy, podle hymny. Věčnost se začíná teď, dnešního data, nastavte ho, datum!, je každý den jiné, neplatné před každým novým úsvitem. Oči se obracejí vpřed, barva stoupá do tváří. Hotovo! Kdo je dole, zůstane dole. Tvrdá ruka po nich chňapla, z vody, z písku, jsou na písku a myslí si, že jsou ještě v moři a hladí je voda, dělají plavecké pohyby, stávají se samy pohybem, přelévají všechno, lesk jako ze šnečího slizu, vy bídní tvorové, požíráte mé krásné listy, ale už se ke mně obrátili, i ti nepřátelští, nic mi teď neuděláte, ale vyžrali jste mi dům i vlasy, ano, vlasy! Co zbude, bude rozdáno přátelům, jedinému lidskému plemeni, které ještě existuje. Svobodnější, bezpečnější, zdravější! Bohatší. Já se tomu bráním. Ne se mnou! Říkám, že už nic neexistuje. Jiné už neexistuje, není na co se dívat, je jen Jedno, tentokrát je Jiné opět stejné a tak to také zůstane. Jako obvykle. Nikomu do toho nic není. Ta zlatá koruna na téhle hlavě, která zůstala stejná, jako jsme byli předtím po všechny časy, pevně sedí, koruna, ničivá ohnivá bouře, která si říká mír, všude už se chystá mír, šicí stroje už vrčí, a tělo se rozpouští jako borová pryskyřice. Ó můj bože! Tahle látka se nám zařezává hluboko do kůže.
A tak si to ta kulka taky dovolila, prosvištěla kolem a vzala si s sebou kousek, a to je všechno, co dostala, když už to udělala. Každý by chtěl mít kousek nebo být jeho součástí, ne, jenom kousek vyřízla, ta kulka, se tak ráda zakousla do jeho lýka, už je tam vepsaná, to místo je navěky poznamenané, a teď všichni ti, co nežijí, co jenom označují život tím, že zdvihají nohu všude tam, kde už někdo stál, klidně i v nicotu: lidi a jejich hlavy a s nimi hlavy hlavní, mohu je tu zmínit jenom letmo, raději ne, ani kousek posvátného ucha nestrhne hybnost kulky, která se řítí dál, aniž by musela někam dál. Ale ona prostě nemá čas. Na nic nemá čas. Ale nic jiného v plánu nemá. Spěchá a nemůže toho stihnout o moc víc. Někdo si natřásá zaprášené vlasy, snědá blondýnka, blondýnky vyhrávají, musí vyhrát. Jeho zaprášené vlasy, snědé- blonďaté vlasy, blondýny vždycky vyhrávají. Musí vyhrát. Výhoda blondýnek. Šampioni, nejen v Německu, šampioni všude, tvoje zlaté vlasy, tvoje popelavé vlasy, Šulamit: Prohrála jsi. Máš padáka. Tvé tělo není vítáno ani tady, ani nikde jinde. Člověk teď žije v domě. Muž se ujímá vlastnictví svého domu. Kulka to věděla už před svým cílem.
Bez náplasti ji už nelze spatřit. S náplastí nebo bez ní, nikdo nic nevidí, ani pobřeží pod ní, ani tvář nad ní, namalovanou křídou, strach z deště, že ji smyje. Pijeme mléko. Člověk teď žije v domě. Pijeme mléko každý den, černé mléko, protože nic jiného není. Pijeme mléko každý den, protože můžeme. A tělo se nakonec vzdává, vždycky se musí vzdát, má jenom samo sebe k ochraně, to, co dává, teď bez dárce, dárci dávají jiným, mnohem raději berou, ale Jemu, tomuto člověku dávají víc, dělají ho velkým jako jeho země, ne, větším, země se s ním rozbíhá, a On přetéká břehy, On, který byl postaven nad lidi, vyvolený, vtělený bůh, dávají modlitby, aby se země ještě zvětšila, aby lidé neleželi tak stísněně v hrobech, aby měli místo, ale tam, kde končí, je jen voda. Kdo má největší? Ne, tenhle hrob nechceme. My si vykopeme vlastní.
Země je téměř celá obklopena vodou, a tam, kde zůstává pevná, neúprosná, nepoddajná, neproduktivní, brzy vyroste zeď, tam, kde je příliš těžké kopat, brzy vyletíme do povětří, jen počkejte, brzy, nikdo to už nezastaví, plot, který ji podpírá a s láskou ohrazuje, zemi, a dává jí pocit bezpečí. A je toho víc, co ještě přijde!
Drahá země, tolik toho musela vytrpět, teď trpěla, teď přichází Grál na kopec, kam vždycky patřil, k Tomu, jehož má každý v mysli, ale nesou ho mnozí, kteří už dávno měli být v důchodu, jako staré pneumatiky, tam, dav je nepočetný, ne, nevypočitatelný, pohledy se rozhazují, je jedno, koho zasáhnou, pohledy se nevracejí, musí se nejdřív vyměnit, aby se každému vrátily v jeho mincích, drobných, které ho taky neudělají větším, ne každý může být velký, ne každý rádoby velký je. Ostatní to můžou rovnou zabalit, zabalit se do ztrát a nálezů, tam žádné pohledy nemají, tam se pohledy totiž zastavují. Dav řve jako zvíře, které se chce dostat z klece. A co dav chce, to dostane. Klec je otevřená. Nepřátelé, nepřátelští princové jsou zatlačeni zpět za hradbu hráze, bojovníci jsou vyslýcháni, jednoho zasáhne olověná kulka nebo z čeho to je vyrobená, zasáhne nepřesně, ale i tak dost dobře.
Vzájemně se požírají, žerou se, snaží se, jak je mi ten obraz drahý!, už jsem ho mnohokrát použil: Že se dva hadi požírají, oba vzpřímení a propletení, jen tak! Naposledy: Pojďte všichni přímo ke mně! Ale my už jsme tady!“, říkají mnozí, už nemají moc co říct.
Už není k poznání pro žádné lidi, ta podoba, kterou sami stvořili, tahle krásná tvář lidí, kape z ní cosi, nevidím to přesně, máslo na hlavě, krev, opilá sama sebou. Ne, maminka mi zakázala bojovat, teprve až se jí — po návratu — podívám do očí, smím bojovat znovu, s ještě lepšími zbraněmi, které mi sežene. Bohužel mi je nesehnala. Nedostala je. Dostal je táta. Zvedni zadek, postav si svůj vlastní domeček, abychom všichni mohli žít pod jednou střechou, snad dost vysokou na to, abychom do ní nenaráželi hlavami. Pijeme a pijeme. Utíráme si ústa. Myjeme si ruce.
Víc vody, pohledy delegátů, přišli sem s těžkýma nohama, teď odhopkají zase s lehčíma, cíl už je naštěstí za nimi. Stejně jako kulka. Kšiltovky už nechrání, chodí lidem po hlavách a snaží se škodit, tuhle a tamhle, snaží se pochytat co nejvíc smrtelníků. A když se kvůli tomu musí vrátit na kopec, jdou do toho i s tím vědomím, berou to na sebe, jako na sebe brali dosud všechno, berou to za své, na sebe a na svého zástupce na zemi, Boha. Ti dole to nedělají. Je tu takové běsnění, jako by cílem byl někdo jiný, nějaká jiná prdel s ušima, v osamělé agónii, chamtivé pohledy jsou teď vrhány vší silou, chtějí něco získat za to, že tu dnes jsou, že tu tráví svůj čas i sami sebe, že ostatní děsí slovy a bojovými výkřiky. Jsou to jen slova, ale jaká slova! Vybraná slova, která před nimi vyplivli jiní. Sbírají je a věří, že to oni je ztratili. Ozývá se křik jako na hostině supů, přidávají se orli, kterým uloupili mláďata, berou je živým. Vzápětí vykreslí své kruhy vysoko nad hnízdem, kde se o jejich osudu rozhodovalo a rozhoduje. Trefil se přesně, trefil se do nás, my jsme byli cílem, terčem. Ale mířili jsme i na ostatní. Teď už je to jedno. Nesvaté ruce odhazují meč, hrozí věčný mír, protože pak zůstane všechno při starém, jen — ještě jednou, ještě několikrát — svobodnější, bezpečnější, zdravější.
My, ubohá křičící ptáčata, nebudeme smět ani křičet. Křik smetl kulku, ale tenhle Bůh neumírá, nemusí ani vstávat z mrtvých, vždyť pořád stojí, pořád je tvrdý, pomlouvají ho, očerňují, ale pořád tam stojí se svou biblí, jen aby vám ukázal že se znovu nadechuje. Nabírá úplně nový dech, ale ten je vlastně stejný jako ten starý, takže nakonec přeci jen vane jiný vítr. Více vzduchu, prosím! Tady je! Na zdraví! Křídly máváme, pod námi žije ten Hill-Billy, občas ho vidíme na chodbě, na schodech, pořád nahoře. Nikdy ho nevidíme jít dolů, jako čas, vždycky dopředu, dozadu nikdy. Slunce už bylo vysvěceno. Je tak vděčné, nevznese námitku, když jde o jeho zářící světlo, nic není rychlejší! Musíš dvakrát zazvonit, ale ne u špatných dveří, buď opatrný, vytrvalý, i když si toho nikdo nevšimne, zůstaň na svém místě, buď u svého Člověka! Teprve napodruhé začíná ta pravá zábava, uvidíš. Pod námi ta díra, kdy ses naposledy podíval do toho, co se děje pod tebou, ach bože, ty, nadpřirozený nad námi, celá naše, drahá vlast se propadla do díry, co na to říct! Neměli bychom tu díru odnést někam jinam? Kam ji chceš? stačí říct!
Tak něco dělej! Díra, přes kterou nevidíme, vyhýbáme se pohledu do její hloubky, před níž se zářivě tyčí svatostánek s jediným Vykupitelem, jenž se k nám zase vrátil, kdysi nám ho vzali, a už je zase tu, ejhle, ne, on ze sebe rozdává jako z hostie, nicméně nejsvětějšího chleba je čím dál víc, přibývá ho tím víc, čím víc se ho rozdá, každý z něj trošku dostane, poté, co Pán na pár let zmizel, protože nám ho ukradli, říkáme to otevřeně, jo, vzali nám ho. Teď je zse zpátky. Už nehrozí pár metrů pro zlodějíčka, to už vidíme, i když nám mlha zatemňuje oči, protože nás chce neustále zatemňovat. Ale my, my už vidíme jasně, nacpeme si střeva zpátky do těla, když jsme je ze všech stran prozkoumali, tady už není co trávit, všechno je to nestravitelné, máme snad jíst tu špínu, co se válí kolem?
Odvraťme se, brány země smutku jsou odemčeny, vidíme, jak se tu nepřítel válí v krvi, jak se říká. Nepřátelé jsou všude! Ale my jsme zcela mírumilovní, my neútočíme, my jsme napadeni a musíme se bránit, v lůně mas leží výsledek tohoto tažení. Masy jsou samy sobě matkou. Masy jsou ženou, která koneckonců tyto lidské masy zplodila. Nebuďme dětinští! Ale my jsme děti, tak proč ne? Trnová koruna byla odstraněna. Bůh je nyní rozpoznatelný pro ty, kteří jím vždy byli, ale nevěděli proč. Promiňte, ale určitě máme právo zmiňovat své náboženství, a ne vždy jen to, které rádo zabíjí lidi! Samozřejmě, že ten druhý Bůh, který dokáže na každém kroku vyměnit mír za válku, jíž se živí, je na obrazovce docela často, ale nesmí se ukazovat. Ten náš, náš, ten nám ukáže svou vděčnost, i těm, kteří ho neuznávají, pozná je zvláště, vzpomene si na ně, jsou poznamenáni, ale to nemá žádné důsledky. Pro našeho boha si nikdo nesmí ušpinit ruce, pro toho druhého mají jeho následovníci plné ruce práce, všechny ty kufry, které zmizí z dopravníku, jakmile se rozjede. Vozíky stojí vždycky nejblíž k výdeji zavazadel. Před všemi ostatními.
Naše reklamační visačky nejsou připevněny k nám, ale k našemu nákladu, se kterým si vždy musíme poradit sami. Péče o toto hnízdo, námaha a všechna ta práce práce při chovu — vše marné, křídla dál veslují, orli už nemají kde přistát, zastaví se, ve vzduchu stojí klidně, ale nemlčí, a hle, ztratili svou vlast pro věčný mír. Křičí. Ostatní ptáci zvedají hlavy k nebi. Můj Bože! Já vám dám věčný pokoj, říká Pán, ne, ne tenhle, ten druhý! To, co vám zanechávám, je mír. Dávám vám svůj pokoj — pokoj, který vám nemůže dát svět, mohu ho dát jen já. Žádný problém. Opakuji: zanechávám vám mír, dávám vám svůj mír, všude, všude to bude věčný mír, který půjde ruku v ruce s blahobytem, vždycky jdou ruku v ruce, znají se odjakživa, jen nikdy nepřijdou. Adresu před nimi tajili, tak teď se jenom rozjedou, ale nevědí kam, a někomu něco rozdají, kdo líp hraje na ty temnější housle. Nedávám vám, co dává svět. Ať se vaše srdce netrápí a nebojí. Dávám vám pokoj, jaký vám nikdo jiný dát nemůže. Bude věčný a všude jsem já. Nemohu to opakovat dost často. Žádný problém, potěšení je na mé straně.
Uvidíme, jestli to bude opravdu mír! Co říkáte? Ještě ho nevidíte? Zlatá řeka v době míru plyne klidněji, směr je daný. Orli už zase vřeští, my vás dostaneme! Orli se chystají přistát, ustupte od hranic, jinak vás dostanou, jinak vás dostane válka, zase vás dostane a vydělá na vás, a to přece nechcete. Peníze, které jsme nalili do války, teď nalijeme do míru. Uvidíte! Už se na to těšíme! Mír vás dostane, ale někde jinde! Zůstaňte kde jste, jinak si vás nenajde. Tady jste na špatném místě. Po míru není ani památky, ještě nedorazil. Nemůžeme být zachráněni, natož abychom teď něco zachránili. Voda stoupá výš a výš, ale lidé už alespoň nemluví tak vznešeně. Konečně říkají, co a jak. Vždycky to říkali, ale my jsme jim nerozuměli. Pořád říkají to samé, proč? Protože mají pravdu. A to je pravda. Ačkoli se vládcova kostka vždycky zastaví, ať je náhodou kdekoli, nehází, nehoupe se, její číslo ukazuje jedna strana kostky, jen jedna z jejích mnoha stran, ano, je mnohostranná, každý vidí, jaké číslo je nahoře, jednou rukou ji může chytit, kostku, ach, mohl by, jen jednou, chytit Jeho ruku, tu robustní vládcovu, který ji hodil, který se vrhl na kulku, On, z rodu Davidova, ne, ten ne, jiný kmen, jiný, hyperaktivní člen, se svým blátošlapem stojí před soudem, aby byl deportován do Nikdy, ne, ten ne, On to nečekal, tu kulku a nečekal ani nic jiného. Ne ten druhý kandidát, který zase odchází, žena, ty vždycky odcházejí a trvá věčnost, než přijdou. Líbí se mu, co má ještě v plánu. Má teď všechen čas na světě, který patří jenom jemu. Jak ji náš chlap viděl mizet v dáli, ne, ta kulka dobře ví, co z toho může být. Může z ní vyrobit pluhy a příbory. Může z ní vyrobit domácí zbraně, pro násilí, které lze dělat pěkně z pohodlí vlastního domova. Ale to on nedělá. Každému jeho vlastní kulku, to on umí. To mu jde. Sundá vám všechny boty! Nasadí si svou, obuje si ji znovu a znovu, klidně i tu, kterou ti prodal ve slevě spolu s přiléhavými čepicemi, aby se mu lépe chodilo po všech, zatímco ty olizuješ Jeho boty a On vytahuje svůj řemen. To máš za to, že jsi vyfoukl své svršky, jen si dávej pozor na tenisky, křičí On. On je pořád zmatený, letky mu foukají do načechraných ptačích vlasů, kulka snad něco vezme s sebou, trochu masa z Jeho těla, moc toho nevezme, ale teď s sebou bere nás, nařídí nám: Teď hrajte k tanci. V běhu není nejrychlejší, není to žádný Achilles, to je jisté. Ale je to dobrý tanečník, pozorně se zváží, má dobrou váhu na kila, která jsou na té druhé misce vah.
Hvězdy se třpytí, píská na své samečky, hrdé chlapce. Dává si na čas, každému se chvilku pověnuje, mazlí se s každým míčkem, než ho hodí, dává si na čas, aby ho správně položil na zahradní stolek, který si připravil, jen pro sebe. Další kolo. V tomhle podniku nikdo nic neřekne. Míček byl v písku. Teď už tam není. Míč už není míč, alespoň ne tenhle, písek už není písek, alespoň ne tady. Jejda, tahle kulka přistála ve sklenici, mňam! Tři kulky jen pro něj, když by stačila jedna. I ten led ví, kde je jeho místo.
Dnes orel pláče, pláče pro své děti. On, starý nový král, nepláče, jeho tělo to snese, odteď snese všechno. To je vidět. On už nemusí navštěvovat své sny, ony se realizují samostatně, samy, nejsou pro něj žádná práce, jsou přímo před ním, on je vidí: To vůbec nebyly sny, člověk jako On nesní, On také žije ve svém snu, a jak! Tohle tady, co to je, ta hromada, co to je, to jsou mrtvoly lidí, obklopeny dalšími lidmi a naříkají, protože nemají nic lepšího na práci. On tomu všemu učiní přítrž, všechno, všechno musí skončit, teď se všechno, všechno se musí obrátit, svět se stane — opakuji to naposledy, slibuji! — svobodnějším, bezpečnějším, zdravějším, krásnějším s každým dalším dnem, nevíte, co se stane. Dobře, takže skoncuje s násilím, které stejně nikomu není k ničemu, buďme upřímní, nebo ho obrátí proti svým nepřátelům. Určitě to tak vidíte také, že? Stejně je to jedno. Rád věci ukončuje, protože nerad pracuje, řeknu to tak, jak to je. Proč to neřeknu tak, jak to je, protože to tak je? Já nevím. Ale aspoň se nebude muset teple oblékat, zůstane nahý, císař, nám to nevadí, je to tak pohodlnější, když se má odhalit další katastrofa, před kterou pak stojíme neschopní slova a promrzlí. Tyhle vlajky nechrastí, po špičkách projdou listnatými předzahrádkami! A pak tam stojí, zasazené, vyšší než ostatní rostliny. Nyní seříznuté tak, aby se věšly do vázy, odstřižené od trávy, která je měla chránit. Protože tohle všechno se točí kolem nás, kteří bychom neměli být rušeni. Je to vládce, jenž nás sází vedle těch vlajek do záhonů před našimi domy! A/nebo. Kam jsme dali katalog se špatnými semeny? Copak už všechno zasel? Vždycky je minimálně o krok před námi.
Víčka se ve spánku těsně sevřou, což opět přivádí na svět příšery, raktaktak, už jsou tady!, ne, to ještě nejsou ony, to je muž, který nakládá týdenní nákup do kufru a pak dopředu posadí manželku, aby věděl, kde je předek, aby si to pamatoval. Tam musí řídit. To je cesta, zapomněli jsme na sněhové vločky k snídani! Musíme se pro ně vrátit! Doufejme, že ještě neroztály, ty mrazy! A ty, Pane Bože, bys taky mohl jednou rozmrznout! Ať si uleví! Úsměv boží nemůže vyčistit žádné čelo, přesně nad obočím, tam zuří, snadno se to vidí, každý to vidí, ve slovech a násilí, v násilí slov, v násilí beze slov, v násilí nebo slovech a v oblíbeném jedu proti vráskám, to je dokonalé, teď se může brodit sám v sobě, šplouchá to a my jsme si nenasadili blatník, tak teď se musíme množit, jiná možnost už není, prostě se musíme stát víc, tak jsme to naplánovali a ocenili, sláva a její cena! No nic, co jsem to chtěl říct? Něco se stane kvůli jeho řečem, já nevím, něco se stane, něco se zaručeně stane! Teď se to stalo. Pořád se dívá na televizi, pořád sedí opodál a bojí se, jestli ucho vydrží, ano, vydrží, jestli výsledek vydrží, ano, vydrží, v krku pevně svírá výkřik a tlačí ho k zemi, ti, co byli dřív nahoře, jsou teď největší borci. Může se to stát tak rychle. Dobře jim tak! Proč tak křičí? Vládce už neslyší vlastního slova! Jeho slova se ho drží tak pevně, že už je neslyší, pouští je jako horký brambor. Dav všechno zachytí, všechno zachytí. Jako hlavní chod sračky, oabelné omáčkou, další pokrm to potvrdil. A ty? Co tu ještě děláš? Teď musíš snášet všechno zlé, co na tebe pošle, musíš snášet i větší neštěstí, poslouchej ho, mluví jako ve snu, jako jeho protivník, žena, kterou si už nemusíme pamatovat, která mu nemůže a ani nemohla čelit. Není příliš slabý, není příliš starý, není příliš nemocný, není příliš chytrý, není příliš hloupý, prosím, jen pojďte dál! Každý, kdo je tím, čím on není, je vítán. Naštěstí nevíme, čím je. Víme jen, koho chceme, aby nám vládl.
Tento pán ztratil svého protivníka, svého služebníka. Teď už ho nenajdou. Na tom nezáleží, všichni budeme sluhy, všichni si budeme rvát chřadnoucí maso z kostí, sám je starý a mladí jsou mladí, on to sám dobře ví. Každý je tím, kým je. A je to tak, jak to je. Cože? Jak to mám poznat! Král říká, že se určitě vrátí, teď víc než kdy jindy, a tady je! Ale ztratí se na cestě zpět, která nebude cestou zpět, ale bude mít vítr v zádech, možná mírně, o pár stupňů, délka krát šířka. Nového protivníka ani nepozná, ale ví, že tenhle protivník je šílený, úplně šílený. To říká, ano, přesně, říká to o ženě: kdákající šílenec, šklebící se opice, ani nezná zpaměti barvu vlastní pleti, i když se podívá do zrcadla,pokaždé vám odpoví něco jiného, když se jí na to zeptáte. A přesně taková je a vždycky bude: jiná! Jen má bělejší zuby než my. Jen neumí kousat. Orel znovu křičí a křik lidí se mu vrací v ozvěně, je tu ten obrovský hluk, který známe už dlouho. Přehluší všechno. Známe ho a vážíme si ho.
Poslední ukřižování jim nějak uniklo, nějak ho prošvihli, ale teď tady jsou. Jsou svědky, apoštoly, a na své další cestě se jistě setkají s Králem, učedníci se s ním setkají a poznají ho. Nebo také ne. O ranách dnes v den triumfu nechceme slyšet. Ať už jsi zemřel na cokoli, teď nic neříkej, protože my už to víme. Víme, co říkáte a co se chystáte říct, hlasujeme sami, a proto hlasujeme sami pro sebe. Vybrali jsme si sami, ani jsme se nemuseli dívat na volební lístek. Jsme dětmi, mluvícími k slepým starcům, jsme starci, hovořící k hluchým dětem. Všichni mluví najednou, ale výsledek je stejný. S královskými dary je vítěz vítán ve sněmovně. Spatříme jeho vyprávěné místo odpočinku: není, je to něco jiného, kde může trůnit jen jeden. Co se nás týče, nechceme sedět na neposvěcené půdě v háji bohů, ostatně on už tam sedí. On nenachází klid ani odpočinek, jako strašidlo drží dračího draka své družině. Hned odletí. Žádní pronásledovatelé už nejsou. On je Pánem peněz, víc se nedá. Ale peněz může být vždycky víc. Co takhle ještě trochu víc? Ne, peníze má ten druhý, ten mléčný veletoč, ta spermie, ten velký bílý pojízdný pták, hlasy se v tomto ohledu moc nepočítají, lidé se nepočítají, počítají se jen peníze, jejichž pánem je On, protože se do nich udělal a byl pro ně také stvořen, temnými cizinci, které nikdy nepotkáme. Strkají mu ruce pod podrážky a zvedají ho, héj rup! My si ovšem musíme vzít příklad z obyvatel a plnit Jeho vůli. To je to, co chtějí. Vždyť ani nevědí, co chtějí! Jednají, nebo váhají? Naše smysly? Ne, naše ne, nějaké nesmysly předvídají: Brzy budou vydáni ti, kdo snášeli nevýslovnou hrůzu, strašlivou bolest ze společné kmenové krve. S tím se nedá nic dělat. Tato věštkyně nosí své nové sluneční brýle s hrdostí, akorát pod nimi nic nevidí. Fungují, žádný bůh tu nefunguje, a tak si vytvoříme vlastní. Jsou z průhledného skla, ale není v nich nic vidět. Je to věštkyně statečných bitev, holubice s křídly bouřňáka, která se vznáší k éterickým oblakům a kochá se pohledem na bitvy, její oči na nich hodují. Nebo tak nějak. Ale ona nic nevidí. Nemůže mi to mít za zlé.
Náš oddaný pronásledovatel těsně za námi, stále oddaný, ale jistě brzy záludný, v následujících odstavcích nazývaný „strašidlem“, jehož kdosi namaloval na zeď, ale je větší než šéf, současný vítěz, který se stále honí za míčky, místo aby se jednou otočil, nadřízený, který nevěří vyřčenému slovu, ani činu, který se chystá osobně projít kolem, aby se přesvědčil, zda věrný pronásledovatel nebude úspěšný, zda už nepochoduje před ním, před králem, a v tom případě se bude muset vrátit, alespoň o krok zpět do řady. Takže pak náš následovník možná ani nepůjde za námi, půjde za úplně jinými typy, kteří se za ním neotočili ani jednou, ani dvakrát, vědí, kdo je. Vždycky vědí, kde je. My se také otočíme a nic nevidíme, nikoho a nic nevidíme, takže náš pronásledovatel, ten nás prostě nenásleduje, on nás prostě nechce následovat. Nemám ponětí, kde teď je, ale vím, že tam je.
Mluví o tom všem, pronásledovatel mluví zpoza jeviště, zvenčí, vměšuje se, říká to někomu, svému šéfovi, který nechápe, co se stalo, a oni zatím mluví a křičí, že nerozumějí vlastním slovům, a mluví o všem ostatním, čemu nerozumějí, o všem, co se vůbec stalo, na kříži a pod ním i nad ním, protože to, co se tam stalo, tomu vůbec nerozumějí: jak jak by někdo mohl něco takového snášet! A zatím mluví a křičí dál, takže už nerozumějí nejen svým slovům, ale ani slovům ostatních, ani to ne, všichni vlastně křičí totéž, ale pokaždé jinak, slovy, jimiž chtějí oplatit jiná slova, tvář Páně, již nemohou políbit, a tak křičí; běda, jejich křik jim visí nad hlavami, které od něj těžknou — no jo … kde jsem to byl? Protože mi pořád skáčete do řeči a ptáte se mě na věci, které taky neznám, ale bacha: Ke králi se snesla bílá holubice, teď už je teda zase pryč, za chvíli si o tom budete moci přečíst, jaká škoda, měli jsme si udělat selfie, spoustu, aby každý věděl, že král tu byl, teď už je zase tady, jen proto, že tu už jednou byl, je tu a odešel, a učedníci si každý koupí kšiltovku s jeho úžasným, nezapomenutelným výrokem, že zase přijde, a ejhle, už je tady, no, to už musí jít na hlavu, ale už nemá cenu být mladší, nebo jünger v jiném jazyce, nikdo z nás se nestane Jüngerem. Teď už to nepotřebuje, nemusí mládnout, mladší už stojí připravený, těsně za ním, už mu šlape na paty, je víc než připravený projít starým králem jako horký nůž shnilými kostmi. Země je teď pro něj dost velká a je vždycky připravená, jak dlouho, to se neví; ať mladý nebo starý, všechno je jeho, všechno patří králi, a pro jeho boty je ještě víc místa, nepotřeboval by si je sundávat, nejsou to boty rybáře, jen boty, jestli je vůbec najde, i když na něj stříleli: zázrak, protože už je tam, boty už jsou tam, nikdo jiný si je neobuje! Ale on jo. Každopádně tam byl, to je zase on, jak to dokázal, jak to dokázal, dokázal to. Bohužel nemůže být všude. Jeho fanoušci jsou zklamaní. Protože On je i jinde, ne tam, kde měl boty, ale jinde.
Patří všem. Škoda, rádi bychom ho měli jen pro sebe, ale patří všem. Teď patří světu, pozorujeme Jeho ústup, necháváme Ho vyvádět jeho kousky nebo lahůdky, stále Ho potřebujeme. Tam, kde sedí, se usadí i jiní. Opravdu chceme mít na tomto místě člověka pošpiněného vinou? Chceme Ho a budeme Ho mít, nevidíme jeho vinu, nikdy jsme ji neviděli, ani Jeho pověstný manželský svazek, viděli jsme Ho jako našince, který vandrákům nedovolí, aby se mezi námi zašívali. Důvěřujíce Mu, přiložili jsme ruku k tomuto dobrému úlovku, možná bychom to neudělali, kdyby nám nevyhrožoval, že bez Něho se nedostaneme dopředu, nikam nedojdeme, všude uvidíme jen bolest a smutek a jen mrtvých se bída nedotkne. Všechny ostatní natře. Je starý, ale sejme všechny ostatní, sundá všechny, smete z placu všechny, co si myslíš, myslíš si, že tady dostaneš něco zadarmo, ani náhodou, a levněji taky ne, furt ty ostatní trefuje, všechny ostatní sundává, od vzkříšení ke vzkříšení, od věčnosti k věčnosti, jen si musí hlídat hodinky, na jednom pobřeží je to jiné než na druhém. Proto musí vstávat častěji, každý stát chce přece svého Spasitele. Jako příliv a odliv proti moři. I ty se znovu vracejí. I já tomu rozumím! U nás je den, zatímco ty jsi stále v útlumu! A teď bezpečně provede své učedníky davem, který se před nimi rozestoupí, ten se před nimi rozdělí sám, není třeba rozdělovat a dobývat, o to se postarají zástupy, žádní jiní už tu nejsou, nedostali se dovnitř. Křížová výprava skončila, teď je nejvyšší čas ukřižovat.
Pastýři národů povstanou. Král mezi nimi opět není. Ale má znovu přijít. Říká se, že se objeví znovu. Spoušť, kterou způsobí, sám do sebe nenarazí, duše jeho otce, zesnulého, mu neodporuje, nikdo mu neodporuje, plaše, každý zvěstuje jeho slávu. On zvítězil. Udržel své stádo pohromadě. Udržel své stádo pohromadě. Nebyl pověšen za ovci ani za beránka, když na to přijde, místo toho si mohl o to lépe vypelichat hnízdo. Pase odděleně, má své vlastní stádo, které ho každý den vítá slibem věrnosti. Je s vlky, není s ovcemi. Proč ochraňovat cizí národ, když nikdo nedokáže ochránit ten svůj před jeho vlastním vládcem? To je jeho prvořadý cíl, vždyť nemusí chránit svůj lid, který si sám opatřil střelce, protivníka nakloněného, ale to mu nic dobrého nepřineslo, jen škráblo vládcovo ucho. Jeho lid ví, jak na to. Já, Donald, jsem se dokázal v pravý čas přikrčit, kdo se chce zachránit pro potomstvo, včas se skloní. Ani se nemusí šetřit, jeho majetek je tak veliký, že šetřit není třeba. Nešetří ani sám na sobě. Taky sám sebe chválí, chlubí se svým šéfovstvím! Zdá se mu děsně moudré pochlebovat sám sobě takhle veřejně, protože když tě nikdo nepochválí, pochval se sám, no ne? Chlubí se, jak moudře všechno zvládne, s kým vyrazí dveře, koho si nechá. Jakou špínu vymete, čím vším zamíchá, jaké zmatky potlačí už v zárodku. Od koho se odvrátí. Při všem tom chválení zapomíná na jedno: jestli je někdy nějaká země zběhlá v oddané službě svému bohu — tenhle král ji trumfne! K tomu se dostaneme, říká, jedno po druhém. Nejdřív přijdou na řadu ti bezmocní, skoncujeme s nimi. Budeme Boha burcovat modlitbami, aby každý věděl, jací lidé jsou v čele této země a komu bude trvale požehnáno a kdo musí okamžitě odprejsknout! Čestný je člověk, který je vaším pánem. Nepomáhá bezmocným, ale těm, kteří pomoc nepotřebují.
Orel znovu zavřeští, nikdo mu nic neřekne, nikdo ho nenapomene, někdo musí říct dost! Ale on prochází vším, každou značku „Stop” přehlédne, a žene se dál. Odkudsi zazní velká rána. Nemám ponětí. Ne, nikdo tam není. Jen on tam pořád je, ale ustoupil, někdo tu je, někdo, koho jsme uvedli do pohybu, ale kam se poděl teď? Zase hraje tu svou trapnou trávníkovou hru, hej, i kulka od něho chvátá pryč! To my nemůžeme. My musíme zůstat. Kam se poděl? Jak to, že jsou všichni tady? Právě teď s námi mluvil. Po jeho boku stála žena, která je vším, ale rozhodně ne jeho matkou! Každou chvíli se její tvář protrhne přímo uprostřed, tak je napjatá. Jsme napjatí, možná se toho dočkáme. A protože tahle kulka ho nezasáhla, nemohl ji dost dobře vystřelit jeho otec. To není možné. Lepší by bylo, kdyby mířil na něj. Zůstáváme tu bez zábran, ale nezůstáváme sami se sebou, a tak nám nezbývá nic. Tak na čí straně stojíte, chlapci? Nikdo už není potřeba, proto tu není ani on, ten velký dravec na hoře, brzy znásilní svou kořist jako továrník vyrábějící auta. Protože ani v budoucnu se auta nebudou rodit z lidských synů, pořád budou sjíždět z výrobní linky, ale nebudou moci utéct. Ale zkusí to na silnici. Tenhle řetězec šťastných událostí nebude schopný zastavit vůbec nikdo, a jeho samotného už vůbec ne. Tak tam stojí, kníže nebes, jeho zlaté kadeře, nebo co to je, zakrývají staré i nové rány, a nezdá se, že by se divil, že ho to jenom škráblo, no zázrak! Nejvznešenější führerové kolem něho teď, zlaté stádo, dávno pozlacené, ano, také brnění kolem hrudi, mír to píše na jejich poznávací značce, ale vědí to také? Vědí, co dělat, kam jít se všemi těmi bitvami. Ano, dokonce i pozlacená pýcha na třpytivé vlasové přilbě. Jinak pro něj pozlatí i všechno ostatní, to se vsadím. Kolem Něho stojí a On, On přijde za chvíli, je to jeho chvíle: udivený, ne, zraněný bůh uprostřed toho všeho. Když se lékař, rychle vyslaný, možná už celou dobu přítomný, pro jistotu, dostal k ráně po rychle prolétnuvší kulce, vysál Jeho krev, ne, nevysál žádnou krev, to Král přenechává jiným krvežíznivcům, kteří chtějí oslabit naše dělníky, aby se stal silným Vůdcem a také jím zůstal, na jejich úkor, ti však věří, že mocní budou raději stíhat kance nebo skákající míče než je: s námi ne!, my nejsme vyvolení, ale s námi se vyhrávají volby. Ten spolek boháčů, kteří vylézají z děr a hned se stěhují do paláců, ve kterých už stejně dávno byli zalezlí, vcházejí a vycházejí z paláců jako obvykle, ta náplast se teď trhá, dej si chvilku pohov, a podívej se pod ní, najdeš vlky, vlky z Wallstreet, kteří už všechno sežrali! Až na kost! Ta rána smrdí! Gangréna! Neprojdou, neprojdou k nám, do našich malých bílých domků v prérii, stejně se tam nedostanou a my nikdy nepůjdeme tam, kde oni přišli o dům a domov, chudáci, pro které něco uděláme, jen ještě nevíme co. Už nám neřeknete, co a koho máme vinit? Dobře, on ne, ale můžeme si bouchnout hlavou o desku stolu, kterou jsme předtím utřeli špinavým hadrem. Pojďme konečně pročistit vzduch! Nikdo neříká pravdu, ale my ji říkáme pořád, jen vy si to neuvědomujete. To se mu samozřejmě hodilo. Teď už s námi zůstává, bez překážek, ledaže by předtím zemřel a pak by se do akce povolal jeho přízrak, jeho stín, který by nás všechny zahalil, až bychom se v něm udusili, protože peníze nepotřebují lidi. Potřebuje jen sebe sama. Tento stín jde napřed a háže s lidmi, ne naopak. A pak jim všechno vezme. Vemte si mě, vemte si mě! Vemte si mě, kam? Na to už se nikdo ptát nebude.
Soudu budou známa jména nabyvatelů. Lístky se rozdají, pot práce, bez potu žádná výhra, kterou stejně nedostaneme, protože tu určují jiní, vlastní pot necítíme, jen pot těch druhých, jejich funění slyšíme až do našich baráků, zuřivost soudruhů hoří a musí se hasit, jinak přijdeme pozdě na popraviště, kde nás zváží, aby nám Pán, náš pán, zůstal nakloněn. Koho si dnes koupí? Toho, kdo ukradne i děti orlů, toho, kdo jim ukradne bělmo z očí, už jsi viděl ty nové fotky? Ne, to neudělá, nikoho si nekoupí, protože už jednoho má. Naopak, nepřeháněj, naopak, on bude dávat na oplátku, a dá všechno, i to, co nemusí. Jedni se spojují s druhými, sbližují se, bratříčkují, sestry odešly, nakonec se tvoří celá spojenectví, vznikají nové a nové svazky: pryč, pod most, pod stan, pod širák! Všichni jsou teď jedinečně různorodí, jak se rozrostli, aby mělo Jeho Veličenstvo volnou přistávací plochu a nevyletělo z kola ven, naopak s námi jedná milosrdně a dělí se s námi o tisíce natažených pružin. A pak si, samozřejmě, musí Jeho Veličenstvo kolem sebe vykroužit trochu prostoru, aby bylo místo pro všechny ty kýble, co se musí nakopat, nikdo nesmí spát, všichni mrtví! Dobrá, Jeho dosah se také musí rozšířit, aby viděl, kam si ty zatracené boty dal. Dej mi moje boty, křičel po tom pitomém vrahovi, který o tom ale taky nevěděl, protože nebyl přítomen, ne když ho zavolali, ale když šel do akce. Chyběl jen u kříže, ještě si může vybrat stranu, na níž bude na svůj kříž vysazen, už slyším odjištění kohoutku. Měl se s tím prasetem snad bratříčkovat? Co je to za hloupé náboženství, ti naháněči panen to mají ještě lepší, tam jich nakonec pár dostanou, ale stejně se o ně dělit. Bratříčkování — to dělají všichni lidé. Aby všichni umřeli, i jeho uctívači, uprostřed toho všeho je samozřejmě On, je to čilý modlící se muž, imunní proti všem prosbám. Aby ta země byla konečně dost velká pro všechny, kdo ji chtějí mít pohodlnější a větší, a taky ji zvětšili, aby tam bylo místo pro všechny, aby všichni měli místo tam, kde už je Král, kam i Král chodí pěšky, protože se mu tam vůbec nechce a stejně se tam nikdy nedostane. Velká chvála za to, že na nás bere ohled. Sem s odměnou! Předáme mu ji, zaslouží si ji. A tak je všechny tiše, bez bučení vedou na jatka, kde dobytek řve, jak vydechuje a už se znova nenadechne. Ano, někteří, kteří neslyší ani nevidí, kteří zemřeli, mají pochopení pro dobytek a pro to, jak ho nejlépe zabít, aby mohl odpočívat před věčným odpočinkem: putování jménem stáda se oháníme vidlemi, abychom je naladili, jen si poslechněte ten zajímavý tón, péče o zbraně a kontrola zdraví, dnes U.S.A., zítra celý svět! Jen si přečtěte ty zajímavé vyhlášky (Anschläge), tady a tamhle, ten tady to býval taky kdysi velkej hit. Jenže my jsme cvičili rány (Abschläge) na střelnici.
Prostě tím, že tam jako byli, to dokázali, dokázali to, co? Nemám ponětí. No jo, tto bylo tak: zvětšit pozemek, zvětšit ho tak, jako býval dřív, jenomže vy jste si to tenkrát neuvědomovali! Teď ho konečně zvětšete, udělejte ho alespoň tak velký, jako býval kdysi, musí se mu zase stát, abychom ho konečně viděli i my! Vyzýváme všechny: Přidejte se ke své zemi jako sukovice, přidejte se, ale nenechte zemi prasknout ve švu. Připojte se a rozbouříme svět: O požehnaná zloba, že jsem se kdy narodil, abych to napravil! Tak dlouho jste se bránili spánku, a teď vám král zazpíval ukolébavku, a konečně vás uspal, konečně vás přiměl, abyste viděli světlo, modré světlo na cestě do nemocnice, i jemu svítí na cestu, ale jen nakrátko, ať už je to cokoliv — ten strašný čas je u konce. Je zpátky v aréně, je zpátky v sousedství, a loupí teď osobně, a my tu stojíme a díváme se na to. Cestu k němu neznám, ale budu tam rychleji než vy, takže půjdu tou cestou, abych vás k němu vedl, ano, tak se tomu teď říká, protože sluhové konečně zmlkli, už pro ně není šance, alespoň já žádnou nevidím. Pamajte si: Kdo loví, sám se stává úlovkem, a náš lovec byl zasažen štěstím. Co na to říct? Říkám: Co se získá lstí a proti zákonu, to netrvá dlouho. Ani pomocníky nenajde. Co? A co jeho stín? Už se zvětšuje, muž, který přijde, — muž budoucnosti, krátce před svým příchodem -, který ho nahradí, lepší, než kdy byl, pravá ruka je podána králi, zatímco levá ruka, která přesně ví, co dělá, už svírá zemi. A se sponou na peníze? Jistě ho nelze přehlédnout, zná svůj Volk lépe než sám sebe, tento vůdce stínů, který přijde, aby sejmul zbytek našich hříchů. Už teď se svými představami chlubí, mává nám před očima tím, co by si přál. Jo, ale je to stejně legrační, totiž to, co vrhá, je člověk, ne jeho stín, který vrhá stíny s lidmi, tomu nevěřím! Nikdo jiný tomu nevěří, protože to nikdo nikdy takhle neviděl. Za ním je obrovský stín, který ani nevypadá jako jeho vrhač, no, prostě se otočil a mrštil svým diskem. Pořád se rozhlíží, protože on sám nevrhá stín, on jím je, nechápe to, najednou si připadá tak lehký, jako by byl uzemněný člověk, který jako my všichni vylezl ze země, protože představovat si kvůli tomu ženu je příliš nechutné. Ne, to neříká on, to my to říkáme? Mluvící stín, obrovský a vysoký? To si neumím představit. Se spíš pletu. Dufejme! No, to stejně nikdo neuslyší, tak to zabalme! Přestaňme konečně, ať může v klidu vládnout, ať se může nerušeně pustit do práce, ať si konečně může v klidu sednout a obout boty, které už jednou ztratil, ať zase nepřijde nepřipravený ten nestoudný útok, ať je ozbrojený. Opře se o někoho, koho nevidíme, o svůj stín, téměř neviditelný, ne, vůbec ne, už jsem ho předtím popsal jako temného a obrovského, skutečného muže, jenž za sebou táhne svého pána jako převrácený Diskobolos, táhne za sebou celou zemi, neboť je to disk, nedokážu říct, jako tak často, kde je teď, ale je tam, to vím, je tam vždycky, ten budoucí, už čeká v těle vládce, aby se od něj mohl oddělit a vládnout sám. Vládce nezůstává, žádný vládce nezůstává, to by znamenalo, že se zastavil, zůstal vzadu, ne, to nechceme, zůstává tu s námi bez překážek, vládce a jeho stín zůstávají, je jedno, kdo je vpředu a kdo vzadu. Ven. Konec. Ujišťuje nás, že nejméně čtyři roky nezemře, čtyři roky vydrží, pak ho může vystřídat jeho stín, může mezitím cvičit, nedá pokoj, dokud všechny peníze nedostanou ti, kdo si je chtějí vzít. Je otcem nevěsty a ženichem zároveň. Nevěstou však není. To by zašlo příliš daleko. On je také jeho věnem, tento spravedlivý muž si ho zasloužil.
Král vše napraví. Už nepotřebuje trnovou korunu, nepotřebuje ani náplast na uchu — tak velkou, že by ji zadní řady mohly ještě vidět a samy si ji nalepit, připravit se na polní bitvu, na bitvu o pole — nepotřebuje už ani tuto náplast, byla to náplast útěchy, už ji nepotřebuje. Nepotřebuje žádnou útěchu. On sám je útěchou týrané zemi. Svižně se řítí do čestné otevřené bitvy před kamerou, je konec. Zvítězil. Chce si teď okamžitě promluvit se svým stínem, ale ten už mu neodpovídá. Odchází — vlastně už odpovědi nepotřebuje. Vystačí si sám. Není dokonalý, ale pro nás rozhodně dostačující. Na jeho ústech se houpe zlatý zámek, který nás má uklidnit. Nemáme šanci se do něj, do vládcova těla, vůbec dostat! Žetony jsou na svém místě, stoupenci dosazeni na svá místa, stoupenci jsou prostí, ale počítají se, každý jejich malý hlas se počítá, oheň teď hoří, hoří už dlouho. Nic se nezměnilo, nikdo nechodil po vodě. Bylo rozhodnuto. Je po všem. Orli si sbalí piknikové tašky a odletí, s lítostí se ohlédnou za prázdným hnízdoem. Postaví si nové. Někdo ho bude hlídat. A ten někdo bude on.
Bylo to všechno zadarmo, ale ne zadarmo. Bitva o Kopec, bitva na Kopci, zářivé znamení božstva, všechno zmizelo, zlatý dům, hanba, že jsme vyhráli, a přece prohráli: pryč. Všechno je pryč. A pak tohle! Znovu vítězství! Nemůžu tomu uvěřit! Kdo může něco takového vydržet? Začíná to být nudné a monotónní, to vyhrávání, pořád to samé, obvyklí podezřelí, pořád vyhrávají, to není žádná zábava! Vítězem je vždycky On, a když projednou nevyhraje, tak je to lákavý zisk, o který stojí za to bojovat. Stín se někdy dokonce otočí, aby se podíval, jestli tam tam je ještě jeho nadřízený, který teď kluše za ním. Nuže, podivný poutníku, co na to říkáš? Neřekl bys, že tvůj strážce je falešný věštec? Tvůj strážce je tvůj stín, který je ještě víc tebou než ty sám? Docela blízko a už je na cestě sem, pro případ, že by se stín ráčil, koho dalšího by ještě mohl vést?
Všude k nám doléhá králův vítězný pokřik. Jen chvilku, my už jdeme! Míříme na západ, kudy prosím? Nejsme snad všichni na západě? Pochod věrných zaplní průrvy v těchto pustinách, z nichž již život dávno uprchl, na loukách, na dálnicích, proč tu stojíte a nic neděláte, vy supi? A vy orli, co vy? Přestávka skončila, jedeme dál, prolomte zavřené bašty, vypalte je, teď je to všechno jedno. Nestydatě a přitom bázlivě mrznou synové země, vyčerpaní z uspěchaných běhů po příliš volně posekaných loukách, po kdysi zelenajících se údolích. Poslední z nich už zase vstávají, přední řady ještě přijdou, tam vpředu je ten stín, ještě přijde, řady pochodují dál, bujné pastviny, dychtivé louky také nelení, ale seč je brzy dostihne také, brzy. Je to pochmurný žnec (poz. TK: Slovní hříčku s použitím německého „der Schnitter”, jež znamená „žnec”, avšak knižně je v němčině používáno ve významu „Smrtka”, jsem vyřešil výpůjčkou z překladu knih Terryho Pratchetta Jana Kantůrka). Ano, ale nevidíme ho, kde je? Říkají mu Smrť. Aha. Ano, i synové. I oni to chápou. Běhají po městech, která jsou také unavená ze všeho, co se jim děje každý den, natož v noci! Ale nikdo nesmí spát! Můžou být unavení, ať jsou unavení, a nepozorní taky, bůh za ně bude myslet, ale nesmí spát, ještě ne, bůh dá na strom, dá na všechny, a když to nedokáže, předá zahradu ještě silnějším žencům za ní, to nikdy neprohlédneš, ti, jejichž je zástupcem, zástupcem zástupců„ ti zástupci, jejichž barevným třpytkám ve vzorkovém kufříku nerozumí, nic o nich neví, nemá ani ponětí o tom, co patří do kufříku,jak je pak může prodávat. Ale ty už jsou dávno prodané! Ani když umírá, nebude mu úplně mizerně, když se k němu z obou stran přiblíží — děti, přitulí se k němu, jako ty k dávnému, padlému králi. Stíne, dělej si, co chceš! Obejmi otce, nebo ne, aby se mohl vzpamatovat z utrpení své dlouhé cesty a ze své opuštěnosti a samoty. A jeho dědictví především! Ti, kdo ještě vydrží čekat, se dočkají překvapení, to vám mohu zaručit. Teď už jen stručně vylíčím, co se dělo! Jako kdybych mohl! Ve svém věku jsem rád stručný, na víc nemám prostor. Ten případ můžeme uzavřít, On, Spasitel, Otec: jen Ho poslouchejte! Neposlouchejte mě, poslouchejte Jeho! A přeji vám všechno nejlepší! Buďte mi v budoucnu stejně věrní jako dosud. Potřebuji to. Jsem na to úplně sám.
Jste stále unavení z rychlého běhu? Už vás opouštějí síly, odvaha? Pak ho můžete následovat rovnou, nikdo jiný tu není. Na břehu moře, lidé, kteří jsou jako moře samo, teď už bez břehu, už pro ně neexistují žádné hranice, jsou vším, jsou vším, jsou úplně ploší, mohou si hrát i na všechny ostatní, i na orly, co se starám, na těch pár, co ještě umí létat, pronásledovaných většinou, která se potuluje po lesích s brokovnicemi. O nich nic neslyšíte, o střílející většině teď neuslyšíte nic. Ale brzy o nich zase uslyšíte. Uslyšíte o nás, říkají. O většině je často slyšet a často o ní bude slyšet, ale nikdo ji neposlouchá. Vždycky byl vítězem, to je trochu monotónní, nemyslíte? Ti, kdo to zažili na vlastní kůži, vůbec neposlouchají, už to vědí, vzpomínají na minulé hádky, ale rádi nechají minulost jít vlastní cestou, jako stín nechá jít svého člověka, i když je všechny mrzí, že se s nimi teď kromě sousedů nechce nikdo ani pohádat. Ochrání je tato řeč? Ochrání je tento mocný řečník? Ne. Jeho řeč je neochrání, oni žádnou ochranu nepotřebují, všichni jsou vládci nakloněni, ať už říká cokoli. Přesně tak, je to tak, jak jsem prorokoval: Po mořském břehu kráčí ten, kdo se zřekl hněvu proti pastýřům národů, ale národy ho nezajímají, to říkám já. Kromě tohoto. Hrůzostrašně křičí a neustále přitahuje pozornost svého vládce, kterého už dávno přestala bolet ta jeho rána. Je jich mnoho, jsou skoro všichni, opásali se vlastní silou, kalhoty jim stále kloužou. Už je vidět jejich děsivé koule. Třídí a rozkazují, procházejí řadami bojovníků, kteří jsou sami sebou, stojí vzpřímeně,zbrojí k závěrečné bitvě, Endkampf, datum už je stanoveno, bylo jim řečeno. Předbojů už není třeba, proti komu, cože, předboj o co, když hlavní bitva už byla vyhraná, než předboj začal? Promiňte, proti komu byla hlavní bitva? Nemusíte si to pamatovat. Ta už není potřeba! Ten nový protivník by nebyl nutný! Ženská, dej mi pokoj! Tu jsme nechali projít, spolu s jejími řečmi, které se k nám nedostanou. Není třeba připravovat vůz, napínat svaly, sahat po zbroji, už se nevyrábí vztek ani síla. Teď vyrábíme boj, nový produkt nabízíme, ale každý ho zná z domova, jen v poněkud jiné podobě, horší podobě, ani se nezačne, stejně nevyhraje. A pak ho vyvážíme, vyvážíme boj, jenom zuřivost, až zahalí zemi do svého květovaného obalu, takže už nikdo nebude hledat pod ním to, co tam je, v domnění, že je tam mír, protože mír se sám neudrží, musí se udržet, ale ne pod obalem, musí se podpořit, aby v poslední chvíli nepadl. Je to opravdu na nic, že bychom měli udržovat i takové věci.
Hvězdně se třpytící Odysseové (poz. TK: v němčině původní „Dunkelgelockte Erdumgürter“ dosl. „temně vábící Miðgarðsormr”, resp. „temnotou vábící světový had, který objímá zemi“, „Erdumgürter” je označení severského boha Miðgarðsormra, a do angličtiny přeložila Gitta Honegger tuto část jako „Star-spangled Odysseans“, aby oslovení mytologické postavy bylo posluchačstvu kulturně bližší), vy, vzpamatujte se, případ uzavřen, nevšímejte si tady toho pitomého kamaleona, ani je nevidíte, nenechte se omezovat, vylijte se! Spěchejte ke Králi stínů, dokud se také nestanete stíny, všichni, nová velká armáda — jen stíny, které se vypalují do zdí budov, celá města se vypařují, lidé už jsou pryč, všichni jsou pryč. Jsou k dostání pouze ve zlatě a volitelně osázené drahými kameny, ale ne pro každého. Kdo by si při téhle míře inflace ještě mohl dovolit lidi! A konečně, nyní vyrábíme pouze stíny, v našich stínových továrnách. Zpátky do úplně posledních linií budou bojovat, stíny ano, ale i vepředu. Ano, prosím. Nejdřív by měly bojovat proti slunci, bez něhož by však neexistovaly. Ale vždyť je tak horké! Každý den to horko! Bojovat o každý hlas už není nutné. Už je má všechny, ty, které potřeboval, dokonce víc než potřeboval. To je jasné jako facka. Teď už to víme. Ochránce souše, ale i oceánů, vyhrál. Tolik slov, takový Houtcome! My se přece dělíme o všechno, rozdělujeme, i hlasy, a pak je zase spojujeme, losujeme, ti, kdo neměli osud, si ho teď vytvářejí sami, los promluvil, všichni jsme vyhráli, říká, bude nám sděleno naše vítězství, ještě čekáme, až zazní hlas, každému jeho, každému její, (už tam není jejich), přesně v den uzávěrky, hromový hlas, ne z tohoto světa, nikdy jsme nic takového neslyšeli, všichni jsme skončili. Hotovo! Konečně. My všichni! Výborně, nahoru, pro, dovnitř a přes. Přes duhu! To stačí. Víc už není třeba. Všichni ho slyší, ten hlas, ještě dřív, než může dojít ke slyšení Krále. Všichni slyší Jeho a Jeho hlas, který si vždy nese s sebou. Král stínů, stín Krále, tma noci, temný rytíř, daleké nebe, kde Král brzy bude, naštěstí ještě ne, ale brzy!“ Stín trpělivě čeká, má jen jednu podivnou neřest, ale to je k smíchu, zachránil sebe, ale nikoho jiného. Ten mrak, co sklouzl před slunce, ty volby, co šly po šikmé ploše proti Králi, to už se nám nestane, protože tentokrát zvítězí On, konečně, ten čas nadešel, jaro pro velký prd, ano, tenhle vzduch nám pořád patří, a co nemáme, to nám nechá, stín je nadšený, je přece ze vzduchu, za chvíli se Heiluje, chceš se vsadit? Naše koule jsou tvrdé, ale ne dost tvrdé. Kůň žvýká udidlo, vločky létají, je to pěna, kůň ji z mluvení nemá, on jeho. Jeho udidlo se mihotá ve světle reflektorů, myslí si, že už jsme vyjeli, ale pořád jsme tady. Heil. Přidělí nám své podpisové povinnosti. On nám nařídí, komu máme co nařídit. Heil. On se o to postará. Nebude se o nás starat, ale postará se o něco, co ještě neoznámil. Nemusí to udělat. Ještě ne, ale brzy. Takže si to můžeš vzít k srdci. Mimochodem, jak se mu vůbec daří? Má pro nás nějaké nové poselství? Bere nás ten člověk vůbec vážně? Změnil ho nějak zážitek blízké smrti? Nemůže být toto vítězství tak zářivé, jak by mohlo být? Leštíme a leštíme. Co ještě nevíme? Co ještě nezáří přes sklo, které je stejně průhledné jako neviditelné? A přece je to tady. Co všechno ještě zjistíme? Ocitáme se v boji dobra proti zlu, záleží na tom, na které straně stojíte. Těžce dýchajíce, opírají se bojovníci o své zbraně, rány ještě bolí, ale bylo to pro věc. Vyplatilo se to, teď dostávají zaplaceno jiní a další další platí. A ještě další další počítají, ještě další jsou na dně. Pro něj počítali dál, všechny pochybnosti byly odstraněny. Konečně přichází Král lidí do sálu, na místo shromáždění. Kdo to schytal? Něco nám zvoní v uších. Odešel snad syn člověka a vrátil se jako Král? Vrátil se na jeho místo stín? Mocně se přecenil. Přesně tak! Ano, přesně to se stalo. Ale my ještě ani nevíme, kdo vyhrál! Ale teď už to víme. Máme jednat, nebo váhat? Vůbec by neváhal. Podřizujeme se mu. Jedna z našich delegací musí zvracet. Teď přijde na řadu další. Had lidí se několikrát vine kolem budovy. Ach, tenhle boj nás roztrhne, roztrhneme si prsa, tedy ti, kdo je mají. Ostatní prostě dělají něco jiného. Kolem je jich dost. Kdo nás polije vodou, aby nás uhasil? Co říká ten muž boží? Jsme v ohni! Umíráme touhou po poznání. Všichni dohromady máme hořící zemi a vysokou, hořící horu pokrytou hořícími stromy, ne, ne vysokou, jen kopec, na který stoupáme, stoupáme znovu a znovu, s batohy vzadu a vztekem vpředu a zbraní spíš po straně. Byli jsme tam už mnohokrát, mezitím najdeme cestu i ve spánku. Teď už jen náš Pán a Mistr musí ještě přijít. Ach, už to vidíme: Přišel. Je tady. Teď je tady. Nikdy nebyl pryč, ale teď je tu se vším všudy. Pro nás. Vítej, kdo jsi, ten nejlepší z nesmrtelných, který nás volá, který se nás ptá? Nemusí, v ohni, říkáme ano. Dokud se nevzpamatujeme, říkáme, stále v ohni: ano.
No dobře, Iliada se nám k tomu hodila!
A co ještě vidím? Oidipa na Kolónu, chudáka starého!
Z němčiny přeložil Tomáš Kubart, 28. 1. 2025.
Miss Piggy as Polyhymnia, Kermit also as somebody, behind them an alpine wayside shrine. A poem is recited, which is the following:
Don’t turn around! You are followed by a column of black ships, done up with flags, done up the women, moving up the beautiful rolling waves, the Lord makes them big, bigger than ever, the women also do it, and this is how it shall be for all of us together, perfect, das Volk, the People, always perfect, always welcome. It says what it wants. It already said it to us, no worries. And look: They stay up there, they stay on top, their heads are above the water again, in the foam which they secrete, that’s their element, otherwise they would drown: So now we know, they did not go down. It also may stay, as it was, the People, the Volk, it will be great again, all of it, foam on top of the waves, which are coming and not going, yet, nonetheless, so transitory, human beings who get abused, passed off as garbage or just offed, but they also off themselves. On the shores it is piling up already, the sea of the suppressed, who finally are allowed to press on themselves, from below to above and then, all the more, from above to below. Wherever it is pressing, there is the Volk. We are here. Now we’ll soon become freer, safer, healthier! The Lord will soon arrive! Oh, I see, He’s already here!, I was not mistaken, I did hear the door open, this Lord who will embrace and kiss it, the People. What demon destroyed it so cruelly, this Volk? They did not need a demon at all, but they got him, in the West, there they approach, out from below the snow-covered rock. Those being led, those being had. The pressure gets passed on, from both sides, it also pushes from below, all might wake up with cries of woe. They are already awake. It’s rolling, the wave rolls. Already it can no longer be stopped. The pressure is passed on, from all sides, all will awake with sounds of woe. The wave’s enormous column rolls in, roaring. It can no longer be restrained. Who would have thought so? Well, I did. And it came true.
Now there are already several Peoples, several Völker, all peaceful now and pleasant, we won’t need trenches anymore, not in front of the court either and not a thousand ships of believers, which are cutting through the water, plowing it up, sowing themselves into it, stirring it to stir up the masses as well. Yes, the masses also came. They brought with them their tribally bonded blood, so that it won’t get polluted by foreigners, for the newest detergent for sensitive skins that does not leave behind irritating residue. The ships lie deep, the pilots fly deep. A bullet whistled and everybody followed it, all of those, who, once again, aren’t even worth a whistle, they just don’t know it yet. An umpire fired the starting gun and then quickly blew the whistle. The winner was already preordained. Everyone knew it.
The palace resounds with steps, back and forth. The way it has been forever, it will go on forever more, according to the hymn. Eternity starts now, dated as of today. Eyes turn forward, color rises in the cheek. Done! The down stay down. A tough hand made a grab for them, out of the water, from the sand, they are on the sand and think they are still at sea and caressed by the water, they make swimming movements, become movement themselves, overflowing everything, a glistening as if from snail slime, you wretched creatures, you devour my beautiful leaves!, but they already turned towards me, also the hostile ones, you can do nothing to me now, but you eat me out of house and hair, yes, hair! What there is, will be distributed to friends, the only human breed that still exists. Freer, safer, healthier! Richer. I stand against it. Not with me! I say, nothing exists anymore. The Other does not exist anymore, there is nothing to look at, there is only the One, this time the Other is once again the same and it will also stay that way. it is business as usual. It is nobody’s business. This golden crown on this head that remained the same as we were before all time, it fits firmly, the crown, a devastating fire storm which calls itself peace, peace everywhere is already in the making, the sewing machines are whirring already, the flesh melts down like pine resin. Ouch! This fabric cuts deeply into our skin.
And the bullet, too, it took the liberty, it whizzed by and took a piece with it and that’s all it got, now that it had gone and done it. Everyone wanted a part of it or be a part of Him, no, it only scratched, the bullet, it was happy to cut into that bark, now it is recorded, the spot is marked eternally and now everybody who does not live, who only marks life by lifting their leg anywhere someone has been, but also in the Nothing: the people and their heads and with them their heads in chief, I can mention them here only in passing, no, better not, no piece of the holy ear torn off by the sweep of the passing bullet rushing by, without having to get anywhere. Nevertheless, it simply doesn’t have time. It has no time anywhere. But otherwise, it has nothing planned. It is in a hurry and can’t accomplish much more. Someone’s shaking His dusty hair, the snow-blond hair, blonds always win. They must win. Advantage blonds. The champs, not only in Germany, champ everywhere, your golden hair, your ashen hair, Shulamit: You lost. You are fired. Your flesh is not welcome here and nowhere else either. The Man now lives in the House. The Man takes possession of His house. The bullet knew it already before its target. Without the band-aid, it can no longer be seen. With or without the band-aid„ no one sees anything, not the shore underneath, not the face above the band-aid, painted with chalk, fearing the rain, the disappearance. We drink milk. The Man now lives in the House. We drink milk every day, black milk, because that’s all there is. We drink milk every day, because we can. And the flesh finally gives in, it always must give in, it only has itself as protection, that which gives, now without a giver, the givers give to others, they much prefer taking, but to Him, to this man they give more, they make Him big like his land, no, bigger, the land runneth over with Him, and He runneth over the shores, He, who has been placed above humans, a chosen one, a god incarnate, they give prayers for the land to get even bigger, so that folks don’t lie so confined in their graves, so that they have room, but there is only water where it ends. Who’s got the biggest? No, that grave we don’t want. We dig our own.
The land is almost entirely surrounded by water and where it remains hard, unyielding, unproductive, a wall will soon go up, where it is too hard to dig, we’ll soon blow up, just you wait, soon, no one can stop it anymore, a fence, which supports and lovingly encloses it, the land, and makes it feel safe. More can be done! That dear land, it had to suffer so much, now there’s an end to suffering, now the grail goes up to the Hill, where it always belonged, to the One, the mean one everyone means, but carried by many who should have been retired long ago, like old tires, there, the crowd is uncountable, no, unaccountable, looks are thrown around, it doesn’t matter whom they hit, looks are not returned, they must first be exchanged, so that everybody can be paid back in their own coin, small change, which won’t make him bigger either, not everyone can be big, not every wanna-be biggie is. The others might as well get lost and hand themselves over to Lost and Found. No looks there, looks are held on to, the crowd is among themselves. Now the crowd screams like an animal that wants to get out of the cage. And what the crowd wants, it gets. The cage is open. The enemies, the hostile princes are forced back behind a retaining wall, the warriors are questioned, one gets hit with a leaden bullet or whatever it is made of, it hits inaccurately, but well enough.
They demolish each other, they devour each other, they are trying it, how dear this image is to me!, I used it already many times: Two serpents, both erect and entwined in each other, simply devouring each other, just like that! One last time: Come right up to me, all of you! But we are here already!, many are saying, they don’t have much more say anymore. No longer familiar to any people, any nation, this form, which it created itself, a People’s beautiful features, something’s oozing out of it, I can’t see it, from all the shit in its head?, from blood?, from being drunk on itself. No. My mommy forbade me to wage a battle, only when I – – upon my return – – will look her in the eyes, may I fight again, with still better weapons, which she will get for me. Unfortunately, she didn’t get them for me. She didn’t get it. My father got it. Get off your ass, build your own little house, so that all of us can live under one roof hopefully high enough not to hit it. We drink and drink. We wipe our mouth. We wash our hands.
Still more water coming down, the looks of the delegates, heavy-footed they arrived, lighter footed they departed. Their goal is behind them. Luckily. Like the bullet. Baseball caps no longer protect the base, they stroll atop the heads of those people and seek, harmfully now and then, to get hold of as many as possible mortals. And if, for this purpose, they must get back on the Hill again, they will take it upon themselves, as people put their faith in themselves, those folks always put their faith and the money most of them don’t have in themselves and their deputy on earth, The God. Below that they don’t do it. There is such raging, as if the goal were someone else, some other dickshit, in solitary torment, the looks now are ejected forcefully, they want to get something for being here today, for putting out right here, for terrifying the others with words and battle roar. Those are just words, but what kind! Select words others spat out before them. They pick them up, thinking that it was they who lost them. Calls as if of vultures resound, eagles join in, whose young ones had been robbed, they eat you alive. Immediately they draw their circles high above the nest, the Adlerhorst, the eagle’s nest, where their fate has been decided and is decided now. It hit the mark right on, it hit us, we were the goal, the target. But we also aimed at the others. It doesn’t matter now. Unholy hands throw away the sword, eternal peace threatens, because then everything stays as is, just – – one more time, still more times – – freer, safer, healthier.
Poor us screaming nestlings, not even the scream will they permit us. The scream swept the bullet away, but this God does not die away, He doesn’t even have to resurrect, He is still erect, He is still hard, says, He gets slandered, libeled, but still stands there with his bible, just to show you, He is coming up for air. He takes a breath of totally new air, which, however, is the old one, so that finally a different wind is blowing. More air, please! Here it is! Cheers! With our wings we flail around, living below us is that Hill-Billy, we sometimes see him in the hallway, on the stairs, always upward. We never see him walking down, like time, always forward, backward never. The sun has already been apprised. It is so appreciative, won’t raise an objection, when it is about its shining light, nothing is faster! You have to ring the bell twice, but not at the wrong door, be suspicious, be sustainable, even if no one notices, stay at your post, stand by your Man! It is the second time around that the fun starts for real, you’ll see. Underneath us this hole, when did you last look into what was going on under you, oh God, you, supernatural one above us, our whole, dear homeland has sunk into a hole!, what can one say! Should we take the hole somewhere else? You just have to say it. So then do something! A hole of which we don’t have an overview, looking into the depth we avoid, rising in front of it the tabernacle with the only Redeemer, whom we now are getting back again, as our host, the holy host, He even gets distributed, nevertheless, more is coming, the holy bread keeps multiplying as more and more ingest it; everyone gets a piece of Him, after this Lord had disappeared for a few years, because He was stolen from us, we say it as it is, he was taken away from us. Now he is here again.
Let us turn away, the gates of this land of sorrow are unlatched, we see here the opponent writhing in his blood, so it is said. Opponents everywhere. But we are totally peaceful, we don’t attack, we get attacked and must defend ourselves. In the womb of the masses lies the outcome of this campaign. The masses are like a mother to themselves. The masses are a woman who, after all, produced these human masses. Let’s not be childish! But we are children, so then, why not? The crown of thorns has been removed. The God is now recognizable to those, who always were His, but did not know why. Excuse me, but we certainly have the right to mention our religion, and not always only the one that loves to kill people! Of course, that god, who, on every streetcorner can give you change for peace with war, which he feeds on, often on-screen, even though he can’t be shown. Ours will show his appreciation, even of those who do not acknowledge Him, those he will know best, he’ll keep an eye on them, they’ve been earmarked, but there will be no consequences. For our god no one must get his hands dirty, for the other one, his followers have their hands full, all those suitcases, which disappear from the conveyor band as soon as it gets started. The trolleys always stand closest to the baggage claim. In front of all the others. Our claim tags are not tacked on to us, they are tacked to our load, which we always must tackle ourselves. Guarding this nest, the hassle, the problems with the breed – – all for nothing, the wings keep rowing, the eagles can’t land anymore, they come to a standstill, in the air is where they stand still, but not silent and they look: quite a sight, huh!?, they lost their homeland to eternal peace. They scream. The other birds raise their heads to heaven. Oh, My God! Eternal peace I create for you, says the Lord, no, not this one, the other. What I leave you is peace. No problem. I give you my peace – – a peace, such as the world cannot give to you, only I can do that. I repeat: Peace I leave you, peace I give to you and that is everywhere, there will be eternal peace all over the world, which will go hand in hand with prosperity, they always come together, they have known each other forever, though they never arrive. The address was kept a secret from them, so now they just get going, but don’t know where to and they distribute something to some, who scrape the fiddle more darkly. I give to you not as the world gives. Let not your heart be troubled nor let it be afraid. I give you a peace, no one else can give to you. It will be eternal and everywhere I am. I can’t repeat it often enough. No problem, the pleasure is mine.
Well, let’s see if this will be a peace! What are you saying? It can’t be seen yet? The golden river flows more calmly in peacetime, the direction is set. The eagles are screaming again, we’ll get you alright! The eagles will land shortly, step back from the border or else they’ll get you, or else the war will get you, it will catch up with you, it will cash in on you again, and you wouldn’t want that. The money we poured into war, we’ll now pour into peace. We are really looking forward! Peace will get you too, but elsewhere! Stay, where you are, or it won’t find you. You are in the wrong place here. Peace nowhere in sight, it hasn’t arrived yet. We can’t be saved, let alone save anything right now. The water rises higher and higher, but at least people no longer talk so highfalutin.’ They finally say what’s what. They always said so, but we didn’t understand them. They always say the same thing, why? Because they are right. And that’s the truth. Though the ruler’s dice always stops, wherever He happens to be, doesn’t roll, doesn’t swing, its number shows one side of the dice, just one of its many sides, yes, it is many-sided, everybody can see what number is up, with one hand they can grab it, the dice, oh, could they, just once, grab His hand, the sturdy ruler’s, who threw it, who threw Himself at the bullet, He, from the line of David, no, not that one, different tribe, different, overactive member, with His mudslinger He stands in court, to be deported into the Never, no, not that, He didn’t see it coming, that bullet and He didn’t see anything else coming either. Not the other candidate, a woman, who’s already gone again, they always go away, women, and it takes an eternity, until they finally come. He likes what else He has in mind. He’s got all the time in the world now, which belongs to Him alone. As our guy saw her go, no, it, the bullet, he knows what he can make of it. He can make ploughs and cutlery out of it. He can make weapons for at home, for violence, which can be used easily at home. But He doesn’t do that. To each His bullet, that He can do. That works. You, too, will soon shake in your boots he sold you with fitting caps to better walk all over you, while you lick His boots and He pulls out His strap to boot. That’s what you get for blowing your tops, just you watch for the sneakers, He screams. He is still confused, the squadrons are blowing into the fluffy baby bird hair, the bullet might take something along, something of the flesh of His flesh, it doesn’t take much, instead, now He is taking us along: He orders us: Strike up a dance. He is not the fastest runner, He is no Achilles, by no means. But He is a good dancer. He sways with himself, He weighs remarkable pounds which are on the other side of the scale pan.
The stars glisten and He whistles for his dogs, proud boys, to come. He takes His time. He takes His time for every single one, a generous slice of time for every little ball to place it correctly on the lawn table, which He set himself, only for Himself. The round thing has to get in somewhere too. Another round. In this establishment no one will say anything. The ball was in the sand. Now it isn’t there anymore. The ball is no longer the ball, at least not this one, the sand is no longer the sand, at least not here. Oops, the ball, no, bullet landed in the glass, no, grass, delicious! Three bullets just for Him, where one would have been enough. The ice also knows where it belongs.
The eagle is crying now, he cries for his children. He, the old new King does not cry, His flesh can take it, with immediate effect it can take anything. You can see it, He looks it. He doesn’t have to visit His dreams anymore, they realize themselves independently, on their own, they are no work for him, are right in front of him, He sees: Those were not dreams at all, a man like He does not dream, He also lives in his dream, and how! This here, what is it?, the pile, what is it?, those are corpses of people surrounded by other people, lamenting, because they have nothing better to do. He’ll put an end to all of this, everything, everything must end anyway, now everything must turn around, the world will be – – I repeat for the last time, cross my heart – – freer, safer, healthier, more wonderful with every day, who knows what it might be. Okay, so He will end violence, which nobody has any use for anyway, let’s be honest, or He will turn it against His enemies. You surely see it like that, too, don’t you? It makes no difference anyway. He likes to end things, because He doesn’t like to work, I tell it like it is. Why don’t I tell everything, because it is like it is? No idea, but at least He won’t have to dress warm anymore, because he will stay naked, the Emperor, we don’t mind, it’s easier that way, when another disaster will be revealed again, in front of which we then will stand, speechless and cold. These flags do not rattle, they walk on tiptoes through the green front yards! And then they stand there, planted, bigger, taller than the other plants. Now cut for the vase, cut out of the protective grass. Because everything is about us, who must not be disturbed. For this ruler we are plants for show. And/or. Where did we put the catalogue with the bad seeds? Did he already spread them all? He always is at least one step ahead of us.
The eyelids squeeze closely in one’s sleep, which will, once again bring forth monsters, ractactac, here they come already!, no, it’s not yet them, this is a man who puts the week’s groceries into the trunk and then seats his wife in the front, so that he knows, where in front is, so that he will remember. This is where he must drive. This is where we are headed, we forgot the breakfast flakes, we’ve got to go back! Let’s hope they aren’t melted yet, the frosties! And you, Lord God, could also thaw for once! Relax. The smile of a God can’t clear up any forehead, exactly above his eyebrows, that is where He rages, easy to see, everyone sees it, in words and violence, in the violence of words, in the violence without words, in the violence or the words and in the popular anti-wrinkle poison, that’s perfect, now He can wade around in himself, it splashes and we did not put on a mudguard, so now we have to multiply, there is no other option anymore, we simply have to become more, that’s how we planned and priced it, glory and its price!, whatever, what did I want to say? His speeches cause something to happen, that’s all, no idea, something is happening, something is definitely happening. And now it has happened, he still stares into the TV, where He stars, He is worried, if His ear will hold up, yes, it holds up, will the outcome hold up, yes, it holds up, it has the screaming in a tight stranglehold and presses it to the ground, those who were still on top, are the suckers now. That’s how fast it can go. Serves them right! Why are they screaming so much? Now the ruler can’t hear His own words! That’s how His words hold on to him, that He can’t hear them anymore. He drops them like hot potatoes. The crowd catches everything, they latch on to it all. They wrap him in crap with gravy. He is their main course, a court has confirmed it, after all. And you? What are you still doing here? You now must endure whatever bane He sends you, you’ll also endure bigger disasters, just listen to Him!, He speaks as if in his sleep, like His opponent, a woman, whom we don’t have to remember anymore, who can no longer counter Him and never could. He is not too old, not too weak, not too sick, not too smart, not too stupid, go ahead, please, come on in! Whoever is what he is not, is welcome here. Luckily, we don’t know what he is. We only know whom we want to make the ruler over us.
This master lost His opponent, His slave. You can’t find him at the moment, all of us will be slaves, everyone tears from their bones the withering flesh, old they are themselves, and the young are young, they know it themselves. Everyone is who they are. And, likewise, it is as it is. Huh? What do I think about that? The King says, that now He will most certainly return, now all the more!, and there He is. But He will, on His way back, which won’t be a going back, but at least He’s got the tailwind for it, He will, possibly slightly, lose His way by a few degrees, length times width. The new opponent He doesn’t even recognize. But He knows, that this opponent is insane, absolutely insane. That’s what he says, yes, exactly, He says it about a woman: a cackling madwoman, a grinning monkey, doesn’t even know her skin color by heart, though she looks in the mirror all the time, always claims a different one, when asked. And that is exactly what she is and always will be: different! Just with whiter teeth than we. They just can’t bite. The eagle screams again and the screams of people follow Him, there is this tremendous noise we have known for a long time. It drowns out everything. We know it and appreciate it.
They missed the last crucifixion, but now they are all part of it. They are witnesses and will surely encounter the King on their next walk, the disciples will encounter and recognize Him. Or not. Someone is already putting his hand into the wound but gets dragged away. We don’t want to hear about wounds today, on this day of triumph. Whatever you died of, don’t say anything now, because we already know it. We know what you are saying and going to say, we are voting ourselves, and therefore, we vote for ourselves. We elected ourselves, we didn’t have to look at the ballot. We are children who talk to blind old folks, we are old folks who talk to deaf children. All of them are talking at once, but the result is the same. With royal gifts the winner is welcomed in the house. We behold his storied place of rest: it is not, it is something else, where only one can throne. As for us, we do not want to sit on unconsecrated ground in the gods’ grove, besides, He is already sitting there. He rules and lets us rest. He finds no rest or peace, like a specter, He holds up a dragon kite to His entourage. It will fly off right away. There are no more pursuers. He is the Lord of money, more one cannot be. But the money can always be more. How about a little more? No. The other one has the money, the milky highwayman, the sperm whale, that big white mobile dick, votes don’t count much in this regard, people don’t count, only money counts, whose master He is, because He made himself into it and was also made for it, by dark foreigners, whom we shall never meet. They hold their hands under His soles and heave Him up, heave-ho! We must, of course, take our cue from the residents and do His will. That’s what they want. They don’t even know what they want! Do they act or hesitate? Our senses?, no, not ours, some sort of nonsenses foresee: Soon those who endured unspeakable horror, horrific pain from shared tribal blood, will soon be handed over. Nothing can be done about it. This seer wears her new sunglasses with pride, except that behind them she sees nothing. It works. No god works here, So then, we just make our own. He is made of transparent glass, but nothing can be seen. Seer she is of great battles, a storm-driven small dove who advances up to ether clouds and gloats at the sight of such battles, sucking on the bloody eye-candy there. Or something like that. But she sees nothing. Can’t blame me for it.
Our devoted pursuer close behind us, still devoted, but surely soon devious, referred to as “the specter” below, someone painted on the wall warningly, rather than speaking of his vice, but bigger he is than the boss, the current winner, who still follows His little balls, rather than turning around for once, a superior who does not trust the spoken word, nor the deed, who will very soon come by in person to see, if the devoted follower might not be successful, possibly marching already in front of Him, the King, because then he would have to take a step back again, at least one step into the line. So then our follower might not even follow us, he follows completely different types, who haven’t turned around for him once, nor twice, they know who he is. They always know where he is. We also turn around and see nothing, we see nobody and nothing, our follower simply doesn’t follow, he doesn’t want to follow all the rules and that’s His vice. I don’t know where he is now, but I know, he is here.
They are talking about all this, the pursuer talks from the Off, from the outside in, he interferes, he tells someone, his boss, who did not understand what happened, and while they talk and shout, so that they don’t understand their own word and exchange thoughts about what they still can’t understand, everything really, that happened, on the cross and to the left and the right, and this they don’t understand at all: how could anyone put up with such a thing, and meanwhile, they go on talking and shouting, so that now it’s not just their own words they don’t understand, they don’t understand the others’ either, those least of all, all of them are shouting the same thing, but always differently, with words they want to avenge other words, the countenance of the Lord and Master, they can’t kiss it, so they shout; their shouting hangs over their heads, which are getting heavy from it – – okay, so, where was I?, because you constantly interrupt, asking me things I don’t know either, but mind you: the white dove for the King arrived and has already gone again, you can read about it in a moment, pity, we would have loved to take a selfie, even better, a lot of them, so that everyone knows the King was here, He is here again, just because He was here once already, He is here and gone, the disciples will acquire a peaked cap with his catchy phrase that He will come again and, lo and behold, here He is already, well, that must go on your head now, but it’s not worth it anymore being younger, or jünger in another tongue, none of us will become Jünger, (I am so ashamed for saying this. [T/O: Well, no pity for or from the translator!]), the King doesn’t need this anymore, He does not need to become younger, a younger one stands ready already, right behind Him, he already steps on his heels, he is more than ready to walk right through the old King, like a hot knife through brittle bones. The land is big enough for him, now and forever, currently it is still open to anything, who knows for how long; young or old, it’s all the same, it’s all His, the King owns it all and even more ground for his shoes there, too, he did not have to pull them off, they are the shoes of no fisherman, just shoes, if He’ll ever find them again, even though He was shot at: a miracle!, because there He is, back already, the shoes are also present, no one would step into those! But He. So, in any case, there He was, there He is again, how does He do it?, how does He do it?, He did it. Unfortunately, He can’t be everywhere. His fans are disappointed. Because He is also elsewhere, not where his shoes were, but elsewhere.
He belongs to everybody. Pity, we wanted Him for ourselves only. But He belongs to all. Now He belongs to the world, we behold His retreat, let Him play out his tricks or treats, we still need Him. Where He sits, others will also settle. Do we really want a guilt-stained man in this position? We do and also will get Him, we don’t see His guilt at all, not His infamous marital bond. We considered Him a native, who does not permit vagabonds to shack up among us. Trusting Him, we put our hand on this good catch, we might not have done it, had He not threatened us that without Him we won’t get ahead, we’ll get nowhere, see only pain and sorrow everywhere and only the dead would not be touched by misery. All others He will beat. He is old, but all others He still can beat, hole in one! and that is His way. What do you think? You think you’ll get a free lunch here?! No way, and not cheaper either, the others, all the others He still can beat, from resurrection to resurrection, for ever and ever, He just has to keep an eye on the watch, on the one coast it is different from the other. Therefore, He must resurrect more often, every state wants its Savior after all. Like ebb and flow against the sea. They also keep coming. Even I understand this. Here with us it is day, while you are still benighted. And now He will safely escort His disciples through the crowd, that will divide before them on its own, no need to divide and conquer, the crowds can take care of this, any others are not around anymore, they didn’t get in. The crusade is over, now it’s high time to crucify.
The shepherds of nations rise, the King, once again not among them, but He will come. He’ll make His appearance shortly, it is said. The havoc He wreaks He won’t run into himself, His father’s soul, deceased, does not contradict Him, nobody contradicts Him, fawningly, everyone heralds His fame. He won. He kept His herd together. He wasn’t hanged for a sheep or a lamb, for that matter, instead, He could feather his nest all the better. He shepherds separately, He has His own herd that greets Him every day with its pledge of allegiance. He is with the wolfs, He is not with the sheep. Why rescue a foreign people, if no one rescues their own from their ruler. That is His first goal, because He does not have to protect it, His people, who took care of the enemy of the tilted – – but that didn’t do Him any good – – ruler’s ear. His people know how to do this. I, the Donald, could duck in time. ‘T’is early practice for one who wants to preserve himself for posterity. He won’t even have to save up Himself, His assets are so huge, no reason to save. He is not stingy with Himself. He also praises himself. This is the Boss praising! Publicly fawning on his glory seems smart to Him, since no one else does it or do they? He boasts how wisely He will run things, whom He will sack, whom He will keep. What kind of dirt He will clean up, what then stir up, what stir He’ll nip in the bud, whose butts He’ll bust, whom He will dump. With all that praising He forgets this: if ever a land is adept at devoutly serving its god – – this King trumps it! We’ll get to that, He says, one thing after the other. The helpless will go first, we’ll do away with those, we besiege God with prayers, so that everyone knows by what breed of men this land will be led and who will be helped sustainably and who then must get out instantly! Upright is the Man, who is your Master. He does not help the helpless, He helps those who don’t need help.
The eagle shrieks again!, no one says Stop, nobody tells it anything , somebody’s got to say Stop! But this one drives through everything, every Stop sign. Somewhere there’s a big crash again. No idea. No, nobody here. Only He’s still here, but He withdrew, there’s something, somebody we set in motion, but where is He? Is He playing His lame, I mean lawn game again, hey, even the ball hurries away from Him. We can’t do that. We have to stay. Where did He go? How come, they’re all here, how come no one is? Just now He’s been talking to us, His wife at his side, who is everything, but certainly not His mother. Any minute her face will tear right through the middle, that’s how taut it is. We are tantalized, maybe we’ll see it happen. And since this bullet did not hit Him, it could not have been shot by his father. That’s not the way. He would have better aimed at Him, we stay here unhindered, but beside ourselves, and nothing has been set aside for us. So, which side are you on, boys. Nobody is needed anymore, therefore he isn’t here either, the big raptor on the mount, soon he will rape his prey like the car manufacturer. Because even in the future, cars will not be born by sons of man, they’ll still run off the production line, but they won’t be able to run away. On the street though, they will try. Nobody can stop this lucky strike anymore, least of all a nobody. Thus He stands, the Prince of Heaven, the golden locks, or whatever that is, covering old and new wounds, He doesn’t seem to wonder that he wasn’t even wounded then, what’s there to wonder, it was a miracle. Amen to that. The noblest Führers around Him now, a golden flock, gold-plated long ago, yes, also the armor around their chest, peace it says on their license plate, but do they know it too? Do they know what to do, where to go with all those battles. Yes, sure, why not, gilded also the plume on the sparkling hair-helmet. Everything else on Him they’ll also gild, wanna bet? Around Him they stand, and He, He’ll be coming momentarily, it is his moment: a wondering, no, wounded god at the center. When the doctor, quickly sent for, maybe already present all the time, just to be sure, got to see the wound of the quickly passing bullet, he sucked His blood, no, he did not suck any blood, that’s what the King leaves to the other bloodsuckers who want to weaken our workers, so that he will become a strong Führer and also stay one, at their expense, those, however, believe, that the powerful will rather pursue boars or bouncing balls than them: not with us!, we are not the elect, but with us elections are won. The band of the rich, who come crawling through their needle’s eyes and move into palaces instantly, where they have been already anyway, where they keep going in and out as usual, this band-aid will now be torn off, pull yourself together!, and take a look under it, those wolves, the wolves of Wall Street, have already devoured everything! To the bone! This wound reeks! Gangrene! They won’t get through, they won’t get through to us, in our little white houses in the prairie, they won’t get there anyway and we’ll never go to where they’ve lost house and home, poor bastards, for whom we’ll do something, we just don’t know yet what. You can’t tell us anymore, what and whom we can blame? Okay, not Him, but we can bang our head against theH, which we specially cleaned before with a filthy rag. We wanted to finally make a clean sweep! Nobody tells the truth, but we are telling it all the time, it’s just that no one noticed. That helped Him, no doubt. Now He stays with us, unhindered, unless He dies before and then His specter will be called into action, His shadow who will cover all of us, until we suffocate in it, because money needs no people. It needs only itself. This shadow goes in front and throws with people, not the other way around. And then everything is taken from them. Take me, take me! Take you where? But nobody will ask this question anymore.
The takers will be known to the court. Tickets are handed out, the sweat of work, no pain, no gain, which we don’t have anyway, because others determine it, we don’t smell our sweat, only that of the others, their panting we can hear all the way to our shacks, the comrades’ rage is on fire and must be extinguished, otherwise we’ll be late at the showground, where we get weighed so that the Lord, our master will remain well-disposed to us. Whom will He buy today?, someone who steals even the children of eagles?, someone who will also clean you out, He’ll also trade you an eye for an eye!, did you already look at the new pictures of Him? No, He won’t do that, He won’t buy himself anyone, He’s already got Him. Don’t exaggerate like that, it’s so typical of you!, on the contrary, He, in return, He will give everything, He doesn’t have to do that, He’ll let you have it, less than He’s got, I just don’t know what and how much! These folks ally themselves with others, there’s bonding and brotherhooding, the sisters left, finally!, new bonds are in the making, bundles get packed up: beat it, under the bridge, into the vault of heaven! Now all of them are one uniquely unified People that made itself big on its own so that His Majesty has a landing field and won’t fly off the handle but rather handle us mercifully and spring for a couple of boxsprings for us. And, of course, this Lord and Master had to also enlarge the ground under him considerably, to make room for all the buckets that must be kicked, no one shall sleep, all dead!, okay, His reach must also be extended, so that he can see, where He put those damn shoes. Give me my shoes, He called after the stupid assassin, who didn’t know either, because he was missing, not when he was called but when he got down to action. That guy was all He needed on the cross, He can still choose the side himself, where He’ll be planted on his cross, I can already hear him cock the gun. With that one He should have fraternized?, with that pig? What a dumb religion, even the virgin-chasers are better off, there they have them coming, though they’ll also have to share them. Fraternizing – – all humans do it. So that all of them can hang together. He too, He right in the middle of course, He is a smart and swift man at prayer, immune to any kind of miscellaneous pleas. That the land be finally big enough for all those who want it more comfortable, and bigger, and they also made it bigger, so that there is room for all of them, so that all of them have room where the King already is, where even the King goes on foot, because He doesn’t want to go there at all and never gets there anyway. High praise for His consideration of us. We pass it on, He deserves it. So that all of them, without mooing, can be led to the slaughterhouse, where animals exhale with a roar but not in– anymore. Yes, some, who could neither hear nor see and didn’t know what hit them, have instead an understanding of cattle and the best ways to kill it, so that it would shut up and let us get some rest, before the eternal rest: on our way on behalf of the herd, by order of the cattle we wield this pitchfork to get them in tune, just listen to their interesting pitch, gun care and health control, USA today, tomorrow the world! Riots further away over there, this pitch here was one too, a hell of a hoot, while we were just practicing on the shooting, no, the driving range.
Simply by being there, they do it, they could do it, what? No idea. Oh, yes, sure, that’s what it was. Make the land bigger, make it as big as it has always been, you just didn’t notice back then! So, do it, finally, make it bigger, at least as big as it once has been, it’s just that we didn’t know it then. So get going, at least as big, that’s how it must be once again, so that we too can finally see it! We call on everyone: Join in as support for our land and our burghers, Join and we’ll rock the world out of joint: O blessed spite, that ever I was born to set it right! You have resisted sleep for so long, now the King sung you to sleep. He finally got you to see the light, the blue light on the ride to the hospital, also for Himself, to the House of houses, also for Himself, but only shortly, whatever, this terrible time has ended now. He is back in the arena. The robbing He’ll do himself this time, in person, we, however, are standing there and tolerate it. The road to it, no idea, but I ‘ll be there faster than you, leading the way to serve you as the Führer, yes, to serve, that’s what it’s called now, since the servants are finally silent, no more chance for them, well, I can’t see any. Remember: The catcher gets caught and He, the hunter, was struck by hunter’s luck. What do we say to it? We say: whatsoever is won with guile and against the law, cannot endure. Helpers He won’ find either. Say what? And what about His shadow? He‘s already getting bigger, a man who will come, – – the man of the future, shortly before his arrival – – who will replace him, better than He has ever been, a right hand, that is given to the King, while the left hand, which knows exactly what it is doing, already clasps the land. Which means with a money clip? You surely cannot overlook Him, He knows the Volk better than himself, this Führer of the Shadows, who will come to take away the rest of our sins. He already carries His wishes bald-faced in front of him. Okay, but what is thrown here is quite weird, it is a man, not his shadow, the shadow throws the people, I can’t believe it! No one else believes it, because no one has ever seen it this way. There, behind Him a gigantic shadow, who doesn’t even look like his thrower, well, so now he just turned the tables and threw his thrower. That one turns around now and then, because He does not cast a shadow, He is one, after all, He doesn’t understand it, He suddenly feels so light, as to His body He is a rather grounded person, who, like all of us, came crawling out of the ground, since imagining a woman for it would really be too disgusting. No, He doesn’t say this, We are saying it? A talking shadow, giant sized? I can’t imagine it. I must be wrong. Well, let’s hope so! Well, no one hears it anyway, let’s stop it, stop it, so that He can rule in peace and quiet, so that He can get to work undisturbed, so that He can get down to business, so that He finally gets to sit down and put on His shoes, which He once lost unseemly, never again will He come unarmed to a brazen riot, He will be loaded. He will lean on someone we don’t see, His shadow, almost invisible, no, not really, earlier I described him as dark and gigantic and as the actual person, who, like a discus thrower in reverse drags his master behind him, who hauls the whole earth behind him, because it is a disc, I can’t tell, as happens so often, where he is now, but he is here, what do I know, he is always here, the future one, he’s waiting already in the ruler’s body, that he can separate from the latter and rule himself. The ruler won’t stay, no ruler stays, it would mean, after all, that He stayed behind, stayed back, no, we don’t want that, He stays here with us, unimpeded, the ruler and his shadow stay, it makes no difference, who is in front and who’s behind. Done. Finished. He assures us He won’t die before at least four years, then His shadow can take over, he can practice in the meantime, he won’t rest until all the money will be directed to those who want to marry it, he is the bride’s father of the money and its bridegroom at the same time. The bride he is not. That would go too far. He also is his dowry, this righteous man has earned it.
The King will fix everything. Off with the crown of thorns!, He doesn’t need it anymore, nor the band-aid on the ear – – so big, they could also see it in the back rows and boxed their own ears, to get ready for the field of the battle, the battle for the field – – this band-aid he doesn’t need now anymore, it was a small crumb of consolation, he doesn’t need it anymore. He doesn’t need consolation. He is the consolation for the ravaged land. He rushes sprightly to the honor-crowning open battle in front of the camera, it is over. He won. He wants to talk instantly with His shadow now, but that one already does not answer Him. But all along the line He paces off, He doesn’t need answers. He is sufficient. He is not insufficient, but we certainly have enough of Him. His mouth is equipped with a golden lock, that is supposed to placate us. No chance to ever get into it, into the ruler’s body! The chips are in place, the followers put in their places, the followers are plain, but they count, each one of their small votes counted, the fire is burning now, it has been burning for a long time. Nothing changed, no one walked across the water. It has been decided. That’s all. It’s over. The eagles pack up their picnic bags and fly away, with sad glances at the empty nest, well, they’ll just build a new one. Somebody will guard it. And that will also be He.
It was all for nothing, but not for free. The battle over the Hill, the battle on the Hill, the shining light of the deity, everything vanished, the golden house gone, the disgrace of having won and still lost: vanished. Everything gone and then this! Won again! I don’t believe it! Who can stand it, something like that? It’s getting boring and always the same, winning, always the same, the usual suspects are always winning, that’s no fun. The winner is always He and if, for once, He doesn’t win, then He’s the tempting profit that’s worth fighting for. The shadow even turns around sometimes, if his superior, who now trots behind him is still here. Now, unknown wanderer, what do you have to say to this? Wouldn’t you say your guard is a false seer? Your guard is your shadow, who is even more you than yourself? Quite close and already on the way to here, just in case the shadow would deign to turn around to see, whom else he could lead on.
The King’s victory-happy shout reaches all of us in sound and vision. Just a moment, we are coming! We are marching West, where, may I ask, is it? Excuse me, aren’t all of us the West? The run of the believers will fill the breaches in this fallow earth, where there hasn’t been life in a long time, in meadows, in highways, what are you standing around doing nothing, you vultures? And you eagles, what about you? Break is over, break-ins are on, everything that has been locked, the last bastions, burn them down, now everything goes. Shameless and yet vulnerable, the country’s sons freeze in place, exhausted from their rushed runs over the all too leisurely mowed meadows, through no longer green valleys. The last ones are already getting up again, the front lines will also have their turn, up ahead there’s that shadow, he’ll also have his turn, the lines are marching on, the luscious pastures, the busy meadows aren’t lazy either, but the grim cuts will get them, soon. There is a reaper. Yes, but we don’t see him, where is he? He’s called death. Oh. Yes, the sons too. They are also into it, and in for it. They are running through the cities, which are also tired from everything that is done to them every day, let alone during the night! But no one must sleep! They can be tired, let them be tired, and inattentive too, a God will think for them, but they must not sleep, not yet, the God will put in a tree, He will put on all of them, and if He can’t do it, He will pass on the garden to even stronger reapers behind it, you can’t ever see through it, those whose representative he is, the rep of reps„ those representatives whose colorful glitzy things in the sample case he does not understand, he understands nothing about them, he has no clue even of what goes into a suitcase, how then can he sell them. But those have been sold long ago! Even when dying, will He not be totally miserable, when they come close to him from both sides – – children, cuddle up to him, like those of the ancient, fallen King. Shadow, do what you want! Embrace the father or don’t, so that He can recover from the misery of His long voyage and His forlornness and loneliness. Let alone His legacy! Whoever can still wait will be in for a big surprise, I can guarantee it. Now I will only briefly tell of what went on! As if I could really do that! At my age one loves the spare word. I don’t have room for more anymore. That case He can close, the Savior, the Father: Listen to Him only: Listen only to Him! Don’t listen to me, you’re supposed to listen to Him! And warm regards! In the future be as loyally concerned about me, as you have been up to now. I need it. I am all alone.
Still tired from the fast run? Abandoned by courage and strength? Then they might as well follow Him, there’s no one else around. At the seashore the people, who are like the sea, boundless these days, there are no borders for them, they are everything, they are everybody, they are totally drained, but not drowned, they can play everyone else too, the eagles too, for all I care, the few that still can fly, chased by the majority, who roam through the woods with their guns. Those aren’t heard of, the shooting majority is not heard of. You’ll hear from them very soon. You’re gonna hear from us, they say. The majority is often heard of and will be often heard of, but no one listens. He always was the winner, that’s somewhat monotonous, don’t you think so? Those who saw it themselves don’t even listen anymore, they already know it, they remember past strifes, but are happy to let go of what’s past to wherever it wants, like the shadow its person, although all of them are distressed that now no one, besides their neighbors, wants to even argue with them. Will this speech protect? Will they be protected from this powerful speaker? No, this speech will not protect them, they don’t need any protection anyway, now all of them are for the ruler, no matter what He says. Exactly, it is as I prophesied: So, there is one walking along the ocean shore who had foresworn the rage against the shepherds of nations, but He does not give a damn about those Peoples, I swear. Except for this one. Shouting horrifically, it attracts its ruler’s attention always anew, whose wound has stopped hurting long ago. They are many, they are almost everybody, they girded themselves with their own strength, the pants slip down, nonetheless. One can already see their frightful balls. Sorting and ordering, they walk through the lines of warriors, who they are themselves, they stand erect, they arm for the final battle, the Endkampf, the date is fixed already, they were told. Preliminary battles no longer necessary, against whom, huh?, forefight for what, when the main battle has already been won, before the forefight started? Excuse me, against whom was the main battle? You don’t have to remember it. That one’s no longer necessary! That new opponent wouldn’t have been necessary! A woman, gimme a break! Her we let pass, together with her speeches which don’t reach us. No chariot needs to be prepared, no muscle tensed, no armor reached for, rage no longer produced, nor strength. Now we produce the fight, a new product we offer, but everyone knows from at home, just in a somewhat different form, a worse form, it won’t even get started, it won’t win anyway. And then we export it, we export the fight, just the rage, until it wraps the land in its flowered cover, so that no one will look underneath anymore for what’s there, thinking it is peace that’s there, because peace can’t keep itself, it must be kept, but not under wraps, it must be supported so that it won’t fall the last moment. It really sucks, that we should have to keep this kind of thing too.
Star-spangled Odysseans, you, pull yourselves together, case closed, ignore this stupid kamaleon here!, you can’t even see her, don’t let yourself be constricted, pour out! Hurry to the King of shadows until you become shadows too, all of you, the new big army – – just shadows who burn themselves into the walls of buildings, whole cities vaporized, the people are gone now, all gone. They are available only in gold and, optionally, set with precious stones, but not for everyone. Who could still afford people at this inflation rate! Finally, we now produce shadows only, in our shadow factories. Back to the very last lines they shall fight, the shadows, yes, but in the front too. Yes please. First, they should fight against the sun, without which, though, they wouldn’t exist. But it’s so hot! Every day that heat! Fighting for every single vote no longer necessary. He’s got them all already, those he needed, even more than needed. This is clear as daylight. Now we know it. The protector of the dry land, but also of the oceans, he won. So many words, such Houtcome! We do share everything, we divide, also the votes, and then we unite them again, we cast the lots, those who had no destiny, are creating it now for themselves, the lot spoke, all of us won, it says, we will be told our win, we are still waiting for the voice to sound our vote, to each his own, to each her own, (no more theirs there), right on time for the closing date, a thundering voice, not of this world, we’ve never heard anything like it, we are all done. Finished! Finally. All of us! Well done!, up, for, in and over. Over the rainbow! That’s enough. No need for more. Everyone hears it, the voice, even before there can be a hearing of the King. Everyone hears Him and his voice, which He always carries with Him. The King of shadows, the shadow of the King, the dark of the night, the dark knight, the far heavens, where the King will soon be, luckily not yet, but soon!, the shadow waits patiently, he’s got only one weird vice, but that’s a laugh, he saved himself, but no one else. That cloud that slid in front of the sun, that election that went down a slippery slope against the King, this won’t happen to us again, because this time He will win, finally, this time has come, springtime for the big fart, yes, this air still belongs to us, and what we don’t have, He will let us have it, the shadow is thrilled, he’s made of air after all, he’ll Heil himself in no time, wanna bet? Our balls are tough, but not tough enough. The horse chews on the bit, the flakes fly, it is foam, the horse doesn’t have it on its Hfrom talking, he does. His bit flickers in the spotlight, He thinks, we went out already, but we are still here. Heil. He will assign us His signature duties. He will order us whom we should order what. Heil. He will take care of it. He won’t care about us, but He will take care of something, He has not announced yet. He doesn’t have to. Not yet, but soon. So you can take it to the bank. By the way, how is He doing anyway? Does He have a new message for us? Does that man take us seriously at all? Did the near-death experience change Him in any way? Might this victory not be as radiant as it could be? We polish and polish. What don’t we know yet? What does not yet shine through the glass which is as clear as it is invisible? And yet it is here. What will we still find out? We find ourselves in a battle of the good against the bad, it depends which side you are on. Breathing heavily, the fighters lean against their weapons, the wounds are still hurting, but it was for the cause. It paid off, now others get paid and more others are paying. And still more others are counting, yet again others are down for the count. For him they kept counting, all doubts have been removed. At long last the King of Men arrives in the hall, the site of the congregation. Who got hit? Something’s ringing in our ears. Did the son of man leave and returned as King? Did the shadow get back in his place? He mightily overrated himself. Exactly! Yes, this is exactly what happened. But we don’t even know yet who won! But now we know. Do we act or hesitate? He wouldn’t hesitate at all. We submit ourselves to Him. One of our delegations has to vomit. Now the next one. The serpents of people wind several times around the building. Oh, this fight will tear us apart, we tear up our breasts, that is, those who have them. The others just do something else. There is enough around. Who pours water on us to extinguish us? What does this man of God say? We are on fire! We are dying to know. All of us together have the burning earth and a high, burning mountain covered with burning trees, no, not high, just a hill we climb, are climbing again and again, with our backpacks behind and our rage up front and the weapon more to the side. We’ve been up there many times, meanwhile we can find the way there in our sleep. Now only our Lord and Master still has to come. Ah, we see: He has arrived. He is here. Now He is here. He never was away, but now he is here all the way. For us. Welcome, who are you, the best of immortals who calls us, who asks us? He does not have to, on fire, we say yes. Until we’ve come to our senses, we just keep saying, still on fire: yes.
Well, okay, the Iliad came in handy for this!
And what else do I see? Oedipus at Colonus, poor old bastard!