Redakce Taneční zóny přeje všem svým čtenářkám a čtenářům hodně nových kroků … do nového roku!
Přečtěte si, jakým krokem do toho nového období vstupují redaktoři Taneční zóny — Vladimír Hulec a Tomáš Kubart.
280 117 4632 / 2010
Nebyl to dobrý rok. Řada úmrtí… Pro nás v Taneční zóně především dlouholeté tajemnice Kateřiny Jírové (nekrolog vyšel v minulém čísle), na níž závisela řada našich činností. Mimo jiné i proto vycházíme letos až poslední den v roce.
Svět tance a baletu ale opustili – vedle jiných – Vlastimil Harapes či Marcela Martiníková, z planety pantomimy a fyzického divadla se do jiných sfér vydali Zdeňka Kratochvílová, Václav Martinec, Irina Andreeva či Milan Sládek. Alternativní divadlo se bude muset obejít bez Jana Schmida, Blaha Uhlára a Jana Číhala, činohra bez Jana Kačera, underground bez Pavla Zajíčka, svět butó bez Ushia Amagatsua…
Činnost ukončilo několik významných souborů (Masopust, Depresivní děti touží po penězích), vrcholil (a stále neskončil) bolestný a pro obor rozkladný spor nezávislých tanečních tvůrců s Yvonou Kreuzmannovou o řízení a směr pražského divadla pro tanec Ponec. Koncem roku skončil čtrnáctideník Divadelní noviny. Od příštího roku z něj bude měsíčník… A to se nezmiňuju o evropské a světové politice, anebo o situaci kultury na Slovensku, jimž se též v Taneční zóně dlouhodobě věnujeme. V tomto čísle především skrze činy a slova švýcarského režiséra Mila Raua.
Poučení si z toho asi nejde vzít. Spíš se držet vytyčených směrů, zklidnit mysl, otevřít pěsti a jít dál.
Pro nás v redakci to znamená, že příští rok Taneční zónu ještě zintenzivníme. A že – doufáme — zaujmeme vedle vás, pravidelných čtenářů a odběratelů, širší okruh zájemců o kvasný svět tance a divadla a dozvídání se a přemýšlení o něm a světu – divadla, tance, performance, výtvarného umění, literatury, hudby, kultury… — vůbec.
K tomu potřebujeme jediné – předplaťte si nás. Bereme to z vaší strany jako akt podpory. Cenu předplatného si odvažujeme nechat – přes všechna zdražení – v roce 2025 stejnou: 320 Kč. Číslo účtu je v názvu tohoto Editorialu: 280 117 4632 / 2010.
Držme spolu, vyjdeme zas.
Vladimír Hulec
Stay sane
Z šesti desítek choreografií, které jsem letos viděl, se hodně z nich zabývalo křehkostí ženskosti, silovostí mužskosti a komunikací mezi oběma polohami na této škále člověka.
Na té škále se posouvají a proměňují vztahy a ve své živelné nezvladatelnosti a nepoddajnosti narážejí na naši přirozenou potřebu kontroly, ovládání a také potřebného porozumění. Jako by vztah ze své přirozené podstaty proplouval všemi nástrahami uchopení, jež mu v neklidném moři klademe, a veden intuicí si hledal vlastní cestu. A vždy se vynořil tam, kde to nejméně čekáme.
Harpuny rozumu brousíme erudicí, učíme se terminologii, čteme si anotace, mluvíme s dramaturgy a dramaturgyněmi, chodíme na dramaturgické úvody, na diskuse po představeních, na přednášky, workshopy… a nakonec se stejně musíme s aktéry a aktérkami vydat za „bílou velrybou“. Nakonec se musíme oddat emoci.
Jak poznamenala jedna divačka na premiéře and letos výrazně úspěšné skupiny Dekkadancers: Zůstane ve mně jeden emotivní obraz a od něj se odvíjí všechno ostatní.
Opakujeme okamžiky, jako bychom je chtěli přivolat zpátky. Nerozumíme sice vztahům, ale jako oddaní a důvěřiví vesničané spoléháme na naše tančící šamany, že když budeme opakovat určité pohyby a tajemně znějící mumlání, vyvoláme pocit, ve kterém nám bylo dobře. To není recept, ale kouzlo….
Jenže právě ta snaha o performativní znovuvyvolání lásky, vztahu a blízkosti je to, co nás drží od prahu beznaděje a šílenství.
A o to se pokoušíme i v Taneční zóně: zachytit otisk té blízkosti a krásy.
Čtěte.
And stay sane…
Tomáš Kubart
