Rubriky
Aktuality Nekrology Reportáže

Ctibor na nás mává z obláčku

Naše pozem­ské schůz­ky byly dlou­ho­do­bé. Víc jak dva­cet let pří­mé spo­lu­prá­ce /Klaun Bil­bo, Deklauni­za­ce, Archa bláznů, Giro di vita, Le peur a de grands yeux, Talí­ře, Papír…/ a pak dal­ších dva­cet pět let setká­vá­ní, klá­bo­se­ní, inspi­ra­ce, iro­nic­kých, přá­tel­ských šťou­chan­ců… Tedy čty­ři­cet pět let pro­ple­te­né­ho spo­leč­né­ho žití na zdej­ší pla­ne­tě. Což není málo. Navíc když se jed­ná o svět­lo­no­še, o maják bli­ka­jí­cí v bouři…

Po ukon­če­ní diva­del­ní spo­lu­prá­ce jsme se nepra­vi­del­ně potká­va­li nad lah­vin­kou. Mno­ho­krát byla na začát­ku malá oba­va, zda to dnes bude bez jis­kře­ní, bez bolest­né­ho napětí…

Čas vše naštěs­tí zahnal a posled­ní roky byly rodin­né, spik­le­nec­ké, plné vzpo­mí­nek na naše dová­dě­ní, na cir­kus a svět oko­lo. I auten­tic­ké slzy kapa­ly… Ale byly to slzy štěs­tí, že jsme to vše moh­li pro­žít, zažít.

V bytě nad Alfre­dem ve dvo­ře či na let­ním Ham­ru se pokaž­dé roz­to­či­la slov­ní vichři­ce nad děním vůkol. Člo­věk odchá­zel pozna­me­nám, posu­nut ve svém uva­žo­vá­ní a povzbu­zen o nadě­ji, že stá­le exis­tu­jí lidé, kte­ří vidí podob­ně, sdí­le­jí obdob­ný kout, kte­ré­mu vzá­jem­ně rozumějí…

V Divadle Alfred ve dvoře  během oslav Turbových osmdesátin 16. října loňského roku. Vlevo sedí Turbův syn Maxim, za ním stojí a dárky předává Turbův bratr, sociolog Milan Turba, a vpravo přináší květiny technik z Manětína. Foto Martin Špelda
Cti­bor Tur­ba v Diva­dle Alfred ve dvo­ře během oslav svých osm­de­sá­tin 16. říj­na loň­ské­ho roku. Vle­vo sedí Tur­bův syn Maxim, za ním sto­jí a dár­ky pře­dá­vá Tur­bův bra­tr, soci­o­log Milan Tur­ba, a vpra­vo při­ná­ší kvě­ti­ny tech­nik z Manětí­na. Foto Mar­tin Špelda

Na jeho osmdesátinách

jsme se domlou­va­li, že v tom­to oslav­ném ryku nelze hovo­řit o detai­lech, o mik­ro pří­bě­zích, kte­ré vždy posou­va­jí naše pla­ho­če­ní, a mrk­li jsme po sobě:

Já brnk­nu… Sou­kro­mě se potě­ší­me, uži­je­me více!

Ano Jiří­ku… To bude lep­ší… Budu se těšit.

Zkou­šel jsem se pro­po­jit, ale vyzvá­ně­ní neby­lo vysly­še­no. Když při­šla koneč­ně ode­zva, nemohl jsem utich­lé Cti­bo­ro­vo bru­če­ní při­jmout, vystu­po­val jsem… A když dal­ší poku­sy šly opět do ztra­ce­na, poča­ly cho­dit zvěs­ti, že je nemo­cen, že upa­dl, že leží v nemocnici…

Napsal jsem jeho syno­vi Maxi­mo­vi, kte­rý mi sdě­lil, že Cti­bor leží na Homol­ce a že nechce niko­ho vidět. Přes­to jsem se dál pokou­šel. Leč mar­nost nad marnost…

Až Kro­nos doti­kal ke zprá­vě od Maxima:

30. 6. 2O25
Dnes nad ránem zemřel Cti­bor.
Na Ham­ru. Byla s ním Lau­ra a Daniela.

Hned jsem odpo­vě­děl celé rodi­ně:
Moc objí­má­me Bil­bo a Sylvie.

Danie­la Hor­níč­ko­vá, celo­ži­vot­ní sou­pu­tov­ni­ce Cti­bo­ra, jeho žena, mat­ka dvou spo­leč­ných dětí…:
Dnes ráno — jsme tu ješ­tě s ním… Děku­je­me…
Danie­la s Laurou…

Prá­vě začí­nám hrát v Moto­le pro nemocné děti.

Poma­te­nou hla­vou sviští dra­mo­let! Tady jsem před víc jak čty­ři­ce­ti lety vystu­po­val i pro nemoc­nou Lauru…

Dá moře prá­ce sou­stře­dit se, zahnat čer­ná, tís­ni­vá obla­ka… Ale skrz hru, impro­vi­za­ci se na poko­jích pře­ci jen pro­po­ju­ji, odlé­tám a smích opět­ně léčí. Nejen mě, ale i děti s mat­kou, kte­ré doma tero­ri­zu­je, uzur­pu­je vlast­ní otec, a tak jsou v ochran­né léč­bě, či klu­ky, kte­ří se pře­dáv­ko­va­li, ale chtě­jí jít dál…

V tom píp­ne telefon:

Ach jo, naše gene­ra­ce vymí­rá a Cti­bor Tur­ba patřil k mému živo­tu, i když mě se blíží taky 81… ale zaži­li jsme si parád­ní momen­ty a ty nám nikdo nevez­me…
Zdra­ví Jana Koubková

Při­ta­kám:
Ano, ano… Dro­lí se oko­lí naše­ho žití… Objí­mám.
Bil­bo

Ces­tou domů vola­jí, vola­jí a potká­vám, potká­vám nebý­va­lou tlu­pu sou­cit­ných…:
Upřím­nou soustrast

I mne tu a tam obe­jmou. Nebrá­ním se. Jen jsem malič­ko v roz­pa­cích, ale nako­nec… Vlast­ně mají prav­du… ANO!

Ode­šel člen rodiny!

Během popíjení a vzpomínání popadneme několik zbylých, osiřelých, neglazovaných běloušů… a prásk! Prásk! Prásk!… Foto Sylva Krobová
Prásk! Prásk! Prásk!… Šte­vo Cap­ko a Jiří Bil­bo Rei­din­ger. Foto Syl­va Krobová

Když Maxim na dotaz data posled­ní­ho roz­lou­če­ní napí­še, že se nic nechys­tá, že snad něco v budouc­nu v Alfre­du… Logic­ky pomys­lí­me, posled­ní sbo­hem bude jen rodinné…

Pod Pleš při­jíž­dí Šte­vo, se kte­rým jsem šťast­ně, přes dva­cet let, víc jak dvěs­tě­krát! mlá­til por­ce­lá­no­vé talí­ře (dese­ti­ti­sí­ce roz­lá­ma­ných, rozkou­sa­ných kra­sav­ců…) v amo­rál­ní klau­ne­rii Talíře/Taniere. Cti­bor nám ji nejen zre­ží­ro­val, ale také hrál hasi­če, kte­rý tu roz­je­tou anar­chii nemů­že za žád­ných okol­nos­tí zaha­sit, zha­tit. Během popí­je­ní a vzpo­mí­ná­ní popad­ne­me něko­lik zby­lých, osi­ře­lých, negla­zo­va­ných běloušů… a prásk! Prásk! Prásk!… Hra­je­me s nimi kar­ty. Oslav­ně truch­li­vý — třís­ka­ný mari­áš! Kao­lí­no­vý prach zno­vu zalé­zá do chřípí!

Po něko­li­ka dnech cink­ne bam­bus v mobilu:

Milí naši,
pohřeb Cti­bo­ra v kru­hu rodi­ny a jeho nej­bliž­ších se bude konat v úte­rý 8. 7. 2025 v 15 h ve Stu­diu Kap­le (kos­tel sv. Anny v Nečti­nách).
Při­jeď­te sem za námi
Danie­la
Lau­ra
Maxim

Vyťukám:
Ahoj Dano… Lau­ro, Maxi­me… Je nám ctí, že může­me pobýt s Vámi… Moc rádi při­je­de­me na osob­ní obe­jmu­tí… V úte­rý… Bilbosyl

Je úte­rý. Je chlad­no. Z šedi­vých oblak kape.

Dlou­hou, předlou­hou ces­tu drko­tá­me z již­ní­ho Kon­dra­če do západ­ních Čech. Pře­stá­vá pršet. Tu a tam mezi mra­ky vystr­čí prst slu­neč­ný paprsek.

Nečti­ny!

Zdej­ší kap­li jsme nejen ote­ví­ra­li začát­kem deva­de­sá­tých let klau­ne­rií s Jir­kou Sovou, Skot­kou Lin­dou Sco­to­vou, Petrem Čep­kem a jiný­mi, ale nazkou­še­li a hrá­li tu řadu před­sta­ve­ní. Pře­de­vším Giro di vita a Papír…

Kdo zaví­tá na smu­teč­ní slav­nost? Pozván­ka se nekon­t­ro­lo­va­ně šíří, a tak se uvi­dí, co zbu­de z malé, truchlí­cí spo­leč­nos­ti… Kam až se roz­ros­te… Někte­ré rodi­ny se schá­ze­jí jen a jen na pohřbu!

Ve zdej­ším sva­tostán­ku jsme už s jed­nou rakví mani­pu­lo­va­li. Bylo to během natá­če­ní tele­viz­ní ver­ze Giro di vita. Teď se odsvě­ce­ná kap­le vra­cí k původ­ní­mu úče­lu. Je zno­vu potře­ná svátostí…

Na lou­ce pod sil­ni­cí se kupí auto­mo­bi­ly mno­ha zna­ček. Špa­lír s kvě­ti­na­mi míří do vrš­ku a vyčká­vá před laza­re­tem. Nako­nec je nás víc jak sedm­de­sát. Obe­jmu­tí stří­dá obejmutí.

Poma­lu krá­čí­me ke kapli.

Mís­to oltá­ře je skrom­ně ozdo­be­ná rakev vysta­ve­ná napříč. Ved­le vel­ký por­trét Cti­bo­ra, kte­rý jako vždy pichla­vě pozo­ru­je pří­cho­zí. Kla­du krá­lov­skou lilii mezi věn­ce a dal­ší kvě­ty. Pokle­pá­ním na rakev napo­sle­dy zdra­vím věč­ným spán­kem dří­ma­cí­ho. Díky dob­ré akus­ti­ce zní celým sva­tostán­kem… Klap. Klap. Klap.

Píp píp pipipippp… Píp píp pipipippp… Foto Jiří Bilbo Reidinger
Píp píp pipi­pippp… Píp píp pipi­pippp… Foto Jiří Bil­bo Reidinger

Z bal­ko­nu hra­je Cti­bo­ro­va vnuč­ka na příč­nou flét­nu. Poté zní z repro­duk­to­ru váž­ná kla­si­ka. Karel Král pro­ne­se něko­lik slov. Poté dal­ší… Vše pře­bí­je­jí na okně cvr­li­ka­jí­cí ptáč­ko­vé. Klaun­sky poska­ku­jí, pole­tu­jí, šla­pa­jí si po hla­vič­kách, z kra­je do kra­je, sem tam. Snad jeho posled­ní cho­re­o­gra­fie…? A neú­nav­ně štěbe­ta­jí. Píp píp pipi­pippp… Píp píp pipi­pippp Jen u flét­nič­ky Jir­ky Sti­ví­na utich­nou. Ale jen na chví­li, aby nasá­li melo­dii. Pak se úchvat­ně při­da­jí k lid­ské­mu pišt­ci. A tanec pokra­ču­je, neu­stá­vá. Odva­nou tím sta­tic­ký, komor­ní smu­tek. Svým sko­ta­če­ním pro­vá­ze­jí Cti­bo­ra do nebes…

Opět se mač­ká­me, tisk­ne­me k sobě a zahá­ní­me veš­ke­rou tíseň. Když zahléd­nu nejmlad­ší­ho syna Maxi­ma, pře­kva­pi­vě na mne civí mla­dý Cti­bor z fil­mu Anto­ní­na Kach­lí­ka Bylo nás deset z roku šede­sát dva… Nic nekon­čí. Vše pokra­ču­je zrca­dle­ním genů…

Prů­zo­rem ote­vře­ných dve­ří máva­jí svě­ží zele­né stro­my a víta­jí nebož­tí­ka v lůně pří­rod­ním. Navra­cí se domů…

Klap. Klap. Klap... Foto Sylva Krobová
Klap. Klap. Klap… Foto Syl­va Krobová

Ve špi­tá­lu násle­du­je hostina.

Slo­va plná vzpo­mí­nek vystře­lu­jí, léta­jí, hla­dí… A spo­leč­ný smích léčí, uzdra­vu­je. Vlá­ďa Javor­ský, Pavel Što­rek, Joska Skal­ník, Hal­ka Třešňá­ko­vá, Števo…

Pak se celá vel­ká rodi­na pozůsta­lých poma­lu rozchází…

A Cti­bor na nás poťouchle mává z obláč­ku spo­ko­je­ně ují­da­je švý­car­skou čokoládu…

Jiří Bil­bo Reidinger

Autor: Jiří Bilbo Reidinger

(1961) Herec, mim, klaun, spisovatel a pedagog. V sedmdesátých letech vystudoval Lidovou konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze (obor pantomima), začátkem osmdesátých let absolvoval kurzy na KLAMU u Ctibora Turby. V roce 1980 založil skupinu Grglo, s níž vystupoval do roku 1983. Poté byl angažován Československými cirkusy na turné Cirkusu Praga do Střední Asie a Sibiře. Od té doby působí na "volné noze". Spolupracoval především se Ctiborem Turbou /Alfred spol. - Deklaunizace, Archa bláznů, Giro di vita, Talíře, Strach má velké oči, Papír.../, dále s Karlem Makonjem, Janem A. Pitínským, Hanou Burešovou, Andrejem Krobem... Jako herec, choreograf či režisér prošel Národním divadlem, Divadlem Na zábradlí, Divadlem v Dlouhé, MDP ad. V letech 1992-2024 učil na AMU akrobacii a klauniádu a na Pražské konzervatoři základy commedie dell´arte. Se svou ženou Sylvií Krobovou mají skupinu Bilbo compagnie, se kterou kočují po Česku i Evropě. Vystupuje také v nemocnicích v rámci projektu Loutky v nemocnici. Vydal několik knih - Cirksezóna /1992, Host/, Burleska téměř excentrická /1997, Educo/, Když bolí úsměv /2008, AMU/, Cirkus Chauve /2009, Baobab/, Slaboduchý s pevným charakterem /2010, Kant/. Do roku 2024 přispíval do Divadelních novin, kde měl i vlastní blog. Příležitostně píše na Divadelni.net.

6 reakcí na „Ctibor na nás mává z obláčku“

Vní­mám to stejně:
Ode­šel člen rodi­ny. Uctí­va­ný, respek­to­va­ný, milo­va­ný i občas nená­vi­dě­ný děde­ček, kte­rý „naši” rodi­nu zalo­žil. S Bori­sem Hyb­ne­rem, se kte­rým se poz­dě­ji roz­ved­li. Stej­ně jako s Otou Jirá­kem. A s Bol­kem Polív­kou. A s Jiřím Kafta­nem. A vlast­ně i s Ladi­sla­vem Fial­kou, kte­ré­ho nego­val a vůči němuž se vymezoval.
Padouch nebo hrdi­na, všich­ni jsme jed­na rodina…
R.I.P.

Cti­bor Tur­ba, skvě­lý mim,
výbor­ný peda­gog, reži­sér, sce­náris­ta, obrov­ská osob­nost. Umě­lec, kte­rý věděl, znal a doká­zal pomoct, pora­dit. Bylo mi ctí poznat Cti­bo­ra při prá­ci, bylo mi ctí být jeho stu­dent­kou, bylo mi ctí ho poznat i ve vypja­tých situ­a­cích, kte­ré doká­zal vyře­šit. V pra­cov­ním pro­ce­su byl až pun­tič­kář­ský, před­ví­da­vý a maxi­mál­ně při­pra­ve­ný. Milo­val svo­ji prá­ci. Doká­zal pochvá­lit, vyzís­kat z kaž­dé­ho na jeviš­ti to nej­ni­ter­něj­ší nej­lep­ší. Ode­šel s noble­sou jemu vlast­ní. Čest jeho památce.

.

Bylo mi ctí naslou­chat radám jak tělem vyprá­vět pří­běh a bylo mi ctí spo­lu­pra­co­vat na nád­her­ných pro­jek­tech… Děku­ji, že jsme moh­li být sou­čás­tí něče­ho tak krásného!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *