Poetický duet s názvem Sono io? (v překladu Jsem to já?) je divácky působivou rozpravou otce a syna z belgického Circusu Ronaldo. Reflexe vztahu dvou generací s hlubokými kořeny v cirkusovém prostředí provazuje artistiku s klaunerií.
Otec a syn!
aneb
Jak na scénu vstoupila sedmá generace Circusu Ronaldo
V prostoru evokujícím šapitó se odehrává jakýsi komorní iniciační obřad předávání pomyslného rodinného „žezla“. Představení jsem zhlédla letos v listopadu v montrealském prostoru „pro šíření, tvorbu, experimentování a konvergenci mezi kulturou, prostředím a zapojením komunit“ TOHU, kam v rámci svého zahraničního turné Danny a Pepijn Ronaldo zavítali. V Česku se — tehdy jako novinka – inscenace představila před třemi lety – 23. – 27. června 2022 — na Smíchovské náplavce v Praze na festivalu Divadla bratří Formanů Arena (zde). Zhlédnout tuto show v kontextu dalších světových (novo)cirkusových produkcí v zemi novému cirkusu zaslíbené je však cosi výjimečného. Získáte jiný kontext, jiné vnímání.
Téma otce a syna na scéně není historicky ničím výjimečným, pokaždé jiné jsou však nuance rodinných osobností, které tyto projekty vyjevují. V případě cirkusových rodin se mosty mezi generacemi obvykle klenou na pilířích lásky k cirkusu, k hudbě a na posouvání fyzických limitů všech aktérů. Například pro quebecký Cirque Alfonse je rodina středobodem tvorby. Například v inscenaci Animal otec Alain Carabinier — který mimochodem k cirkusu přišel až ve svých šedesáti letech — stoupá do výšky čtyř metrů po perské tyči ukotvené na ramenou svého syna Antoina Carabiniera-Lépina. Deklarují tak vztah a důvěru jeden v druhého. V českém kontextu se obdobné téma objevilo v inscenaci Šašek a syn (2017) tvůrčí dvojice Bolka a Vladimíra Polívkových. V návaznosti na legendární titul Šašek a královna v ní otec předává synovi středověké řemeslo šašků.
V případě Circusu Ronaldo se otec a syn — Danny a Pepijn Ronaldovi — potkávají na průsečíku klasického cirkusu, dnes trochu zastarale působícího, a cirkusu nového ve smyslu otevřeného překračovat žánry, hledat nové způsoby uchopení tradičních disciplín, kdy vzrušení a údiv diváků je nezřídka nahrazováno rafinovaně promyšlenými postupy a nečekanými vyústěními situací. V jejich tvorbě se snoubí otcova autorita se synovou snahou o autonomii, nezávislosti na tradici předků.
Představení, které nese autobiografické prvky, zahajuje otec – Danny Ronaldo. Za příchodu diváků sedí ve starším typu vany na nožičkách a pozoruje dění v hale. Na magnetofonu se otáčejí magnetofonové pásky. Hudba z dávných vystoupení i zaznamenané bouřlivé potlesky publika připomíná jeho období artistické velkoleposti.
Nad scénou se klenuly šňůry schnoucího prádla, zejména prostěradel, ponožek, podvlíkaček apod. Napnuté linie naznačovaly tvar ohromného cirkusového stanu. Opodál stál klavír s přehozeným červeným županem, futrály na hudební nástroje.
Kanadské publikum se od svého usazení v obrovském hledišti plynule – zásluhou Dannyho charismatu — napojovalo na jevištní dění. Úvod tak patřil seznámení se s hodnotami představitele šesté generace slavného rodu. Až příchod syna dosud statické dění rozpohyboval.
O první větší klaunské číslo se postaral Danny, když se snažil vylézt z vany a obléknout. Nejprve do županu, poté do podvlíkaček. Pro představu, v čem tkvěla komika situace, je nutné dodat, že ve vaně byla voda a že v ní seděl nahý. Z klaunských motivů se pravidelně vracela záměna, selhání, vršení potíží, nepředvídatelná řešení vznikajících situací. Kouzlo výstupů tkvělo v jejich bezchybné rytmizaci, jíž se vedle rozmáchlejších pohybů podmiňovala i drobná gesta a pohledy obou aktérů. Absurdita si podávala ruku s nostalgií.
Momenty emočního vypětí si tandem nešetřil pro závěr, ale distribuoval je průběžně. Otcovské číslo s klobouky s jemným citem ukazovalo jeho chřadnutí, když při žonglování to byl právě syn, jenž mu klobouky nenápadně vkládal do rukou. Zároveň vyvstávaly otázky, nakolik je vůbec možné přetrhnout úzké pouto s profesí, která se propsala do životního stylu obou – jejich osobností samých. Je vůbec možné vzdát se milovaného řemesla, návykového adrenalinu a v neposlední řadě potlesku, dokonce ovacím vestoje?
Danny a Pepijn Ronaldovi se mimo jiné setkali při několika číslech u klavíru. Nejprve hráli čtyřručně hudbu Čajkovského, postupně ale na mohutný nástroj začali lézt, až na něm nakonec stáli a vytvářeli řadu akrobatických čísel. V tu chvíli jim sloužil jako rola-bola, rozvíjeli při něm princip balanční plošiny umístěné na válci. Na pohled nebezpečná atrakce prověřila jejich souhru, důvěru a nehledě na věk i fyzickou disponibilitu. Dokonale setřela jakoukoli snahu o uplatňování svrchované zkušenosti dané věkem. Podobný risk se jim povedl i při společné jízdě na bicyklu po mokrém povrchu. Na scéně se uplatňovali především jako zkušení klauni a žongléři, ale také jako zdatní multiinstrumentalisté — hráli na žestě i strunné nástroje všeho druhu. A Pepijn se projevil i jako vynikající stojkař a vzdušný akrobat.
Mladý pokračovatel rodové linie cirkusáků svůj bohatý rejstřík dovedností ukazoval nejprve skromně, jen v letmých náznacích ve prospěch narativu a vykreslení charakterů. S postupným „zanořováním se“ — obrazně i doslova, neboť i na mladého muže čekala voda ve vaně — docházelo na náročnější a propracovanější výstupy. Patrně nejvíc divácky atraktivním číslem byla vzdušná akrobacie na zavěšené base ukotvené k lampě. Složitý konstrukt navázaných objektů vytvořil „prostor“ pro risk i nečekané balančně-silové pozice.
Pepijn se prezentoval i jako zdatný akrobat ve stoji na rukách, kdy namísto stálek či jiných opěrných bodů mu sloužily kluzké okraje vany. Zatímco některé objekty dvojice využila jen v okamžicích, nebo vytěžila jen pro chvilkovou stínohru, vana se stala ústředním scénickým předmětem, který ve svém symbolickém přesahu odkazoval až ke křtitelnici či obřadní, očistné koupeli.
Ostatně, o metafory nouze nebyla. Synův dárek otci – balónek, okamžitě evokující tradiční pantomimickou etudu — posloužil na samotný závěr k mimoslovnímu sdělení, stvrzující ono po celou dobu komunikované předávání „trůnu“ – v tomto případě jeviště — nastupující generaci, nové estetice.
Umělecký odkaz je – obecně, nejen v tomto nádherném hravém provedení — váženým nehmotným dědictvím, ke kterému se vážou a současně jej i zatěžují předchozí generace. Převzít na svá bedra mnohdy až neskutečnou tíhu rodinného pokladu a pokračovat ve šlépějích svých předků může znamenat ztrátu identity, anebo naopak její vyztužení. Tandemu otec-syn Circusu Ronaldo se štafetu podařilo donést až do autenticky dojemné cílové pásky s vidinou respektu ke stáří i víry v nastupující generaci.
Circus Ronaldo, Belgie — Danny Ronaldo, Pepijn Ronaldo: Sono io? Koncept, režie a provedení Danny Ronaldo, Pepijn Ronaldo, vznik Danny Ronaldo, Pepijn Ronaldo, Seppe Verbist, finální režie Frank Van Laecke, odborné vedení Steven Luca, Walter Janssens, zvuk Seppe Verbist, světla Dominique Pollet, hudba David Van Keer, Birger Embrechts, Seppe Verbist, Petr Iljič Čajkovskij, studioví hudebníci Pedro Pozos, Cedric Murrath, Stefan Wellens, Harmen Goossens, Floris De Smet, Birger Embrechts, Jasper De Roeck, Corneel Didier, Seppe Verbist, Tom Lambrechts, Thomas Van Hees, kostýmy Dotje Demuynck, návrh a konstrukce dekorací a kostýmů Danny Ronaldo, Erik Van den Broeck, Seppe Verbist, Marjolijn Midori, Nanosh Ronaldo, David Ronaldo, Johanna Daenen, Pepijn Ronaldo, manažer Lesley Verbeeck. Koprodukce Théatre Firmin Gémier / La Piscine – Pôle national des arts du cirque (Châtenay-Malabry), Theater op de Markt – Dommelhof (Pelt), Miramiro (Gent) za podpory Cultuurhuis de Warande (Turnhout), GC’t Blikveld Bonheiden a the Flemish Community Contact and promotion Frans Brood Productions. Světová premiéra 16. července 2021 na festivalu Miramiro v belgickém Gentu. Psáno ze série představení uvedených v TOHU v Montréalu v období od 19. do 23. listopadu 2025.
Výjezd do Montréalu byl realizován za finanční spoluúčasti EU – Next Generation prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR prostřednictvím Národního institutu pro kulturu v rámci programu Go & See.
