Série polemických textů reflektuje a problematizuje inscenaci Medea’s Children švýcarského režiséra Mila Raua uvedenou v rámci festivalu Pražské křižovatky 9. listopadu 2024. Texty obsahují kritické recenze, polemiky i autorský rozhovor s režisérem. Jádrem reflexe je napětí mezi uměleckou inovací a etickými otázkami práce s dětskými herci, explicitním zobrazením násilí a reinterpretací antické tragédie v současném kontextu. Texty Aleny Sarkissian, Veroniky Holečkové, Pavla Janouška, Vladimíra Hulce a Milo Raua, jež vyšly v TZ a Divadelních novinách, se vzájemně doplňují a podávají plastický obraz o jednom z nejkontroverznějších divadelních projektů roku 2024.
První část třídílné série reflektuje inscenaci Medea’s Children režiséra Mila Raua jako kontroverzní divadelní událost, která využívá dětské herce k reinterpretaci antické tragédie skrze moderní případ infanticidy. Sarkissian i Janoušek se kriticky staví ke způsobu, jakým inscenace pracuje s marginalizovanou skupinou dětí, zpochybňují autenticitu jejich výpovědí i etiku explicitního znázornění násilí. Skrze polemický rozbor tematizují manipulaci, exploataci a mocenské hierarchie mezi dospělými a dětmi, čímž rozšiřují diskusi o hranicích umění, zodpovědnosti a možnostech divadelní reprezentace nejtemnějších lidských činů.
Faulování marginalizovaných
Milo Rau připravil během uplynulých let trilogii inscenací, v jejichž podhoubí sice dřímají řecké tragické předlohy, zápletky se ale rozvíjejí v současnosti a poukazují k nejakutnějším problémům, před nimiž se lidská společnost dnes ocitá. V roce 2019 měl premiéru Orestes in Mosul, inscenace adaptující Aischylovu Oresteiu, kde herci z Národního divadla v Gentu spolupracovali s obyvateli iráckého města zničeného tzv. islámským státem. Loni Rau uvedl Antigonu v Amazonii, kde opět angažoval místní původní obyvatele, aby společně s nimi komentoval planetární environmentální krizi.
Alena Sarkissian
I ve své nejnovější inscenaci Médeiny děti (Medea’s Children) režisér pracuje s komunitou, jež je ve společnosti marginalizována: s dětmi. Poutač festivalu sliboval, že děti, které byly v klasických tragédiích odsouzeny k mlčení, se tentokrát konečně dostanou ke slovu. Některé kritiky minulých Rauových inscenací upozorňovaly, že pracuje s lokální komunitou leckdy exploatativně a uchyluje se ke kulturním apropriacím. I v případě jeho adaptace médeiovského tématu vznesu podobné námitky.
Inscenace, v níž účinkují výhradně děti, je rámována jako diskuse s herci a jejich koučem po představení Médeie, které „právě dohráli“. Kouč a moderátor debaty se účinkujících ptá na všemožné dojmy ze zkušebního procesu a ze soužití s rolí. Postupně ale předvádění úryvků přeroste v sehrání celého představení. Režisér tímto rámcem zcizil celé dění, balancoval mezi předváděním a prováděním, re-prezentací a prezentací. Údiv publika nad dětskou hereckou virtuozitou a jejich dokonalým přetělesněním v náročném kuse proto ještě vzrostl. Soužití dětské psychofysis s postavami tak výhradně dospělými a z jiného světa bylo uhrančivé, dráždivé a pražské publikum snad proto na konci představení vzdalo hold právě dětským hvězdám.
Řecká tragédie dávala hlas marginalizovaným. Sbor bývá tvořen ženami v různých životních fázích a situacích, jindy chór tvoří starci, tedy post-muži na okraji společenské skupiny ovládající tehdejší obec. Nezletilí (míněno dle měřítek tehdejší doby) úplně mlčí, s výjimkou jednoho z Alkéstidiných synů (a Alkéstis má v řeckém tragickém kánonu zvláštní pozici). Hlodala ve mně otázka (a nejen na tomto představení): Jaké místo ve společnosti vyhrazujme dětem? Mají se lépe než v 5. století před Kristem? Debata o tělesných trestech, jež v Čechách nabyla odpudivé podoby, je jen extrémním výrazem všedního ponižování menších a slabších lidí, kteří jsou sice formálně chráněni Úmluvou o právech dítěte a dalšími legálními opatřeními, ale společensky akceptované podoby fyzického a psychického násilí se na nich páchají „i v lepších rodinách“. A co všechny ty bonusy jako „child-free“ zóny v hotelech, kavárnách a letecké dopravě? Děti jsou osoby jen tou měrou, jako byly osobami ženy v řeckém dramatu. Nevěříme jim, jsou nevyzpytatelné, a tak na ně uplatňujeme hlavně moc.
První faul: tzv. humorný rozhovor s dětskými hvězdami na forbíně. Jako by vypadl z upatlaných rádiových taškařic typu „zeptejte se dětí“, kde se redaktoři dětí ptají na to, co si myslí o politice, aby se posluchačstvo mohlo shovívavě smát tomu, jak roztomile naivní, ale upřímné odpovědi děti poskytují. Byly to vtipy stejně ulepené jako dětský element ve filmech Marie Poledňákové. Děti poskytovaly odpovědi přiměřené jejich věku, ale ty byly nazkoušené jako všecko ostatní a fingovaly autentičnost. Faul druhý: patos, s jakým jeden z chlapců přednášel verše z Eurípidova dramatu a nahodilé a zastaralé poučky o jeho díle. Děti dopadly stejně jako ženy a dívky v řecké tragédii, které říkaly a dělaly na jevišti to, co muži chtěli z různých příčin slyšet (obvykle proto, aby se obdiv mísil s pohrdáním nebo obavami).
Rau adaptoval zápletku Médeie podobně jako Jules Dassin ve filmu A Dream of Passion (řecky Kravgi gynekon, Křik žen), tedy jako pokus o zamyšlení nad tím, co vede ženy k vraždě vlastních dětí. I on aplikoval médeiovské téma na případ skutečného moderního kriminálního případu. Na rozdíl od Dassina však Rau zůstává v rovině klišé, která se o Médeii i sociální pozici žen opakují. Nedozvídáme se nic o zúčastněném manželovi („Iásón“) či o jeho adoptivním otci, snad jej zneužívajícím (asi „Aigeus“, zde ale motivace postav k sobě nepřiléhají). A dokonce ani o ženě-vražedkyni („Médeia“) nevíme nic, díky čemuž bychom mohli emočně participovat na jejím osudu. Nikdo dnes již nepochybuje o tom, že ženy v sociální izolaci jednají v zoufalství a je ošidné je soudit.
Prostor, kdy by bylo možné poznat postavy, pocítit s nimi soucit a zažít bázeň z neproniknutelného chodu světa, režisér zaplnil naturalistickým provedením scénických vražd. Záběry na detaily dětských tváří a prolévání krve zabraly dobrou pětinu, ne-li čtvrtinu představení. Divák, v té chvíli už zasažený niterností hereckých výkonů deseti- až čtrnáctiletých dětí, nyní jako voyeur nahlížel kamerou do útrob domku na scéně a sledoval, s jakou přesvědčivostí Médeia-dítě masakruje (ostatní) děti. Faul nejmíň třetí. Režisér vmanipuloval diváka do pozice titulní hrdinky, aby participoval na zoufalém vražedném aktu. Nejprve jsem se hrozila vlastních úvah nad tím, jakou moc mám vlastně i já nad svým dítětem, poté jsem se od dění na jevišti odpojila a přemítala nad pasáží v Poetice, kde Aristoteles upozorňuje na to, že dramatici někdy zaměňují soucit a bázeň za efektní zobrazování odporného.
Znázornění – a dokonce explicitní vyslovení – příčin Médeina skutku bylo provedeno vágně a nebylo možné je vnímat jako paradigma situace žen v podobných případech. Osamělost v manželství a nedostatek lásky nebývají jedinou a výhradní příčinou takových tragických případů. A ačkoli snad bylo možné v Rauově díle rozpoznat téma zneužití Médeie jako „stroje na děti“ pro manžela a jeho patrona (možná zneužívajícího), z inscenace nakonec vyplulo téma opomíjené: děti jako prostředek vydírání a nástroj moci v rukou dospělých, ať už to jsou rozvádějící se manželé, nebo propaganda ve válečných konfliktech, ať už děti vykořisťují a mrzačí kdekoli – v továrnách, umění či byznyse se sexem. Režisér děti nechal tvrdit, že „opakují vzorce chování dospělých“. Přitom dnešní mladí se aktivně snaží z našich vzorců vymanit (například v otázkách genderové diskriminace, péče o planetu, ale i v dalších oblastech). Režisér děti k opakování těchto vzorců přiměl a dal jim taková slova a takový hlas, jaký vyhovuje dospělým. Děti přišly o spontaneitu a svobodu projevu – což jsou dva mechanismy regulace typické pro dospělou komunitu, aby tak praktikovala moc. Nakonec dal Rau v Médeie zase slovo pouze dospělým a potvrdil, že dospělé autentický hlas dětí vlastně vůbec nezajímá.
/Psáno z uvedení 9. listopadu 2024 na Nové scéně, vyšlo v Divadelních novinách 21/2024/
Umění skrze manipulaci?
Festival Pražské křižovatky si klade za cíl umožnit náročnějšímu českému divákovi být přítomen mimořádných divadelních setkání a spolu s aktéry na jevišti poznávat, čím vším může divadlo dnes v naší neklidné době být. Inscenace Milo Raua Medea’s Children, hraná ve vlámštině a angličtině, tak byla ohlášena texty, jež ji prezentovaly jako nový, hluboký pohled na roli dětí v divadle. Kromě toho však adresátům byla nabídnuta i informace, že impulsem ke vzniku inscenace byl skutečný kriminální případ: případ matky, která se v naprostém zoufalství rozhodne zabít své děti a vzít si život, přičemž tato moderní tragédie byla inscenátory vztažena k antické tragédii Médeia, jež je nejznámějším případem vztahového konfliktu a infanticidy v západní literatuře. Lákadlem pro milovníky všeho zvláštního přitom mělo být, že inscenaci sehraje skupina dětí, která bere tento krvavý kriminální případ a snad nejtemnější příběh evropské kultury jako příležitost k zamyšlení nad sebou samými.
Pavel Janoušek
A nějak tak tomu na jevišti Nové scény (v neděli 10. listopadu po poledni) také bylo: sympatické a herecky zdatné děti pod vedením obdobně příjemného dospělého „průvodce“ představením s nadšením a velmi obratně sehrály text odkazující na Médeu i na příběh belgické matky arabského původu, která v roce 2007 v těžké osobní krizi zavraždila čtyři dcery a jednoho syna. K radosti nemalého počtu diváků bylo přitom navíc možné na plátně zhlédnout, jak mladistvá představitelka matky dlouze uškrtí vzpírající se dceru, a především jak její nůž vniká do masa ostatních dětských herců. A krev teče a stříká jako živá. Není divu, že při závěrečném aplausu tímto divadelním experimentem nadšení diváci povstali a ocenili tak tvůrčí odvahu autorů inscenace.
To jen já, starý dědek, jsem seděl a neměl jsem potřebu tlesknout ani jednou, což se mi v divadle nestalo už desítky let. Proč? Prostě proto, že jsem se vnitřně cítil hluboce zaražený tím, jak někdo může pro rádoby uměleckou atrakci zneužít děti.
Důvodů, proč vznikají experimentální inscenace, je přehršel. Například vnitřní potřeba něco vyjádřit – anebo naopak příležitost předvést na jevišti něco doposud technologicky nemožného. V prvním případě je divadlo utvářeno myšlenkou, ideou, případně problémy či pocity, které jeho tvůrci prožívají, přičemž hledají prostředky, jimiž by se mohli vyjádřit. V případě druhém je tomu právě naopak: inscenace je dána odhodláním překvapit diváky vábivým divadelním trikem a zbytek inscenace je použit jen jako nezbytná nástavba, která má tento trik legalizovat a povýšit na umění.
V případě Medea’s Children za rádoby umělecký kejkl považuji dlouhé minuty, kdy se divák zírající na plátno může domnívat, že právě teď a tady na scéně předváděné krvavé násilí je zcela reálné, neboť ho vidí na vlastní oči.
Nevidím inscenátorům do hlavy, ale dal bych za to krk, že prvotním impulzem ke vzniku Medea’s Children byl nápad, že by bylo možné originálním způsobem užít tzv. live cinema, tedy postup, kdy je součástí vizuální složky inscenace promítání záběrů, které online zprostředkovávají a umocňují; živé dění na jevišti.
Možnost prostřednictvím kamery prezentovat například detail hercovy tváře se totiž zpravidla používá jako nástroj znásobující pocit autenticity, neboť je jím divákovi zviditelněno něco skutečného, co by mu ale jinak bylo z jeho místa v hledišti unikalo. Tvůrce Medea’s Children ovšem napadla opačná možnost: co kdybychom tuto technologii využili k vyvolání iluze, že se na jevišti právě teď děje něco jiného, než se tam skutečně děje? Vždyť takto by bylo možné divákům zdánlivě online předvádět věci hodně šokující, které se v divadle obvykle nedělají a dělat nemají a nemohou.
Bezděčně se mi tak vybavují úvahy, které autory k této inscenaci přivedly:
– Zfalšovat live cinema, no, to je báječný nápad. Jen si představte, jak bychom s diváky… zatřásli, kdybychom do něj šikovně vložili předem natočené záběry. Ukazující například nůž, jenž na scéně (skoro)reálně vniká do lidského těla … jak ta krev teče a stříká… až se z toho slabším povahám dělá špatně. Imperativem postmoderně moderní doby je přece trumfnout ty ostatní něčím, co je nové, zvláštní a hodně provokativní. Tak proč ne náležitě navýšenou dávkou lákavých krváren?
– No, to by bylo skvělé, jenže dnešní divák je už dost otrlý, takže nějaké potoky barvy na jevišti jej už příliš nepřekvapí. Ledaže… ledaže bychom mu ukázali, jak je takto na jevišti (skoro)doopravdy podřezáno pár neviňátek. To by přece mohlo ještě ledaskoho (ne)příjemně ohromit a ochromit, zakoušet na vlastní oči likvidaci malých dětí? Už to vidím: ostrý nůž na krku malý holky a jak proniká do masa a prošpikovává tepny a žíly… to by byl sukces! Něco takového se nepředvádělo ani ve starém Římě, kde prý na divadle naživo mordovávali otroky. Takže by vlastně šlo o progresivní experiment a my bychom byli úplně první… Neznáte někdo nějakou hru, v níž někdo zavraždí malé děti?
– No, přece ta Médeia! Museli bychom se ale vykašlat na to, že u Řeků násilí nesmělo na scénu. A také by se k tomu muselo přihodit něco současného. To přece lidi mají rádi, takovou tu paralelu mezi přítomností a minulostí. Vraždí se přeci stále. Třeba ta ženská, co se u nás v Belgii nedávno rozhodla pro eutanázii, protože má problém s tím, že kdysi zabila svých pět děti… to by se dalo sehrát a s tou Médeou promíchat. Jakože jestli a nakolik je která z nich vina a jestli ji něco omlouvá… To vypadalo nejen jako horor, ale i jako tak nějak přemýšlivé umění.
– Mám ale strach, abychom nenarazili, když nějaká šílená ženská začne na jevišti do těch dětí bodat kudlou… a diváci to uvidí. To je asi trochu moc.
– To máš pravdu, s tím by mohla být potíž, všichni se teď ohánějí korektností a vraždění malých dětiček dospělými by se některým pokrytcům nemuselo líbit… ledaže…
… ledaže bychom to pojali jako dětskou hru. Tedy, že ty děti nebude vraždit nikdo dospělý, ale malá holka, co si na šílenou maminku jen hraje. Protože, když se děti vraždí mezi sebou, tak si vlastně jen tak hrají. Takže by to nebylo nutné brát jako opravdický vraždění.
– To by bylo skvělé. Když jsou děti zabíjeny, je to smutné, ale když navíc i vraždí, to už je trhák!
– Navíc by se to dalo pojmout tak nějak didakticky. Tedy jako že by jako na scéně byl i někdo starší a ten by se těch dětí hezky ptal, co si jako o té matce myslí, a jak se jim ty příšernosti hrají. A oni by tudíž mohli nad tou problematikou násilí tak nějak spontánně a inteligentně diskutovat a přemýšlet. Jako jak to jako ze svého zorného úhlu vidí a prožívají.
– Spontánně? Tak malé děti? Co když budou mlčet, jako že tomu nerozumí a nemají co dodat? A hůř: co když začnou mluvit… kde bereš jistotu, že nezačnu říkat nějaké hovadiny? Jen ne žádná improvizace.
– No, dobrá, improvizovat je nenecháme, jen to budou předstírat. My jim totiž ty jejich moudrosti hezky sepíšeme, aby se je mohli nabiflovat a zahrát tak, aby to vypadalo, že to říkají spontánně. Najít pár děti, které to dokáží, není problém…
– Jenže, co když tomu, co jim vložíme do huby, nebudou rozumět?
– To je ale přece jedno, vždyť je to divadlo. A co je na jevišti roztomilejší než jakoby přehnaně sečtělý panchart, jenž žvatlá o Eurípidovi, anebo malá holka, co se furt dovolává jakéhosi Godota… Musíme to zkrátka nakašírovat tak, aby to vypadlo tak, že to ta děcka říkají sama za sebe.
– Fajn, jdeme do toho. A když se to povede, objedeme s tím svět. Něco takového musí uspět v Benátkách, Vídni, ale třeba i v Praze…
– Jen mě napadá: nebudou z toho ti pancharti nebo jejich rodiče dělat problém? Jakože takto drastické téma neodpovídá dětskému věku herců? A mohlo by ty děti nějak poznamenat?
– Proč problém? Děti vydrží víc, než si myslíme… a když jim slíbíme potlesk a slávu, tak jim ta krev, a to podřezávání na jevišti ani nepřijde. A možná je to začne i těšit. Důležité je, aby se při tom veškerém mudrování o vraždění cítili fakt wellbeing, protože pak ta inscenace bude wellbeing i pro diváky.
…
P. S.
Pro ženu, která z osobních důvodů zabije své děti, nemám velké pochopení, i když si dovedu představit situaci, v níž se k tomu cítí donucena.
Pro divadelníky, kteří chtějí na trhu s uměním na okamžik zazářit něčím hodně drsným a provokativním, a proto dobrovolně a s chutí zmanipulují malé děti, aby si na jevišti radostně hrály na maminku podřezávající své dcery a syna omluvu nemám.
///