Rozhovor s Petrem Dlouhým a Annou Chrtkovou o sérii Y Events.
Y Events představuje sérií událostí – kurátorovaných večerů – které od roku 2019 tvoří součást dramaturgie Divadla X10. Kurátorská dvojice Anna Chrtková a Petr Dlouhý se coby autor a autorka projektu zaměřují na prezentaci současného umění, přičemž lokální a mezinárodní scénu propojují ve specifických časoprostorech, které komponují zpravidla třikrát do roku. Jako čtvrtou každoroční „Y událost“ také pravidelně realizují akci mimo prostor budovy Divadla X10, a to coby formát specificky navrhnutý pro Divadelní festival Kutná Hora. V roce 2025 se uskuteční již pátý ročník Y Events, skládající se z událostí Y: ROAAARRRRR (21. 2. 2025), Y: ONCE UPON A TIME (5. 5. 2025), Y: CELESTIAL GARDENS (Kutná Hora, 18. – 20. 9. 2025) a Y: UNTIL FOREVER FEAT. TEMPLE OF (8. 11. 2025). Jak série Y Events vznikla, jak ke kurátorování performativního umění Petr s Annou přistupují a jaké témata a formáty připravují ne letošní rok přibližují v rozhovoru s Amálií Bulandrovou.
Once upon a time… Bylo nebylo. Tak zní jeden z titulů letošního ročníku Y Events, tedy série, kterou v různých tematických rámcích realizujete již od roku 2019. Na začátek rozhovoru bych si tento titul ráda vypůjčila a zeptala se vás, jak to celé „bylo nebylo“? Jak vznikla myšlenka na pořádání série Y Events? Jak jste se propojili s Divadlem X10?
Petr Dlouhý (Petr): S Divadlem X10 jsme se propojili v roce 2019 na vyzvání tehdejší umělecké ředitelky divadla – režisérky a kulturní producentky Ewy Zembok – která mě oslovila s nápadem rozšířit stávající dramaturgii X10. Chtěli tehdy dát více prostoru současné performance a otevřít tak dramatickou linii směrem k něčemu, co přesahuje klasické pojetí divadla. Na základě této poptávky jsem pak já oslovil Annu a společně jsme vymysleli koncept série Y, která myšlenkově navazuje na X v názvu divadla.
Foto: Petr Chodura
Písmeno Y v názvu vaší série tvoří výrazné spojení s písmenem X v názvu divadla – může evokovat opozici i esenciální vztah jednoho s druhým. Když je něco X, tak většinou bývá i Y …
Petr: Název série jsem odvozoval od abecedy, postupného řazení písmen … S programem X10 nejsme v přímém dialogu, ale samozřejmě spolu komunikujeme, setkáváme se v rámci dramaturgických schůzek a tak podobně. Jsme součástí interního týmu, a tedy i strategického plánování chodu této divadelní instituce, ale neúčastníme se přímo každodenní agendy. Pořád jsme jen jedním úsekem všeho, co divadlo dělá. Zkrátka čtyři akce ročně.
Anna: V rámci Divadla X10 máme velkou autonomii. Nejsme zahrnutí do zbytku provozu, nikdo nemá potřebu nám do Y Events zasahovat, což je samozřejmě skvělé, ale produkuje to i jistou odloučenost, jemnou separaci.
Setkali jste se za dobu existence Y Events se snahou o více přímé koncepční propojení s programem X10? Jako příklad se nabízí Divadelní festival Kutná hora, kde k takovému dialogu asi dochází přirozeně?
Anna: Takové snahy byly, ale nikdy se zcela nezrealizovaly. Ze začátku spolupráce jsem vnímala trochu problematicky naše propojení, resp. nechápala jsem, proč nejsme s divadlem propojení více. Nebyla jsem si jistá, jestli dává smysl být součástí X10 – přeci jen je mezi námi těch odlišností docela dost, ať už v rovině témat, která zajímají nás a která naopak zajímají Divadlo X10, nebo formátech a prezentačních možnostech atp. Později jsem si uvědomila, že řešíme vlastně velmi podobná témata, která jsou odlišná pouze v tom, kam pro ně saháme a jakým způsobem s nimi pracujeme. S divadlem máme také extrémně rozdílné divácké skupiny, cílíme přirozeně na úplně jiné lidi, což pro mě bylo ze začátku nepochopitelné. Ke vzájemnému ovlivňování a propojování přitom určitě dochází, ale děje se jinak než cíleně a pragmaticky.
Petr: Myslím, že k propojení dochází přirozeně v rámci provozu, tedy uvnitř samotné instituce. Hodně se od sebe učíme a navzájem se ovlivňujeme, dáváme si impulsy. To je pro mě určitě podstatnější než věci, které jsou pak vidět, jako třeba pojetí jednotlivých akcí nebo divácké rozložení. Samozřejmě se také navzájem podporujeme a navštěvujeme: tým Divadla X10 chodí na naše akce a my chodíme na jeho premiéry a na představení. Zkrátka se vnímáme a strategicky spolu plánujeme co dál. V tomto ohledu dává velký smysl, že X10 má nás a my máme X10.
Impulsem k založení Y Events tedy byla snaha rozšířit činnost Divadla X10 směrem k performance art nebo performativnímu umění bez závislosti na divadelní inscenaci obecně. V době, kdy tě Ewa Zembok oslovila, jsi už Petře pracoval v prostoru pro performativní umění Cross Attic a takový typ programu rozvíjel tam.
Petr: Jo, už tehdy se mi hodně líbilo vytvářet komponované události, ve kterých se setkává více druhů umění a lidí najednou. Na čtyřiceti metrech čtverečních půdy Cross Attic to samozřejmě mělo zcela odlišné parametry a specifika než nyní v X10, ale vyhovovala mi zkrátka koncepce událostí na pomezí mezi instalací a performancí. Mé představy o tom, jak takové akce dělat, vycházely i z určitého typu zkušeností, například s berlínským MONTAG MODUS. Jedná se o platformu, která pro mě představovala velký zdroj inspirace ve smyslu propojování lidí napříč sektory.
Anna: Také jste spolu s Antonínem Bryndou pořádali festival Performance Crossings, propojení se tedy nabízelo.
Petr: To je pravda. Ewa zkrátka věděla, že se zajímám o různé okrajové formáty performančního umění a vyzvala mě proto, ať zkusím v X10 něco vytvořit. Navrhl jsem koncepci prvních třech událostí, takovou rámcovou ideu, která se líbila, a na základě toho jsem přizval Annu do celého autorského procesu.
V roce 2018 začalo Divadlo X10 fungovat v podzemí bývalého Domu uměleckého průmyslu na Národní třídě. Je tedy nasnadě, že i tento prostor mohl ovlivnit úvahy o tom, jakým typem programu je možné divadlo naplnit. Anno, ty jsi kromě kurátorky zkušená scénografka. Jak ovlivňuje tvůj scénografický background způsob, kterým o Y Events uvažuješ? Co se díky scénografickému uvažování dostává do tvé kurátorské praxe?
Anna: Scénografický background mě samozřejmě ovlivňuje, myslím ale, že míň a míň (víc a víc se totiž identifikuji jako kurátorka). Nicméně scénografické uvažování je esenciální pro celý koncept Y Events. S událostmi pracujeme primárně přes prostor – architekturu, divadlo, vztahový prostor jednotlivých situací i události jako celku a její časovostí. Pracujeme s modelem daného eventu, do kterého zasazujeme jednotlivá díla, situace a setkání; promýšlíme, jak se bude prostor ideálně chovat k návštěvnictvu. Také hledáme a spoluvytváříme emoci, kterou by člověk měl mít, když do naší události vstoupí. Celkově je pro nás moment „vstoupit do události“ důležitý. Ochota vyjednávat spíše než vysvětlovat, interakce spíše než interpretace, i tak by se to dalo shrnout.
Petr: Divadelní zázemí je v našem přístupu zásadní, velmi nám pomáhá, ať už jde o scénografii či třeba různé technické profese. Jevištní svícení, technika, aparatura to jsou všechno důležité složky, na kterých se podoba našich eventů do značné míry zakládá. Díky nim mají naše akce takovou atmosféru, jakou mají. Vystavená díla u nás například nejsou „bíle nasvíceny“ tak, jako by byly v galerii, aby dobře vynikly – v našich událostech totiž nejsou samy za sebe – ale jsou nasvíceny tak, aby se dobře propojily s ostatními díly a všemi dalšími elementy tvořícími daný event. Jedná se o přiznanou snahu vytvořit nějaký rámec, který se netváří neutrálně.
Z podoby jednotlivých Y Events je patrná široká škála různých přístupů, které do časoprostoru akcí přinášíte přímo vy – tím, jak uvažujete o dané události – nebo vámi přizvané umělectvo a jejich projekty či intervence. Není potom „škatulka“ programu kamenného divadla v něčem i omezující?
Anna: Jistě jsou i nějaké nevýhody pramenící ze spojení s divadlem repertoárového typu, ale je jich určitě méně než pozitiv, které z naší symbiózy pramení. Napadá mě například samotný provoz, kdy musíme koncepce a úvahy o jednotlivých eventech víceméně „zapasovat“ do již dané struktury divadelního chodu. I proto také od přizvaného umělectva jednotlivých akcí vyžadujeme vždy hodně dopředu nějakou instalační ideu. V případě, že ji nemají, tak do toho vstupujeme my s Petrem a nějaké řešení nabízíme sami, aby zkrátka bylo něco k dispozici a mohlo se „to” dopředu vyzkoušet. Času v samotném prostoru totiž máme k dispozici vždy opravdu velmi málo (což ale samozřejmě dává smysl – strávit týden instalací jednorázové události by nebylo udržitelné).
Petr: V tomto směru jde o nevýhodu a zároveň velkou výhodu: díky Divadlu X10 máme totiž také stabilitu a možnost práce s jasnými parametry, ve kterých se lze pohybovat.
Anna: Přesně tak, spojení s Divadlem X10 nám dává jistotu, bez které bychom vůbec nebyli schopní v podmínkách nezávislé kulturní scény fungovat (ve smyslu toho, jak je nastaven chod nezávislého sektoru). Naše akce by samy o sobě – bez zastřešení poměrně velké instituce, která nás produkuje – vůbec nebyly možné. A zase na druhou stranu, díky nám má tato instituce přístup k jinému typu zdrojů než se kterými běžně pracuje, takže synergie je funkční a cenná.
Petr: My jsme projektový typ kultury, divadlo zase repertoárový, a spojení nás obou je podle mě velmi prospěšné pro obě strany. Dává to smysl, je to chytré uvažování od Divadla X10.
Díky této divadelní specificitě jste také dobře rozpoznatelní pro diváctvo, o jehož pozornost je někdy v záplavě akcí potřeba trochu bojovat. Věřím, že pro lidi z primárně výtvarné scény, nepohybující se tolik v performativním nebo divadelním umění, může být nové a inspirativní uvažovat o času a prostoru výstavní události tak, jak nabízíte vy.
Petr: Souhlasím. Zároveň je to pro spoustu umělců a umělkyň často skoro až nepředstavitelné, když jim na první schůzce řekneme, že uděláme akci za rok a půl, ale že už máme datum a chceme si projít technické detaily. Někdy je reakce: „Aha, my mysleli, že nám dáte vědět týden předem.“
Anna: Pravda, někdo je způsobem naší práce víc překvapený, někdo méně. Záleží, kde se zrovna pohybujeme. Nicméně určité specifikum toho, že operujeme v kontextu divadla – a nevím, jestli je to výhoda nebo nevýhoda – je i konkrétně vymezená vizibilita. Myslím tím to, že jelikož se naše události konají v divadelní instituci, trvalo dost dlouho „být vidět“ i mimo divadelní scénu a její divácké skupiny. Patrně nikdy nebudeme zcela v kánonu vizuálního umění, o což ani neusilujeme, ale stejně jako pracujeme s umělectvem s nejrůznějším zázemím, chceme být i my sami vnímáni jako mezní projekt. Chceme přitahovat diváctvo se zájmem jak o vizuální, tak performativní umění. Ted už nějak vidět jsme, mám pocit, že už nás veřejnost nevnímá jako primárně divadelní projekt.
Y Events jste zahájili na konci roku 2019 událostí Y: POSSIBLE FUTURES (2. 12. 2019). V roce 2020 jste během covidové pandemie realizovali akce, které s omezeními spojenými s pandemií funkčně pracovaly: například event věnovaný domácí tvorbě zinů Y: DESIGNING WORLDS (18. 5. 2020) nebo událost zaměřenou na fenomén Slow TV (zahrnující tři edice online streamů a fyzické promítání pod názvem Y: WE ARE NOT ALONE / SLOW TV KINO dne 18. 2. 2022). Už v prvním roce vašeho fungování vznikla také první Y událost v rámci Divadelního festivalu Kutná Hora, pro který eventy realizujete dodnes. Jak uvažujete nadtematickým nebo i žánrovým rozložením vašich projektů? Reagujete různými formáty na různé aktuální situace?
Anna: Y Events vnímáme jako živou praxi, se vším, co přináší. Hned v úvodu naší činnosti jsme museli hledat adekvátní formáty, které reflektovaly pandemii a nutnost vytvářet online obsah – jako například Slow TV, tedy audiovizuální princip a původně norský fenomén, se kterým jsme pracovali jako s minimalistickým zadáním pro oslovené umělectvo. Vznikly z toho tři asi desetihodinové streamy, které dost rezonovaly a byly dobře divácky přijaty. Později jsme uspořádali také živou událost, velmi euforické promítání, extrémní co do počtu participujících osob tak sdílených emocí. Pamatuji si, že jsme měli šestnáct účastnících se umělců a umělkyň a jen jeden den na instalaci, což bylo úplně šílené. V roce 2024 jsme se k formátu Slow TV vrátili, znovu si ho pro sebe objevili a měli jsme pocit, že je pořád relevantní. Nicméně už nikoliv ve vztahu ke covidové situaci, ale ve vztahu k současnému tempu práce (Y: SLOW TV CINEMA, 31. 8. – 1. 9. 2024 a 8. — 9. 11. 2024).
Pokud jde o Kutnou Horu, Y Events se tam koná každoročně a od počátku šlo o součást koncepce naší série. Eventy v Kutné Hoře mají svůj vývoj a eventy konané v prostoru divadla zase svůj. V kontextu Kutné Hory mám pocit, že se pořád trochu hledáme, je to víc překotná cesta. Možná ještě zcela nevíme, co jsme, když jsme v Hoře, naopak ale už dobře víme, co jsme, když jsme v divadle X10.
Petr: I přesto ale stále hledáme, čím vším bychom v Divadle X10 ještě mohli být. Není to uzavřené. Momentálně jsme najeli na trochu pravidelnější formát akcí, ale pořád nás zkušenosti vedou k tomu, že jednou za čas je dobré jakoukoliv pravidelnou strukturu nebo formát trochu ohnout nebo popustit dál. Příkladem může být náš přístup k časovosti, kdy jsme třeba v rámci Y: AFTERCARE nebo Y: PROTEST zkoušeli vyjít ze schématu jednovečerní akce, hráli jsme si s možností přespání přímo v události, reprízováním některých částí, možnostmi rezidencí atp. Stále nás vábí úvahy o tom, jak je možné pro nás již zavedený formát performance exhibitions dále rozvádět, natahovat nebo zcela přeformátovávat. Možná i proto, abychom se sami neztratili v nějaké rutině; aby se nestalo, že i díky výše zmiňované stabilitě začneme tvořit v rytmu „copy-paste“. I proto je pro nás důležité pracovat se změnami, které nutí vystupovat za hranice toho, co se nám líbí nebo nám je příjemné.
Foto: Anežka Medová
Foto: Anežka Medová
Podoba jednotlivých Y Events se může zdát vždy skoro stejná, jasně rozpoznatelná minimálně v tom, že se vždy jedná o jednorázovou událost (konanou na výjimku Kutné Hory v podzemí Divadla X10). Zároveň je ale při bližším pohledu jasné, že se vždy něco mění. Ať už se to týká spolupráce s externím kurátorstvem, experimentování s časovostí, dramaturgií nebo prezentačními formami. Zdá se přitom, že vás nezajímá ani tak konkrétní disciplína a její možné průsečíky s jinými praxemi, ale celé spektrum přístupů v rámci daného tématu.
Anna: Je to tak, chceme pracovat se všemi možnými uměleckými médii a snažíme se je nerozdělovat podle toho, zda jsou nebo nejsou tzv. „živá“. Vycházíme totiž z toho, že každá umělecká forma je v setkání se svým divákem nebo divačkou živá – je setkáním někoho s něčím, eventem, událostí … Trochu reaguji a vyhrazuji se vůči situaci, kdy třeba médium instalace (nebo obecně jakékoliv vizuálního umění, které se primárně neperformuje) figuruje v nějaké živé události jen jako dekorace. Často to tak bývá třeba během koncertů nebo přednášek, či diskuzního programu, kdy v prostoru vystavená instalace nebo obraz působí pouze dekorativně. A to i přesto, že má svou vlastní závažnost, procesualitu, energii… To se snažíme naším přístupem, který akcentuje jednorázový prožitek během společného eventu, trochu zpochybnit.
Chápu zcela, jak to myslíš a proč je pro vás zásadní jasně ohraničená časovost, se kterou pracujete. Přesto ale, nemrzí vás někdy, že vaše pracně vybudované eventy a v prostoru pečlivě nainstalovaná umělecká díla trvají jen jeden večer?
Anna: Vizuální umění ve smyslu objektů nebo instalací má svou specifickou časovost stejně jako umění performativní, a nás zajímá právě to, jak ji lze převádět do prezentačního schématu. Více než samotný umělecký objekt je v centru našeho kurátorského přístupu tedy výše zmiňované „setkání se“ s tímto objektem. I proto koncipujeme naše eventy jako jednorázové, a nikoliv třeba jako déle trvající výstavy.
Petr: Klasické výstavní situace realizuje spousta lidí a dělají to skvěle. Pro nás je výzva pohybovat se v meziprostoru, někde mezi statickou instalací a performancí a dalšími formáty a žánry. Vše podstatné leží v důrazu na „setkání“ se s uměním. Efemérnost k tomu patří a přestože někdy malé mrzení vznikne, – mrzení že naše událost nemůže být delší nebo že některé instalace nemohou zůstat na místě déle než vymezený čas – nakonec přesně tohle patří k identitě naší tvorby. Zkrátka specificky vymezený čas a důraz na setkání, které vedou k prožitku tady a teď, je to, co nás zajímá a co nám dává smysl.
Anna: K otázce časovosti mě ještě napadá dodat, že v rámci příprav dbáme na to, abychom se dostatečně bavili se všemi participujícími osobami – abychom měli na přípravu a různé diskuse s umělectvem opravdu dost času, a hlavně, aby se pak během události cítili všichni rovnocenně. Nechceme o akci uvažovat tak, že je nějaký headliner a pak zbytek, tj. hlavní program versus doprovodné instalace. Naopak, zásadní je pro nás snaha o rovnocennost všech participujících. S tím se pojí i nárok na diváctvo „uvnímat“ vše dohromady, tedy nerozdělovat diváckou pozornost na vrchol večera a zbytek. I proto od začátku ve všech eventech programujeme i čas, kdy se zdánlivě nic neděje, jako plnohodnotnou součást akce. Takové časové úseky jsou totiž stejně důležité jako sloty vymezené třeba na čtyřicetiminutovou performance, která může být dopředu přesně nazkoušená.
Tím už se dostáváme k samotnému kurátorství: jak o tomto médiu uvažujete? Jak vybíráte témata nebo fenomény, které chcete zkoumat prostřednictvím celoroční série a jejich částí, a tedy se jim kontinuálně věnovat?
Petr: Náš kurátorský přístup má různorodé zdroje. Přirovnal bych je k pramínkům, které se nakonec spojí – z různých koutů stečou do jednoho výsledného toku. Některé události formulujeme na základě umělců a umělkyň, se kterými chceme spolupracovat, a tedy na základě jejich témat. Ty se nám pak třeba spojí s dalšími fenomény, a pak tedy na základě vybrané umělecké praxe rozšíříme původní rámec do dalšího kontextu. Někdy zase události vyplývají z toho, co my chceme říct; tedy ze situace, kdy máme nějaké zvláštní svrbění a chceme být společensko-reaktivní.
Poslední tři roky akce provazujeme v rámci jedné celoroční koncepce. Původně jsme dělali každou zvlášť, co event to jiné téma, nyní jsme ale ve více stabilním rytmu ročních cyklů, které se snažíme provazovat a vnímat je i trochu příběhově. Důležité je také říct, že témata pro nás jsou něčím jako společným polem nebo půdou, kde si můžeme rozumět a bavit se s umělectvem a publikem. Není to tedy tak, že bychom prostřednictvím témat, se kterými pracujeme, chtěli říct něco konkrétního ke stavu současného světa, nejde o zprávu nebo o inscenační klíč k našim eventům.
Anna: Možná jednotlivými událostmi říkáme stále to stejné – tj. pojďme se sejít, společně pobýt na místě a v rámci tohoto schématu si navzájem dávat pozornost – přičemž jednotlivými tématy chceme nabídnout specifickou optiku takového setkání.
Petr: Taková optika se navíc vždycky dotváří v dialogu s umělectvem, jejich vlastními hlasy, které v rámci eventu nesou dílčí střípky celkové komplexity daného tématu. Co ke komu dolehne už my neřídíme, ani by to ostatně nebylo možné. Diváctvo se samo rozhoduje, čemu bude dávat pozornost, uvnitř nabídnutého celku se naviguje samo (minimálně v naší představě).
Anna: Zároveň ale nerezignujeme na to, jak diváctvo do dané situace uvést. Naopak je to pro nás stěžejní otázka, mj. i proto ke každé akci vzniká speciální divácký manuál.
Petr: Přesně tak. Jak pracovat s přítomnými na místě, jak je provázet, jak jim pomáhat v tom, aby se na místě nectili ztracení, aby jim tam bylo příjemně … to jsou pro nás zásadní otázky.
Spočívá právě v tom vaše kurátorské specifikum?
Anna: Kurátorství je pro mě obecně obrovské téma, věnuji se mu momentálně i ve svém doktorském studiu na DAMU. Zásadní je pro mě popasovat se s tendencí estetizace reality. Kurátorstvo nebo autorstvo si často vydefinuje problém a na jeho základě vytvoří nějakou akci nebo uměleckou realizaci – problém se pak stane tématem, takovým headlinerem nějaké zprávy. Mě ale zajímá to, co opravdu můžeme udělat v rámci pozice kurátora či kurátorky: Jak uchopit umění a prezentovat jej, aniž by samo sebe popřelo? Jak pracovat s uměním tak, aby nepřestalo být uměním? Jaké jedinečné nástroje k tomu má umění (umělecké či kurátorské infrastruktury) k dispozici?
Chápu to tak, že více než samotná umělecká forma tě zajímají spíše situace, ve kterých se umění vyskytuje, a možnost zvědomovat všechno, co je jejich součástí (cíle, infrastruktury, záměry autorstva stejně jako organizátorstva či diváctva atp.)?
Anna: Určitě, a také vnímat vše uvedené perspektivou toho, jaké hlasy bych chtěla, aby zazněly. Když to vezmu tak selektivně, zajímá mě, jaké hlasy zní málo nebo třeba zní ale ne dost nahlas. Zajímá mě, jaké prostředí různým hlasům lze vytvořit tak, aby mohly zaznít. Existují různé umělecké praxe, které jsou velmi zajímavé, ale často těžko vystavitelé v běžném divadelním nebo galerijním provozu. Někdy jsou třeba málo sebe-uchopené, některé formy zase potřebují zcela jiný druh péče, než je ta běžná, a to všechno nás zajímá: Jak pomoct takovým uměleckým hlasům zaznít v maximální možné míře, kterou unesou?
Petr: Pod to se podepisuji, kurátorství je pro mě o vytváření prostředí. Mám rád situaci při přípravě každého eventu, kdy se bavíme s umělectvem a ptáme se jich na to, co je pro ně důležité. Rád pozoruji, jak do Y Events vstupují různí lidé s různými požadavkami na to, co jim dává smysl, ať už v rámci profesního rozvoje, kariéry či osobního postoje atp… Účast v naší sérii bohužel nikomu nezaplatí nájem, i proto je zásadní hledat v tom jinou rovinu důležitosti. Pokud můžeme být prostorem nebo prostředím, kde si takovou důležitost může účastnictvo vyzkoušet, je to radost. Ať už se bavíme o různých prezentačních kontextech, druhu přijetí či diváctva a tak podobně. Důležitost může být také v amplifikaci samotného hlasu nebo v rekontextualizaci – nikdy nám nešlo o exkluzivitu, nechceme, aby pro nás lidé vytvářeli zcela nová umělecká díla. Samozřejmě nás těší, když jsme impulsem k něčemu novému, ale to může být cokoliv, co právě dané umělectvo prožívá a považuje za důležité.
Anna: Všichni víme, že dělat věci bez konkrétního prezentančího rámce je těžké, i proto máme rádi formát open-callu. Open-call chápeme jako kurátorskou provokaci, jako nahození udičky nebo otevření nějaké sítě. Rádi posloucháme hlasy, které se z ní pak vrací.
Spolupráci otevíráte i přizvaným grafickým designerům a designerkám, mladým tvůrcům a tvůrkyním se kterými koncipujete vizuální identitu jednotlivých akcí i celoročních série, ale stejně tak i různému kurátorstvu, se kterým spolupracujete. Někdy se v programu objevují i osoby „mající za úkol“ zvolené téma zprostředkovat z teoretického úhlu pohledu …
Anna: Naváži zase přes kurátorství – kurátorská práce pro mě, pro nás oba, zahrnuje veškerý materiál. Nejde jen o „umění“ a s ním spojený určitý typ diskurzu, ale i podmínky, ve kterých pracujeme. Ty naše jsou v ledasčem stabilní ale v mnohém zase ne, například v tom, že se nejedná o práci na plný úvazek, které se můžeme věnovat každodenně. Od toho se i odvíjí způsob spolupráce s mladými grafickými designéry a designérkami. Nemáme tak velké finanční zabezpečení (nabídku), ale máme zase větší časový kapitál a můžeme si dovolit vytvořit celý vizuál včetně všech výstupů na celý rok dopředu. Designér/ka pak na práci pro nás netráví celý rok, ale například jenom dva měsíce. Tato strategie je snahou o nastolování transparentních a rovnějších finanční ch podmínek. Práce se zadáním tedy rovná se způsobu, jak vytěžit z konkrétních podmínek maximum, a jak zároveň vytvářet takové podmínky pro práci, které jsou udržitelné.
Petr: S přizvanými kurátorky a kurátory pracujeme rádi. Zatím jsme si takovou spolupráci vyzkoušeli třikrát: s Lenou Szirmay-Kalos (Y: ECOLOGY OF ATTENTION, 12. 7. 2021), Franziscou Siegriest (Y: AFTERCARE, 11. – 12. 5. 2023) a Ondřejem Trhoněm (Y: LAN PARTY, 3. 2. 2024). Také s teorií a lidmi co se jí věnují pracujeme moc rádi. Dřív jsme je oddělovali od uměleckého programu, nyní se snažíme ji více propojovat s celkovým obsahem, a tak radikálně ji nevymezovat od jiných vstupů.
Brzy zahájíte pátou sezonu Y Events, jejíž jednotlivé události jsou lehce provázané, mentálně i koncepčně, jak vysvětlujete výše. Na první z nich, která se uskuteční již 21. 2., spolupracujete s platformou Terén a Malou Inventurou, v minulosti jste spolupracovali i s dalšími subjekty jako je třeba Baazar Festival nebo Nultý Bod. Co nového do vaší události vnáší právě Terén?
Anna: Terén přináší nové a specifické impulsy, za které jsme rádi. Oslovili nás s určitou vizí spolupráce kolem sérii Incident, jejíž součástí je performance Headbanger, kterou Terén uvádí v Brně spolu se skupinou D’Epog v klubu Sibiř. Asi cítili jistou příbuznost mezi námi a jimi plánovaném formátu Incident, což je do jisté míry také komponovaný večer založený na ohledávání události koncertu. A právě ten nyní uvedeme ve specifické úpravě během Y: ROAAARRRRR (21. 2. 2025).
Petr: Terén s námi také vstoupil do dialogu nad open-callem a výběrem participujícího umělectva jako důležitý konzultační hlas. Bavili jsme se společně o vybraných projektech, což nám pomohlo se v různých aspektech usadit a ujistit. Mít takový typ „outside-eye“ celého procesu je velmi nápomocné. Terén nám také pomáhá s různými praktikáliemi, je to producentský a velmi příjemný parťák. V rámci spolupráce se zahraničními subjekty jsme podobně příjemnou spolupráci zažili na přípravě loňského Y: SLOW TV CINEMA, který jsme koprodukovali se dvěma festivaly (Homo Novus Festival, SPRING Utrecht). Ty do akce také vstoupily kurátorsky a producentsky, což je moment, který chceme dále rozvíjet a rozšiřovat jeho možnosti. Spolupráce jsou rozhodně něco, na čem budou v budoucnosti Y: Events víc stát.
Anna: Dalo by se říct, že jsme během těch pěti let praxe jsme zjistili, co jsme – co děláme a co je naše praxe. A nyní to můžeme posouvat a testovat dál.
Můžete tedy netypicky na závěr rozhovoru shrnout, co jste a co děláte?
Anna: Někdy se nejlépe vymezuje to, co člověk je, prostřednictvím záporu. A my rozhodně nejsme festival (smích). Teď vážně: jsme řada událostí, které kreativním způsobem pracují s tím, co to znamená prezentovat umění. Zaměřujeme se na situaci prezentace umění a pohráváme si s výzvou institucionálních rámců. Hledáme možnosti dialogu a vytváříme prostor pro setkání různých uměleckých směrů a možná i archetypů umělce a umělkyně (ať už divadelních nebo vizuálních či ještě jiných).
Petr: Ano, jsme série událostí, která vytváří místo pro setkání nejrůznějšího umění a umělectva a pracuje s výzvou, co to znamená událost prezentace.
Anna: Události jsou vždycky důležité a smysluplné v komplexitě celého zážitku. Do našich událostí není těžké vstoupit, protože z ní kdykoliv člověk může vystoupit. Snažíme se o bezpečné rozhraní pro kohokoli, kdo u nás třeba ještě nebyl a měl by ostych.
Petr: Uvedené souvisí i s naší vlastní tekutostí a proměnlivostí. Snažíme se o stabilitu a jistou stabilitu chceme nabízet, zároveň ji ale chceme i pro sebe narušovat. Nechceme být rutinou. Nebo alespoň ne do té míry, aby nás svazovala. Po naučení se pohybu ve vymezeném poli je důležité začít stabilitu rozrušovat a být reaktivní na to, jak vnímáme svět kolem nás. Je třeba být připravený i na to, že tady třeba jednou nebudeme.
Anna: Být překvapený tím, co se děje, je dobrý trénink.
